Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 50

15.03.2010 (21:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5438×

„Bello, prosím. Prober se,“ slyšela jsem něčí jemný hlas a někdo mě držel za ruku. Pootočila jsem hlavu a pootevřela oči. Byla jsem překvapená, jak mě i tenhle drobný pohyb vyčerpává.

„Nech ji spát,“ slyšela jsem pro změnu mužský hlas a pak už bylo ticho. Když jsem se probudila podruhé, už jsem se tak vyčerpaná  necítila a začala jsem vnímat i věci kolem.

„Edwarde,“ zachraptěla jsem, když jsem nad sebou uviděla roztřepené vlasy a taky jsem pocítila bolest v krku. Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to, tak jsem se zmateně podívala na svoje tělo. Byla jsem zakuklená snad v deseti dekách a stejně mi nějak moc teplo nebylo. „Proč jsem jako mumie?“ zeptala jsem se ochraptěle.

„Jsi silně podchlazená,“ vysvětlil. „Když tě Alice přivezla. Byla jsi úplně prochladlá. Měla jsi modré rty a i ve spánku ses silně třásla zimou. Proč jsi vůbec utekla? Víš, jak jsem se bál, když Esme volala, že jsi zmizela a všechny věci sis nechala tady?“

„Promiň,“ zamumlala jsem. „Vůbec nevím, proč jsem to udělala, ale prostě jsem tu nemohla vydržet,“ sklopila jsem hlavu a někdo zaklepal.

„Bello, jestli mi dovolíš, tak bych tě rád prohlédl, abych věděl, jestli jsi v pořádku,“ vešel do pokoje Carlisle.

„Dobře,“ zachraptěla jsem a pomalu se začala vymotávat z dek.

„Klidně zůstaň ležet,“ zastavil mě. „Jen ti změřím teplotu,“ podal mi teploměr. Strčila jsem si ho pod ruku a Carlisle mi zatím do očí svítil tím malým světýlkem.

„Nic tě nebolí?“ ujišťoval se.

„No, jen je mi trochu zima a škrábe mě v krku,“ přiznala jsem.

„Dej mi ten teploměr,“ nastavil ruku. „Máš teplotu, tak ti něco dám, aby ti to spadlo a ukaž mi ten krk,“ pokynul, tak jsem poslušně otevřela pusu. „Na angínu to nevypadá, tak řeknu Esme, aby ti uvařila čaj a budeš odpočívat. Ještě si vezmi tohle na tu teplotu a uvidíme, jak ti bude,“ podal mi prášek a odcházel.

„Carlisle?“ zastavila jsem ho. „Edward… měl pravdu, když mi to o vás říkal?“

„Měl pravdu,“ kývnul a zmizel. Prášek jsem spolkla a znovu se zachumlala do peřin, když přišel Edward s hrnkem čaje.

„Jak ti je?“ zeptal se opatrně.

„Řekneš mi o vás víc?“ odpověděla jsem vyhýbavě a Edward kývnul. Posadil se na postel a obezřetně mě sledoval.

„Ale musíš mi slíbit, že už neutečeš.“

„Tak jo,“ zamumlala jsem  a napjatě čekala.

„Jak jsem ti řekl minule, jsme upíři a živíme se zvířecí krví. Já, protože jsem poloupír, tak potřebuju i lidské jídlo, ale Carlisle si myslí, že se každou chvíli proměním na normálního upíra.

Když jsi totiž zmizela, okamžitě jsem tě šel hledat, ale musela jsem se vrátit, protože se mi úplně rozostřily smysly a moje tělo pohltil oheň. Čtyři dny jsem ležel a nemohl vůbec nic dělat. Tělo mě neposlouchalo. A pak jsme zjistili, že mi ztvrdla kůže a začala reagovat na sluníčko. Další znak upírů,“ povzdechl si,

„Co ještě umíte?“ zeptala jsem se a hltala každé jeho slovo.

„Můj dar už znáš. Dokážu ukazovat svoje myšlenky a taky je čtu.“

„Čteš my… myšlenky?“ vykoktala jsem zaraženě.

„Jo, ale ne tobě. Je to zvláštní,“ podíval se na mě divným pohledem a já si oddychla.

„Alice vidí do budoucnosti,“ pokračoval. „Samozřejmě, že tebe nevidí a nikdo neví proč,“ zaksichtil se. „Jasper ovládá emoce a to je jediná schopnost, která na tebe funguje. Emmett je až neuvěřitelně silný, Rosalie krásná a Esme dokáže milovat. Carlisle se naučil odolávat lidské krvi, a proto může pracovat v nemocnici,“ ukončil představování.

„A co ještě?“

„Máme mnohem lepší smysly. Lépe vidíme, slyšíme a jsme i mnohem rychlejší než vy,“ usmál se.

„Teď nás všichni slyší?“ ukázala jsem na dveře.

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Jsou na lovu. Chtěli nám dopřát soukromí.“

„Aha,“ pípla jsem.

„Ještě budeš utíkat nebo tě mám rovnou přivázat k posteli lanem, aby ses nemohla hnout?“ zasmál se až překvapivě odlehčeně.

„Ne, když mi dáš něco k jídlu,“ usmála jsem se a chtěla vstát.

„Lež, Esme ti něco uvařila, tak ti pro to dojdu,“ zvednul se a ve vteřině zmizel. Ještě než jsem se napila byl zpátky s talířem zapečených těstovin a podával mi ho. Můj žaludek se ozval hned, jak se ke mně dostala ta úžasná vůně. Hladově jsem po talíři sáhla a pustila se do toho.

„Zítra musím do školy, ale mám strach tě tu nechat samotnou,“ promluvil.

„Co je vlastně za den?“

„Bude úterý,“ odpověděl. Tohle jsem přešla mlčky a dál jedla. „Kde jsi byla celou tu dobu?“ porušil ticho a já ztuhla.

„Není to jedno?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Asi ano,“ připustil, a když jsem dojedla, odnesl talíř. Protáhla jsem se a lehla si. „Vyspi se,“ zašeptal vedle mě ten nejdokonalejší hlas a ruka mě pohladila po tváři. Z posledních sil jsem se usmála a potom usnula.

Ráno jsem se probudila v teple, měkké posteli a to bylo podezřelé. Posadila jsem se a koukala kolem sebe. Byla jsem u Edwarda v pokoji a to znamenalo, že ten pitomý sen nebyl sen. Pomalu jsem se vyhrabala z dek a stoupla si. Na sobě jsem měla noční košilku, takže mě určitě Alice musela převléknout. Když jsem si byla jistá, že sebou nikde neseknu, vydala jsem se dolů.

„Ahoj Bello,“ pozdravila mě váhavě Esme.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem o poznání lepším hlasem než včera a usmála se.

„Dáš si snídani?“

„Něco si udělám,“ odbyla jsem jí a natáhla se pro nůž. Esme mi ho ale z ruky vzala a tím mě omylem řízla do prstu. Začala mi téct krev a stékat po prstě. Než jsem se nadála, už jsem ruku měla ve dřezu pod studenou vodou a Esme někam zmizela.

„Promiň, tohle jsem nechtěla,“ zašeptal její hlas.

„To je dobrý. Zalepím si to a už to téct nebude,“ zakroutila jsem hlavou.

„Tady máš,“ podala mi náplast, a když jsem se otočila, uviděla jsem její úplně černé oči. Udělala jsem vyděšený krok dozadu a Esme se podívala stranou. Rychle jsem si radši prst zalepila a Esme mi udělala toasty.

„Nasnídej se… já si zatím skočím na lov. Promiň, nemám tak dobré sebeovládání,“ zašeptala zlomeně a než jsem stihla kývnout, tak zmizela.

Po snídani jsem se vrátila nahoru do pokoje. Prvotní šok už jsem rozdýchala a tentokrát už jsem útěk neplánovala. Začalo mě ale divně bolet v podbřišku. Došla jsem si na záchod, a když jsem si čistila zuby, něco mě začalo šimrat na noze. Ohnala jsem se a na ruce mi zůstala krev. Moje krev. Podívala jsem se dolů a po noze mi stékal pramínek a na dlažbě už byla loužička. Bolest v podbřišku se stále zvětšovala, tak jsem si sedla na zem a nohy přitáhla k bradě. Později jsem si i lehla, ale bolest neustávala. Stále jsem krvácela, když jsem pomalu začala ztrácet vědomí.

„Každou chvíli se musí probrat,“ mluvil někdo u mě.

„Už je v bezvědomí skoro dva dny,“ slyšela jsem zoufalý hlas.

„Ztratila hodně krve. Dej jí čas,“ radil zase ten první.

Bylo mi nepříjemné vnímat hlasy kolem sebe a nemoci sledovat tváře, tak jsem otevřela oči.

„Už se probouzí.“

49. kapitola - 51. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 50: