Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 25. kapitola

30.06.2013 (07:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3683×

25.    POZVÁNÍ

Bylo neuvěřitelné, o kolik stupňů se všechno obrátilo, jak se změnilo Edwardovo chování a jak moje vůči studentům. Už mi bylo jedno, jestli si myslí, že jsme spolu, nebo ne, ale nechtěla jsem své myšlenky prozrazovat nahlas, protože hrozilo, že Edward uzná, že nemusíme předstírat, a to mě upřímně děsilo. Měla jsem ještě týden. Slíbila jsem to jak mé rodině, tak sobě. No, i když mně samotné to ještě tak úplně nedocházelo…

Čtvrtá hodina trigonometrie mě jaksi vyvedla z míry. Měla jsem sedět s Edwardem – ačkoliv jsem s ním na téhle výuce ještě nikdy nebyla, tudíž jsem s ním měla dnes sedět poprvé -, ale jelikož jsme hodinu předtím měli každý někde jinde, přišli jsme do třídy zvlášť. Jakmile jsem vešla do dveří, první, co jsem zaregistrovala, byla Jessica, která seděla na mém místě vedle „mého“ Edwarda. Nekoketovala s ním, za což jsem jí byla velmi vděčná, protože jsem nebyla nucena dělat nějakou přehnanou žárlivou scénu, ale přesto se ve mně ten pocit probudil s takovou vervou, že se mi vidění zakalilo rudou mlhou.

Chyběl malinký kousek a už bych jí táhla za vlasy z místnosti, když se těsně přede mnou objevil ten kluk… Mike z prvního dne, co jsem tu byla. Ten, co se mě ptal, jestli mi nevadí, že moje rodiče adoptovali ostatní.

Jeho oči byly natolik zoufalé, že jsem se od něj překvapeně odtáhla. „Miku, co se děje?“

„Bello, mohla by sis se mnou, prosím, sednout? Trochu jsem se s Jess pohádal a –„

„Jasně že jo,“ odvětila jsem rychle. „Stejně by mi nic jiného nezbývalo, protože na mé místo si sedla právě ona.“

Seděla jsem tedy s Mikem a než přišel učitel, si se mnou povídal. Občas mi pohled utekl k Edwardovi a Jessice, ale ti si mě nevšimnuli, protože stejně jako my byli ponořeni do rozhovoru. Znala jsem ovšem Edwarda natolik, abych poznala, že ten úsměv, který Jessice věnoval, když pronesla něco rádoby „vtipného“, rozhodně nebyl upřímný, že ten překvapivý výraz za sebou skrýval spíše otrávení z toho, že Edward předem ví, co má Jess na mysli…

Mike si všiml mé nepozornosti a podíval se stejným směrem. „Ani jsem neřekl nic špatného. Jen jsem prohlásil, že jí to modré triko dnes sluší a že doufám, že si takovou barvu obleče na ples, protože jí jde dobře k očím.“

„A proč se tedy naštvala?“ zeptala jsem se překvapeně. Tohle mi opravdu nedávalo smysl, a ačkoliv jsem necítila žádnou touhu přijít tomu na kloub, zeptala jsem se, protože jsem si byla jistá, že se Mike chce vyzpovídat.

Pokrčil rameny. „Vylítla na mě, že už si šaty koupila a že jestli mám nějaké požadavky, tak jsem je měl přednést dřív. Že v nudných světle modrých šatech rozhodně nepůjde a že si mám rovnou najít jinou partnerku.“

Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Kdyby moje a Edwardovy neshody a problémy byly takovéhoto rázu, brala bych to a byla vděčná. Pohádat se kvůli rozdílnému výběru barvy… to by byl ráj.

„Určitě se usmíříte,“ uklidňovala jsem ho a pak už přišel učitel, který byl v nějaké společenské a povznesené náladě a měl evidentně velkou potřebu si s námi povídat. Bohužel o matematice, takže zadal na tabuli příklady a postupně museli všichni odůvodnit výsledky.

Když jsem šla na tělocvik, trochu jsem váhala, jestli se raději nemám ulít. Konec konců, i mě to předstírání unavuje a rozhodně se nechci postavit Jessice, Mikovi a Edwardovi. Bylo by to příliš napětí, a když k tomu ještě připočítám Emmetta… nevidím jediný důvod, proč bych se měla dnešní hodiny zúčastnit.

„Bells, za chvíli zvoní, přece nechceš přijít pozdě,“ ozval se za mnou hlas mého bratra a tím se všechny moje plány zbořily.

Usmála jsem se na něj. „Vždyť už pospíchám.“

Zasmál se tím svým hurónským smíchem, objal mě jednou rukou kolem stehen a rychlým krokem se se mnou vydal i přes moje protesty k tělocvičně. Před šatnami se na nás dívky i chlapci udiveně dívali, takže mě Emm postavil na zem a vydal se převléknout, při čemž na mě spiklenecky mrknul. Snad už si nedávali dohromady mě a Emmetta. Nejen, že by Rose pukla vzteky, ale my dva asi smíchy.

Rosalie nebyla žádná žárlivá fúrie, ale jakmile někdo přivlastňoval Emmetta někomu jinému, neznala hranice. Například v roce 1989, když jsme nastoupili do druháku ve Glastonbury v Anglii, někdo si myslel, že jsem Jasperova přítelkyně a Alice je Emmettova. Rose chytnul takový záchvat, že Emma na parkovišti málem přefikla.

Zatímco jsem se převlékala do cvičebního úboru, přemítala jsem, co pro nás dnes trenér vymyslel. Potajmu jsem doufala, že to nebude žádná práce ve skupinách.

Nebyla jsem nijak extra překvapená, když se stal přesný opak toho, co jsem chtěla. Badminton. Jeden proti jednomu. Komu se podaří dát více bodů za tři minuty. Ačkoliv se panu Clappovi moc nezdálo, že by měla hrát holka proti klukovi, ujistila jsem ho, že mi to ani v nejmenším nevadí a ošizená si rozhodně nepřipadám. Emmett mi trochu pomohl, když dodal se smíchem, že „naše Bella se jen tak něčeho nezalekne“.

S Edwardem jsme přišli na řadu asi tak deset minut předtím, než skončila hodina. Mohla jsem hrát proti Emmettovi, mohla jsem hrát proti komukoliv jinému, a i když jsem si před chvíli říkala, že proti Edwardovi hrát nechci, zmocnil se mě nějaký neznámý popud to udělat.

„Tak – hra!“ zapísknul trenér Clapp a Edward perfektně podal, načež jsem to já perfektně odrazila… a tak se to dělo téměř po celé tři minuty.

Někdy dal silnější ránu a já mu to stejnou ránou oplatila. Periferním viděním jsem si všimla, jak studenti napjatě sledují trajektorii míčku, a bezděky mě napadlo, komu asi fandí. Emmett měl samozřejmě plnou pusu řečí, a tak si sem tam neopustil nějakou poznámku, kterou okolí pochopilo přirozeně jinak.

„Tento zápas je opravdu napínavý,“ prohlásil Emmett a ruku, kterou měl zaťatou v pěst, si držel před pusou, což mělo zjevně nahradit mikrofon. „Isabella Cullenová a Edward Cullen mají dnes vskutku soutěživou náladu a ani jeden z nich není očividně připraven prohrát. Cullen dává smeč… a Cullenová ránu hbitě a zručně vrací…“

Obrátila jsem oči v sloup. „Sklapni, Emmette,“ procedila jsem skrz zuby a pokusila se dál soustředit na hru. Cullen a Cullenová. Nezní to špatně…

Emmett se zasmál, ale ztichl. Jeho výstup byl ovšem doprovázen smíchem ostatních. Trenér se podíval na stopky a oznámil konec hry.

„Jediný zápas, který dnes skončil nula-nula,“ oznámil nám a uznale pokýval hlavou.

Ohlédla jsem se po Edwardovi, ale ten předával raketu dalšímu hráči. Sedla jsem si na lavičku kousek od ostatních studentů, kteří teď sledovali další hru. Koukala jsem se na své prsty a přemítala o nadcházejícím dni, kdy se má uskutečnit ples. Pozval už někoho Edward? Chce mě přinutit žárlit? Půjde tam vůbec?

Náhle si ke mně právě Edward přisedl a já se na něj překvapeně podívala.

„Pěkná hra,“ poznamenal.

„To jo,“ přitakala jsem.

„Bello?“

„Hm?“ Nadějně jsem se mu podívala do očí. Zeptá se, jestli s ním půjdu?

Uhnul pohledem. „Zjistil jsem, že tě skoro neznám.“

„Cože?“ vyhrkla jsem zmateně.

„No…jo.“ Freneticky zakýval hlavou. „Skoro nic o tobě nevím. Co máš ráda, co ne.“

Zhluboka jsem nabrala vzduch do plic a pak pomalu vydechla. „Tak se ptej. Jestli tě o mně opravdu zajímají tyhle věci.“

„Zajímají.“

Jeho dotazník začínal u oblíbených předmětů ve škole, přes muziku a knihy, až k oblíbeným místům ve světě. Neodpustil si i otázky na vztahy, takže jsem musela zapojit veškerou svou fantazii a nakonec se tedy dozvěděl, že jsem „chodila“ s jedním člověk a že náš vztah trval asi dva dny, protože začal mít otázky, které se příliš týkaly mé pravé podstaty, dále se třemi upíry. Jonah – náš vztah nefungoval kvůli jeho přílišné závislosti na lidské krvi. Klaus – byl až moc posedlý sexem. Darren – po vzájemné dohodě jsme uznali, že to zkrátka fungovat nebude.

„Takže jsi měla čtyři vážné známosti, je to tak?“ ověřoval si se zamyšleným výrazem.

Přikývla jsem. „Tak to je.“

A pokračoval dál ve své analýze. „Oblíbená květina?“

„Levandule, kopretina.“

„Kámen?“

„Topaz,“ vyhrkla jsem.

Pousmál se. Milovala jsem tu barvu, protože mi připomínala mou rodinu a Edwarda.

„Oblíbený nástroj?“

Při této otázce jsem se prudce začervenala, tudíž se domáhal odpovědi energetičtěji, než obvykle.

Rezignovaně jsem vzdychla, když nedal pokoj. „Piano.“ Neuměla jsem hrát, ale věděla jsem, že je Edward muzikální, i jsem ho slyšela a pianem prý – podle Emmetta – vyjadřuje své emoce. Mohl by to být dobrý způsob, jak se odreagovat.

Tehdy zazvonilo a my jsme se odebrali do šaten. Když jsem se v rychlosti převlékla, nepřemýšlela jsem nad tím, že by na mě snad čekal a znovu se mě vyptával na můj nijak zajímavý život, takže mě překvapilo, když jsem otevřeně dveře šatny a on tam stál, opřený o protější stěnu, vypadajíc jako nejkrásnější a nejdokonalejší anděl.

Emmetta jsem nikde neviděla, tudíž jsem uznala, že ho Edward poslal pryč, nebo sám uhodl, že by překážel – což nebyla úplná pravda, ale jeho to určitě napadlo. Přiloudala jsem se k Edwardovi, a jakmile se na mě podíval, jemně jsem se pousmála.

„Jdeme?“ kývla jsem hlavou směrem, kde se nachází jídelny, a on beze slova vykročil. S pokrčením ramen jsem se k němu přidala.

„Já tě to naučím… jestli chceš,“ řekl náhle.

„Promiň?“

„Naučím tě hrát na piano,“ obeznámil mě se svým plánem.

Znovu jsem cítila, jak se mi krev hrne do tváří. „Já nevím, asi nebudu moc dobrá žačka.“

„Potom musím být velmi dobrý učitel,“ opáčil s úsměvem. „Oblíbená barva?“

„Hnědá,“ odpověděla jsem.

Cestou do jídelny se mě zeptal ještě na dalších dvacet otázek, a když jsme vstoupili dovnitř a přešli k výdejnímu pultu a on spustil další, divila jsem se, že ho ještě stále něco zajímá. Já už bych nevěděla, na co se ptát.

Zatímco se vyptával na oblíbené pití, všimla jsem si dvou holek, co postávaly metr od pultu, kde se platilo, něco si navzájem šeptaly a dívaly se na nás. Edward si okamžitě uvědomil, že mě zaujalo něco jiného, a podíval se stejným směrem.

„Na co myslí?“ zamumlala jsem tiše a bezděky čistě řečnickou otázku.

Edward odfrkl. „Ta blondýna napravo se snaží představit si nás rozděleně – prý jsme jako magnety, ty se hneš, já se hnu. A ta hnědovláska vedle ní si myslí, že je to jen dočasná výměna, za chvíli prý ty budeš určitě s Emmettem, já s Alicí a Rose s Jasperem.“ 

Vykulila jsem oči. „Neuvěřitelné.“

Pokýval hlavou a vzal pro nás jídlo. Když jsme si šli sednout k našemu stolu, Edward už zase spustil proud otázek. Oblíbené jídlo, oblíbené roční období…

„Co to je za analýzu dneska?“ zeptala se Rosalie, jakmile jsme oba dosedly na svá místa.

Podívala jsem se na Edwarda, protože se tak trochu očekávalo, že se vysvětlování ujme, když je to právě on, kdo pokládá otázky. Opětoval mi pohled, a pak – po několika vteřinách, kdy jsme se dívali sobě do očí – mu došlo, že se stále čeká na odpověď.

„Jen jsem se chtěl o Belle dozvědět víc,“ oznámil prostě.

Abych mu pomohla, přikývla jsem. „Jo, odpoledne je řada na mně.“ Napadlo mě to teď, ale byla jsem pevně rozhodnutá se toho držet, protože i já jsem toužila dozvědět se o Edwardovi víc. Po biologii jedeme rovnou domů a jsem si naprosto jistá, že pojedu znovu ve stříbrném Volvě i s jeho majitelem. O tom není pochyb, a už vůbec ne, když máte neustále za zády rodinu, která si zpříjemňuje věčnost tím, že si hraje na dohazovače.

Zatímco jsem jedla a ostatní předstírali, že jedí, Emmett nutil Alici dívat se do budoucnosti, aby mohl naplánovat nějaký baseballový zápas v Cullenově stylu.

„Musí být přece brzy bouřka,“ lamentoval a upíral na Alici prosebný pohled.

„Říkám ti, že příštích čtrnáct dní to budou jen deště, deště, deště, žádné hromy, žádné blesky, rovná se žádná bouřka.“

Emmett se od ní nabručeně odtáhnul, založil si ruce na prsou a naštvaně pozoroval dřevěnou desku stolu. Rosalie mu něco tiše pošeptala do ucha, tak, že to neměl nikdo – ani upír – šanci zaslechnout, ale podle toho, jak se Edward znechuceně zašklebil, mi bylo jasné, o co šlo.

Zazvonilo na hodinu a my s Edwardem a Alicí jsme se vydali k učebně biologie.

„Co se bude dnes dít, Al?“ zeptala jsem se jí mírně otráveně, protože už jsem chtěla být doma.

Na moment se její zrak rozostřil, a když znovu zaostřila, podívala se na mě. „Budeme psát test, ale je to děsně primitivní. Mimochodem, už si sesmolila něco o tom členovi rodiny na zítra?“

Vrhla jsem po ní varovný pohled. „No… myslela jsem, že nakonec budu psát o Carlisleovi. Myslím, že to by lidé napsali – táta hrdina,“ pronesla jsem a rukama naznačila ve vzduchu, že by to byl nápis.

Alice se ušklíbla. „Táta hrdina, jo? A co třeba Edward kamarád?“

Edward se připojil ke konverzaci. „My už jsme tuhle práci taky dostali – psal jsem o Esmé.“

Spokojeně jsem se usmála, i když část mého já uvažovala, proč nepsal o mně. „Vidíš.“

Al moc nadšeně nevypadala, ale už to díkybohu neřešila. A jak naše věštkyně řekla, opravdu jsme psali test a opravdu byl neskutečně lehký. Ovšem, lehký se zdál očividně pouze mně, Alici, Edwardovi a panu Bannerovi. Všichni ostatní se drželi za hlavu a vyděšeně zírali na papír i deset minut poté, co se před nimi objevil. Nechápala jsem to. Vždyť to bylo naprosto jednoduché.

Znuděně jsem se dívala ven z okna na liják, vědoma si toho, že ani jeden z mých… sourozenců taktéž neoplývá zábavou. Alice si čmárala něco na obal sešitu vedle mě a Edward před námi, opřený zády o parapet, tudíž jsem ho měla nakrásně z profilu, si prsty bubnoval o koleno.

„Jak dlouho ještě?“ zamumlala jsem, stále se dívajíc, jak kapky deště stékající po okenní vitríně.

„Patnáct minut,“ odpověděla mi Al šeptem a já ji kývnutím poděkovala.

Nicnedělání – takové slovo bylo dokonalým synonymem pro zbytek hodiny. Písemka byla dlouhá, to ano, ale někomu jako jsme my zabrala stěží pět minut. Učitel na ní dal minut dvacet pět a očekávalo se, že všechny zaměstná. Jakmile spatřil, že někdo nepíše, překvapeně se ohlédl, a ve chvíli, kdy si uvědomil, o koho se jedná, zase sklopil pohled k papírům, do kterých něco sepisoval, a dělal, že nás neviděl.

„Bože, tohle byla ta nejnudnější hodina za celé půlstoletí,“ zaúpěla jsem, když jsem vyšla ze dveří a přesvědčila se, že mě nikdo nemůže slyšet.

„Přitlač,“ poznamenala Alice.

„Ani století na to nestačí,“ dodal Edward.

Doma se všichni rozutekli. Rose a Jasper odešli na lov, Emmett byl na počítači ve své ložnici, Carlisle si četl nějakou ze svých tlustých knih v pracovně a společnost mu dělala Esmé, která si tam pravděpodobně kreslila nějaké nové návrhy. Alice byla zase ve svém pokoji a něco si tam mumlala, možná si také malovala nebo si listovala módními časopisy. Edward se hned po příjezdu domů usídlil v obývacím pokoji, kde věnoval veškerý svůj čas knize. Vedle sebe měl připravené další tři, protože upíři četli opravdu rychle.

Mě samotnou to v pokoji nebavilo a tak jsem se převlékla do pohodlnějších tepláků a tílka a odebrala se dolů k němu. Seděl tam a byl zabraný do jedné z knih. Potichu jsem se k němu připlížila a posadila se vedle něj. Zvedl ke mně na chvíli oči, ale nic neřekl.

Váhala jsem, ale nakonec: Proč se nezeptat, jsme přece přátelé, no ne? „Zítra je ples,“ začala jsem.

„To je.“

„Ehm, s kým tam půjdeš?“

Zkoumavě se na mě zadíval. „Nevím. Asi s Jessikou.“

„Proč zrovna s ní?“ vypálila jsem žárlivě a rozhněvaně.

Pokrčil rameny. „Jen tak. Nemá, s kým jít, a já koneckonců také ne.“ Vrhl na mě významný pohled.

„Jo, jasně,“ zamumlala jsem tiše, přemítajíc, jestli by to odvolal, kdybych ho požádala o doprovod já.

„S kým jdeš ty?“ V jeho hlasu nebylo nic jiného než zvědavost, ale jedna část mě si říkala, že to ostatní prostě jen potlačuje.

Kousla jsem se do rtu. „Asi s Mikem.“ Je to velký risk, protože jsem to v žádném případě neměla jisté, ale už jsem si plánovala, jak se někam vypařím, abych mu zavolala.

„Proč zrovna s ním?“ zeptal se mě také a já si potěšeně uvědomila, že tentokrát jsem v jeho tónu zaslechla žárlivost.

„Jen tak, ze stejného důvodu, proč ty jdeš s Jessikou,“ odvětila jsem šeptem. Sledovala jsem své prsty a periferním viděním spatřila, jak zase obrátil pozornost zpátky ke knize. Náhle jsem ucítila lehký větřík a přede mnou se zjevily Aliciny lodičky. Jejich majitelka tam samozřejmě byla také.

Zvedla jsem k ní zrak a zvědavě čekala, co chce.

„Vy jste vážně komičtí,“ vrtěla nad námi hlavou. „Proč nejdete spolu?“

„Já jdu s Mikem,“ vysvětlila jsem rychle.

„A já s Jessikou,“ doplnil mě, aniž by odtrhl pohled od knihy.

Alice se zasmála. „Kteří jdou spolu.“

Nechápavě jsem nakrčila obočí. „Cože?“ Vždyť Mike přece říkal, že se pohádali. To už se stihli zase udobřit?

Al se zvonivě zasmála a pokývala hlavou. „Je to tak. To jste si mysleli, že druhý nejzajímavější pár na Forkské střední spolu nepůjde?“

Zdvihla jsem obočí a ušklíbla se. „Kdo je první?“

Ten malý černovlasý skřítek uhnul pohledem s cukajícími koutky rtů a Edward vedle mě se tiše zachechtal. Asi mi to mělo dojít.

„Vy dva,“ zašeptala Alice a nevinně semkla rty.

Prudce jsem vydechla a opřela se pořádně do sedačky. Ach jo.

„Takže jdete spolu?“ vyhrkla zase netrpělivě.

„Ne,“ obořila jsem se rychle – nechtěla jsem jít s Edwardem, protože nám to domluvila Alice, ale proto, že o to on sám stojí, což bylo málo pravděpodobné vzhledem k tomu, že se ani neobtěžoval zeptat. Jo, já vím, mohla jsem se zeptat já…

„Můžeme jít přece každý sám,“ navrhla jsem.

„Fajn,“ zabručel Edward a zvedl se ze sedačky.

„Fajn,“ oplatila jsem mu stejným tónem a založila si ruce na prsou. Vždyť se mě krucinál ani nezeptal, nadávala jsem v duchu zase, já bych přece řekla ano!

„Předstíráte, že spolu chodíte, nebude to –„

„Ne!“ okřikli jsme ji s Edwardem najednou a ona se zdviženým obočím zmlkla. Edward odešel po schodech pryč.

Na Alici jsem ještě vrhla jeden obviňující pohled, aby si uvědomila, že už s tím má přestat, a pak jsem vyšla ven. Na lov se mi nechtělo a nic jiného jsem stejně dělat nemohla, a tak jsem se vrátila zpátky, ze stolku v obýváku vzala papír a tužku a šla zpět na zahradu, kde jsem se dala směrem k bazénu. Na koupání jsem náladu neměla, a tak jsem se natáhla na lehátku a začala sepisovat těch pět vět o Carlisleovi.

Bylo tam klid a já jsem mohla nerušeně relaxovat.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 25. kapitola: