Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 24. kapitola

26.06.2013 (21:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3777×

24.    SESTERSKÁ LÁSKA

„Myslela jsem, že mi vypadnou oči z důlků, když jsem to slyšela,“ povídala Alice, když jsem večeřela, o své reakci, jakmile zaslechla první drby. Esmé s Carlislem seděli proti nám a zaujatě poslouchali. Emmett stál u kuchyňské linky, na své hrudi opřenou Rosalii. Jasper objímal zezadu Alici. Jediný, kdo chyběl, byl – nečekaně – Edward. Jakmile jsme přijeli ze školy, zašil se u nás v pokoji a já, poté, co jsem se hloupě zeptala, jestli je v pořádku, načež mi sarkasticky odvětil pohrdavým hlasem, že mu nikdy nebylo líp, jsem tam už raději nevkročila.

„Jojo,“ přitakal Emmett. „Někdo dokonce říkal, že je viděl, jak se líbají.“

Carlisle zavrtěl nevěřícně hlavou. „Odkud tyhle drby vlastně vznikly?“

„No… já ani nevím,“ přiznala Alice a stočila hlavu ke svému manželovi v hlubokém podezření.

Vyprskla jsem smíchy. „Proboha, Alice, snad si nemyslíš, že bychom skutečně… Ne, to rozhodně ne. Když jsme šli na dějepis, jen jsme se zahákli lokty – bylo to od Jazze čistě gentlemanské gesto. A pak mi ještě otevřel dveře, no, ale nebylo to nic, co by je mělo utvrdit v tom, že snad ty nejsi s Jasperem, nebo já s…“ Zarazila jsem se. Jsem s ním ještě vůbec? „Edwardem,“ dodala jsem rychle po dvou vteřinách odmlky, aby nepojali ostatní nějaké zvláštní podezření, ale nepovedlo se.

Esmé určitě chtěla vědět, jestli „jsme spolu“ dál, a teď věděla, že jsme se „nerozešli“.

Zmiňovaná mi věnovala tázavý pohled, ale já předstírala, že jsem si toho nevšimla. Nechtěla jsem nic vysvětlovat, a už vůbec ne, když byl Edward o patro výš.

Možná bych si to s ním měla vyříkat, napadlo mě náhle – naprosto nesmyslně. Žádné vyznání citů; na to ještě nejsem připravena, ale stejně by se to k tomu nakonec schýlilo, takže ne, nepůjdu tam. Ale možná…

Pak jsem se hluboce zamyslela. No tak, Bello! Vždyť je to Edward! bědovala jsem v duchu. Musíš tam jít. Slíbili jste si to jako přátelé – když je ten druhý zoufalý, můžete se k sobě mačkat, aby si nepřipadal sám. A i kdyby tohle pitomé pravidlo neexistovalo, je tam on a je smutný.

Odhodlaně jsem se nadechla a postavila se. Šest párů zlatavých očí mi střelilo do obličeje. Ignorovala jsem to a už jsem chtěla udělat krok, když jsem zaslechla kroky na schodech a v příští vteřině se objevil Edward s hlavou sklopenou dolů. Jak nejrychleji a nejtišeji jsem dokázala, jsem se posadila zpátky na židli, doufajíc, že myšlenky mé rodiny mu mé zvláštní chování neprozradí.

Pomalu, jako by byl unavený, zvedl hlavu a setkal se s mým pohledem. Neviděla jsem v nich tu obvyklou jiskru a málem jsem zešílela. Potřebovala jsem ho rozveselit. Musela jsem ho rozveselit. Protože jsem možná příčina jeho smutku.

Než jsem stačila cokoliv říct nebo udělat, pronesl jedním dechem, jako by si to nacvičoval už sakra dlouho: „Jdu na lov, vrátím se možná až k ránu.“

Sklopila jsem zrak, nebyla jsem si jistá, že se na něj zvládnu dívat. Vidět jasný důkaz, že jsem mu ublížila – ne že bych věděla, jak. Přece to nemohlo být tím, že si myslí to samé jako já. Totiž že u toho druhého nemá šanci. Já věděla naprosto jasně, že mě Edward nechce, ale co když mě chce a myslí si, že jsem to já, kdo ho nechce?

Ne, to je určitě hloupost.

Pak byl slyšet švehol větru a Edward zmizel. Opřela jsem si ruku o stůl a podepřela si dlaní čelo. Zavřela jsem oči a pokusila ho na chvíli vymazat z hlavy. Nemusím dodávat, že se o to pokouším už víc než týden a že naprosto chápu, že je to absolutně nemožné.

Nikdo nepromluvil ani slovo a já tipovala, že čekají na chvíli, kdy jim Alice řekne, že už je dost daleko na to, aby slyšel jejich myšlenky.

Periferním viděním jsem zaregistrovala, že Alice skutečně kývla, takže byla moje myšlenka správná. A tehdy se začaly hrnout otázky…

„Co se děje?“

„Proč se ignorujete?“

„Udělal ti něco? Nebo ty jemu?“

„Odmítlas ho?“

„Odmítl tě?“

Vzdychla jsem. „Stačí, rodinko, stačí. Do tohohle vám vůbec nic není.“

„Že ne?“ opáčila Rose. „Ty by ses taky starala, kdyby kolem tebe chodili dva zamilovaní lidé, kteří si nejsou schopní najít k sobě cestu, a aniž by si toho byli vědomi, sami si vytvářejí překážky.“

Zarazila jsem se. „Dva zamilovaní lidé? Rosalie, ty nemáš nejmenší tušení, jestli on miluje mě. To, že si to vy přejete, neznamená, že je to skutečnost.“

„Jasper ale – „ Chtěla ještě něco podotknout, ale to na mé nervy už bylo příliš silné a já jsem nechtěně explodovala.

Přirozenou rychlostí jsem se odrazila od stolu, až jsem málem převrhla židli, postavila jsem se a vybuchla: „Ale já to chci slyšet od něj! Je mi jedno, co Jasper cítí, i když si myslím, že není možné, aby mě zrovna Edward miloval! Já – to – chci – slyšet – od – Edwarda! Hlavně neříkejte, že bych měla udělat první krok – to vím já sama taky, ale zkrátka… Nevěřím si natolik, abych to opravdu řekla, protože jestli mě odmítne – což je nanejvýš pravděpodobné – nebudu schopná zůstat s ním žít. A já od vás nechci znovu odejít.“ Vydechla jsem a uhýbala pohledem, abych se nemusela dívat do očí své rodiny. Určitě mě teď odsuzují. A kvůli své povaze jsem se jim samozřejmě hned omluvila. „Omlouvám se, vy víte, že jsem nechtěla být taková. Prosím, pokuste se na to, co jsem vám teď pověděla, nemyslet. Dobrá tedy, dejte mi ještě týden a potom to risknu.“

Tíživé ticho mě doprovázelo až do pokoje. Silněji, než bylo nutné, jsem zabouchla dveře. Nepřála jsem si nic víc, než lehnout si do postele a stulit se k Edwardovu boku, ale vzhledem k situaci to bylo víc než jen nemožné.

„Slyšel jsem, co jsi říkala,“ zašeptal mi do ucha a pevně mě objal.

Začervenala jsem se rozpaky. „Slyšel?“

„Ano, každou větu, co jsi pronesla.“ Posadil mě a podíval se mi do očí. „Ty mě miluješ? Proč jsi nic neřekla?“

„Bála jsem se odmítnutí.“

„To já také. Bells, miluju tě.“ Pod sílou jeho pohledu jsem se málem rozpustila. Všechny trable ze mě opadly, protože mi vyznal lásku. Řekl, že mě miluje.

„Miluju tě, Edwarde,“ oplatila jsem mu šeptem a rychlostí světla přisála své rty na jeho.

S hlubokým výdechem jsem se posadila a zmateně a strachy plně se rozhlížela po pokoji. Není tu, uvědomila jsem si, to byl jen sen. Oči se mi zalily slzami a já začala vzlykat. Stulila jsem se vsedě do klubíčka a jen plakala, při čemž jsem občas šeptem zamumlala: „Jen sen…“

Moje rychle uhánějící srdce muselo vyburcovat členy mé rodiny, tudíž jsem se nemohla divit, že se o několik vteřin později ozvalo klepání na dveře a tiché hlasy Rose a Alice se doprošovaly dovnitř.

„Bells?“ zavolala Alice.

To oslovení…

„Jsi v pořádku?“ přidala Rose.

„A-ano, jsem,“ odpověděla jsem tiše.

Obě se zamyslely. Možná uvažovaly, jestli se vrátit ke svým manželům, nebo jít ke mně. I když jsem si nebyla jistá, jestli dnes provozovali svou každonoční činnost.

„Můžeme dál?“

„Samozřejmě.“

Dveře se pomalu otevřely a v příští chvíli už jsem měla každou z jedné strany na té obrovské posteli. Obě mě objaly kolem ramen a přitiskly se ke mně. Což samozřejmě vyvolalo další vlnu pláče.

„Neplakej,“ konejšila mě Rose a hladila mě po vlasech.

O pár minut déle jsme ležely všechny tři na posteli, já mezi nimi, ony měly hlavy položené na mých ramenou.

„Já to zvládnu sama, holky, klidně jděte ke klukům,“ ujišťovala jsem je.

Alice zavrtěla hlavou. „Ani nápad. Tohle je sesterská noc.“

Usmála jsem se.

„Emmett s Jasperem stejně koukají na nějaký noční přenos bůhvíčeho,“ doplnila Alici Rose.

A tak jsme ležely v těsném objetí, které mi dokázalo bravurně zvednout náladu. Ale usnout se mi nedařilo, a tak jsem s otevřenýma očima zírala ke stropu, vědoma si toho, že mě obě mé sestry pozorují. Poslední slzy mě šimraly po tvářích, a tak jsem natáhla ruku, abych je setřela. Naposledy jsem popotáhla, a pak jsem dala pláči arrivederci. Na Edwarda jsem ovšem zapomenout tak snadno nedokázala, ale aspoň jsem se ho pokusila odsunout do zadního kouta mé mysli.

„Nemůžeš spát?“ optala se Rosalie zvědavě a mně teprve teď došlo, že jí dlužím speciální omluvu.

Nervózně jsem se ošila a natočila hlavu na levý bok, abych se jí podívala do očí. „Ne, nedaří se mi. Rose, promiň za to předtím. Já… nechci se vymlouvat, ale prostě je toho na mě moc – nechtěla jsem na tebe křičet.“

Pousmála se. „To je v pořádku, Bello. Ať nám to přijde, jak chce, nemáme tušení, co se ti honí hlavou. Neměla jsem žádné právo se motat do tvých soukromých věcí.“

„Ale mělas pravdu,“ pípla jsem tiše. „Taky bych se starala, kdyby se někdo z vás trápil, ale musíš pochopit, že tahle situace je – je zkrátka i pro mě samotnou dost matoucí a jak už jsem řekla dole, nedokážu mu to říct. Ne teď.“

Obě mlčely, a tak jsem pokračovala.

„Já vím, že si myslíte, že i on mě miluje a že víte, že to Jasper cítí, ale možná je to jen obrovská touha a Jazz si myslí, že cítí to, co si přeje.“

„Dobře, už se o tom nebudeme bavit,“ pošeptala Alice. „Chceš si povídat o něčem jiném?“

Zamyslela jsem se. „Jo, za koho mám jít krucinál na ten pitomý ples?“

Místností se rozlehl náš zvonivý smích a Alice byla ve svém živlu, tudíž se dala do vyprávění, jak hledala včera a dneska také vhodný kostým pro Julii a teprve dneska ho objevila.

„Julie?“ opakovala jsem překvapeně. „Takže na sobě budu mít takové ty šaty s těmi nafouklými rukávy?“ Teď jsem byla trochu zděšená. Alice měla perfektní vkus, to ano, ale pochybovala jsem, že by se jí povedlo nalézt šaty, co by odpovídaly tématu a její spokojenosti.

Al obrátila oči v sloup. „Žádný nafouklý rukávy, prosím tebe. Tohle není ples se skutečnými kostýmy – myslíš, že bych někdy na kluky narvala podkolenky, nebo něco podobného? Jde hlavně o to představovat někoho. Ty máš absolutně nádherné šaty!“ rozplývala se. „Jsou světle modré, někde přechází i do tmavšího odstínu, jsou kolem ramen, budeš k tomu mít rukavičky a… a na zbytek si počkáš až v pátek. Budou se ti líbit.“

„A co máte vy?“

„Rose jako Helena má světle béžové šaty, no, vypadají trochu jako svatební, ale je to ples; hodně holek tam bude mít bílé nebo krémové šaty, tudíž tam zapadne. Ne že by bylo možné, aby Rose zapadla mezi normální studenty, takže – „

„A Alice jako Rosalinda má krásné hnědo růžové šaty, které se k ní přesně hodí,“ skočila jí do řeči Rosalie, abychom se pohnuly trochu dál.

Alice vzdychla. „A kluci budou mít obyčejné saka a kalhoty. Nic zvláštního.“

Po chvíli jsem začala zívat, takže mi holky popřály dobrou noc a ztichly.

Když jsem se ráno probudila, už v mém pokoji samozřejmě nebyly, zato na Edwardově pohovce leželo oblečení od Alice, jako obvykle. Ale něco se mi nezdálo. Vstala jsem z postele a přešla k hromádce.

Na svrchním kousku látky ležel malý papírek, přehnutý na půl. Vzala jsem ho do rukou a zvědavě si ho přečetla.

Ať vidí, o co přichází. Al

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a usmála se. Moc dobře jsem věděla, co mi tím chce naznačit. Že se zkrátka nemám trápit a dělat, že se nic nestalo -  i když se vlastně skutečně nic nestalo.

Její návrh jsem přijala s vděčností. Vlastně to byl jediný rozumný nápad, který nijak nepřekáží mému rozhodnutí, že za týden řeknu Edwardovi pravdu.

Musela jsem uznat, že dnešní model byl… rozhodně ne podle mého vkusu, ale jestli to Alici potěší.

Vzala jsem si na sebe černou krajkovou podprsenku, která trochu po stranách vykukovala z červeného tílka, pak jsem měla vysokou černou sukni do půli stehen, několik řetízků na krk a červenou velkou kabelku. Přes to jsem si vzala černou bundičku, k tomu průsvitné černé punčochy a páskové boty na klínovém podpatku. Věděla jsem, že tohle je teprve změna – takhle se vůbec neoblékám, ale třeba to bude úspěch.

Polovinu vlasů jsem si dala do falešného culíku a zbytek nechala volně rozpuštěný. Abych tomu dodala ten podtón, co Alice chtěla, namalovala jsem si ještě pusu lehce červenou rtěnkou. A mohla bych jít do bordelu.

Ne, dělám si legraci, ale každopádně, tohle Edwarda překvapí a Esmé se možná vyděsí.

Kupodivu jsem obě reakce odhadla správně, ale k Edwardovu překvapení se přidalo ještě Jasperovo a Emmettovo. Esmé se na mě s rozšířenýma očima dívala a několikrát se ujišťovala, jestli to byl opravdu Alicin nápad. Evidentně se bála, jestli jsem nezešílela, a věřila, že pokud na tom má podíl Alice, měla bych být duševně v pořádku.

„Částečně Alicin, částečně můj,“ zalhala jsem. „Nemůžu ji nechat pořád mi vybírat oblečení.“ Alice se nijak nezaškaredila, že jsem si téměř přivlastnila její model. Řekla jsem to proto, že jsem nechtěla, aby si Edward automaticky myslel, že se nás Al pokouší dát dohromady.

Hodila jsem pohledem po Edwardovi, který ze mě nespouštěl zrak. Šokovalo mě, že si nestydatě prohlíží celé mé tělo před Esmé a ostatními. Jim to ale očividně nevadilo. Všimnul si mého upřeného pohledu a podíval se mi přímo do očí. Jako by mi viděl až do duše. Kdyby to nebyl Edward, jistojistě by mi běhal mráz po zádech, protože jeho očím nedominovaly ty nádherné karamelky, ale plochá černá barva. Touha nebo žízeň. Nebo obojí dohromady, ale jelikož byl v noci údajně na lovu, druhá možnost nebyla moc pravděpodobná.

Rychle jsem se otočila ke dřezu, abych opláchla prázdnou sklenici od mléka, a když jsem se otočila zpátky, všichni pozorovali Edwarda a ten – pro změnu – pozoroval mě.

Mírně jsem si odkašlala a zhoupla se na patách, což nebyl nejlepší nápad v těch vysokých botách. Zakolísala jsem, ale můj zachránce mi okamžitě přispěchal na pomoc, když mě chytil v pase a přidržel mě.

Nervózně jsem se ošila. „Ehm, díky,“ zamumlala jsem rozpačitě a cítila, jak se mi do tváří hrne červeň.

Aniž by ze mě odpoutal zrak, pustil mě ze svého sevření. „Nemáš vůbec zač,“ opáčil stejným tónem.

Alice, Rose, Esmé, Jasper a Emmett nás sledovali se zatajeným dechem a evidentně čekali, kdy si skočíme kolem krku a bude happy ending. Edward ode mě ovšem o krok odstoupil, tudíž jsem se otočila na ostatní a zeptala se, jestli už můžeme vyrazit.

Všichni nahlas začali: „Ano.“, „Jo.“, „Samozřejmě.“, jako by byli právě přichyceni při činu a snažili se dělat, že se nic nestalo. Myslela jsem, že se zase rozdělíme do aut, ale moji sourozenci měli jiný nápad. Než jsem se stačila pořádně rozhlédnout po autech, všichni čtyři byli narvaní v Rosině kabrioletu a Emmett s Jasperem, kteří seděli u okének z naší strany, se na okna přilepili, dělajíc různé grimasy.

Vzdychla jsem a otočila se na Edwarda. „Mohl bys mě prosím svézt?“ Kousla jsem se do rtu. „Ale já si když tak můžu vzít své vlastní…“

„Vezmu tě, Bello, to je přece samozřejmost.“ Usmál se na mě a já zase poznala toho mého Edwarda – není můj! Úsměv jsem mu váhavě oplatila a o pár minut později už jsme vyjížděli za ostatníma, kteří se drželi kousek před námi, abychom na parkoviště vjeli společně.

„Aby zase nedošlo k nějakému nedorozumění,“ řekl, když jsme zaparkovali a vylezli z auta. Opřel se o dveře a přitáhl si mě k sobě na hruď, aby mě dlouze políbil.

Jé, to mi chybělo.

Odtáhl se ode mě a šibalsky na mě mrknul. A už jsme to zase byli my dva – kamarádi, co se líbají kvůli otravným spolužákům. Propletla jsem si s ním prsty a vydali jsme se ke škole i s ostatními, kteří se pokoušeli potlačit vítězné úsměvy.

A mně se pro jednou podařilo dokonale ignorovat okolní šepot. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale nevnímala jsem slova, co pronášejí, ani jejich zvědavé pohledy, které nám věnují. A bylo to skutečně fajn. Více než fajn, bylo to skvělé.

K tomu modelu, co dneska měla Bella na sobě... Pokud někdo z vás viděl film LOL, kde hrála Ashley Greene a hlavní roli ztvárnila Miley Cyrus, tak si jistě pamatujete na moment, kdy si Lola myslela, že Ashley měla rychlovku s Kylem. To oblečení, co měla na sobě Ashley v ten moment, co vyšla ze záchodků, mě inspiroval k dnešnímu outfitu naší Belly. :-)

Jako další bych vám chtěla říct, že tohle byla snad poslední kapitola, kdy někdo z nich trpí. Teď už by to mělo být jen k lepšímu, když nepočítám ty jejich umanuté rozhodnutí nebo pyšné pohledy. Ty dva se prostě hledali, až se našli. :-D Ale nebojte, vážně už můžete přestat psát, že by už to konečně mohli dát dohromady. Od začátku jsem říkala, že celá povídka je o jejich tvrdohlavosti. Omluvte mě, tuhle povídku jsem dopsala někdy v říjnu, a tehdy jsem to snad měla promyšlené. :D 

A za třetí... Všimly jste si, jak se hned Edward vrátil k té jejich hře, aby mohl Bellu líbat, kdy se mu zachce, když ji viděl v tom sexy oblečení? :D

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 24. kapitola: