Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 3. díl

Vysvětlila jsem jí, kde bydlím. Pomohla jí nacpat tašky do kufru, který musel být určitě nafukovací, a pak se rozloučila.

"Díky moc, Alice, byl to fajn den, už se těším do školy."

Usmála se, krátce mě objala na rozloučenou a přisedla si, vedle netrpělivého nezdvořáka, který už túroval motor.

"Taky jsem si to užila, jsem ráda, že mám novou kamarádku," přímo za mnou zazpívala Alice. Obrátila jsem se směrem k Edwardovi.

"A my se uvidíme večer," mrkla jsem. Jeho výraz přímo křičel nedočkavostí, určitě si představil, co ho čeká.

Jenom zamumlal, "Hmmm," a rozjel se rychle z parkoviště, určitě se bál, že by si Alice mohla ještě na něco vzpomenout, tak to nechtěl riskovat. Ale bylo mi jasné, že kdyby se tak stalo, žádná vzdálenost by ho nezachránila.

Vydala jsem se přes parkoviště, ke svému náklaďáčku, měla jsem v ruce jen tašku s potravinami, zbytek mi přivezou večer.

Podívala jsem se na hodinky, když jsem se konečně dotrmácela k autu, nakupování mi zabralo víc času, než jsem si myslela, zbývala mi pouhá hodinka do osmi. Rychle jsem hodila tašku na sedadlo spolujezdce, posadila se za volant a vyjela z parkoviště směr, můj nový domov.

Cesta uběhla rychle, nejezdila jsem zrovna pomalu, snadno jsem to našla, tady bych se asi nedokázala ztratit. Když jsem dorazila na příjezdovou cestu. Vběhla jsem dovnitř do domu a všechny tašky naházela do kuchyně.

Venku už jsem slyšela přijíždět auto s mojí zásilkou.

Řidič mi pomohl vyložit zboží, před dům a zamyšleně si mě prohlížel. " Ach ne!" zasténala jsem potichu, když mi popřál, ať se mi ve městě líbí. To si tady vážně každý všimne, že jsem tu nová? To tu nemají nic jiného na práci?

Sedla jsem si na postel, která se povalovala na trávníku, těsně minoucí záhon macešek a čekala. Netrvalo moc dlouho a viděla jsem přijíždět ulicí džíp.

"Á, přijeli mi stěhováci," zasmála jsem se.

Z auta vystoupili tři krásní andělé. Jeden vysoký tmavovlasý svalouš, kterého bych v noci určitě nechtěla potkat. Pokud bych netoužila dostat strachy infarkt. Usmíval se jako sluníčko. Druhý nebyl tak vysoký, byl štíhlejší ale také svalnatý, blonďák s ostře řezanými rysy, tvářil se stydlivě ale mile.

No a třetí samozřejmě božský Eda. S pohrdáním musím uznat, že je z nich nejhezčí a určitě nejmladší, typovala bych, že se přeměnil kolem osmnácti.

Ten vysoký tmavovlasý se ke mně přihnal, chytil mě kolem pasu a začal se semnou točit dokola, až se mi začalo dělat nevolno. Když mě postavilzačal se strašně smát. A já zelenat…

"Ahoj, já jsem Emmett, tohle je Jasper chodí s Alicí a tady Edíka už znáš." Ke všem pokynul rukou a já si všimla, že zadržuje smích.

"Teda, jsem rád, že jsem poznal někoho, kdo dokáže srazit hřebínek tady panu Dokonalému." Ukázal na Edwarda, který se přemáhal, aby nevybuchnul.

"To sotva," zavrčel k nám oboum. Ze široka jsem se na něj usmála.

"Díky kluci, jsem ráda, že jste se stavili, abyste mi pomohli, jsem Bella, ale to už asi všechno víte. Nevím, jak dlouho by mi trvalo než bych to odnosila dovnitř. Nestůjte tu a pojďte dovnitř a Eda zatím může odnosit tašky nahoru." Zaúkolovala jsem toho anděla zkázy, který vypadal, že se na mě každou chvíli vrhne. Emmett i Jasper propukli ve strašný smích a hrnuli se do domu.

Edward zůstal stát před domem jako opařený a snažil se uklidnit natolik, aby než odnosí můj nábytek z něj nezůstaly jen třísky.

S klukama jsem se zatím posadila v kuchyni a debatovali jsme.

"Nevím, jak se ti to povedlo," bavil se Emm.

"Ale v životě jsem neviděl Edwarda tak vytočeného a to se o to už nějaký ten pátek snažím," pořád kroutil hlavou a dusil se smíchy.

"No jo, přirozený talent," s úsměvem jsem mu přitakala.

Zase jsme se zasmáli. A Jasper pokračoval.

"Teda být tebou, tak ho takhle neprovokuju, už teď se sotva drží." Musela jsem se zasmát, věděla jsem moc dobře, že mě Edward svým citlivým sluchem uslyší.

"A co by mi tak mohl ten malej, rozzuřenej kocourek udělat? Poškrábat mě drápky?"

Musela jsem se začít znovu smát, když jsem slyšela, jak vedle bouchly dveře, div nevyletěly z pantů. Kluci už se taky dusili. Eda si zřejmě něco peprného mumlal pod nos, co bylo směřováno na mou adresu.

Takhle debata pokračovala dokud se ve dveřích neobjevil křenící se Edward od ucha k uchu. Vážně jsem se vyděsila, co za tímhle zlomyslným úsměvem může být. Kluci se na něj nechápavě dívali a čekali, co z něj vypadne.

"Tak Bellinko, všechen nábytek máš poskládaný u sebe nahoře v pokoji, můžeš se jít přesvědčit," řekl nádherným sametovým hlasem a znovu se škodolibě ušklíbnul.

Váhavě jsem se postavila a vydala se po schodech do pokoje, kluci šli za mnou a tvářili se stejně nechápavě jako já, co ten tón jeho hlasu mohl znamenat.

Otevřela jsem dveře a šla do kolen. Ten blb, veškerý můj nábytek naskládal uprostřed místnosti do komínku na sebe. Na vrcholu celé pyramidy se houpala váza… na nic nezapomněl.

Začala jsem rudnout a přemýšlela, kam ho zakopu, až mu urvu tu jeho makovici, která měla pořád stejný spokojený výraz.

Kluci se smíchy váleli po zemi, zřejmě už nikdy nevstanou. Rozzuřená bylo slabé slovo, na to jak jsem se cítila.

Nebyla jsem schopná slova, skrz zaťaté zuby jsem procedila.

"Co - jsi - to - udělal?"

Uvolněně ke mně přišel blíž, rty se mi otřel o ucho a zašeptal.

"Mňau."

Otočil se a odcházel kolem, ještě stále smějícího se Emmetta a Jaspera ven. Ve dveřích se ještě otočil a zavolal na mě.

"Tak zítra ve škole, Bells, už se těším." Mrkl na mě a odešel.

Stála jsem tam jako přimražená, s rukama zaťatýma v pěsti, oči nevěřícně vytřeštěné, stále zírajíc do prostoru kudy se po anglicku vytratil.

Když se oba zrádci sbírali ze země, pořád se blbě hyhňali. Přišli ke mně a trochu se mnou zatřásly, aby mě probrali. Pak mi začali rovnat nábytek tam, kam patří, navigovala jsem je a oni poslušně poslouchali. Neuniklo mi pochychtáváni mezi nima, kdykoli se na sebe podívali. A myslím, že jsem zaslechla něco o sázce.

Když bylo hotovo, vyprovodila jsem je a slušně poděkovala. Úsměvem mi to oplatili a dodali:

"Kdykoliv." Bylo mi jasné, že to bylo vytržené z kontextu, ve skutečnosti to mělo být, "Kdykoliv se rádi zasmějeme cizímu neštěstí. ´´

Potom co odjeli, potřebovala jsem se uklidnit, vybalila jsem zbytek věcí a zalezla do sprchy.

Horké kapky vody dělaly na mé pokožce divy. Když jsem vylezla, nebyla jsem schopná dělat už nic jiného. Zavíraly se mi oči. Vzdala jsem marný boj a zalezla do mé nové, veliké, kovové postele a zahrabala jsem se do peřin. Posledním nádechem jsem ještě stihla vyslovit pomstu.

"Tak tohle ti nedaruju ty hloupej, upírskej, výrostku." Chvíli na to jsem usnula.