Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 8. kapitola

01.01.2013 (10:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 4251×

8. NEZNIČITELNÁ?

Čím víc se den blížil k poledni, tím víc jsem se obávala. Hodina s Rosalií proběhla úplně v pořádku, až na to, že na nás lidé zírali mnohem víc – jestli to ještě vůbec šlo. Pozorovali každý Rosaliin pohyb a můj taky. Nechápala jsem, v čem ta změna spočívá, ale pravděpodobně šlo prostě o Rosinu krásu. A díky délce mých šatů zírali i na mě. Povětšinu kluci, samozřejmě, ale přišlo mi, že se zdejší dívky prostě snaží napodobit mě.

Jasper mi drobet zvedl náladu. Byla jsem ráda, že můžu být celé dvě hodiny s ním, protože mi udržoval pozitivní a šťastné emoce, přestože jsem se tak ve skutečnosti vůbec necítila. Viděla jsem na něm, že uvažuje, že se hádá sám se sebou a chce se mě na něco zeptat – po včerejším večeru nebylo těžké uhádnout, o čem jeho myšlenky jsou -, ale nikdy se neodvážil.

Čtvrtá hodina skončila a Jasper se konečně odhodlal.

„Bello,“ oslovil mě, jakmile jsme vyšli ven, a odtáhnul stranou. „Nechci se plést do věcí, do kterých mi nic není, ale ty emoce není možné ignorovat. Snažím se je před Edwardem skrýt, protože cítím, že to tak chceš, ale nechápu to. Proč jsi to včera udělala?“

Uhnula jsem pohledem a zabodla své oči do země. „Já se o tom nehodlám s nikým bavit – je to moje věc.“

„Dáš mi jednu jedinou odpověď?“ zeptal se, v hlase malý náznak naděje. Na moment mě napadlo, že se třeba zeptá, jestli Edwarda miluju, ale s jeho darem by to byla akorát promarněná příležitost.

S hlubokým nádechem jsem přikývla a podívala se mu do očí.

„Opravdu jsi taková?“ vyhrkl tiše. Zmateně jsem k sobě stáhla obočí. „Opravdu pro tebe ta noc v sobotu nic neznamenala – teda, kromě chtíče, který tě stále doprovází, když si v jeho blízkosti?“

Trochu jsem povykulila oči. Tohle mě překvapilo. Jasper si myslí, že Edwarda nemiluju, že jde jenom o tělesnou touhu! Copak jde předstírat jiné emoce? Takhle to u Jazzova daru funguje?

„Jsi taková?“ dožadoval se odpovědi. Zaraženě jsem hleděla před sebe, neschopná slova. „Víš, myslím, že jsem pochopil, o co ti jde, ale úplně jistý si nejsem. Kvůli touze a upokojení chtíče ses s Edwardem vyspala, teď jsi zjistila, jak nehorázně tě přitahuje, a obáváš se, že on se do tebe zamiluje… ale ty to tak nechceš. Jde ti jenom o sex. A tak se pokoušíš si nalhat, že ho miluješ, ale nejde ti to. Tvoje emoce se totiž rychle mění. Chvíli jsi zamilovaná, pak naštvaná; chvíli tě přitahuje, pak ho nemůžeš vystát.“

Aaa! zakřičela jsem v duchu. První varianta reakce byla, že na něj vyjedu. Jak si o mně může krucinál myslet, že mi jde ve vztahu jen o sex? Vždyť po těch desítkách let, co jsem žila mezi zamilovanými páry – a někdy to bylo opravdu k nevydržení – jsem ani nemohla mít pomyšlení na to, že bych se vyspala s někým, koho absolutně neznám a nemiluju! Ne že bych to tedy v sobotu neudělala, ale to bylo něco jiného. Cítila jsem, že je to opravdu správné, a ten okamžik byl sám o sobě správný a magický. Bylo to… jako bychom k sobě doopravdy patřili.

A opravdu jsem chtěla takhle reagovat, ale pak mě napadlo… A nebylo by to tak jednodušší? Vždyť to jsem chtěla, ne? Aby si o mně Edward myslel, že mi šlo jen o sex a nic víc z toho dělat nechci. A jestli jediná možnost, jak toho dosáhnout, je, aby si to myslela i má rodina… pak mi nezbývá nic jiného.

Začala jsem freneticky přikyvovat a snažila se ignorovat vnitřní hlas, který na mě ječel, ať to okamžitě popřu. „Jo, je to tak.“

„Tomu se mi nechce věřit. Ty taková nejsi.“ Jasper vypadal zklamaně, což ve mně vyvolalo vlnu provinilosti a smutku. Snažila jsem se ty pocity potlačit, aby Jasper nepoznal, že mu lžu.

„Změnila jsem se,“ zalhala jsem a doufala, že zním důvěryhodně. „New York mě změnil.“

„To vidím,“ zamumlal. „No… tak děkuju za upřímnost. Uvidíme se u oběda.“

Odešel, ale stále se občas podíval přes rameno. Nevypadal podezíravě, opravdu věřil, že jsem jiná, a já si byla jistá, že to hned poví ostatním. Tvářil se nevěřícně a zklamaně.

Jakmile zašel za roh, opřela jsem se o sloup, který stál kousek ode mě a který podpíral stříšku, a popadala dech, potlačujíc slzy.

„Bells!“ zaslechla jsem za sebou Emmettův hlas. Než jsem se otočila, řekla jsem si: Nač se přetvařovat, stejně se to brzy dozví. Jenže vzápětí jsem si uvědomila, že potom už se na mě nikdy nebude dívat stejně. Nebudu ta správná Bella, která si brala svou rodinu jako příklad, která chtěla být zamilovaná a prožít první milování s tím pravým. Budu prostě Bella, která ublížila jejich bratrovi tím, že se s ním vyspala a teď na něj kašle, protože pro ni sex s ním nic neznamenal. Kdyby tak věděli, že to vlastně dělám pro jeho dobro. Protože až se zamiluju do někoho jiného, trpěl by potom mnohem víc, kdybych mu dala teď šanci.

Nasadila jsem tedy široký úsměv a otočila se na Emma, který se u mě právě zastavil.

„Jak se těšíš na tělocvik?“ zeptala jsem se škodolibě.

Ušklíbl se. „Alice říkala, že budeme hrát badminton – vážně zábava.“

Usmála jsem se. „Mám vyřídit, že nemáme udělat díru do rakety.“

Pomalu jsme se vydali směrem k tělocvičně. S Emmettem to bylo lehčí, než s Jasperem, který cítil každou změnu mé nálady; Emmett se na nic neptal, jen se usmíval a povídal mi o všem možném.

U šaten jsme se rozdělili a já se celou dobu, co jsem se převlékala, nemohla dočkat, až budu doma. A pokaždé, když jsem měla tuhle myšlenku, jsem si zase uvědomila, jak ráda jsem ve škole, kde na mě sice zírá mnoho očí, ale zato tam nemusím trpět – opravdu bys použila tohle slovo? – Edwardovu přítomnost a zvědavé pohledy či otázky rodiny.

„Vytvořte si dvojice!“ rozkázal trenér Clapp o několik minut později a všichni se začali překřikovat. Nemohla jsem uvěřit, že pro ně představuje problém udělat dvojice. S mými problémy mi to přišlo absurdní.

Přistoupila jsem k Emmettovi a popotáhla si sportovní tričko dolů.

„Teda, tyhle školní cvičební úbory jsou děsně titěrný,“ postěžovala jsem si šeptem. „Navíc na mě všichni zírají. Jsem zvědavá, jak to zvládáš, když Rose cvičí v tomhle a všichni na ní koukají.“ Ty kraťasy mi opravdu lezly na nervy…

Emmett obrátil oči v sloup. „Občas je to peklo. Ale když už jsme u toho zírání… představ si, že ve čtvrtek máš znovu tělocvik a hádej, kdo ho má s tebou.“ Nečekal na odpověď. „Edward. Ty titěrný oblečky se mu budou líbit.“ Zahýbal obočím.

Polkla jsem a hodila po něm úšklebek, který jasně značil, že na tohle vážně nemám náladu. Znovu zvedl obočí vzhůru, ale přestal. Díky Emmettovi se mi teď v hlavě honily myšlenky na čtvrteční tělocvik.

O dalších několik minut později už jsme s Emmettem stáli na jedné straně hřiště a se skrytým pobaveným úsměvem sledovali naše spoluhráče. Ne že by měli šanci, ale oni si zjevně mysleli něco jiného. Když jsem je poslouchala, jak se domlouvají, zatímco si pan Clapp zapisoval naše jména, zaslechla jsem, že se jmenují Kole a Melissa.

Emm se po mně otočil a naráz jsme na sebe mrkli.

Trenér písknul hru a my začali. Samozřejmě jsme vedli hned od začátku, což nebylo vůbec překvapivé, protože – přestože jsme se museli krotit – jsme byli prostě rychlejší, silnější a přesnější, než ti dva naproti.

Byla to celkem nuda, jediné, co na tom bylo zábavné, bylo pozorovat jejich soustředěné obličeje. Myslela jsem, že mě to alespoň trochu zaměstná, abych nepřemýšlela o něm, ale bohužel – do hlavy se mi vkradly vzpomínky. Divila jsem se, že tentokrát netrpím bolestí, jen jsem je rezignovaně sledovala.

Melissa se zrovna pokusila o smeč, věděla jsem, že to stihnu a hravě jí ránu vrátím, ale jak jsem měla plnou hlavu Edwarda a vzpomínek na sobotní noc a včerejší polibek, tak bych sama potřebovala pořádnou dávku soustředění. Jenže ta se v tu chvíli nedostavila a já jsem udělala krok směrem k míčku, motala jsem se jako opilec, zakopla jsem o vlastní nohu a zřítila se k podlaze. Drobet mě píchlo v pravém zápěstí, jak jsem si na něj lehla celou váhou svého těla, a já poznala, že je zlomené, přestože jsem nikdy zlomeninu neměla. Ale taky jsem věděla, že brzy bude srostlé – teď už jenom doufat, že ne špatně.

„Bello,“ vyhrkl Emmett překvapeně. Asi by se začal smát, kdyby nespatřil můj bolestí zkřivený obličej. Viděla jsem, jak se přemáhá, aby nebyl v setině vteřiny u mě, když ke mně doběhl a klekl si vedle mě na kolena. „Co se stalo?“

Natáhla jsem se blíž k němu. „Moje zápěstí – pravděpodobně je zlomené. Nechápu, jak je to možné, ale musí se na mě podívat Carlisle.“

Emmett přikývl a otočil se na učitele, který právě dobíhal k nám. „Pane učiteli, dovolte mi ji dopravit k našemu otci do nemocnice.“

Trenérovi se to zjevně moc nezamlouvalo. „Máme tu ošetřovnu,“ protestoval. Neviděla jsem Emmův výraz, ale učitel rychle vycouval. „No…stejně asi bude potřebovat rentgen. Do konce hodiny zbývá ještě patnáct minut. Tak ji odvezte, tady by nebyla moc platná.“

Emmett si mě vyhodil do náruče jako bych byla malomocná. Však jsem se také proti tomu ihned obořila. „Chodit můžu,“ zabručela jsem. Ignoroval mě, díval se dopředu a rychlým krokem mě nesl do šatny, abych si vzala své oblečení.

Nechal mě se převléknout a sám šel udělat to samé. To se mi tedy moc nevydařilo a ještě ke všemu jsem Emmettovi zkazila hru. No, ale vyhráli jsme, ne? Byli jsme ve vedení několik her před nimi. Vlastně… Dali pouze jeden bod, teď když jsem upadla.

Vyšla jsem ze šatny a Emm už tam stál.

„Omlouvám se, že jsem to zkazila. Byla jsem nějak mimo.“

Emmett se zachechtal. „Vždyť to stejně byla nuda. Ale jsi poslední dobou – poslední dva dny – nějak často mimo. Před chvílí, jak si vyprávěla té holce o Edwardovi. To taky asi nebyl účel, co, a potom – „ Zarazil se a podíval se na mě přesně tím výrazem, že prozradil něco, co neměl.

„To ti řekla Alice?“ vyjela jsem naštvaně. „Kdy to krucinál stihla?! Navíc slíbila, že na to zapomene.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, byl jsem ve vedlejší učebně, takže jsem všechno slyšel. A jestli ti Alice slíbila, že na to zapomene, tak to udělá, to přece víš. Před Edwardem to bude těžší, ale není to nic, s čím by si neporadila.“

„To je skvělé,“ odsekla jsem kysele. „A co ty? Také dokážeš před ním dokonale utajit své myšlenky?“ Nechtěla jsem být nepříjemná, ale to, že o tom ví i Emmett, mě rozzuřilo do nepříčetnosti.

Emm přimhouřil oči. „Nebuď taková, Bells. Nikdo nechápeme, proč děláš to, co děláš, ale zjevně k tomu máš nějaký dobrý důvod – ne že bychom věděli, co na tom je sakra dobrýho! Buď si nepříjemná na něj, i když si to nezaslouží, v rozumné míře, ale na nás protivná být nemusíš. My jsme ti nic neudělali. A ano, pokusím se udržet to, co jsem se dnes dozvěděl, v tajnosti. Nic neslibuji, snad jen to, že to zkusím.“

Z Emmettova monologu jsem se cítila snad ještě víc provinile, než z Jasperova. Jasper mě teď uvidí jinak a ostatní brzy taky, ale Emmett mi ukázal, že svým chováním ubližuju i jim. A to jsem rozhodně nechtěla.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem. „Nechtěj po mně vysvětlení, prosím.“

Zavrtěl krátce hlavou a uhnul očima. „Nic po tobě nežádám. Teď už pojďme.“

Každý, kdo znal Emmetta – jako třeba já, ostatní z rodiny, nebo Denalijovi – věděl, že je to šašek, který si umí udělat legraci ze všeho a každému zvedne náladu, ale ten šašek ví, co je dobré a co špatné, a v jakékoli situaci poradí a pomůže. A nedělá si srandu z něčeho, co vtipné není.

Vydala jsem se s Emmettem k autu, když jsme zjistili, že nemáme klíče. Podíval se po mně nevinným a prosícím pohledem a já poznala, že vážný rozhovor už nevedeme – a byla jsem vděčná.

„Ne,“ protestovala jsem, když mi došlo, oč mě takto žádá. „Rozhodně nepůjdu ani za Rosalií ani za Edwardem. Nestoupnu si před celou třídu, abych je požádala o klíčky!“ To bych neudělala, ani kdyby mě na kolenou prosil. „Tak mě vezmi do náruče a poběží tam.“

„Jo, jasně. A jak to asi vysvětlíme? Došli jsme sem pěšky?“ Emmett se zaškaredil.

„No, tak pro ty klíčky skoč ty, ale nemůžeš to chtít po mně.“

„Nebo vám je dám já,“ ozval se za námi Alicin hlas. Otočili jsme se přímo do její usměvavé tváře. „Mám zrovna hodinu s Rose a viděla jsem vás procházet kolem, samozřejmě jsem slyšela i tenhle rozhovor. Předpokládám, že tohle se ti stalo o tělocviku. Nač jsi proboha myslela?“ Ukázala na mou ruku, kterou jsem si bolestně tiskla k hrudníku.

„Byla jsem myšlenkami mimo, vypadalo to, že hra nevyžaduje moje plné soustředění. Zakopla jsem o vlastní nohu a spadla na ruku.“ Zasmála jsem se, přestože to bolelo. Byla jsem poloupír, který by neměl padat jen tak.

Alice nevěřícně zavrtěla hlavou. „Já už musím do třídy. Oběd stihnete. Jste za deset minut zpátky.“

„Nevidíš poloupíry, jak bys mohla vědět tohle?“ zeptala jsem zmateně.

„Carlisle má za dvacet minut operaci – do té doby už budete dávno hotoví a na cestě zpátky. Promeškáte deset minut oběda.“ Alice se zakřenila a odběhla zpět do třídy.

„Měla jsi to zlomené,“ informoval mě Carlisle, zatímco mi připevňoval dlahu. „Kosti ti však rychle srostly a vypadá to, že i správně. Což je dobře, nerad bych ti je znovu lámal.“ Ušklíbla jsem se. „Dlaha a ani nic podobného není potřeba, ale kvůli škole si ji radši nasaď. Mohlo by být podezřelé, že po takové ráně máš ruku úplně zdravou.“

Přikývla jsem. Ne že by se mi do toho chtěla, ale neměla jsem na výběr. „Děkuju. Tak my už jdeme.“ Alice měla překvapivě pravdu, Carlisleovi ošetření mé ruky trvalo pět minut a připevnění dlahy ještě méně. V místnosti nebyl nikdo kromě mě, Carlislea a Emmetta, takže mu nic nebránilo v tom, aby pracoval svými frenetickými pohyby.

Rozloučili jsme se a my s Emmettem jsme se zase vydali zpátky ke škole. To by nebyl Emmett, aby si ze mě nakonec neutahoval. A já to celkem přijala; pořád lepší, než se vracet k vážným rozhovorům. Na ty jsem opravdu neměla náladu a vsadila jsem se, že si jich ještě dost užiji.

Zrovna začínal mluvit o tom, jak budou ostatní překvapení, až mě uvidí s dlahou na ruce, když jsme zaparkovali před školou. Alice měla pravdu; oběd opravdu stihneme. Promarnili jsme akorát třináct minut.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 8. kapitola: