Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík - Edwardův bonus 1. kapitola

25.01.2010 (07:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2777×

EDWARDŮV POHLED - KAPITOLY 1 - 10

To jsem se to dopracoval. Ležím ve své posteli, aniž bych mohl spát s nohou obalenou v sádře, aniž bych ji měl zlomenou a čekám až to zaschne. Kde se to takhle mohlo zvrtnout? 

Byl to nejspíš ten první den, kdy jsem ji viděl. Teda já ji neviděl. Ona to napálila docela velkou rychlostí do mě…

Byl to další den mé věčnosti, kéž bych nevěděl, co mě tehdy čeká. Bohužel, díky mé jasnovidné sestřičce jsem to věděl víc do podrobna než bych si sám přál. Sice ji jako jediné nedokážu číst myšlenky, ale ona mi to vylíčila do posledních děsivých detailů až jsem bělel hrůzou. Už dopředu jsem věděl, že to bude jedno velké utrpení. 

Proč zrovna ona musí být takový nakupovací maniak. Myslím, že u lidí se to dá i označit jakousi nemocí tato mánie a dalo by se to léčit. Možná by nebylo na škodu ji něco takového navrhnout, napadlo mě tehdy ráno ještě než jsme mohli vyrazit.

,,Na to zapomeň Edwarde, nic mi není. Jen ráda nakupuju.” Ozvalo se ze spodu.

,,A nepřemýšlej nad tím, že by ses z toho nějak vykroutil. Za deset minut vyrážíme.” Spousta času utéct, pomyslel jsem si. Odezvou na můj nápad bylo její zavrčení.
,,Vždyť nikam nejdu,” bránil jsem se.
,,Ale chtěl jsi!” To je fakt. A pořád jsem v tu chvíli chtěl, ale tak nějak jsem si myslel, že kdybych se pokusil utéct, tak by mi nepomohlo, ani to, že jsem nejrychlejší. V tu chvíli by mě nejspíš dohnala. Pokud jde o nakupování, tak je naprostej šílenec.

Už jen co začalo svítat, tak chodila Alice sem a tam a čekala, kdy bude moct konečně vyrazit. Jediné co ji tady ještě drželo byla otevírací doba obchodního centra, její tzv. veřejný nepřítel.

,,Edwarde, je čas!” zavolala na mě. Jako bych to nevěděl podle toho jak pořád chodila sem a tam, až jsem se bál, že tam zůstane prochozená jáma, ale zase na druhou stranu by stačilo ji zasypat a nikam bych nemusel. 
Všichni ostatní byli pryč. Prý jeli na lov, ale nějak podezřele si hlídali myšlenky. Že jsem nejel s nimi. Jenže ta by mě nepustila. Ne po tom co jsem ji provedl. 

Vsadili jsme se s Emmettem a on prohrál. Když byla Alice s Jasperem pryč, tak jsem pro něj vymyslel úkol, který musel ihned splnit. Jen co jsem mu to začal říkat, tak mi na posteli zvonil mobil, který se po celém domě ozýval jak splašený stádo. Emmett to vyřešil za mě. Sedl si na něj a zvuk okamžitě ustal. 

Musel si obléct její oblečení, celou skříň a pak jít bojovat s medvědem. Je fakt, že ten pohled stál za to, protože se snažil, aby u Alice neměl průšvih, že ji poničil šaty. Jenže to šlo těžko, když při každým rychlejším pohybu bylo slyšet, jak praská látka. A tak to značně omezovalo jeho pohyblivost, takže se medvěd vyřádil. Ovšem to jsem nečekal, jak moc se pak vyřádí Alice na nás. Teda spíš na mě. On z toho vyvázl naprosto v pohodě. Všechno to svedla na mě. Že prý když jsem to vymyslel, tak si to schytám. Jasnovidka jedna. Pak bědovala, že tam měla své večerní šaty, které si schovávala na zvláštní příležitost. To by mě docela zajímalo co je pro ni zvláštní příležitost, když už zažila snad všechno. A navíc jestli to byl ten kus látky, který na sebe Emmett soukal jako poslední, tak byly dost otřesný, však ona si najde něco novýho. Toho se nebojím, zvlášť když budu muset jít jako poskok s taškami.

No a tak jsem byl na tom prokletým začátku, kde si budu muset odpykat svůj trest, za svůj čin. Ale stejně to stálo za to. Musím se vždycky pochechtávat, když si na to vzpomenu. 

,,Doufám, že dnešek si zapamatuješ a už NIKDY nešáhneš na mé oblečení.”
,,Rozkaz šéfe,” raději jsem nic nedodával, protože její výraz byl víc než vražedný.

Došel jsem pro své Volvo a my mohli vyrazit. Strašně se mi nechtělo. Víc než jindy, protože jsem věděl, že mi dneska bude dělat naschvály, abych se jejímu oblečení pro příště obloukem vyhnul. No nějak to budu muset přetrpět. Mrtvý už jsem, tak mě to nezabije.

Lítali jsme po obchodě už tak šest hodit a pořád to nebralo konce. Byl jsem ověšený taškami jako vánoční stromeček a už nebylo snad ani jedno jediné místo, kam by se dala přichytit ještě jedna taška. 
Proč jich musí mít tolik? Vždyť už má nejmíň pětkrát tolik oblečení než to co jsme ji zničili. 
Stáli jsme opět u jakéhosi obchodu na začátku a ona si běžela ještě pro jedny šaty a já už neměl sílu pokračovat, tak jsem se tak pomalu šoural z místa kde mě nechala. Však ona si mě najde.
Jenže když jsem se tak rozešel, tak do mě kdosi vrazil a všechny tašky do poslední se rozsypaly na zem. Chtěl jsem dotyčné osobě začít nadávat hodně sprostýma výrazama, ale jen co jsem uviděl jak se ta holka sbírala ze mě, tak mě to přešlo, ale přesto jsem čekal aspoň omluvu. Ale ta se nekonala. Konalo se něco jiného. Dokud nepromluvila, tak jsem na ni hleděl asi jako veverka na ořech, jenže hned co promluvila první větu, tak jsem se vzpamatoval.

Pamatuji si její narážku, abych nepošel stářím, musel jsem se smát. Kdyby jen tak věděla, že mi je pětkrát tolik. Třeba by se ke mně jako ke starému člověku chovala trochu líp, i když v jejím případě dost silně pochybuji. Ona je chodící uragán, který všechno smete.
Jenže pak se přihnala naštvaná Alice s ještě naštvanějším výrazem, který říkal, jen blbě cekni a je z tebe tlačenka. Jí se zastala a mě akorát tak vyhubovala a poslala do auta i se všemi taškami.
Naštvaně jsem ty její tašky hodil do kufru a měl co dělat, abych je i s celým autem nepolil benzínem a neškrtl sirkou. Tak těžké pokušení. Ale schytal bych to mnohem hůř než to ohořelé auto.
Zvláštní bylo, že jsem ji neslyšel myšlenky a ještě divnější bylo, že když byly ty dvě u sebe, tak jsem neslyšel myšlenky vůbec nikoho. Naprostá hluchota. Nebylo to zase tak špatné pro jednou nic neslyšet, ale byl to dost… jak to říct… znervózňující. 

Byla pěkná to ano. Víc než pěkná, ale už jen tím jak byla protivná. Měl jsem sto chutí po ní ty tašky hodit nebo aspoň ji nacpat do jedné z nich. Úplně mě vytočila.

Sedm hodin uklidňování se bylo naprosto k ničemu, jen co ty dvě došly k autu a Alice navrhla to s tou pomocí při stěhování. V tu chvíli jsem myslel že utrhnu volant a narvu jim ho do krku. To se ve mně asi začaly objevovat vražednický sklony, nebo alespoň k nim.

Doma jsem se snažil vymluvit. Ale když mi nezabraly výmluvy, že je mi divně apod. tak jsem začal říkat, že potřebuju na lov nebo ji zabiju - což až taková výmluva nebyla - tak se Alice zahleděla do budoucnosti a pak jen pronesla.
,,Oba to přežijete. Prostě jdeš a neodmlouvej, ještě jsem ti neodpustila.” Jen jsem rezignovaně svěsil hlavu a bál se té chvíle, kdy budu muset jet. Poprvé v životě jsem se asi něčeho nebo spíš někoho bál, ale nebylo to naposled.

Emmett se na ni tehdy strašně těšil, hlavně proto, že mě dokázala vytočit, aniž by provedla něco tak hrozného. On se o to snaží bůh ví jak dlouho a nepovede se mu to a jí se to povedlo hned první den během pár minut. Přemýšlel, jestli se jí má u rohožky začít klanit a nazývat ji svou královnou. Už mu fakt hráblo z těch medvědů.
A Jasper? Ten měl veselou náladu už jen z Emmetta, ti dva jsou teda dvojka.
A když jsme tam přijeli, tak jsem fakt myslel, že ji zabiju, jenže pak mě napadlo, se ji trochu pomstít. Chce odnést věci? Má to mít!

Slyšel jsem její komentář o tom co by ji asi tak malej, rozzuřenej kocourek jako já mohl udělat. Aby se nedivila potvora malá. 
Všechen nábytek jsem odnosil a poskládal přesně doprostřed pokoje do úhledného komínku, mistrovské dílo toto. Její rozčilený výraz byl k nezaplacení. Udělal bych to znovu a znovu i kdyby mě odháněla plamenometem.
Potom, co se zmohla promluvit a vykoktat ze sebe otázku co jsem to udělal, jsem přišel těšně k ní a rty jsem se ji otřel o ucho a dodal: ,,Mňau.” Otočil jsem se nechal ji tam stát. 

Doma mě za to všechno Alice sice vyhubovala, ale ani to nezkazilo moji náladu. Což Jasper ovšem říct nemohl. Když ho Alice viděla a on její naštvaný výraz, tak se šel vtírat do její přízně. Šplhoun jeden. To si říká chlap?
Schytal jsem to trochu i od Esme, že se prý mám chovat slušně. Jí se to řekne. Jsem upír, ale krev pije ona mně.

Celou noc jsem musel poslouchat, jak ji Jasper odprošuje a vymlouval se na to, že on za to vlastně ani nemohl, že ho strhla atmosféra nálady, že by se jinak přece nesmál. To je podrazák. Pěkné kecá, smál by se tak nebo tak. Smál by se každej, teda až na ni. Na druhou stranu bylo lepší poslouchat tyhle dva než Emmetta s Rose, ani jeden z nich se nestyděl dávat dost hlasitě najevo co zrovna dělají. Musel jsem k ránu vypadnout, protože to se nedalo vydržet.

Pořád jsem byl podrážděný z toho jak protivná Bella uměla být. To snad víc ani nejde. Její chování je příšerné, ne oprava, ona je příšera. Příšera, která mi leze na nervy a do takového místa jako je Forks se hodí, dokonale sem zapadne a splyne s okolím. Třeba se někde ztratí a jiná obluda si ji splete a odtáhne někam pryč, kde už o ní nikdo neuslyší. Ale ona je jak bumerang, který zahodíte s tím, že ho nechcete, ale stejně se vrátí zpět a ještě vás nečekaně praští přímo do hlavy.

Byl čas vyrazit do školy. Jestli jsem si tehdy myslel, že ten první den, kdy jsem ji viděl byl strašnej, tak jsem opravdu ještě netušil co mě teprve čeká. 
Už na parkovišti jsem ji viděl. Říkal jsem, že třeba předtím měla jen špatný den a dnes bude milejší a tak když uklouzla a padala k zemi, jsem ji zachytil. Snažil jsem se být milý, ale ona mi to nedovolovala. Chtěla, abych ji pustil, tak jsem to udělal. 
Tentokrát prskala ona jako vzteklý kotě, ale toto kotě nemá drápky, alespoň jsem si to myslel. Prostě jsem si řekl, že když mě může ona vytáčet, tak já nezůstanu v ničem pozadu.

Celý den proběhl v tichu, až moc velkém tichu. Nikde jsem ji nepotkal, dokud…
…mi poprvé nezazvonil telefon a já začal číst sms od neznámého čísla.

Ahoj, zašel bys teda na skleničku? Alex

Další…
Také hledám něžný vztah. Ozvi se Brandy.

A další…
Už si napouštím vanu a čekám na tebe. Marcy. PS. Pěna tu chybí a ty s ní.

Po téhle jsem přestal otvírat chodící obálky, které mě doslova terorizovaly. Co to vůbec bylo. Proč mi někdo píše a kde vůbec vzali mé číslo.

A přišel první telefonát.
,,Prosím.” Řekl jsem šeptem do telefonu. Přikrčenej pod stolem, aby si mě učitel nevšiml.
,,Ahooooooooooooj, taky Amanda.”
,,Kdo?”
,,No Amanda.”
,,Žádnou neznám.”
,,A chtěl bys poznat?” zeptala se až s přehnaným zájmem. Ani jsem se nenamáhal odpovědět a položil to.

A když zazvonilo na přestávku, která oznamovala čas obědu, tak se to ještě zhoršilo. Kdyby byl tehdy Emmett nerozsedl ten mobil, tak bych tento klidně spláchl do záchodu, ale takhle… musel jsem čekat, než to ty dotyčné osoby přestane bavit a doufal, že přestane, protože někteří lidé dokážou být velmi vytrvalí.


A trvalo to snad celou věčnost. Pořád volaly nebo psaly smsky. Neměl jsem sílu to ani zvedat. V jídelně bylo až moc ticho, když jsme tam vkročily a holky okamžitě začaly mačkat tlačítka svých telefonů a ten můj jen vybroval. Možná kdybych sehnal nějakej, kterej bych mohl hodit před něma o zeď, tak by to pomohlo. 
Jen co si přisedla Bella, tak moje nálada klesla na ještě větší bod mrazu jestli to vůbec šlo.
Už po několikáté mi zazvonil telefon a všichni se na mě podívali. Ona se tak pochechtávala, což se mi nelíbilo. Ani trochu. Tušil jsem, že za tím bude ona. Je tu první den a už se stane tohle, co bude příště? Vybuchne atomová elektrárna?

Prskal jsem vzteky, když to nebralo konce. Ostatní se posmívali a já to nevydržel. Ptal jsem se k čertu sehnaly číslo a každého si prohlížel až jsem se zastavil pohledem na ni. To ona!!! Určitě, ten její po´pouchlý výraz kdy se směje jak zlodějský skřítek, to je on. Ten ji prozradil.
Když si všimla, tak pronesla větu, která mě dopálila.
,,Na mě se nedívej, já v mobilu žádný blbečky nemám.” Myslel jsem, že v tu chvíli ji vezmu tu její nevymáchanou pusu s obličej ji zabořím do toho blivajzu, kterýmu se říká jídlo. 

Už jsem přemýšlel, že moji nádhernou představu doopravdy zrealizuju, když se k nám přihnala další pohroma, která nesla krom dalších blbých otázek jméno Jessica. Už jsem to nevydržel jak jsem byl vzteklý a vyletěl jsem na ni dřiv než se stačila na cokoli vlastně zeptat, jenže její odpověď mě přimrazila k podlaze. INZERÁT - co je to za blbost. Asi bych zůstal a zapustil kořeny do země, kdybych neslyšel, jak se snaží pachatel utéct. Tohle ji nedaruju. Za tohle mi zaplatí.

,, Kam si myslíš že jdeš?” řekl jsem zlostným hlasem. Ona se přikrčila a snažila se vymluvit na další hodinu, to se ji nepovede. 
,,Nikam, tady budeš!” zůstala zkoprněle sedět a já naštvaně odešel do haly, podívat se na onu nástěnku a skutečně! Visel tam papír, že hledám holku. Pane bože, já ji zabiju, fakt ji zabiju. Strhl jsem papír z nástěnky zrovna když tam stála nějaká učitelka a už si horlivě opisovala číslo do mobilu. Naštvaně se na mě podívala, jenže její pohled se ihned změnil na toužebný a její myšlenky se změnily z já ho zabiju na dal by mi zbytek svého čísla. Rychle jsem se otočil a šel pryč, dřív než se stihla na cokoli zeptat nebo něco udělat. Hrozilo nebezpečí.

Drtil jsem ten inzerát a už plánoval, jak hluboko do křtánu ji to budu muset narvat, aby to nemohla vyplivnout.

Na chodbě jsem ji viděl jak prchá, zbabělec. Mě si nevšimla i když se rozhlížela kolem sebe, nebo spíš i za sebe, jestli za ní náhodou nejdu. Kdybych chtěl, dohonil bych ji na míle daleko, ale to ona samozřejmě neví.

Počkal jsem, až byla na dosah, popadl ji a zašel s ní do nejbližšího skladu a zabouchl za námi dveře. Musel jsem si říkat, abych byl trochu v klidu, že ji přece nemůžu zabít ve škole. Já mám času přece dost.

Chtěl jsem z ní vytáhnout přiznání, ale ona se k ničemu neměla. Jenže pak se stalo něco, co mě naprosto překvapilo. Moje tělo mě zradilo. Moje vlastní tělo. Dělalo si co chtělo a nedalo se to zastavit. Jakoby mi vypnul mozek.

Přistoupil jsem k ní ještě blíž, tak že se naše těla dotýkala a já ji tak natlačil ještě víc na zeď. Ruce jsem ji chytil do sevření jednou rukou a přirazil ji je nad hlavou o zeď.
Sklonil jsem hlavu k té její, naše rty se téměř dotýkaly, ale přesto byly pořád dost daleko od sebe. Její srdce bilo jako splašené, jako by běželo závod o život. Ten zvuk se mi líbil víc než by měl. Byla nebezpečně blízko.
Koleno jsem ji dal mezi její stehna a tím jsem se k ní dostal ještě víc. Sálalo z ní ohromné teplo a vzrušení. Jemně jsem se dotkl jejich rtů těmi svými a promluvil.
,,Už to nikdy nedělej.” 
V tu chvíli jsem zmizel jako pára nad hrncem. Ještě chvíli s ní v jedné malé místnosti a mohl bych taky udělat nějakou hloupost, které bych potom mohl litovat. 

Na další hodinu přišla naprosto mimo. Vůbec nevnímala a když učitel řekl, že se má ke mně posadit, tak změnila snad všechny barvy. Jenže nebyla tak mimo, jak vypadala. Ona mě snad dokonce vyzvala, že se mi nepodaří ji vykolejit. Tahle holka se mi snad jenom zdá. Ona se v tom snad vyžívá nebo ji fakt nechápu.

Po hodině stála opřená o tu věc, kterou ona nazývá svým autem. Zapomněla si kabelku. Promluvil jsem k ní, ale ona nic nedodala. Přistoupil jsem k ní a lehce se otřel svými rty o ty její a prudce ustoupil, protože jsem čekal její reakci. A ta se dostavila v přívalu několika slov, které mě zase rozčílily, dělá to holka něco jiného než průsery a rozčilování mě?

Večer za ni Alice jela, aby ji dala její kabelku, kterou si zapomněla. Věděl jsem, že jde pěšky, v jednu chvíli mě napadlo, že bych ji mohl hodit domů, ale nějak jsem si nevěřil, že bych se udržel. A je jedno jak. Ona mě dokázala vytočit do neúprosných výšin a v tu chvíli jsem za sebe neručil.

Jenže když přijela zpět, tak mě akorát vyhubovala, že prý ji nemám mučit kamarádku. Tak mučit jo? To ještě uvidíme. Já ji dám takový mučení, že se nebude vzpamatovávat jenom hodinu.

Ráno jsem si ji odchytl ještě v autě. Snažila se tvářit vyrovnaně, jako že je nad věcí, ale její srdce ji prozrazovalo. Bilo jako zvony, které oznamují poledne. Jenže její blízkost mě zase až příliš oblbla. Naklonil jsem se nad ní, špičkou nosu jsem se dotýkal jejího obličeje, do kterého se ji nahrnula červeň, jenže ona využila toho, že jsem se nesoustředil a vymanila se a ještě k tomu mi vyhlásila válku.

Pokroutil jsem hlavu nad tím, co to vůbec dělám a že ta holka fakt není moc normální, když vyhlásí upírovi válku. Neví do čeho se pouští.

Celý den proběhl v klidu, to protože se nikde neukázala naše zkáza Bella. Ale děsil jsem se oběda. Doufám, že dnes nikde nevylepovala moje číslo nebo něco dalšího.

V jedné hodině jsem slyšel jak se o mně baví s Mikem Newtonem a když se ho zeptala jestli má rád vojáčky, tak jsem vybuchl smíchy na celou třídu, všichni se na mě vyděšeně dívali. Kdybych byl člověk, tak jsem rudej až na p… zadku.

Ona přišla, podívala se na mě. Postavila se do pozoru a zasalutovala a skácela se smíchy na stůl. Škubaly mi také koutky, ale přemohl jsem se a nasadil vážný výraz, kterého jsem se zuby nehty držel.

Alice domluvila, nebo spíš tak trochu rozkázala, že se někam vyrazí. Moc jsem ji neposlouchal, protože jsem přemýšlel, co zase vyvede, nebo co bych třeba mohl provést já.

Do hodiny jsme došli pozdě, protože tím jak se Bella válela po stole, tak se nestihla najíst. Učitel nás poslal do kabinetu pro vycpaného holuba a ona až moc podezřele souhlasila. To bylo divné a já měl v tu chvíli zabořit hlavu pod zem, jak to dělá pštros. Věřím tomu, že by se mi to povedlo i když by to vypadalo poněkud divně. Asi jsem to měl i přes to udělat.

Došli jsme do kabinetu, kde to smrdělo jako by tu něco už před pár lety chcíplo, ale nijak to ani jeden z nás nekomentoval. Holub byl dost vysoko na to, abych tam jen tak dosáhl a kdybych tak vysoko vyskočil, tak nevím co by si o mě myslela. Buď to, že jsem hodně sportovně nadaný, možná za všechny ty, kteří nejsou. Nebo by mohla nabýt vážné podezření, že se mnou není všechno tak docela v pořádku, i když podle mě už o mě nějaké své mínění podobné tomu, že nejsem normální má, tak by to možná tolik nevadilo.
Ona pro toho ptáka začala lézt sama. Viděl jsem, jak se na té židli kolíbá a tak jsem ji přidržoval a musel se hodně ovládat, abych své ruce nechal jen na jejích bocích. Jenže ona mi zase musela udělat naschvál. Její prsa byla nebezpečně blízko a já se už viděl, jak ji prostě hodím na ten stůl a tam ji… ne nesmím na to myslet.
Co se to se mnou sakra děje? Jsem se zbláznil? Na co to myslím? Vždy´t ona je člověk a navíc mě vytáčí do nepříčetnosti.

Po hodina chtěla ptáka odnést zpět, ale ještě než vyšla, tak zakopla. Chtěl jsem ji pomoct na nohy, ale když jsem viděl jak se na mě dívá, tak jsem si to zamířil k tomu holubovi, zvedl ho a začal si s ním povídat. Bellin pohled mluvil za vše. Musel jsem se začít smát hned jak jsem ji zmizel z dohledu. A ještě když jsem se vrátil tak ležela pořád na zemi, ale to se změnilo. Sebral ji Mika, který se do toho hrnul až moc ochotně. To se mi zas tak moc nelíbilo, že jsem ji nezvedl sám. A ona ho ještě políbila na tvář. Měl jsem sto chutí Mika pověsit za nohy do záchodu.

Vyšel jsem rychlostí lidského blesku ven ze školy, sedl do auta a párkrát zabušil slabě do volantu, abych se uklidnil, trochu to pomohlo. Ale volant byl lehce na křivo, tak jsem ho zpravil a počkal, až nasednou ostatní a mohli jsme jet.

Nikdo v autě nemluvil. Bylo tam dusno, které jsem způsobil já, ale bylo mi to jedno. Jen co jsem zaparkoval, tak jsem vyběhl do svého pokoje, naštvaně bouchl dveřmi, že vyletěly z pantů, tak jsem je ještě naštvanější nasazoval a pak se zavřel. 
Doléhaly ke mně myšlenky Esme, která mě litovala, i když nevěděla nic o tom, proč se chovám tak jak se chovám. A jak že se to vlastně chovám? No jedno vím určitě. Chovám se tak nějak jinak a to od té doby, co je tady ONA. To ona za to všechno může.
Přečkal jsem noc, kdy jsem si nasadil sluchátka od hifi na uši a snažil se poslouchat jen hudbu a nic jiného. Chvilkami se mi to i dařilo. Kéž bych mohl občas usnout.
Hned ráno jsem vypadl hned jak jen to bylo možné. Nečekal jsem tentokrát na ostatní. Aut tu máme dost, aspoň je projedou.
Chvilkama, když jsem se podíval na Alicino auto, jsem měl sto chutí dojít si pro nůž a probodat jí kola, ale myslím, že by mě stihla zadržet dřív než bych to udělal. Pořád brebentila celou dobu o Belle, což jsem zrovna neměl náladu poslouchat, alespoň myslím, protože když jsem na ni myslel nebo o ni slyšel, tak jsem se neovládal. Ať už jsem byl vzteklej nebo cokoli jiného. 
Jakoby mi nestačilo, že když jsou ty dvě pohromadě, tak neslyším ničí myšlenky. Ze začátku to bylo občas fajn, ale teď si připadám jak hluchej. 

Celý den jsem ji přehlížel, i když mi to dělalo větší problémy než jsem myslel. Byla všude. Ať už v myšlenkách někoho, nebo se mnou v jedné místnosti nebo jen její vůně, která po ní zůstávala. Dohánělo mě to k šílenství. Tohle ignorování bylo horší než ji provokovat. Ale chtěl jsem to vydržet, ani nevím, proč jsem tak naštvaný, ale prostě jsem. 

Viděl jsem její zkoumavé pohledy, asi čekala s čím přijdu, ale já nic neplánoval, alespoň zatím ne.

Tím jak jsem se snažil u oběda dělat cokoli jiného než se na ni dívat jsem zjistil, že dnes jdeme všichni do nového baru v Port Angeles. Ano to by mohla být moje pomsta! Jak ona, tak já na ni tak. Vezmu s sebou Jessicu. To je geniální nápad.

Jenže nejspíš to nebylo tak geniální jak jsem si původně myslel.

« SHRNUTÍ (Ejdriana)  ||    SHRNUTÍ(anetanii) »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík - Edwardův bonus 1. kapitola: