Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 6. kapitola - Výcvik začíná

07.09.2011 (16:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2211×

Šlo mi to přes rty trochu váhavě, ale rozhodla jsem se, že na poslední chvíli necuknu. Neměla jsem to v povaze.

„Dobrá, odveď jej a zkus mu vysvětlit základní pravidla,“ rozhodl Aro a dokonce se mi zdálo, že je z toho nadšený. Nebyla jsem si jistá, jestli za jeho radost může záchrana talentu nebo moje případné zničení. Asi to bylo nastejno.

Stráže Christiana pustili. Ten se pomalu postavil, aby jim dal najevo, že nikomu při první příležitosti neskočí po krku.

Prošla jsem kolem trůnů a lehce vzala novorozeného za paži. Nebránil se a pokojně kráčel vedle mě, přičemž si mě periferním viděním prohlížel, stejně jako já jeho.

Jakmile za námi zaklaply dveře hlavního sálu, přidala jsem do kroku a Christian mě napodobil.

„Kam jdeme?“ zeptal se mě zvědavě, když jsme vyběhli asi pět pater.

„Do mého pokoje,“ odpověděla jsem krátce a popohnala ho. Pružně se přizpůsobil mému tempu.

Otevřela jsem dveře svého pokoje a pobídla jej, ať jde jako první. I když jsem si byla téměř jistá, že se nehodlá dát na nějaký bezhlavý útěk, přece jen jsem jej nechtěla mít za zády.

„To je tvůj pokoj?“ vydechl užasle a prohlížel si vše v místnosti.

„Ano, ale očumovat ho můžeš později. Teď si hlavně musíš dát sprchu. Neber to jako urážku, ale jsi cítit zatuchlinou a plísní.“

Jenom se usmál. „V tom vězení se hodně dlouho nevětralo.“

„Já vím, tak tam je koupelna. Počkej tady, skočím ti vypůjčit nějaké oblečení. Hlavně nikam nechoď sám, ano?“ upozornila jsem ho a co nejrychleji se rozběhla do Demova pokoje.

Otevřela jsem jeho skříň a vytáhla tmavě modré džíny, bíle tričko, ponožky, tenisky a nakonec jsem, rudá až za krkem, popadla i boxerky a zabouchla skříň.

Když jsem se vrátila do svého pokoje, Christian stál pořád na stejném místě a zvědavě si celý pokoj prohlížel.

„Tak tady je vypůjčené oblečení, to staré strč do pračky, kromě tenisek, s těma už se nedá nic dělat.“

„Dobře a děkuju za tohle všechno.“ S úsměvem zmizel v koupelně a o chvíli později jsem zaslechla syčení sprchy.

To je ironie, já se ještě nestihnu ani zabydlet a už se mi po pokoji promenáduje hezký mladý kluk. Ne, blbost, není hezký! okřikla jsem se.

O chvíli později syčení ustalo a zajímalo mě, jestli mu Demetriho věci padnou. Podle mého odhadu měl přibližně stejnou postavu jako Dem, ale jistá jsem si nebyla.

„Jaké je to oblečení?“ křikla jsem přes zavřené dveře.

„Dobré, ale nemohla jsi vzít o číslo větší boty?“ ozvalo se zevnitř.

„Vypadám snad jako Tomáš Baťa?“ odsekla jsem popuzeně. Nikoho ještě nezabil jeden den chůze naboso, pomyslela jsem si.

Dveře koupelny se otevřely a do pokoje vešel Christian s mokrými vlasy, které si sušil ručníkem. Voněl o hodně lépe a na sobě měl oblečení od Demetriho. Bohužel nešel na boso, z čehož bych měla nepochybně legraci další rok, ale v ponožkách.

„To už je lepší,“ usmála jsem se.

„Jo, ale teď jsi mi měla něco vysvětlit,“ připomněl mi.

Posadila jsem se na pohovku před televizí. „Nezapomněla jsem na to.“

„Tak dobře, ale nejdřív se chci na pár věcí zeptat. Kdo jsi? Nejsi upír, že ne? Ale ani člověk, tak co potom? Kde to kruci jsem?“

„Takže, jmenuji se Emma Thomson Volturi a jsem poloupír. Moje matka otěhotněla s upírem, to ti snad popisovat nemusím. No a z toho vzniklo něco jako mutant. Ani člověk, ani upír. Jsi ve městě jménem Volterra, v Itálii. V tomto hradě je něco jako hlavní soud a zároveň, jak jsi správně řekl, královská upíří rodina,“ pustila jsem se do vysvětlování.

„Naši tři vládci jsou: Aro, Marcus a Caius - můj otec. Já jsem něco jako princezna, i když se mi to nezamlouvá. Měl jsi před chvílí tu čest vidět je naživo,“ ušklíbla jsem se.

„Který byl který?“

„Aro byl ten uprostřed, Marcus navrhl, abych si tě vzala pod ochranná křídla a Caius je ten blonďák, který by nejraději všechny provinilce rovnou upálil. Prostě úžasný otec.“ V mém hlase zaznívala i stopa ironie, kterou Christian postřehl.

„Christiane,“ oslovila jsem ho, „co víš o upírech?“

„Říkej mi Chris,“ opravil mě. „V podstatě nic,“ odpověděl nejistě.

„Dobře, takže, upíři patří k nejdokonalejším predátorům na světě. Máme plnou výbavu: nadlidskou rychlost, neuvěřitelnou sílu, ale taky dokonalé smysly. Téměř nic nás nezabije. Upíra neprobodneš dřevěným kolíkem, ani kdyby ses rozkrájel. Stříbro je naprosto v pohodě,“ ukázala jsem mu stříbrný náramek na levém zápěstí. „Svěcená voda, růženín, kříže, česnek, to jsou výmysly lidí. Slunce nás nespálí, ale naše pokožka začne na slunci zářit, někdy ti to ukážu. Nespíme v rakvích, ale asi jsi už přišel na to, že jako upír spát ani nemůžeš.

Lidské jídlo ani pití nemůžeš jíst, jediné, co tvé tělo chce a potřebuje je krev. Podle očí usuzuju, že jsi lovil lidi. Kdybys měl zájem a zabíjení se ti protivilo, tak je z toho cesta ven. O tom ale až později. Snad jsem na nic nezapomněla, tak teď je prostor na dotazy.“

„A jak jsi na tom ty?“ zeptal se mě zvědavě.

„Já spím, jím, nemám tak dobré smysly ani nejsem tak rychlá nebo silná jako upíři, ale rozhodně nejsem bezbranná.“

„Bezbranně rozhodně nevypadáš, ani se tak nechováš.“

„Dík. Teď ale zpět k otázkám.“

„Chtěl jsem se zeptat, proč nás přišla ta jejich bojová jednotka zničit.“

„Lovili jste moc nápadně. Přečetl sis noviny? V našem poklidném státě řádí násilnický gang masových vrahů. Lidé mizí bez ohledu na věk, pohlaví nebo původ,“ ocitovala jsem titulek jedněch novin, které mi ukázal Carlisle s otázkou, jak dlouho to Volturiovi budou trpět.

„Jaká jsou ještě pravidla?“ vyptával se Chris dál.

„Je jenom jedno, ale zahrnuje spoustu položek. Myslím, že tušíš jaké?“

„Neupozorňovat na sebe?“ zkusil to.

„Přesněji nechat lidi ve sladké nevědomosti. Nesmí se dozvědět o upírech, vlkodlacích a měničích.“

„Vlkodlaci existují?“ ptal se vytřeštěně. Spěšně jsme mu pověděla o vlkodlacích a měničích, ale doléhala na mě únava z časového posunu.

„Je mi jedno, co budeš dělat, třeba se dívej na televizi, nebo si pusť hudbu na mojí MP3, ale já se trochu prospím,“ rozhodla jsem po chvíli a než mi stihl odpovědět, zamkla jsem se v koupelně. Dala jsem si krátkou sprchu a oblékla si černé tepláky a volné fialové triko.

Naboso jsem přeběhla k posteli a skočila do ní. Zachumlala jsem se do deky a během chvíle usnula.

Probudilo mě až vyděšené holčičí zaječení. Během chvilky jsem seděla na okraji postele připravená nakopat do zadku kohokoli, kdo by byl v mé blízkosti.

„Promiň,“ ozvalo se z pohovky a zpoza opěradla vykoukla Christianova hlava. V televizi byl detail na obličej asi třicetileté ženy, která stála s otevřenou pusou a vřískala vysokým sopránkem. O vteřinu později se ozvalo hlasité zavrčení a ta žena s výrazem leklého kapra se dala na zběsilý útěk, při němž se několikrát málem přerazila o nábytek ve vlastním bytě, zatímco jakési přerostlé psisko jí funělo na záda.

„Co to je za blbost?“ zeptala jsem se a sledovala, jak se ten pes zahryzl do ruky onoho kapra – hlavní hrdinky.

„Zjevně nějaký rádoby horor,“ odpověděl Chris a ztlumil zvuk.

„Aha,“ přikývla jsem a popadla čisté oblečení a zamířila do koupelny. Tam jsem si napustila vanu a nalila do ní pěnu, takže vodní hladina zanedlouho nebyla vidět přes tlustou vrstvu bublinek.

Spokojeně jsem vlezla do teplé vody a asi půl hodinu se vařila, ale poté jsem vylezla, osušila se a oblékla si volné světle modré džíny a černé tričko. Důkladně jsem si učesala vlasy a zapletla si je pomocí jehlice do hezkého a praktického drdolu z Rosaliiny dílny. Pečlivě jsem si vyčistila zuby a opláchla si obličej ledovou vodou, abych se probrala.

„Chrisi, vypni bednu, jde se trénovat. Začíná moje krutovláda,“ ušklíbla jsem se, jakmile jsem vyšla.

Během vteřinky stál u mě s nadšeným výrazem. Vedla jsem ho až do přízemí a poté do jedné z menších tělocvičen, která byla prázdná.

„Takže, začneme tím nejdůležitějším při boji,“ začala jsem svůj monolog a přešla doprostřed tělocvičny. „Ze všeho nejdřív se musíš naučit stát pevně na nohách. Jakmile jsi na zemi, není jednodušší cíl, než ty. Musíš ustát každý náraz a pořád se udržet na nohou,“ pokračovala jsem.

„Promiň, ale stát snad umím,“ zasmál se. Bleskově jsem se otočila a vrazila jsem do něj. Během vteřiny ležel na zemi. Popadla jsem ho za krk.

„Vidíš? Řekla bych, že to zase tolik neovládáš,“ zašeptala jsem s obličejem kousíček od jeho krku. Vstala jsem a couvla, abychom od sebe byli asi tak dva metry.

„Tak. Teď se pokus mě jakýmkoliv způsobem dostat na zem.“ Přikývl a během vteřiny se proti mně vyřítil. Natáhla jsem před sebe ruce a pevně se zapřela nohama. Když do mě narazil, rukama jsem se mu opřela o ramena a brzdila jej. Parkety pode mnou kvílely, jak mě Chris asi o tři metry odtlačil, než mě popadl kolem pasu a mrštil se mnou za sebe. Dopadla jsem na nohy lehce a tiše jako kočka.

Překvapilo mě, že Chris ztuhnul a sledoval dveře. Podívala jsem se tím směrem a měla co dělat, abych potlačila zavrčení, které mě lechtalo v krku.

„Nenechte se rušit.“ Co tady dělá? To mě zase přišel za něco zprdnout? Jiný důvod návštěvy mého otce jsem ještě nezažila.

„Chrisi, dej mi chvilku,“ omluvila jsem se a zamířila přes celou tělocvičnu ke svému otci.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ihned.

„Musí se něco dít?“ Zdálo se, že se tímto rozhovorem skvěle baví.

„Kdyby se nic nedělo, nebyl bys tady,“ odsekla jsem.

„V pokoji jsi nebyla a tvůj pach mě zavedl sem.“ Pokrčil rameny.

„Co jsi po mě chtěl?“

„Jenom jsem byl zvědavý, jestli jsi ho ještě nezabila,“ odpověděl mi pobaveně.

„Proboha,“ zabručela jsem a vydala se zpět ke Chrisovi. Zrovna držel v ruce kovový míč, se kterým jsem před nedávnem málem roztřískala tělocvičnu. Sebrala jsem mu ho a lehce ho s ním ťukla do hlavy.

„Nejdřív práce, potom vybíjená,“ upozornila jsem ho a hodila míč na hromadu žíněnek.

Ukázala jsem mu několik výpadů, kterými by měl průměrného bojovníka svalit na zem a poté je na mě vyzkoušel.

„Co dělám špatně?“ zeptal se mě, když se mnou jeho asi pátý útok ani nepohnul.

„Nic. Prostě jsem nadprůměrný bojovník,“ usmála jsem se. „Pro dnešek by to už stačilo, počkej venku, já si promluvím se svým velectěným otcem, vybíjená se odkládá.“ Chris přikývl a vyklidil se z místnosti.

„Tak, co se děje?“ zeptala jsme se otráveně svého velectěného otce, jakmile byl Christian mimo doslech.

„Hodně lidí pobouřilo, že ses toho kluka zastala,“ vysvětlil mi stručně.

„No nepovídej,“ odtušila jsem ledově a opřela se o stěnu.

„Není to moc dobrý start. Spousta lidí o tobě pochybuje, protože se chováš dost nezodpovědně ke svému úřadu,“ pokračoval.

„No jistě! Zase se chovám špatně! Chyba je ve mně, jako obvykle! Já se do příští schůze polepším, nechám si potetovat krk a myslím, že piercing do nosu by taky nebyl špatný!“ zavrčela jsem.

„Sotva nastoupíš na svůj úřad, hned jedeš za Cullenovými. Potom naprosto nesmyslně zachráníš od upálení novorozeného, mimochodem, celkem hezkého,“ vyčítal mi.

„Hele, já se o nic z toho neprosila. Myslíš si, že to dělám kvůli slávě nebo snad kvůli nějakým jiným výhodám? Dělám to proto, že mi nic jiného nezbývá. Ačkoliv si hodně lidí, v čele s tvou manželkou, přeje můj odchod z Volterry, já neodejdu,“ prohlásila jsem neoblomně.

„Zbytečně dráždíš hada bosou nohou,“ trval na svém.

„Víš co, nestarej se o mě. Je mi skoro sedmdesát a myslím si, že se o sebe umím postarat a to nejmenší pro mě je snést několik urážek od nějakých patolízalů jako například Jane,“ ukončila jsem rozhovor a zamířila ke dveřím.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 6. kapitola - Výcvik začíná: