Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírem Proti Své Vůli 11. kapitola

30.12.2009 (21:45) • MaiQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2093×

11. Všude Hello Kitty

Nevím jak dlouho jsme tam takhle seděli, připadalo mi to jako malá chvíle. Ani bych si nevšimla toho že už slunce zapadlo, kdyby Edward najednou nezmizel. Chyběl jen kousek a políbila bych podlahu, naštěstí jsem si včas uvědomila co se děje.

„Příště si sednu tak, abych padala do peřin.“ Zabručela jsem naštvaně. Ze záclony se ozval tlumený smích.

„Taky jsi mně mohl varovat.“ Stěžovala jsem si. Chtěla jsem jít odhrnout záclonu, jenže jsem to naštěstí nestihla. Otevřeli se dveře dovnitř nakoukla máma.

„Zlato, právě jsem se domluvila s tátou.“

„Aha, na čem jste se dohodly?“ zeptala jsem se.

„Můžeš jet, ale dávej tam na sebe pozor.“ Řekla mi s nadšením v hlase.

„To je bezvadné, díky mami.“ Usmála jsem se a doufala že je to vše.

„No to je asi vše co jsem ti chtěla říct.“ V duchu jsem si oddychla.

„Tak zatím ahoj, mami.“ Rozloučila jsem si s ní.

„Ahoj,“ rozloučila se a odešla. Hlasitě jsem si oddychla. Otočila jsem se zpátky k záclonám. Odhrnula jsem je. Nikdo tam nebyl, jen otevřené okno jsem viděla.

„Edwarde?“ zašeptala jsem do noci. Nic se neozvalo. Otočila jsem se a měla zase málem infarkt. Stál kousek ode mě.

„Tohle mi už nedělej,“ zašeptala jsem přiškrceným hlasem.

„Promiň,“ usmál se.

„V pohodě, jen se musím uklidnit.“ Chvíli bylo ticho, moje srdce které tlouklo jako o závod se začalo zpomalovat.

Když jsem si byla jistá že můžu normálně bez třesení hlasu mluvit, zeptala jsem se. „Kolik je hodin?“ Podíval se na můj budík.

„Za chvíli bude šest hodin“ odpověděl. Přiblížil se ke mně o krok.

„Čekej,“ poručila jsem mu a běžela do koupelny. Po sprše kterou jsem trochu protáhla, sem si vyčistila zuby a pročísla vlasy. Byla jsem stále v ručníku, proto jsem se rychle poohlédla po  něčem co bych si mohla obléct. Jediné pyžamo co jsem našla bylo modré s Hello Kitty. Připomnělo mi to tu dobu kdy jsem měla vše s Hello Kitty, v té době jsem neměla tolik starostí. Oblékla jsem si ho a pomalu šla do pokoje. Mít vlastní koupelnu má sice své výhody a není jich málo, ale někdy vás to mrzí. Jako třeba mně právě teď, neměla jsem tolik času na přemýšlení jestli nemám někde poblíž jiné pyžamo. Stejně bych dospěla k názoru že ne. Nadechla jsem se a otevřela dveře. Stál na tom místě kde jsem ho naposledy viděla. Když mně uviděl okamžitě stál u mě.

„Sluší ti to,“ zašeptal, tak abych to slyšela.

„To určitě,“ nenechala jsem se přesvědčit.

„Já to myslím vážně,“ šeptl mi do ucha.

„Já taky,“ zasmála jsem se. Usmál se taky.

„Počkáš ještě chvíli?“ zeptala jsem se ho.

„Ano,“ zasmál se.

„Tak tedy počkej,“ zopakovala jsem znovu a utíkala dolů po schodech. Máma s tátou byly v salónku. Jak jsem čekala.

„Dobrou, za chvíli půjdu spát,“ zavolala jsem na ně ještě na schodech.

„Tak brzo?“ podivila sem máma.

„Počkej, něco jsem ti koupil,“ křikl na mně táta.

„A co tati?“ zeptala jsem se nadšeně.

„Pojď za mnou,“ řekl. Šla jsem tedy za ním celá nadšená. U dveří jeho kanceláře jsme se zastavily.

„Počkej tady, já to donesu,“ nakázal mi. Chvíli jsem čekala a když konečně přišel, málem mně převil šlak. Držel v rukách šaty, to by nebylo nic hrozného, kdyby ty šaty nebyly Hello Kitty. Jako bych té kočky neměla dneska už plné zuby. Dívala jsem se vyděšeně na ten růžový úkaz a neschopna slov jen prstem ukazovala.

„Líbí?“ zeptal se mně táta nadšeně.

Ovládla jsem se.

„Jsou krásné tati.“ Rozplývala jsem se.

„Já věděl že se ti budou líbit,“ řekl ještě nadšeněji.

„Tak já si je jdu dát do šatny,“ špitla jsem a šáhla po nich.

„Dobře, ale nepomačkej je,“ podal mi je. Poděkovala jsem znovu a s přáním hezkého večera, utíkala  do pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a dala šaty do šatny. Zaslechla jsem za sebou tichý smích.

„Co je tady vtipného,“ zeptala jsem se ho a otočila se k posteli. Pomalu jsem k ní vykročila.

„Měla ses vidět,“ odpověděl mi a zase se zasmál.

„No mně bohatě stačilo vidět ty šaty,“ řekla jsem. Zase se zasmál.

„No já asi půjdu spát,“ pověděla jsem a šla si lehnout do postele. Byla jsem na něj trochu naštvaná.

„Ty ses naštvala?“ zeptal se mně. Jen jsem se na něj naštvaně podívala. „No tak, promiň že jsem se smál.“ Slyšel jsem mu na hlase že je mu to opravdu líto.

„Ještě si to rozmyslím,“ řekla jsem a lehla si do postele. Sedl si na okraj postele.

„Dobrou noc,“ popřál mi a políbil mně do vlasů. Usmála jsem se. Nechtělo se mi spát, ale když mi začal broukat neznámou melodii neubránila jsem se.

Ráno jsem se vzbudila docela brzy. Porozhlédla jsem se po místnosti, ve snáze najít ho. Byl tam, seděl v křesle které bylo na jednom konci místnosti a koukal se na mně.

12. kapitola

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírem Proti Své Vůli 11. kapitola: