Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 7. kapitola - Sněhová bitva

26.09.2011 (18:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2200×

„Děje se něco?“ zeptal se mě Chris opatrně, když si všiml, že stačí málo k tomu, abych začala chrlit lávu.

„Jo,“ odsekla jsem úsečně. Naštval mě můj skvělý otec. Opět.

Skoro jsem zavrčela, když ke mně přiběhl Demetri. Nemůžu v klidu ani dojít do pokoje?

„Christiane, tady jsou klíče od tvého pokoje. Ukážu ti, kde to je,“ pobídl ho. Sice se na něj mile usmíval, ale jeho oči prozrazovaly něco jiného. Chvilku mi trvalo, než mi to docvaklo. On na Christiana žárlil. Nevím proč, ale rty se mi zkroutily do nenápadného úsměvu.

Dalších několik dní jsem moc důvodů ke smíchu neměla. Ten nový život se mi zdál zajímavý, ale to pouze na začátku. Volterra se rozdělila na tři části.

První skupina lidí čítala několik málo jedinců, kteří se ke mně neotočili zády i přes to, že jsem jim tajila, kdo vlastně jsem. Byl to především Felix, Heidi, Demetri a další mí kamarádi.

Druhá část obyvatel hradu můj nástup do politiky nesla bez reptání a poslouchala mě. Prostě mě normálně vzali.

Poslední skupinu bych nejspíše nazvala: Jane a spol. Správně usuzujete, že největším odpůrcem mě samotné, natož mého práva na trůn, byla právě Jane. Vymýšlela mi nejrůznější přezdívky, kterými mě i oslovovala: Její výsost, princeznička a podobně. Nikoho to nemohlo nějak pobouřit, jelikož se jistě shodneme na tom, že existují daleko hrubější nadávky. Mně vadil tón, jakým to pronášela, ledový pohled jejích očí i jasná chuť použít proti mně svůj dar.

Jediným uvolněním pro mě byly tréninky s Christianem, který se neuvěřitelně rychle zlepšoval a po necelém měsíci mi již byl rovnocenným soupeřem, i když mě porazil jenom málokdy.

Kromě boje jsem jej vodila i do knihovny, ukazovala mu historické knihy, v nichž se psalo o upírech a o katastrofách, jež působili. Postupně jsem mu přednášela celou upíří historii ve všech státech a odpovídala na spousty jeho otázek.

Opravdu jej to zajímalo, a když jsem mluvila, nespouštěl ze mě oči. Hltal každé mé slovo a po dobu mého vyprávění mi visel pohledem na rtech. Často mě dokonce citoval, což mi pokaždé vehnalo červeň do tváří. Byla jsem ráda, že mi role učitelky a vychovatelky jde. Radovala jsem se z jeho úspěchů a zanedlouho o něm věděla všechno – jeho zájmy, oblíbenou barvu a jiné detaily. On se mě stejnou měrou vyptával na všechny detaily mého života.

Často jsme se po trénincích zdrželi v tělocvičně, seděli na žíněnkách a povídali si. Byl to jediný člověk, se kterým jsem vždy našla společné téma, a poté už jsme se jenom společně bavili a smáli. S ním byl všechno jednoduché jako dýchání. Díky němu se mi dařilo chvílemi utíkat od reality a čerpat novou sílu. Překvapovalo mě, že toho máme spoustu společného a také to, jak Chris nenuceně o čemkoliv mluví a překračuje všechny klacky, které mu upírství házelo pod nohy. Naprosto bez problémů přešel na zvířecí krev, naučila jsem jej taky, jak se chovat mezi lidmi, aniž by budil podezření.

Jediné, co to kazilo, byl Demetri, který nad naším přátelstvím skřípal zuby, a často jsem si musela vyslechnout jeho dlouhé monology na téma Christian. Poté jsem se vždy jenom usmála a připomněla mu, že je mi sedmdesát a mám vlastní rozum. Jednou jsem dokonce byla nucena zvýšit hlas a připomenout mu, že my dva už spolu žádný vztah nemáme.

I tak mě ale pokaždé mrzelo vidět jeho obličej, když přikývl a pokusil se o úsměv. Pokaždé se zatvářil, jako bych jej uhodila. Pořád mi na něm záleželo, a to mě neuvěřitelně štvalo.

Moje nálada se po většinu času nacházela hluboko pod bodem mrazu a sněhové vločky, které se jednoho dne začaly sypat z nebe, mě taky moc nepotěšily.

„Co bys řekla na sněhovou bitvu?“ zeptal se mě Christian. Stáli jsme na zasněženém hřišti, kam mě vytáhl. Uplácal zkusmo několik koulí a zkoušel s nimi házet. „Ten sníh je dost mokrý a mohli bychom někoho přibrat, aby to bylo zajímavější,“ plánoval s nakažlivým nadšením.

„Ok, přibereme ještě Dema a Felixe,“ souhlasila jsem.

„Můžeme být dvě dvojice proti sobě, bude to vyrovnanější,“ navrhnul a po mém souhlasu odběhl pro Felixe a Demetriho. Mezitím jsem se rozhodla vykonat bezpečnostní opatření – šálu jsem si přitáhla těsněji ke krku, bundu jsem si zapnula až pod bradu a na hlavu si narazila čepici.

Do dvou minut už přede mnou stáli všichni tři v plné polní. Jako jediná jsem neměla rukavice, ti tři se připravili tak, aby oblečení zakrývalo co nejvíce kůže.

„Takže, můžeme se buď bít každý za sebe, nebo můžeme být dva páry proti sobě. Budeme hlasovat,“ rozhodl Chris a tázavě pohlédl na Felixe.

„Jsem pro první možnost,“ odpověděl a dopnul si bundu ke krku.

„Demetri?“

„Dvojice,“ prohlásil Dem a střelil při tom pohledem ke mně. Zjevně doufal, že bude se mnou.

„Emmo?“

„Souhlasím s Demem.“

„Já taky, takže to bude: Emma s Demetrim versus já a Felix,“ ušklíbnul se Chris.

„Super, vy dva sypte na druhý konec hřiště,“ přikázala jsem a sama o několik kroků couvla a stáhla Demetriho s sebou.

Felix a Christian už stáli asi padesát metrů od nás.

Zvedla jsem ruku. „Tři…dva…jedna…teď!“ zařvala jsem a v té vteřině rychle nabrala co nejvíce sněhu.

Demetri a Christian se už bombardovali sněhem, zatímco mě přistála v obličeji sprška od Felixe.

Netrvalo to dlouho a vyskočila jsem mu na záda. Strhla jsem mu z hlavy čepici a preventivně ji roztrhla. Christian se vydal Felixovi na pomoc, ale měl pořád co dělat s Demem.

Já se držela Felixe a cpala mu sníh za krk.

Bitva pokračovala ještě asi hodinu, během níž se připojilo deset dalších gardistů, takže už nezbývalo nic jiného, než házet sníh po každém. Demetri se mě pořád snažil bránit a kroužil kolem mě jako sup.

„Nechej mě!“ křikla jsem, ale pořád si hrál na mého ochránce. Ve vteřině mě napadla geniální pomsta a ihned jsem ji zrealizovala.

„Změna plánu!“ zařvala jsem najednou. „Všichni na Demetriho!“

To uvítali s obrovským nadšením a chudák Dem se ocitl v obležení. Každý po něm házel sněhové koule a zanedlouho jej srazili na zem a společnými silami vyváleli ve sněhu. Já kolem nich tancovala a povzbuzovala je.

„Na něj! Pořádně ho vyválejte! Sundejte tu bundu, ať je pořádně mokrý!“ vřískala jsem a hopsala kolem té hromady.

„Co to tady vyvádíte!“ ozvalo se za námi. Všichni ztuhnuli, spěšně se oprašovali a vytáhli na nohy Demetriho, který byl celý mokrý a bílý od sněhu, který na něm moc rychle netál. Vlastně nám všem z vlasů kapala voda, měli jsme potrhané a promočené oblečen... prostě jsme museli vypadat hrozně. Navíc se všichni tvářili jako děti, které rodiče načapali při krádeži cukroví.

Caius k nám mířil zachumlaný ve svém plášti a s vražedným výrazem.

„Takové chování bych od vás rozhodně neočekával!“ řval po nás dál jako po malých dětech.

„Neřvi na ně, celé to mám na triku já. Nápad i organizaci. Pokud si tady někdo zaslouží seřvat, tak já,“ zastávala jsem se svých přátel.

„S tebou si to taky vyřídím později,“ zavrčel na mě.

„Pane, byl to můj nápad,“ přiznal se Christian.

„Ale já to schválila a řekla mu, ať přivede ostatní,“ vmísila jsem se do toho. Caius po mně šlehl rozzuřeným pohledem, kterému jsem uhnula, a zmlkla.

„Okamžitě se vraťte do hradu, oblečte si něco suchého a ať vás znovu ani nenapadne něco podobného,“ přikázal Caius a všichni okamžitě opustili hřiště.

„Pojď se mnou,“ zavrčel po chvilce a rychlým krokem odcházel pryč. Šla jsem za ním, nepokoušela jsem se o odpor. Kráčela jsem za ním se sklopenou hlavou, shrnula si mokré vlasy do obličeje a zírala do země. Cítila jsem se trochu provinile. Kupodivu kvůli tomu, že jsem svého otce zklamala. Potřebovala jsem se odreagovat a hodně to přehnala.

Až, když jsem za sebou zaslechla klapnutí dveří a Caius se zastavil, pozvedla jsem hlavu.

Místnost, ve které jsem se nacházela, byla nejspíše jeho komnata. Nestihla jsem se ani rozkoukat a už na mě udeřil.

„Něco takového bych od tebe opravdu neočekával. Zastával jsem se tě u bratrů, přesvědčoval je, že tu funkci jistě zvládneš, ale toho jen sprostě využíváš a před všemi ničíš naši reputaci!“

„Promiň,“ kuňkla jsem.

„Myslíš, že to pomůže? Uvědomuješ si, že se chováš jako rozmazlený fracek?“ pokračoval dále zvýšeným hlasem.

„Skončil jsi?“ zeptala jsem se ho.

„Ne! Mohla bys mi vysvětlit, proč to všechno zahazuješ?“

„Neřvi na mě! Už mi z toho všeho málem hrabe! Ty to možná zvládneš, ale já ne! Nejsem dost silná na to, abych rozhodovala o lidských životech. Natož, abych viděla jejich popravy. Pokaždé se mi z toho zvedá žaludek a mám co dělat, abych nezařvala něco jako: ´Nechejte je, proboha, taky to jsou lidé!´“ Byla jsem naprosto zoufalá a snažila se nepodlehnout hysterii. Caius na mě překvapeně zíral, jakoby nechápal, že někdo může cítit něco takového při popravách, které jej baví.

„Upíří svět potřebuje schopné vládce a já mezi ně nepatřím,“ uzavřela jsem to a otočila se k odchodu, aby neviděl slzy, které se mi draly do očí.

Cítila jsem se, jako bych zoufale zklamala. Přála jsem si, aby tady byla Monika, která mě jako jediná chápala a dokázala by mě povzbudit. Nerada jsem si to přiznávala, ale tohle pro mě nebylo.

Kousek od mého pokoje jsem zaslechla někoho volat mé jméno. Ten hlas jsem nemohla nepoznat. Christian.

„Chrisi, nechej mě,“ zašeptala jsem unaveně, když mě doběhl.

„Ty pláčeš?“ zeptal se mě překvapeně.

„To nesmím?“ odsekla jsem, ale můj hlas nezněl tak ostře, jak jsem chtěla. Spíše to působilo dojmem, že se zoufale ptám. Přidala jsem do kroku, abych se už konečně mohla zabořit do moře polštářů na mé kolosální posteli a vybrečet se.

„Jenom mě to překvapilo,“ uklidňoval mě a zvedl ruce v obranném gestu. „Neměla jsi mě bránit. Zbytečně jsi to schytala.“

„Ty můžeš klidně navrhnout i podpálení hradu, ale já pochybím, pokud ti to povolím. Nenapadlo mě, že Caia ta bitka tolik naštve.“ Otřela jsem si rukávem slzy a zastavila se přede dveřmi od svého pokoje.

„Jenom jsem ti chtěl říct, že už nebudu dělat další problémy. Jdu poprosit Ara, jestli bych nemohl odejít. Už jsem upírem přes rok, takže bych neměl být nějak nebezpečný,“ vysvětlil mi.

„Cože?“ Hněv ze mě ihned vyprchal a nahradil jej strach. Strach o svou poslední oporu. „To nesmíš!“ vykřikla jsem a popadla jej za paži, jako bych se bála, že zmizí.

„Nesmím?“ zeptal se mě skepticky.

„Ne, vím, že je to sobecké, ale nesmíš odejít. Ne teď, když jsem na dně. Potřebuju tě,“ vyhrkla jsem, sama překvapená svými slovy.

„Jsi to jediné, co mě tady drží. Těším se na naše tréninky i brouzdání po knihovně. Dokonce i na ty tvoje otravné otázky a šílené nápady. Prosím, zůstaň do Vánoc,“ přemlouvala jsem jej zoufale. Cítila jsem se zrazená. Ti lidé, na kterých mi nejvíce záleží, ti, jež miluju, odcházejí a nechávají mě napospas osudu. Má máma, Monika, Cullenovi…

„Emmo, prosím, pusť mě,“ poprosil mě a pohnul s levou paží, kterou jsem mu nevědomky sevřela.

„Promiň,“ zašeptala jsem a uvolnila sevření. Sklopila jsem oči a počítala s tím, že uslyším jeho vzdalující se kroky na kamenné podlaze. Ale neslyšela jsem nic, kromě jeho vyrovnaného dechu kousek ode mě.

„Takže ti sloužím jako berlička?“ zeptal se mě po chvíli.

„Ne, to ne! Ale jsi jeden z mála lidí tady, kteří mi ještě nepodrazili nohy a neotočili se ke mně zády. Neumím to moc dobře popsat, ale opravdu tě mám moc ráda a nechci, abys odcházel,“ vysvětlovala jsem a plácala se ve svých pocitech.

„Zůstanu,“ vydechl po chvíli. „Jenom do Vánoc a pod jednou podmínkou,“ pokračoval.

„Jakou?“ zeptala jsem se. Udělala bych cokoliv, jenom ať neodchází. Nechtěla jsem jej ztratit. Znamenal pro mě příliš mnoho. Nevěděla jsem, čím si mě tolik získal, ale bylo na něm něco, co mě přitahovalo. Stejně jako magnet přitahuje železné piliny. Byl pro mě skvělým přítelem, zpovědníkem i rádcem. Také mi vyprávěl vše ze svého lidského života, a to neuvěřitelně barvitě a poutavě.

Zatímco mi toto všechno létalo hlavou, napadlo mě, jestli jsem něco podobné, ovšem ne tak silného, necítila kdysi k Demetrimu. K vlastnímu překvapení jsem zjistila, že toto je dokonce ještě silnější.

Neměla jsem tolik času na přemýšlení, protože Chris mi odpověděl.

„Asi se ti to nebude líbit, ale nezlob se na mě,“ zašeptal. Než jsem pochopila, co se chystá udělat, políbil mě.

Toto bylo jiné než líbání s Demetrim. Jistě, Demetriho jsem milovala, protože byl ve všem dokonalý. Milý, zábavný, chytrý, pozorný, ochranářský a citlivý. Christian mi byl blízký svým impulzivním jednáním, černým smyslem pro humor a pohodovým vystupováním. Občas sice byl protivný nebo ironický, ale to mi ani nevadilo. Možná proto, že po dokonalém Demetrim jsem měla úžasných lidí dost a chtěla někoho, kdo má i stinné stránky a problémy, ve kterých se topí podobně, jako často já.

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, těsně u sebe, než se ozvalo podrážděné odkašlání. Christian se ode mě odtáhl a stejně jako já otočil hlavu k narušiteli.

Srdce mi vynechalo jeden úder.

Demetri.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 7. kapitola - Sněhová bitva: