Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 23. díl

30.01.2010 (15:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5299×

23. Kapitola – Dobrou chuť!

Včerejší večer proběhl až neuvěřitelně rychle, zbytky dne už si ani únavou neuvědomuji, kdybych se teď vzbudila třeba v Uzbekistánu, vůbec bych se nedivila.
Probudila jsem se rozlámaná a nevrlá. Klidný spánek mi během noci přerušila hlasitá rána z venku, která mě vyděsila až tak, že jsem nemohla hodinu usnout. Rozhlédla jsem se z okna, ale nezjistila jsem co ten hluk mohlo způsobit. Znělo to, jako když shodíte 200 kilového slona, z kilometrové výšky přímo do akustického sálu národního divadla. Jen jsem se tak líně převalovala ze strany na stranu, než jsem vytuhla do úplné němoty.

Oblékla jsem se do županu a šla se do koupelny umýt, otočila jsem kohoutkem a… nic.
Nic? Cože? To jako žádná H2O? V kohoutku to silně zaprotestovalo, že jsem ani nečekala odpověď na mou nevyřčenou, ale dost zásadní otázku.
Zalezla jsem tedy do sprchového koutu a ozkoušela funkčnost zařízení, opět jsem byla zklamána, z kohoutku nevylezl ani pavouk, jakoby se proti mně celý dům spikl. V kuchyni to nebylo o nic lepší. Ještě, že jsem včera zázrakem, v tu chvíli zřejmě omylem, nechala napuštěné umyvadlo, teď už studenou vodou.

Opláchla jsem si obličej, vyčistila zuby a šla se obléct, díky mé náladě jsem to nijak neprotahovala, jen jsem na sebe hodila světle modré džíny a černé tričko s krátkým rukávem. Přibalila jsem si do kabelky pár voňavých perníčků, které se mi včera náramně povedly. Aby Eda taky ochutnal něco jiného než můj břitký humor, doufám že ocení fakt, že každý perníček má tvar nějakého zvířátka. Nejčastěji převažoval tvar kočky, od Alice jsem věděla, že Edovi chutnají nejvíce pumy. Snad mu udělám radost a bude mu to chutnat. Nad tou poslední větou jsem se málem složila smíchy. Počkej Edwarde Cullene já si tě vychutnám.

Vše jsem řádně pozamykala a šla k autu, které parkovalo jako obvykle na příjezdové cestě. Moc jsem si nevšímala prostředí kolem sebe, ve kterém hýřily kapičky vody ze silné mlhy pokrývající celé město. Jen co jsem otevřela dveře dostala jsem tím pěstí mezi oči, málem jsem se posadila na zadek z místního počasí. Že já jsem se nepřestěhovala třeba na Hawai, tam by mě Charlie taky určitě nehledal.

Zakroutila jsem hlavou, abych vyhnala snění a přidala do kroku, než mi z ničeho nic zmizela půda pod nohama. Zahučela jsem do jámy hned pod svým oknem, která se tam zázrakem zjevila z noci na dnešek, jsem přesvědčená, že tam včera nebyla.
Hrabala jsem se z bláta ven, ve kterém jsem byla zabořena jako terénní vůz. Moc mi nepomáhala promočená zem, která tvořila bahnitou lepivou hmotu. Více mě překvapilo, že té vody bylo nějak moc, doufám, že to nemá nic společného s mým prasklým potrubím.
Nadávala jsem jako špaček, když jsem se drala zpoza džuzny na boží svět, znemožňoval mi to záhon růží, ve kterých jsem byla až po pás zapíchlá. Po těžkém, ale úspěšném vyproštění jsem nasedla do auta, nemám čas se převléknout do čistého, ani možnost smýt ze sebe ten sajrajt.
Nastartovala jsem motor a… škyt! Bože to mi snad někdo dělá naschvál, to snad není pravda, tolik smůly prostě nejde, chápu, že můj náklaďáček není nejmladší, ale až takový dramatický konec jsem nečekala.

Tak fajn, značně promočená, naštvaná a špinavá jsem se vydala do školy po svých. Dupala jsem po mokrém chodníku, abych upozornila na svou špatnou náladu.
Nejlepší byl výraz sourozenců škodolibců, když si mě všimli jak jdu, tedy vlastně klopýtám s blátem až na zadku a s roštím ve vlasech, sebejistě na parkoviště. Málem to byla jejich druhá smrt, když se kochali mým zevnějškem, neradím jim poznat můj vnitřní hlas smrtky, které někdo poškodil kosu.
Tvářila jsem se jak nejlépe vražedně to šlo. A divila se, že Edwardovi ta sádra na noze ještě drží v pořádku, když se svezl po svém Volvu na beton a z posledních sil se zapíral svých sourozenců, kteří popadali jako domino.
Na to, že dýchat nepotřebují, nemohli popadnout dech, seškrábali Edovi metalízu jak se snažili držet pohromadě. Tomu to zdá se nevadilo, protože v záchvatu nevěděl o sobě.
Došla jsem pomalu k nim s nosem nahoru, nevšímajíc si jejich výlevů.
,,P – p – proboha – B – Bells co se – ti stalo?” vykoktal ze sebe smíchy Edíček a tvářil se jako měsíček.

Určitě to tomu holoubkovi dělalo dobře, vidět mě v tomhle stavu naprosté nepříčetnosti.
,,Ale nic jen jsem dostala ráno potřebu, vyplejt záhon pod oknem.´´ Křikla jsem na něj ironicky a to ho zase na chvíli smíchy umlčelo.
,,Teď vážně Bells, co se ti stalo?´´ řekla trošku s klidem Rosalie, když se Jasper zklidnil natolik, aby mohl použít svůj uklidňující dar, který na mě absolutně neúčinkoval, chuť zmlátit je všechny do kuličky, převládala pořád ve stejné intenzitě.
,,Co? Ráno jsem se vzbudila, šla se umýt a netekla voda, ignorovala jsem to a vydala se ke škole, když jsem cestou k náklaďáčku zahučela do metr hluboké jámy, kterou na mě nějaký vtipálek vykopal a dovršilo to auto, které nestartovalo. Ještě nějaké otázky?´´ musela jsem se zeptat s takovým sarkasmem, který je zase spolehlivě položil na lopatky.

,,Hele Bells sorry, ale nezdálo se ti to?´´ obvinil mě stále smějící se ten kašpar, kterého momentálně k smrti nenávidím, určitě s tím má něco společného.

,,Jo jasně z dlouhé chvíle jsem ten humus na sebe napatlala, aby to podtrhlo můj výsledný efekt.´´ Ječela jsem na něj nepřátelsky. Vážně si myslí, že jsem tak blbá? Já ho zabiju, i kdybych ho měla rozsekat kombajnem na nudličky, já to nějak zvládnu.

Ani jeden z nich nebyl schopný slova. Otočila jsem se na podpatku a šla do třídy. Vážně mi bylo jedno jak úchvatně musím vypadat.
Dopoledne jsem přežila snadno, měla jsem dost práce seškrabávat si hlínu z těla, když jsem začala i s oblečením, napomenul mě profesor ať si svojí roztomilou vizáž řeším doma a zametu si po sobě tu hromádku pod lavicí.

Až do oběda se všichni báječně bavili a nejenom ti, kteří se mnou přišli do kontaktu, ale i ti co se na mě chodili nenápadně dívat, jestli ostatní nekecaj.
Snažila jsem si toho nevšímat, když jsem se konečně dočkala oběda, šla jsem do jídelny jako za spásou.

Mlčky jsem se posadila na židli, začala se věnovat pokrmu a dávala všem kolem najevo, že nemíním s nikým z nich komunikovat ani písemně.

,,Promiň Belli, vážně jsme se ti nechtěli smát, za všechny se ti moc omlouvám. Už jsem to zařídila, dokud ti neopraví přívod vody zůstaneš u nás a Rose se ti po škole podívá na náklaďáček.´´ Omluvila se mi Alice a já se cítila potěšená jejím dobrým úmyslem, i přes to že se pár členům omylem podařilo vykouzlit pobavený úsměv.

,,Díky Alice budu fakt ráda, bez vody a bez auta bych to tu asi nepřežila.´´ Poděkovala jsem jí a pak celkově všem.
Doufám, že jí ani v nejbujnějším snu nenapadne, zneužít mojí přítomnosti a nacpat mě k Edovi do pokoje.

Přísahám, jestli to udělá, jeho pokoj bude vypadat hůř než můj rozvoraný záhon! A její šatna jako vyloupený second hand.

Dál jsem pokračovala v jídle, když jsem si vzpomněla na to jak se Edíkovi alespoň z části pomstím. Vybalila jsem ubrousek z kabelky, všichni na mě nechápavě a zvědavě koukali, samozřejmě kromě Alice ta zadržovala smích.

,,Včera jsem se dala do pečení a povedly se mi perníčky, tak jsem vám je přinesla ochutnat, tak kdo si dá?´´ zeptala jsem se nevinně a plna očekávání, kdo se přihlásí první.

,,É promiň Bells, určitě jsou skvělý, ale já jsem vážně nacpanej k prasknutí snad jindy.´´ Začal s vymlouváním Emmett, co jiného jsem také čekala i když do jeho mohutného těla, že by se nevešel jeden malý perníček? pro něj extra jsem upekla medvídka!

Zbytek rodiny nezůstal pozadu a vymýšleli originální výmluvy.
Až nezbyl nikdo, kdo by moje dílko okoštoval. To už jsem se naštvala, bafla jsem první perníček co mi přišel pod ruku, zvedla se od stolu, obešla ho a kráčela k sedícímu Edwardovi naproti.
Ten na mě nechápavě zíral a přísahala bych, že se i bál co se bude dít. Došla jsem beze slova až k jeho zvědavému obličeji, obkročmo jsem se na něj čelem k němu posadila. Nevnímajíc překvapené okolí kolem, které si začalo hlasitě šeptat. Neprotestoval a uvolnil místo na jeho klíně, díky tomu, že nebyl přisunutý ke stolu to byla hračka. Zvedl ke mně obličej a zvědavě čekal co se bude dít.

,,Papej brouku vypadáš bledě!´´ s těmi to slovy jsem mu ten perníček zarazila až do krku, zrovna, když se chystal protestovat. Moc mu to nepomohlo, začal se zmítat a řekla bych, že i dusit. Vyjeveně na mě upíral oči roztažené jako podšálky.

Všichni se skáceli k zemi a řehtali se jako pominutí, až na výjimky jako třeba Jasper, který soucítil s nechutnou scénou Edwardova utrpení.
Když to Eda z donucení rozžvýkal a něco v mém výrazu mu říkalo, ať se to ani neopováží na mě vyplivnout. Z posledních sil se pokusil o úsměv.

,,Díky Bells, bylo to opravdu dobré, povedlo se ti to, ale příště mi to prosím tě stačí podat, nemusíš mi to rvát násilím do bránice.´´ Snažil se o milý tón a pravdivost slov, ale nikdo mu to nesežral, spíš to ještě všechny dodělalo. To víš, že jo zlato určitě bys si to vzal dobrovolně, k hrnku pravé turecké kávy!

,,Nemáš zač, dobře když se ti nelíbí, jak tě krmím tak si to jez sám. Chtěla jsem, abys nabral síly po tom zranění co jsem ti způsobila. Místo toho, za dobrotu na žebrotu!´´ štěkla jsem po něm naštvaně a zatvářila se uraženě. Teda měla jsem co dělat nesložit se tam s nimi na zem smíchy, když jsem viděla naprosto zubožený, bezmocný Edův obličej, chudák asi přemýšlí o tom, že se mi nedá zavděčit. Vstala jsem z jeho klína což byl velice příjemný pocit a šla pokračovat ve výuce, naposledy jsem se na tu hromádku neštěstí otočila.

,,Mimochodem… radši přestaň drtit tu opěrku židle, nebo padne za vlast, tak špatné to zase nebylo!´´ ušklíbla jsem se a mrkla na něj. Omráčeně seděl jako socha a nebyl schopen slova.

Zbytek dne už jsem měla dobrou náladu, když jsem si představila jak si Eda hraje na záchodcích na bulimika a snaží se vyzvrátit můj křupavý perníček až s žaludku, kam jsem mu ho napěchovala. po konci školy jsem se vydala přes parkoviště zřejmě asi domů, než mě dohonil Jasper.

,,Počkej Bells, Alice ti vzkazuje, že mi máš dát klíčky od auta, že pro něj s Rose dojedou po škole, abychom se na něj podívali, my všichni máme ještě hodinu a teď máš jet k nám domů, prý žádné věci nepotřebuješ. Alice už se o to postarala.´´ ušklíbnul se.
,,Tady máš klíčky od Edwardova Volva, prý pojede s námi a mám ti vyřídit, že jestli mu s ním něco provedeš, skončíš jako ten perníček u oběda!´´ zasmál se při té představě. No neříkám, mohlo by být vskutku zajímavé, jak by to dopadlo, kdybych mu auto napasovala do stromu, ale zřejmě to myslel vážně, nebudu nic pokoušet. Edwardovi už jsem byla hodně blízko, ale trávit s ním chvíle v jeho trávení opravdu v úmyslu nemám.
,,Díky Jazzi a vzkaž Edovi ať se nebojí, to bych mu přece neudělala.´´ Zašklebila jsem se a Jasper pochopil až moc dobře vtip ve větě, tak se jen zasmál a šel zpátky na hodinu.

Zůstala jsem stát sama na parkovišti, s Edwardovýma klíčkama od auta v ruce. Pomalu jsem k němu došla a užívala si pocit dočasného božství. Nasedla jsem a zhluboka se nadechla, jemně jsem cítila Edovu příjemnou vůni, která mě nevědomky vzrušovala. Ježiši Bello, co se to s tebou do háje děje! Křičela jsem na sebe v myšlenkách.
Radši jsem to neřešila a nastartovala, cestou jsem dávala pozor na cestu, když jsem si vzpomněla jak ten perníček zakřičel.
Před domem jsem u vchodu zaparkovala a došla ke dveřím, proskleného zámku.

Přišla mi otevřít Esmé a když jsem jí to vysvětlila co tady dělám, byla nadšená. Musela se omluvit, že se chystala do města něco si vyřídit, jestli mi nevadí tady tu hodinu počkat, než všichni dorazí a hned se mi budou věnovat. Samozřejmě mi to nevadilo, pustila mě dovnitř a rozloučila se. Zůstala jsem v domě sama a opuštěná.

,,Super Bells, co tu teď budeš děla? Péct cukroví upíří rodině asi ne, už chápu co myslela Esmé tím, když řekla, že se jim tu nikdo nezavděčí,´´ povídala jsem si sama pro sebe kvůli znervózňujícímu tichu, které tady panovalo. Procházela jsem se po obýváku, abych prozkoumala dům dopodrobna, což jsem nikdy nestihla, jen jsem profičela kolem a utíkala před pajdajícím Edíkem, který se mě snažil chytit, jako moucha mucholapky.

Do očí mě praštil veliký klavír v rohu místnosti, došla jsem k němu a rukou přejela po křídle. Vypadalo zbrusu nové, možná ještě nepoužité. Neodolala jsem otevřela ho a posadila se na dlouhou sedačku. Díky Charliemu jsem uměla slušně hrát, když mě nutil chodit roky do hudebky. Přejela jsem prsty po klávesách a propadla do jiného světa plného nádherných tónů. Nevím jak dlouho jsem tam hrála, když se vedle mě pohnula sedačka a někdo si přisedl.

Nepřestala jsem hrát, jen jsem otočila hlavu směrem pohybu, seděl tam Edward, který se nenechal pobízet a přidal se do hraní. Jen se na mě usmál, když si všiml, že jsem k němu otočila hlavu, úsměv jsem mu opětovala a užívala si kouzelné chvíle. Když jsme dohráli dlouhou skladbu, kterou jsem si vymyslela a Edward ji s potěšením dokončil, zvedla jsem se a namířila na gauč.

,,Neutíkej mi!´´ křehce prolomil ticho a chytil mě ze zadu za pas.
Nepromluvila jsem, jen jsem se zastavila, opřela se mu o hruď a zavřela oči, nechtěla jsem pokazit atmosféru, která panovala kolem nás jako barevná mlha.

Nikdo neměl potřebu něco říkat, užívali jsme si vzájemné přítomnosti. Zvláštní bylo, že nám to nikdo nekazil, dům byl úplně prázdný a očividně Edward zdrhnul, ještě než skončilo vyučování, nechal tam ostatní.
Odhrnul mi vlasy se zad, kam mi volně spadávaly a rty se dotknul mojí šíje. Zhluboka jsem vydechla, jen co se mi jeho dech otřel o krk. Pořád jsem stála zády k němu a užívala si naprosto nenásilných, upřímných doteků anděla, kterému absolutně nevadilo, že jsem k němu otočená. Dál mě laskal po páteři směrem dolů co mu moje triko dovolovalo, zastavil se u kalhot a otočil mě k sobě čelem. Zůstala jsem stát nehnutě. Edward přede mnou klečel, pomalu mi vyhrnoval triko a jazykem mě dráždil na bříšku. Zapletla jsem mu ruce do vlasů a hladila ho, slastně zavrčel.
Zatím mi při tom konečky prstů přejížděl po zádech jemnými doteky.

Postavil se a nadzvedl mě na sebe. Obtočila jsem mu nohy kolem pasu a objala ho kolem krku. Celou dobu se mi hluboce díval do očí, jakoby mi chtěl vyčíst všechny pocity až z duše.

Posadil mě na klaviaturu, sevřel mi dlaněmi zadeček a přitáhnul si mě těsně na své boky, aby mezi námi nevznikl žádný nežádoucí prostor. Za tu dobu mě ani jednou nepolíbil, všechno tohle bylo tak skutečné, nic nebylo zastřeno polibky, které nám podkopávali sebeovládání, všechny doteky byly vědomé a plné roztoužení.
Hladově mi prsty přejížděl po stehnech až k bokům, kde mi končilo triko. Jeho ruce nepřestávaly a shrnovaly ten kousek látky pořád vzhůru, dokud mi ho nestáhl úplně. Nezůstala jsem pozadu a udělala to samé s jeho košilí. Obě trika ležely na zemi a my se k sobě s Edwardem horoucně tiskli.
Lehce mi zatlačil na hrudník a jediným pohybem mě položil na lesklé černé dřevo. Naklonil ke mně tvář a něžně se mi vpil do rtů. Celý svět přestal existoval, tuhle chvíli nám nemohl nikdo zničit, nebyl nikdo, kdo by nám vzal souznění našich těl. Jediným polibkem nás strhl cit, který jsme se snažili potlačit, nevím co je to za cit, ale je bez pochyby vzájemný.

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík 23. díl: