Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 2. díl

Nasedla jsem do náklaďáčku, vytáhla mapu a přeměřila trasu. Bylo krátce po poledni, tak bych si tam mohla skočit na malý obídek a zjistit na informacích číslo do zdejší školy. Jela jsem sebevědomě. Jak mi to ale hezky všechno vychází, až jsem si do rytmu písničky, která hrála v rádiu, musela pobrukovat. "Když je někdo šikovnej," chválila jsem se.

Venku bylo chladněji a pod mrakem, tak jsem si přes bílé tílko, které jsem měla na sobě, ještě přehodila červenou mikinu, která mi ladila s červenými teniskama, černými plátěnými kalhoty a přirozeně načervenalými rty.

Přijela jsem před veliké obchodní centrum, kde by se mi hodilo nakoupit si pár pěkných kousků oblečení do školy. Nadšeně jsem pokývala hlavou na dobrý nápad.

"Teda, Bello, ty se překonáváš," znovu jsem se pochválila.

Vydala jsem se směrem ke vchodu, za výlohou jsem si všimla, krásných světle modrých přiléhavých šatů bez ramínek, lehce nad kolena, z jemné nařasené látky.

,,Tak ty musím mít!" zakřičela jsem přes celé parkoviště a lačně se vrhla do dveří. Ale to bych nebyla já, abych nezakopla o své vlastní nohy a nesvezla se na zem. To by nebylo nic hrozného, kdybych s sebou nestrhla nějakého kluka, který šel zrovna přede mnou ověnčený tolika taškami, že by přes ně neviděl, i kdyby nadskakoval metr vysoko.

Tašky se rozletěly do všech směrů a já se ocitla ležící na studeném tvrdém čemsi, co na mě nevěřícně zíralo z podlahy. Až teď jsem si všimla, že se jedná o krásného zlatookého kluka s bronzovými, rozcuchanými vlasy a plnými smyslnými rty. Nevěřícně si mě prohlížel, zřejmě čekal, že se zvednu a omluvím se, když jsem se k ničemu neměla, decentně zakašlal, aby mě tak upozornil, že na něm stále ležím. Jak milé. Zvedla jsem se a začala si oprašovat oblečení. Bohužel ne tak, aby na mě nikdo neviděl, protože na nás civěli úplně všichni… kdyby to bylo možné i jezdící schody by se zasekly.

Snažila jsem se co nejrychleji sebrat a dělat jako by nic, samozřejmě nepřiznám svojí chybu.

Ten kluk se také zvedl a vypadalo to, že na něco čeká. Přišla jsem si jako na rentgenu v nemocnici, přesně tak si mě prohlížel. Začalo mě to znervózňovat a docela i vytáčet.

,,Na co tak koukáš? V životě jsi neviděl holku?" Ohnala jsem se, abych ukončila to jeho pozorování. Zamračil se jako kakabus.

,,To promiň, ale ty jsi do mě vrazila, tak čekám nějakou omluvu." Založil si ruce na prsa a začal poklepávat nohou jako na nějakého psa. To jsem se už naštvala.

,,Měl jsi čumět na cestu a na omluvu bych být tebou nečekala, to bys taky dřív mohl umřít stářím. Necítím se být vinná."

Všimla jsem si, že mu zacukaly koutky úst.

,,Neměj starost, stářím nepojdu."

V tom se přihnala malá drobná dívka s krátkými, černými rozčepýřenými vlasy. Vrhla se na toho nepříjemného kluka, který konečně odlepil svůj pohled ode mě a začala ho hubovat. Bylo to tak směšné, že jsem vybuchla v příšerný záchvat smíchu. Oba se na mě podívali, ten kluk jako na další oběť a ta dívka nechápavě.

Když jsem skončila, protože moje břišní svalstvo neuneslo další křeč, ta černovláska přišla blíž.

"Ahoj, já jsem Alice a tohle, ´´ ukázala na zmiňovaného nešiku, "je můj nepodstatný bratr, který sebere moje tašky dřív, než se otočím, jinak bude mít doma peklo."

Zářivě se na mě usmála a jemu pokynula k práci. Rozzuřeně si mě měřil a pak se dal rezignovaně do díla, přísahala bych, že si mumlal něco v tom smyslu, že mi to spočítá. Na to jsem se uchychtla, že k tomu nebude mít možnost, tak ať si nedělá plané naděje.

"Ty jsi tady nová, že?" pokračovala ve výslechu Alice. Kupodivu mně to nevadilo, ani ten trouba mi nezkazil náladu. Bylo celkem fascinující pozorovat, jak se plazí po zemi a sbírá víc tašek, než tu měli zboží.

"Ano, právě jsem se přistěhovala, jsem Bella," podala jsem jí ruku a ona jí s úsměvem přijala.

"Takže se vydala vybavit si domek?" řekla jen tak mimochodem.

"Domek, který jsem koupila je úplně prázdný a ani oblečení jsem si s sebou nebrala, takže generální nákup." Usmála jsem se na ní pro vysvětlenou a přemýšlela, proč tu vlastně povídám soukromé věci cizímu člověku. Tak nějak mi přišla sympatická.

,,Supéééér!" zakřičela na celý obchod a rozzářila se jí očička.

"Můžu ti pomoct?" zakňučela.

"Teda, páni… ta holka má asi opravdu ráda nakupování," pomyslela jsem si.

"Jasně, proč ne, alespoň mě tu provedeš a seznámíš s městem." Celá se začala nedočkavostí klepat a vrhla se mi kolem krku, když mě do objímala, otočila se na toho kluka, co zatím posbíral všechny tašky a poslušně čekal další rozkazy.

"Edwarde, hodil bys mi tašky do kufru a počkal na mě asi tak čtyři hodinky v autě? Hned jsem zpátky." Ani se ho neptala, spíš to jen tak podotkla, asi je na to zvyklý. Jen si povzdychl svěsil hlavu a šoural se ven z obchoďáku, jako pejsek, kterého nakopnou. Nemohla jsem si pomoct a s úsměvem jsem dodala na jeho adresu.

,,Haf, haf." Na to se otočil a zavrčel, musela jsem se začít smát a koketně jsem na něj mrkla.

Když se odebral do auta poslušně čekat, Alice mě chytla a táhla do víru nakupování.

Cestou mi povídala, že jsou tady dva roky, přistěhovali se z Aljašky, že je jich celkem pět, plus adoptivní rodiče. Všichni spolu chodí až na Edwarda, ten je sám. Nezapomněla podotknout, kdybych měla zájem… na to jsem jí jen odpověděla, že až budu shánět pejska do boudy, aby mi hlídal zahradu, dám vědět.

Zasmála se a vyprávěla dál. Pověděla jsem jí upravenou verzi, co tady dělám, nemusí hned každý vědět, že mluví s uprchlíkem. Stejně jako jsem se nezmínila, že vím, že ona i její povedený bratříček a zřejmě celá její rodina jsou upírci. Nemusí vědět všechno.

Když se dozvěděla, že chci studovat na zdejší škole, abych si dodělala maturitu, byla štěstím bez sebe. Určitě už plánovala další nákupy.

Po oblečení jsme zašly ještě koupit nový mobil, vymluvila jsem se, že jsem ho ztratila… nebudu jí vykládat, že se mobil dá vystopovat.

Včetně nábytku, který mi měli přivést na večer a oblečení, samozřejmě i těch nádherných šatů za výlohou. Alice ještě udělala kolečko a vybrala si další oblečení… poté jsme se zastavili na jídlo a menší nákup potravin. Musela jsem se šklebit, jak si hrála na člověka zvlášť v té kavárně.

Byla tak hodná, že mi dala kontakt na školu, abych nemusela hledat info-centrum.

Když jsme se vydaly k autu, které jak jsem se bála za těch sedm hodin málem obrostlo mechem. Bylo to nové naleštěné, stříbrné Volvo. Našli jsme tam k smrti unuděného, otráveného anděla. Zase jsem se neovládla a udělala menší poznámku.

,,Hele, Edíku, schrupnul sis? Vypadáš, že bys to potřeboval." Podíval se na mě vztekle a odvětil.

"A ty bys zase potřebovala, pořádně naplácat na zadek," ušklíbl se. Docela jsem uvěřila, že by se toho rád ujal, momentálně asi ne nijak sexuálně zvráceně, spíš by si užil ten výprask. Pche, takovou radost mu neudělám.

Najednou Alice zavýskala nadšením.

,,Jééé, teď mě napadlo, Edwarde, co kdybys vzal Emma a Jazze a pomohli tady Belle s nábytkem, až jí ho dnes večer přivezou!"

"Ani mě nenapadne, ať si ho slečinka odtahá sama," dal si ruce za hlavu a přísahala bych, že kdyby neměl tolik rád své auto, jeho nohy už by se kynklaly na volantu. Nálada se mu vrátila, zřejmě, když si představil, jak se dřu do schodů.

Alice se na něj zlostně zamračila.

,,To nebyla otázka, ale konstatování, tak na to tak hloupě neodpovídej... v osm ať jste před barákem!" Pán náhle těžce zdrcený nevypadal, že by ho odpověď překvapila.

Ukončila svůj monolog, a já byla mrtvá smíchy, docela jsem ho i litovala "docela" ta ho má ale zpracovaného, musela jsem pokývat uznale hlavou.

A pak mi to došlo, tohle by mohlo být zajímavé, jestli pak se dá upír utahat?