Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírem Proti Své Vůli 12. kapitola

02.01.2010 (21:45) • MaiQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2023×

12. Ráno

„Tys tu zůstal?“ byla jsem ráda.

„Neměl jsem?“ zeptal se mně s úsměvem.

„Jasně žes mněl,“ zašeptala jsem. Snažila jsem se vymotat z přikrývky, někdy nechápu jak se mi pokaždé podaří tak se zamotat. Když jsem konečně vyhrála ten boj, utíkala jsem k Edwardovy. Byla jsem už u něho, proto jsem prostě skočila do už nachystané náruče.

„Jen jsem měla obavy,“ zašeptala jsem. V jeho ledovém objetí jsem se cítila bezpečně. Nikdo z nás chvíli nepromluvil.

„Pojedeš svým autem?“ prolomil ticho.

„To zní jako pozvánka,“ zasmála jsem se. Jasně že jsem s ním chtěla jet.

„Tak co?“ zeptal se znovu.

„Jasně že ano,“ podívala jsem se mu do obličeje, „stihneš přijet?“

Zasmál se, „stihnu, nemám pomalé auto.“

Nahodila jsem podrážděný výraz. „To chceš říct že moje Volvo je pomalý?“

„Ne, proti tvému Volvu jsem nikdy nic neměl,“ namítl.

„A nechceš abychom jely mím autem?“ zeptala jsem se ho.

„Jak to chceš udělat, aniž bys zbudila zlé tušení u tvých rodičů?“ zeptal se zvědavě.

„Co takhle počkání na rohu?“ navrhla jsem.

„Kdo bude čekat?“ zeptal se pobaveně.

„Ty,“ odpověděla jsem mu.

„No dobře,“ vzdal se. Zase nastala chvíle mlčení. Mohla jsem v klidu přemýšlet, zvyknout si že vám nemůže číst myšlenky, bylo lehčí než jsem si myslela. Až teď jsem si všimla že má jiné oblečení.

„Ty ses převlíkl?“ byla jsem překvapená.

„Vypadalo to že se jen tak nevzbudíš, zašel jsem se proto převléct.“

„Aha,“ tohle mi připomnělo pasáž z knihy. Uchechtla jsem se nad tím. Podíval se na mně, i když jsem se na něj už nedívala, cítila jsem to.

„Co je?“ zeptal se zvědavostí v hlase.

„Vzpomněla jsem si na kousek z knihy, bylo to podobné jako teď,“ vysvětlila jsem mu. Usmál se.

„Ty máš ty knihy asi hodně ráda. Co?“ zeptal se mně.

„Trochu,“ zašeptala jsem.

„Jak hodně je trochu?“ zeptal se znovu.

„Hodně,“ zasmála jsem se. Připojil se.

„Koho tam máš nejradši?“ Podívala jsem se na něj, usmíval se.

„Tebe,“ šeptla sem.

„Vážně?“ podíval se na mně pronikavým pohledem. Přikývla jsem.

„Už je čas nachystat se,“ řekl. Podívala jsem se neochotně na hodiny. Mněl pravdu.

„Jde se do školy, hurá,“ volejme sláva, dodala jsem si v duchu. „No tak běž, ale čekej na rohu, jasný.“

„Ano, ty si tady šéf,“ usmál se a zmizel. V duchu jsem si povzdechla. Abych včas vyjela, musela jsem začít hned s přípravami. Šla jsem do koupelny. Vyšla jsem za patnáct minut a ihned zapadla do šatny. Rozhodla jsem se pro dlouhé, tmavě hnědé triko s krátkými rukávy, dlouhé nové džíny a hnědé kozačky, samozřejmě i plno doplňků. Slušelo mi to, snad. Vypadala jsem trochu jako matka před sedmnácti lety. Ona je vlastně stále krásná, je přeci modelka a to něco o kráse vypovídá. Když jsem se tak dívala do zrcadla všimla jsem si že jsem trochu podobná Rosalii. Jenže nejsem zas tak krásná.

„Přestaň si srážet sebevědomí,“ okřikla jsem se. Radši jsem se si šla nachystat věci, byla jsem hned hotová. Vzala jsem si batoh a šla dolů. Máma už byla vzhůru.

„Dobrý ráno,“ popřála jsem jí. Jen zakývala hlavou, právě pila kafe. Namazala jsem si chleba a šla si pro kabát. Byla jsem již nachystaná, jenže ještě najít klíče od auta.

„Nevíte někdo kde mám klíče?“ zakřičela jsem na celý dům.

„V autě slečno,“ zavolala zpět moje služka. V autě? To mně mohlo napadnout. Běžela jsem do garáže a sedla si do auta. Vážně tam byly, ach jo. Vyjela jsem tedy, pořád si připomínajíc abych na rohu zastavila jenže na jakým? Zkusím to blíž škole. Jela jsem a doufala, že jsem měla pravdu. Měla, opíral se o zeď, bylo na něm vidět že se nudí. Jakmile jsem zastavila, usmál se.

„Já myslel že tady při nejmenším usnu,“ řekl na uvítanou.

„A to jde?“ zeptala jsem se ho schválně. Jasně že ne.

„No ne, myslím, ale teď bych se tomu nedivil,“ usmál se zase.

„Vtipné,“ odpověděla jsem mu. Velmi. Zbytek cesty ubíhal v klidu. Když jsem zastavila na obvyklém místě, všichni se na nás podívaly.

„Teď lituji že jsem si nekoupila tmavý skla,“ postěžovala jsem si.

„Chybami se člověk učí,“ řekl vesele.

„Říká se to,“ zašeptala jsem.

„Vystoupíme?“ prolomil chvilkové ticho.

„Jo, jasně,“ odpověděla jsem. Oba najednou jsme vystoupily a ti co se do teď nedívaly, se na nás otočily. Alice, která právě s ostatními přijela, se za mně usmála. Konečně jsem pochopila proč vše dělala. Vydala jsem se k ní, s Edwardem za sebou.

„Ahoj, Alice.“

„Ahoj, Bells.“

„Půjdeš se mnou na hodinu?“ zeptala jsem se jí. Jen se usmála. Společně jsme proto odešli. Edward se  rozloučil a odešel na svou hodinu, která byla na druhé straně areálu školy.

„Ty jsi o věděla,“ řekla jsem Alice, nebyla to otázka, bylo jasné že ano.

„Ano,“ potvrdila mi mou domněnku. „Věděla.“

„Asi bych se měla trochu zlobit, ale nechce se mi.“ Řekla jsem jí.

„To jsem ráda,“ usmála se na mně.

13. kapitola

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírem Proti Své Vůli 12. kapitola: