Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 9. kapitola

15.01.2013 (22:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4417×

9.    DOHADY

Bylo mi jasné hned, jak jsem spatřila tři usměvavé obličeje, že Alice si nic nenechala pro sebe. Nevím, co na tom Alici, Rose a Jazzovi přišlo vtipného – opravdu to bolelo. Sedla jsem si na židli vedle Emmetta, který se taktéž posadil, a Edwarda a poprvé se podívala na jeho obličej.

Měl zkrabacené obočí a jeho oči byly mírně zděšené a starostlivé. Když zaregistroval můj pohled, snažil se změnit výraz, ale moc se mu to nepovedlo. Nakonec – byla jsem si jistá, že proti tomu bojoval – se ke mně naklonil.

„Jsi v pořádku? Nebolí tě to?“ zeptal se tichým, sametovým hlasem. Ovál mě jeho dech a já se bezděky naklonila blíž k němu. Jakmile jsem si uvědomila, co dělám, napřímila jsem se a opřela se zpátky do židle.

„Ano, jsem,“ zašeptala jsem – věděla jsem, že mě slyší, a mohla bych promluvit i hlasitěji, kdybych se nebála, že mě hlas zradí. „Bolelo to jen ze začátku. Teď už ne.“ Otočila jsem k ostatním, protože jsem to nechtěla říkat jen jemu. Všichni čtyři na nás bezvýrazně koukali. Ušklíbla jsem se. „No, Carlisle říkal, že mi kosti srostly správně, takže vlastně nemám žádný důvod tu dlahu mít – je to jen kvůli lidem, aby nepojali podezření.“

Stále na mě hleděli jako kamenné sochy, načež Rosalie zavrtěla hlavou, ale ne tak, aby něco popřela, ale aby z hlavy vyhnala nechtěné myšlenky, nebo se vzpamatovala. „To jsme rádi, že jsi v pořádku.“

Kousla jsem se do rtu, jak jsem se snažila nepodívat se na něj. Ale nakonec jsem to stejně nevydržela a koukla se. Díval se na mě. Myslím… myslím, že bych si měla skočit pro něco k jídlu…

„Jdu si pro jídlo, aby si ostatní nemysleli, že pořád kradu vám,“ vyhrkla jsem rychle, zvedla se a rychlým krokem mířila k výdejnímu pultu. Byla půlka přestávky na oběd, všichni už jídlo měli, takže se netvořila žádná fronta. Namátkově jsem si nandala nějaké těstoviny, jablko a džus. Odložila jsem tác vedle, abych mohla zaplatit. Když jsem se otočila zpátky, stál tam nějaký kluk. Měl takový ten typický frajerský zjev, s kterým se snaží všechny okouzlit, ale vždy se to mine účinkem.

„Čau,“ protáhl a usmál se na mě.

Zvedla jsem obočí. „Ahoj?“ Vzala jsem si tác a chystala se vrátit se zpátky, protože na nějakého puberťáka opravdu nemám náladu.

„Počkej,“ řekl rychle. Než jsem se na něj otočila, podívala jsem se po jídelně. Vypadalo to, že na nás moc lidí nekouká, jako by nevěděli, že v tom malém koutku jsme. Ale pár jedinců na nás opravdu upíralo svůj zrak.

Otočila jsem se na něj mrzutě. „Co potřebuješ?“

„No,“ zamumlal a přiblížil se ke mně. „Všiml jsem si, že jsi nezadaná, tak jsem myslel, jestli bys se mnou někam nezašla.“

Předstírala jsem, že nad tím uvažuju. „Uhodls – nezašla.“ Otočila jsem se zpátky a vrtěla nad jeho pokusem hlavou, když jsem ucítila jeho ruku na svém boku… Rychle jsem se otočila. „Co to děláš? Už na mě víckrát nesahej, rozumíš?!“ Snažila jsem se o normální hlasitost, ale nějak to nevyšlo a já zvýšila tón.

„Nedělej se. Tenhle tvůj sexy model není jen na koukání,“ vysvětlil mi zchytrale.

Nevěřícně jsem zamrkala. „Co, prosím?“ Pootočila jsem se k odchodu. „Podívej se k našemu stolu na mé bratry… a pak to udělej ještě jednou.“

Opravdu mě poslechl; podíval se za mě a zbělel a vykulil zděšeně oči. Věděla jsem, že si uvědomí moje varování a vyleká ho, ale že bude až tak vyděšený, to mě nenapadlo.

Jenomže jeho zorničky se roztahovaly, jak se objekt, na který koukal, přibližoval. Zmátlo mě to, a tak jsem se otočila.

Edward, zuřivý jako hurikán, připravený ničit jako tornádo, se k nám blížil rychlými kroky. Vypadal, že mu chce hodně ublížit a nic ho v tom nezastaví. Moje postranní myšlenka byla, že vypadá neuvěřitelně sexy, když je takhle rozčilený.

Užuž procházel kolem mě, aby se střetl s tím hlupákem, když jsem rychle odložila tác na vedlejší stůl, dlaň mu přiložila na hruď a stoupla si před něj.

„Nech ho být,“ zašeptala jsem tiše.

Podíval se na mě a oči, které byly před chvíli vzteklé a rozzuřené, najednou zjihly – to je to, čeho jsem se obávala, ale na druhou stranu… nevěřila jsem si, že bych se mu mohla zrovna já tolik líbit. „Neublížím mu vážně, i když bych chtěl. Ty jsi neslyšela ty myšlenky a neviděla – „

„Pšš,“ udělala jsem a přerušila ho tak. „Nech ho být,“ opakovala jsem. „Nestojí za to, je to jen teenager, Edwarde. Pravděpodobně to byla první příležitost sáhnout si na holku.“ Zasmála jsem se tichým hlasem.

Byla jsem takový kousek! Měla jsem ruku na jeho hrudi. Stačilo by se ještě o další kus pohnout, a mohla jsem ho obejmout. Dýchat jeho vůni a mačkat ho k sobě, aniž bych se bála, že ho zraním.

Edward se znovu podíval na toho za mnou. „Ještě jednou na ni sáhneš,“ varoval ho hlasem ostrým jako břitva, „a zabiju tě.“

Vykulila jsem oči. Trochu silná výhružka, ale co, je to upír.

Ten klučina zbrkle přikyvoval, načež rychle uprchl ven z místnosti. Ozval se krátký smích od přihlížejících, ale pak bylo zase ticho. Nemusela jsem se dívat, abych si byla jistá, že teď na nás určitě kouká celá jídelna.

Edward ke mně sklonil pohled, chytil mě za ruku, kterou jsem na něm měla stále položenou, a vzal ji společně i s mou druhou do svých dlaní.

„V pořádku?“ optal se starostlivě. No, neublížil mi a ani jsem netrpěla nějakou psychickou újmou…

„Ano. Děkuju.“ Pousmála jsem se. Chvíli jsem uvažovala, že mu odseknu, že se nemusel obtěžovat, ale koukal tak starostlivě a opravdu o mě měl starost, že jsem neměla to srdce. Navíc jedna část mého já byla nadšená, že Edward žárlil. A druhá část si říkala, že to by Jasper s Emmettem určitě udělali taky, kdyby si nemysleli, že to mám pod kontrolou.

Zadívala jsem se mu do očí a zase jsem měla tu neskutečnou chuť ho: a) obejmout a nikdy nepustit a b) políbit ho. Bylo to přesně takové, jaké jsem vyprávěla Jessice. Ale nesměla jsem.

„Tak,“ nadechla jsem se a vyprostila své ruce z jeho. „Tak tedy děkuju.“ Usmála jsem se na něj a kývla hlavou k našemu. Vzala jsem si zpátky tác a počkala, až se Edward vzpamatuje. Jeho obličej byl bezvýrazný, ale byla jsem si jistá, že pod tou maskou se právě teď střídá milion emocí.

Oba dva jsme se vydali zpátky, Edward rychlejším krokem, jako by se mi snažil utéct. Potlačila jsem záchvěv smutku, když jsem zaslechla hlas té dívky, Lauren, která byla včera zvědavá na Edwarda, jak šeptem někomu vyčítá: „Tvrdila jsi, že říkala, že spolu nic nemají.“

Druhý hlas mi byl ještě více povědomý. Byl totiž Jessičin. „Vždyť taky nemají.“

„No, nevypadá to tak,“ opáčila Lauren. Jessica byla zmatená a já doufala, že s ní dnes už nebudu mít společnou hodinu, protože výslech bych asi nezvládla.

Zrovna jsme došli k našemu stolu. Bez jediného pohledu na své sourozence jsem se posadila a pustila do jídla. Neměla jsem hlad, ale bylo to to jediné, čím jsem se mohla v tu chvíli zaměstnat. Nechtěla jsem se podívat nikomu z nich do očí. Ani jsem nevěděla, proč se cítím tak nesvá. Vždyť jsem nic špatného neřekla, ne?! Poděkovala jsem… a pak se mu vyškubla a pokusila se zmizet, než bych mohla ztratit kontrolu. No, skvělé!

„Odpoledne bychom si mohli zajet na nákupy, co vy na to?“ vytrhla mě z myšlenek Alice. Částečně jsem jí byla vděčná za normální otázku, ale hned si to zkazila, když dodala: „Všichni, samozřejmě. Mohli bychom do kina, a tak…“

Zatnula jsem čelist, abych se uklidnila. Do kina? Vážně? Jako takové trojité rande? Moc dobře jsem věděla, o co jí jde. Ale namísto toho, abych se vymluvila, počkala jsem, co na to ostatní.

„Já jsem pro,“ souhlasila Rose a pokrčila u toho rameny.

Emmett zahýbal obočím a naklonil se k ní pro polibek. „Já souhlasím se svou manželkou.“ Uhnula jsem pohledem – zamilované scény teď nesnesu.

Jasper se k tomu nevyjadřoval, protože ho Alice rovnou přejela pohledem; stejně neměl na výběr.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na Edwarda. Tvářil se bezvýrazně a koukal na Alici, která mu také koukala do očí. Byla jsem si jistá, že teď spolu vedou jeden ze svých duševních rozhovorů.

„Pojedu,“ vydechl nakonec rezignovaně, což znamenalo, že ho Alice musela přemlouvat. Zajímalo by mě, proč nakonec souhlasil…

Odsunula jsem tác stranou a hrála si s víčkem od limonády.

„Bello?“ oslovila mne Al.

„Hm?“ Zvedla jsem hlavu. Ach, oni čekají i na mou odpověď. „No… klidně. A můžu se zeptat, co budeme kupovat?“

Alice pokrčila rameny a nasadila ten svůj nevinný výraz. „Hlavně oblečení pro tebe, protože sis toho z New Yorku moc nepřivezla. Určitě nějaké noční košilky – ty stejně potřebuje i Rose.“ Al se zasmála. Vzpomněla jsem si, že zpočátku Emmettova upírství Alice jezdila kupovat košilky téměř každý den a nikdy jí to neomrzelo – milovala nakupování – protože Emmett Rosalii všechny roztrhal. No, ale jestli čeká, že se budu producírovat před Edwardem, aby všichni ohodnotili, jak mi to sluší, tak ať na to hezky rychle zapomene.

Nevím, proč, ale čekala jsem, že se v průběhu oběda otočí rozhovor ke mně. Ať už k mému nepovedenému tělocviku, nebo otravnému klukovi, který přinutil Edwarda žárlit. Ale nic nebylo. Bavili jsme se o tom, na co bychom mohli jít do kina – a někde v koutku mysli mě napadlo, že se opravdu chováme jako obyčejní lidé. No… bavili. My jsme se nebavili. Oni se bavili – Rose, Jasper, Emmett a Alice. Já s Edwardem jsme byli opření do židlí a koukali před sebe do prázdna, jak jsme se oba snažili nekoukat se na toho druhého a vyhnout se jeho pohledu. Já si hrála stále s víčkem od lahve a on tiše klepal bříšky prstů o desku stolu. Byla to nějaká melodie – nádherná, vsadila bych se, že ji složil sám – ale nepoznala jsem ji.

První hodinu po obědě jsem měla angličtinu… s Edwardem, jak jsem později, když mi přišlo divné, že mě následuje až do třídy, zjistila. To bylo to, co přede mnou Alice tajila. Další společnou hodinu. Samozřejmě jsme seděli spolu a samozřejmě na nás všichni zírali. Nejraději bych na ně zakřičela, jaké by jim to bylo, kdyby neměli žádné soukromí, když by na ně civěla celá škola a sledovala každý pohyb, co udělají, ale neudělala jsem to.

Učitel přišel přesně se zvoněním, za což jsem mu byla ohromně vděčná. Nechtěla jsem dál poslouchat nějaké dvě holky, které popisovaly každý můj pohyb, každé zavrcení hlavy, co jsem udělala, když mě ten kluk otravoval a Edward mě přišel zachránit. Když skončily s tím, daly se do rozpitvávání Edwarda. Nezapomněly sem tam dodat, jak u toho vypadal „bombasticky“, jak řekly. Edwardovi se dařilo je ignorovat, já už na tom tak dobře nebyla. Cvakala jsem zuby, podupávala nohou nebo vyťukávala staccato o své stehno.

Edward – jeho jméno vyslovuji podezřele často – otočil hlavu k oknu, zatímco nám učitel popisoval nějaké detaily z Romea a Julie, kteří právě byli na obrazovce malé televize, kterou s sebou předtím učitel přivezl. Znuděně jsem vzdychla a začala si čmárat na okraje sešitu. Nepřemýšlela jsem nad tím, co kreslím, jen jsem nechala tužku, ať si dělá, co chce.

Když jsem si uvědomila, že na mě ze stránky zírá jeden pár nádherných, přesně nakreslených očí, které nemohly patřit nikomu jinému než tomu bohovi vedle mě, a nad nimi pomalu, ale jistě vzniká písmenko E, zarazila jsem se. Rychle jsem hrábla po gumě a pokusila se svůj výtvor smazat. Mezitím jsem se ohlédla po Edwardovi, abych se ujistila, že si toho nevšiml.

Bohužel. S očitým zájmem sledoval moje počínání a na rtech mu pohrával drobný úsměv. A je to v háji! Jakmile jsem si byla jistá, že nikdo nikdy nepozná, co tam bylo nakreslené předtím, zavřela jsem sešit a opřela se do židle. Přivřela jsem víčka, doufajíc, že mi půjde lépe ignorovat ten zaujatý pohled, kterým mě Edward obdarovával a který jsem na sobě dost zřetelně cítila.

„Hezky kreslíš,“ zašeptal mi do ucha náhle a mě ovál jeho sladký dech. Otevřela jsem naráz oči a pootočila hlavu. Naše obličeje od sebe byly jen malý kousek a já díky jeho vůni byla zase totálně mimo…

„Slečno Cullenová, pane Cullene,“ přerušil nás pan Berty a my jsme se na něj oba otočili. Všechny oči v místnosti byly, jak jinak, otočeny na nás. „Mohli byste… mohli byste se prosím věnovat výkladu?“ Učitel byl nervózní, netušila jsem důvod.

Odkašlala jsem si a odtáhla se od Edwarda – ani jsem nevěděla, že jsem se k němu přibližovala. „Omlouváme se.“

„Tak mi, prosím, jeden z vás zopakujte Romeova slova, která právě pronesl,“ poprosil Berty se škodolibým úsměvem.

Přestože jsem Romea a Julii uměla nazpaměť, v tu chvíli jsem měla v hlavě úplně vymeteno a nemohla jsem si vzpomenout. A byl tu znovu můj zachránce, aby mi pomohl.

„Smrt, třebaže vsála tvého dechu med, nad tvojí krásou dosud moci nemá. Ještě tě nedobyla, dosud ti nachem v tvářích plá a na rtech prapor krásy a nevztyčen tam bledý prapor smrti. Ach, Be – Julie, proč jsi tak krásná?“ Be? On chtěl říct Bello? Zamumlal to tak rychle, že jsem si nebyla jistá, jestli to vůbec řekl. Normální člověk by si toho vůbec nevšiml, tudíž se ve třídě neozvalo žádné šeptání. Všichni jen koukali na Edwarda, který – a kdy nebyl? – byl přímo dokonalý, když recitoval. Přímo k sežrání. Počkala jsem chvíli, protože jsem myslela, že bude pokračovat, ale film byl zjevně zastavený přesně v téhle části. Odtrhla jsem pohled od jeho očí, které mě po dobu poslední věty sledovaly.

Pan Berty zaťal čelist. „Dávejte příště pozor.“ A znovu film pustil.

Všechno špatně! Máš dělat, že ti na něm nezáleží, ne mu oddaně hledět do očí! křičela uvnitř mě moje první část a měla pravdu. Zakázala jsem si dávat mu naději.

Nejsi dost silná, připomněla mi druhá část a já jsem se tyhle svoje myšlenky pokusila zastavit, ale moje mysl mě zjevně ignorovala. Stejně mu vždycky podlehneš. Bylo by to tak lehké… nechat se řídit svými pocity… chytit ho teď za ruku… po škole ho políbit… nechat si od něj poradit, jaká noční košilka ti nejvíce sluší. Tak lehké…

Zavrtěla jsem hlavou, abych všechno odehnala, a pokusila se sledovat obrazovku. Ten pocit, že mě Edward pozoruje, však přetrvával dál. Po zbytek hodiny se na nás několik studentů otočilo, přeskakovalo chvíli pohledem ze mě na Edwarda a zase zpátky, načež se obrátilo na nejbližšího kamaráda a něco mu pošeptalo. Většinou to byly dohady, jestli spolu skutečně něco máme, nic víc, ale přesto se to těžce poslouchalo. Hlavou se mi honily myšlenky, kdybych opravdu dala volnost svým citům. Kdybych se přestala řídit tím, co si myslím, nýbrž tím, co vím. Se zvonkem se Edward zvedl a rychlým krokem odešel ze třídy.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 9. kapitola: