Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 22. díl - Edward

29.01.2010 (15:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4527×

Dojeli jsme ke škole, kde jsem spatřil přijíždět Bellu…

… sledoval jsem jak zaparkovala nedaleko a čekal, jestli přijde za námi. Teda přesněji řečeno hlavně za mnou. Nevím proč, ale toužil jsem po její přítomnosti a nejen to.

Jenže místo toho se k jejímu autu přihrnul ten Newtonovic kluk. Nebyl jsem sám kdo ztuhl. Jenže já ztuhl, abych po něm neskočil, nechytil ho pod krkem a při tom dušení mu hlavou nemlátil do země. Ach, jaká to krásná představa. 
Pozval ji do kina, protože mu řekla, že spolu nechodíme. Jak to mohla udělat, copak to, co se včera stalo u mě v pokoji nic neznamenalo? Asi ne. Jak chce holka, má to mít! Jediné, co mě trochu uklidnilo, že kladla důraz na slovo kamarád, když Mikovi kývla. Doufám, že mě tak nebere. Bože, co to plácám za nesmysly. Měl bych si vlepit pár facek. Nebo říct Emmettovi, který by se toho určitě rád ujal.

Pak došla za námi a já pukal vzteky. Jasper se na mě tázavě podíval, ale když viděl můj výraz rychle se zase otočil. Dobře dělá a stejně tak všichni ostatní, že odešli už dovnitř. Teď to teprve začne.

,,Ahoj Ede, nepotřebuješ pomoct?´´ zeptala se s přehnanou laskavostí.
,,Ne! Nejsem postižený.´´ Podívala se na mě a určitě si zase představovala něco nadmíru vtipného, podle toho jak se ji kroutil obličej. Občas mám sto chutí ji políbit, ale občas bych ji něco přetáhl přes hlavu. A tohle byla ta druhá chvíle.

,,Co ti zase přelétlo přes nos, snažím se ti pomoct!´´ 
,,Jo to ti tak budu věřit ty lhářko!´´ postupně jsem zvyšoval hlas.
,,Co si o sobě myslíš, ty nafoukanej kačere, když mi nechceš říct o co ti jde tak, tak mě laskavě neurážej!´´ byla rozzuřená, to jsem poznal s jistotou a také podle toho jak zrudla. Takhle krásně to umí jen ona. Bože, já se tu s ní hádám a myslím na takový blbosti. Musím přepnout do útočného režimu. Teda ne doslova.

,,Jo tak ty nevíš o co mi jde? Neříkej, že jsi tak pokrytecká!´´ 
,,No to teda nevím a když mi to nemíníš říct tak si trhni nohou!´´ jasně, trhnu si nohou, tou s betonem a asi někomu do obličeje. Ještě chvíli jsme takhle pokračovali a postupně přidávali na decibelech. A pak jsem ze sebe vyprskl perlu dne…

,,Je mi do toho sakra hodně! Když s ním nic nemáš, tak mi tu před všema dej pusu!´´ jenže ona mi to vrátila. Zasáhla citlivé místo.

,,Ty jsi se snad dočista zbláznil, to že ty se oblizuješ s Jessicou na veřejnosti neznamená, že tě budu napodobovat ty saláte!´´ 
,,Včera ti to moc nevadilo ty kapusto!´´ až tak hluboko na dno jsem klesl. 

,,Tak mi řekni jediný důvod, proč bych to měla opakovat a já to zopakuju!´´ 
,,Protože chceš!´´ řekl jsem bez sebemenšího zaváhání. Ale skutečně by to chtěla nebo jsem to spíš ventiloval já?
,,Sbohem Edwarde, uvidíme se na hodině.´´ Řekla klidně a vydala se do školy. Já tam zůstal nevěřícně stát a hledět na její vzdalující se záda. Tak tohle jsem posral.

Pro změnu jsem viděl, jak se Mike vrací ke svému autu. Zapomněl si tašku, blbec jeden. Šel jsem jakože okolo něj a nechtíc mu stoupl betonovou nohou na tu jeho. Připadal jsem si v tu chvíli jako terminátor. Zničit nepřátelé. Mike se chystal po mě něco začít křičet, tak jsem začal.

,,Auuu, to nemůžeš dávat pozor kam šlapeš? Víš jak to bolí?” zkřivil jsem obličej do podivné grimasy, která měla připomínat bolestivý obličej. Zabralo to na něj a ani necekl. Takhle na ně. Doufám, že mu ta jeho minimálně upadne a přejdou ho choutky na Bellu.

Během chvilky na hodině nám učitel oznámil, že jedeme do Galerie v Seeatlu. Lepší než sedět tady na zadku. Dobelhal jsem se na parkoviště za svou rodinou a čekal, až dojde poslední osoba, kterou postrádám. Při čekání se na mě Alice vražedně dívala a pořád myslela na to Pepo a zapalovač, který má stále pod postelí pro případ, že bych se k jejímu pokoji jen přiblížil. Hlasitě jsem polkl a ustoupil od ní. Jasper to pobaveně sledoval a když viděl mou reakci, tak se začal smát.

,,Co je, co je?” ptal se Emmett, tomu aby něco neuteklo. Ještěže jeho vyptávání přerušil příchod učitele.
,,Co je tohle?” zeptal se a ukázal na mou betonovou nohu potřenou Primalexem. Dřív než jsem stihl odpovědět, tak se ujal slova Emmett.
,,To je náš Eda, je nejrychlejší z rodiny.” Prskal a všem ostatním cukaly koutky, až to nevydrželi. Když v tom jsem si všiml Belly, která se nebezpečnou rychlostí blížila ke svému autu. Snad nám nechce zdrhnout z boje?! 
Drcl jsem do Emmetta a ukázal jejím směrem, ihned pochopil a běžel k Volvu, aby ji zatarasil cestu. Já se vydal přímo k ní a vytáhl ji z auta. Chvíli se snažila bránit, ale proti mně to měla marný. Vzdala to a navztekaně si to mířila k autobusu. 
,,Tak je hodná holka,” řekl jsem si pro sebe, tak aby to neslyšela. To by se zase spustil příval slov.

Pak když mi učitel řekl, že na ni mám dávat pozor, aby nevzala roha, tak mi nahrál do karet. Já ji ještě ukážu, zač je toho loket. 

V autobuse jsem si k ní přisedl i přes její velmi nečekané protesty. Dala si na uši mp3 přehrávač a já poslouchal hudbu zároveň s ní. Ne že by mi snad půjčila jedno sluchátko, to by na ni bylo moc, ale měla to tak nahlas, že by to slyšel u hluchej.

,,Krééév!´´ zařvala a já sebou zděšením trhnul, zatímco Jasper přestal dýchat a vytřeštil oči.
,,Co? Kde?´´ ptal jsem se a přitom se odtáhl co nejdál od ní. Ne že bych ji občas nechtěl skočit po krku, ale v plném autobuse by to asi nebylo to pravé ořechové.
,,Řízla jsem se do prstu.´´ To už jsem měl zatajený dech já i ostatní.
,,Ukaž.´´ 
,,Uf, asi se mi to zdálo. To jsem se lekla a ty?´´ jo lekl ty huso pitomá. Málem jsem dostal infarkt. 
,,Páni, jsi bílý jako stěna člověče, vadí ti pohled na krev? Snad se ti nedělá špatně, nepoblinkáš mě, že ne?´´ spíš tě za chvíli sežeru. Kdyby jen věděla. Ale co když ví? Jenže jak by mohla. Ale občas mi tak akorát přijde, že si ze mě dělá srandu. Jenže jak to zjistit. 

Už nic nedodávala, znovu si nasadila sluchátka a usnula. Hlavu si opřela o mě a rukou mi obmotala tu mou. I potom jak mě štvala, se mnou rozlil neuvěřitelný pocit. Vypadala tak sladce a nevinně když spala. Musel jsem se na ni pořád dívat, nemohl jsem odtrhnout oči.
,,Edwarde,” vydechla a přitom si druhou rukou razila cestu dolů k …
Já to jen nedůvěřivě sledoval a čekal, jestli si ze mě náhodou nedělá zase srandu, ale všechno nasvědčovalo tomu, že pořád spí.
Jenže po chvíli jsme zastavili a ona se skutečně probudila. Trhnutím se posadila. Podívala se na mě, zrudla a odvrátila pohled. Tak strašně ji tohle slušelo, že jsem se raději rukama chytil sedačky, abych neudělal nějakou hloupost.

Loudal jsem se po Galerii, protože Bella mi zmizela jak jen mohla. Věděla, že za ní běžet nemůžu, tak běžela ona. Jenže pak jsem ji uviděl u sochy ženy s hadím tělem. Byla v místnosti naprosto sama a nikde poblíž nikdo nebyl. Využil jsem toho a upíří rychlosti přešel k ní a pošeptal ji do ucha.

,,Našla sis kamarádku?´´ 
,,Chceš tím jako říct, že jsem slizká jako had?´´ otočila se vztekle na mě. Teď mi jedna přistane. Čekal jsem, ale nic a tak to šlo dál.
,,Ne, chtěl jsem jenom říct, že máš stejně jedovatý jazýček jako tahle tvoje napodobenina.´´ Jo a já ho mám ještě jedovatější, ale to ti říkat nemusím.

,,Kdybych ho měla tak jedovatej, tak už je po tobě.´´ Vyštěkla naštvaně, ale to jsem se už neudržel a přitiskl své chladné rty na ty její. Okamžitě jsem cítil horkost jejího těla a přitiskl si ji ještě blíže k sobě, aniž bych vnímal její slabý protest, který povolil a ona mi začala polibky oplácet. Vzbuzovala ve mně zvíře lačnící po jejím těle. Byl bych schopen si ji vzít tady a hned, nehledě na následky a ostatní. Tvrdě jsem ji přitiskl na zeď a rukama jezdil po jejím těle pod oblečením a ona mě napodobovala.
Jenže sem vtrhla Rose a všechno zkazila. Tiše jsem na ni zavrčel.

Potom se mi Bella snažila vyhýbat jak jen to šlo, ale v autobuse jsme museli sedět tak, jak jsme seděli původně. Hleděl jsem na Bell a jen čekal kdy zase usne. Jenže ona si mého výrazu nejspíš všimla a zarytě seděla a dělala vše proto, aby nespala. No myslím, že bych se mohl jít podívat večer jak spí. Stejně se to nedozví a já nemám nic lepšího na práci.

Měl bych předtím asi zajít na lov, jenže jak, když mám na noze tenhle beton. Nesmím ho rozbít, protože nic dalšího už nejspíš mít nebudu a ostatní tahle šaškárna moc nebaví.

Dojeli jsme domů. Emmett se omluvil, že si musí jít něco vyřídit po tom, co mu Alice něco šuškala. Emmett si všiml mého zkoumavého výrazu a začala se pekelně soustředit. A když říkám pekelně, tak to myslím doslova. Pořád si v duchu opakoval: ,,Pekelně se soustředím, pekelně se soustředím,…” nedalo se to poslouchat a tak jsem šel za Jasperem s žádostí o pomoc.

Zaťukal jsem na dveře a vešel. Věděl, že to jsem já.
,,Jaspere, ty jdeš dnes na lov že?” začal jsem opatrně, ale moje emoce mě prozradily.
,,To víš stejně dobře jako já. K věci, co bys rád.” Moc důvěřivě se netvářil. Ještě aby jo.
,,Chtěl jsem tě poprosit o jednu laskavost.”
,,Jakou?”
,,Potřeboval bych jít s tebou, jestli bys mi něco neulovil?” v tu chvíli jsem litoval, že jsem se ho ptal, protože vybuchl nekontrolovatelným smíchem, až se skácel k zemi. 
,,No… tak nic.” Otočil jsem se a šel ke svému pokoji. Jak to mám udělat s lovením. Možná přesvědčím Carlisla, když mu řeknu, že mám strach, abych někoho nenapadl.

Došel jsem pro změnu k jeho dveřím, zaťukal a vešel. Seděl v křesle s hlavou zabořenou v knihách, od kterých ji zvedl.
,,Co potřebuješ synu?” proč si všichni myslí, že něco potřebuju? Je to pravda, to ano, ale to je to tak vidět?
,,Potřeboval bych nějakou krev. Nemůžu s tou nohou hopsat po lese.”
,,Bohužel synu, mám jen lidskou.” V první chvíli mě napadlo proč ne, ale hned na to jsem to zavrhl. To bych zase udělat nemohl.
,,Tak mi prosím tě poraď co mám dělat:”
,,Zkus někomu říct.” 
,,Jo to už jsem zkoušel a Jazz se ještě teď svíjí v pokoji. Ty bys nemohl?” 
,,Za chvíli jdu do nemocnice, budeš si muset poradit. Neměl sis vymýšlet zlomenou nohu.”
,,Jo na to už jsem taky přišel.” Svěsil jsem hlavu a odešel do obýváku, kde jsem si zmučeně sedl ke klavíru. 

Ani ne za pět minut dovnitř vtrhl Emmett s krabicí v ruce. S krabicí, ve které bouchalo splašené srdce.
,,Jééé, Emmette. Tys mi přinesl svačinku. Zvedl jsem se a kolíbal jsem se k němu s rukama nataženýma a pusou dokořán, div mi sliny nekapaly. 
,,To ani náhodou!” zařval zděšeně.
,,To je můj domácí mazlíček.” Prohlásil hrdě a já si připadal, jak kdyby mě někdo ještě za lidského života lopatou praštil.
,,To si děláš prdel doufám.” Řekl jsem zlostně a zavrčel.
,,Nedělám! Kup si svýho, tenhle je můj.”
,,No tak Emmette, jen pár hltů,” škemral jsem.
,,Jasně a pak z něj zbude jen mastnej flek.”
,,No tak, koupíš si něco jiného.”
,,Ne já chci svého želváka Edáka.”
,,Cože?” zarazil jsem se.
,,On má jméno po mně? Želva?”
,,No… jo… a co?” zeptal se nechápavě. Chtěl jsem na něj spustit, když mě něco napadlo. Dneska lov oželím, ale zítra, zítra to spustím.

Už se stmívalo, netrpělivě jsem pochodoval z místa na místo a čekal na vhodnou chvíli, kdy bych mohl vyrazit. Bylo kolem půlnoci a tak jsem se rozhodl, že je nejvyšší čas. Teď už bude určitě spát.

Vyběhl jsem. Cestou jsem hopsal jak kamzík, aby moje sádra přežila. Ale mohl jsem se poplácat po ramenu, jak jsem to zvládl. No co, někdo mě pochválit musí a když se toho nikdo neujme, vystačím si sám.

Stál jsem před jejím domem a přemýšlel, jak se dostat k ní do pokoje. První mě napadlo, že by bylo pro mě nejjednodušší vylomit dveře, ale myslím, že není tak slepá, aby si nevšimla, že ji jaksi nesedí v trámech. Proto jsem tuhle variantu zavrhl.
Napadlo mě, že bych se k ní mohl prohrabat, ale tohle byl ještě pitomější nápad, než ten první. Vůbec by si nevšimla díry v podlaze a šlápoty, které vedou k ní do pokoje. Občas umím být opravdu kreativní teda.

Nejlepší asi bude, když zkusím okno u ní v pokoji. A tak jsem se odrazil s betonem na noze a doskočil do jejího okna. Zkusil jsem štěstí, které ale bohužel nemám, okno se neotevřelo.
,,Sakra,” zaklel jsem a zkusil to znovu, s větší silou jsem zabral. Trochu to křuplo, ale povedlo se. Sice nevím, jestli ho plně dovře, ale to už není moje věc. 
Připadal jsem si jako šmírák, který má v ruce dalekohled a stojí třeba v paneláku u okna a šmíruje ostatní. Ale tohle je přece jiné nebo ne?

Otevřel jsem okno a prostrčil nohu bez betonu dovnitř. Podíval jsem se na Bellu, jestli skutečně spí. Spala a nad hlavou ji cosi viselo. Nemusel jsem se moc namáhat, abych to přečetl. Byl to jakýsi seznam a na něm:
1. Nikdy nepůjdu sama do Edwardova pokoje, nikdy nepůjdu do Edwardova pokoje ani s plným školním autobusem, prostě nikdy nepůjdu do Edwardova pokoje!
2. Nikdy se nebudu potulovat kolem skladů, komor, sklepů, nebo různých malých, osamělých špeluněk!
3. Nikdy nepůjdu nikam, kde je tma, šero, nebo alespoň zataženo, což bude problém ve městě jako Forks!
4. Nikdy nebudu nikde sama!
5. Nikdy nebudu blíž k Edwardu Cullenovi, než na čtyři metry volného prostoru a metr v lavici!

Ten poslední bod mě dorazil. Rozchechtal jsem se tak moc, že jsem neudržel balanc a letěl k zemi betonem napřed. Byla to rána, jak kdyby někdo vystřelil z děla Belle u hlavy. Třeba ohluchne.

Snažil jsem se nohu prvně vytáhnout pomalu, ale nešlo to. Držela jak přikovaná a tak jsem trhl. To jsem ale neměl dělat. Udělal jsem si na Bellině dvorku soukromou fontánu pro Edwarda. Jen to ještě osvětlit. 
Snažil jsem tu obrovskou díru ucpat prstem, ale místo toho jsem to promáčkl a voda stříkala ještě víc a teď už na všechny strany. Tak tohle jsem bravurně posral. Co teď? Nic mě nenapadlo a tak jsem prostě vzal sádru na ramena a zdrhl jak ten největší zbabělec. Třeba si toho nevšimne.

Doběhl jsem domů a zahučel do koupelny. 
,,Edwarde, co jsi to zase udělal?” slyšel jsem křik za dveřmi. Budu dělat mrtvého brouka.
,,TO ti teda neklapne, vím, že tam jsi. Vylez a nebuď srab.” Jo to už jsem někde slyšel.
,,Byla to nehoda!” zakřičel jsem trochu hystericky zpátky.
,,Jo jasně,” zamumlala a vzdala to. Rozhodl jsem se, že zde přečkám zbytek času než bude nejvyšší čas se vydat do školy.

Vylezl jsem asi jen minutu před tím, než byl čas. Alice nesouhlasně mručela a Jasper jen kýval hlavou. Nikdo nic nekomentoval, tedy do doby než jsme…

« SHRNUTÍ (Ejdriana)  ||    SHRNUTÍ(anetanii) »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík 22. díl - Edward: