Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 9. kapitola

05.10.2012 (07:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2112×

„Už musím jít. Zase se někdy uvidíme,“ řekl jsem mile a už už odcházel.

„Doufám, že co nejdřív,“ mrkla na mě Tanya a znova mě objala.

„Rádi jsme tě poznali, Edwarde,“ řekla Carmen a společně s Eleazarem, Kate a Irinou se vydala pryč. Vymanil jsem se z Tanyina objetí a naposledy jí zamával ze dveří domu. Vešel jsem dovnitř a zběžně se kolem sebe rozhlédl. Jediná podoba s domem ve Skotsku byla velikost, vzdušnost a nejspíš taky cena.

„Ta po tobě teda jela,“ zasmál se Emmett sedící na gauči v obýváku. Ještě to mi chybělo…

O dva roky později

„Máme všechno?“ zeptal se ještě Jasper, když jsme vycházeli z domu. Na zádech jsme měli všichni malé batohy, ukrývající nějaké oblečení a pár základních lidských věcí. Když budeme něco potřebovat, prostě to koupíme v nějakém obchodě na jeden z účtů naší rodiny. 

„Všechno, co se dalo sehnat v normálních obchodech,“ přikývl Carlisle. 

„Zbytek seženeme až v Příčné ulici,“ zopakoval jsem jim už poněkolikáté. Teda, pokud se dostaneme do Příčné ulice bez toho, aniž by nás někdo poznal. 

„Tak vzhůru na čaroděje!“ zvolal Emmett. Já naposledy pohlédl na vilu, která se pro mě stala opravdovým domovem a útočištěm. Dva roky zde strávené nakonec uběhly docela rychle a já teď byl dokonale připravený vyrazit mezi lidi i čaroděje. Cullenovi mě naučili, jak ovládat svou žízeň, a jak se chovat mezi lidmi. Byli pro mě jako rodina. A já pro ně nejspíš taky, když mě oficiálně přibrali do svého klanu. S nostalgií jsem prsty obkroužil symbol Cullenovic rodu na mém náramku. Edward Cullen… Jak divně to znělo. Už nejsem Diggory. 

„Edwarde! Opravdu musíš odjet?“ Před naším domem se neobjevil nikdo jiný než Tanya. A já doufal, že se rozloučit nepřijde. Asi jsem moc naivní… 

„Ano, musím. Mám před sebou důležitý úkol,“ vysvětloval jsem jemně. 

„A nemohla bych třeba jít s vámi?“ prosila zoufale, jako už párkrát, když jsme se s rodinou rozhodovali, kdy na naši cestu vyrazíme. 

„Tanyo, opravdu to nejde. A víš, že by nám to spolu nefungovalo,“ vymlouval jsem se, zatímco se na mě lepila v pevném objetí. Ona prostě nebrala ne jako odpověď. Už nespočetněkrát jsem jí říkal, že pro sebe nejsme stvořeni. Znal jsem pocit upíří lásky z mysli mé rodiny a nejen, že jsem já ji nemiloval, ani ona ke mně nechovala tenhle, dalo by se říct, posvátný cit. Jenom jsem ji fyzicky přitahoval.  

„Tak pojďme,“ zavelela Alice a my rychle vyrazili a nechali Tanyu stát u našeho, na nějaký čas opuštěného, domu. Cesta byla zdlouhavá a poměrně podobná té na Aljašku. Nejdřív jsme museli překonat hory a údolí a lesy a plno jiných nepodstatných věcí. Pak se naše těla zanořila do vod Atlantiku a pak jsme konečně vylezli na břehy mé domovské země. 

„Teď teprve přijde ta nehorší cesta,“ podotkla Alice. Před námi se skrýval náročný úkol a jmenovitě - dostat se nepozorovaně do čarodějného světa. Bylo tu tolik věcí, které se mohly pokazit, a já přitom musel udržet naše upíří tajemství v tajnosti. Podle Carlislea, a já se s ním naprosto shodoval, se o sobě navzájem nesměli zlí vládci obou světů dozvědět. Vyústilo by to ve dvě možné reality a ani jedna nebyla příjemná. Buď by se Aro a Voldemort spojili a společně terorizovali celou planetu, anebo by mezi nimi vypukla válka a zemřelo by přitom plno čarodějů, upírů, lidí a kdo ví, kdo ještě. 

„Takže, kam teď?“ zeptala se Rosalie. Museli jsme si sehnat hůlky, jenže jsem se bál, že kdybych teď vešel do obchodu pana Ollivandera, nejen, že by to nejspíš někam nahlásil, protože mám být mrtvý, ale navíc by asi poznal, že nejsem normální čaroděj. A kdo ví, jak budou jiné hůlky reagovat na Cullenovy. Za ten čas, co jsme byli na Aljašce, jsem je naučil pár základních kouzel a k mému potěšení jim to šlo velice dobře. Některým líp, některým hůř, ale všichni to dokázali mnohem lépe, než by kdy zvládli normální lidé. Možná to bylo tím, že jsou upíři. 

„Máme dvě možnosti. Buď půjdeme za profesorem Brumbálem nebo za Harrym,“ řekl jsem. O nejlepším řešení jsem uvažoval už snad stokrát, ale bez pomoci někoho ze světa čarodějů, o kom bych věděl, že mě nezradí, se to zvládnout nedalo. 

„Takže směr Bradavice?“ zeptal se Jasper a já přikývl. Věděli o světě čarodějů všechno, co jsem věděl já. Byli má rodina a já potřeboval jejich pomoc. 

„No, nejlepší by bylo, kdybychom se nejdřív šli jenom tak projít čarodějnou částí Londýna. Kdo ví, co se za dva roky událo,“ vysvětlil jsem. 

„Tak pojďme,“ řekla Esmé. 

Vchod do kouzelnické části Londýna jsme našli skoro hned. Ještě před vstupem mezi čaroděje jsme si oblékli pláště s kapucemi, které jsme si nechali ušít na zakázku, a pak směle vyrazili do uliček. 

Doufal jsem, že tak velká skupina pohromadě nebude moc divná, ale nemohl jsem Cullenovy nechat bloudit tímhle světem samotné. Naším úkolem bylo jen zjistit, jak to tady teď vypadá a kde je Harry nebo Brumbál, a pak co nejrychleji vypadnout.

Do karet nám hrála skutečnost, že náš sluch je neuvěřitelný a samozřejmě taky mé čtení myšlenek. 

Procházeli jsme se kolem obchodů a snažili se vypadat co nejobvykleji. Neuběhlo mnoho času a já věděl dost informací na to, abych mohl pokračovat ve své misi.

„Pojďme pryč,“ zašeptal jsem jen pro upíří uši a otočil se zpátky k východu, následován mými společníky.

„Nezdá se ti ta skupina nějaká podezřelá?“ uslyšel jsem náhle, když už jsme byli jen pár metrů před průchodem.

„Měli bychom si je trošku proklepnout. Co kdyby to byli nějací nepřátelé našeho Pána a zrovna se chystali na setkání s mladým Potterem,“ řekl druhý čaroděj. Dva Smrtijedi se k nám nenápadně blížili a jejich úmysly nebyly zrovna přátelské. Naštěstí nás bylo tolik, že se odvážili nás jen nenápadně sledovat. A kdybychom nebyli upíři, vůbec bychom o nich nevěděli, tak dobře se maskovali v davu. 

„Když se odsud dostaneme, musíme co nejrychleji zmizet,“ sykl jsem tiše a kolem mě se ozval myšlenkový souhlas. 

Když jsme procházeli do lidského světa, Smrtijedi byli už jen pár kroků za námi. Báli se, že by nás mohli ztratit, a tak zmenšili odstup. Jakmile jsme se ale my ocitli za bránou do světa čarodějů, nahodili jsme upíří rychlost a nezbylo po nás už ani památky. 

„Tak to bylo těsné,“ oddechla si Rosalie, když jsme poklidně seděli v nějaké kavárně na míle vzdálené od kouzelnického světa. 

„Jo, to teda jo,“ souhlasil vesele Emmett. „Ale kdyby došlo na souboj, stejně by neměli šanci.“

„Možná, ale vidělo by to plno lidí nebo čarodějů a Voldemort by si začal dávat pozor i na někoho jiného kromě Harryho,“ přikývl jsem klidně.

„Tak, jaké jsou naše plány teď?“ zeptal se Carlisle.

„Jdeme k Harrymu domů. Ve škole není určitě, protože Brumbál je mrtvý a škole vládnou Smrtijedi v čele se Snapem,“ prozradil jsem jim to, co jsem se dozvěděl z hlav čarodějů. I když někteří si své myšlenky uměli krýt docela dobře, proti mému daru neměli šanci. Byli trénovaní jen na obranu proti ovládání mysli. „Bohužel ale nevím, kde bydlí, a tak musíme nejdřív k Weasleovým, abychom to zjistili.“ 

Vydali jsme se na cestu a netrvalo dlouho a já začal slyšet myšlenky Freda a George Weasleyů. Než jsem se však stihl začít radovat, k mé hlavě dolehly myšlenky dalších čarodějů. A bylo jich hodně. A co bylo ještě horší, byl mezi nimi i Harry Potter.

„Počkejte,“ zašeptal jsem a zastavil. „Je tam moc lidí.“ 

Chvíli jsem přemýšlel, co dál. Zjistil jsem, že pořádají svatbu Billa a Fleur. To byl problém, protože jsem si potřeboval promluvit jen s Harrym. A dostat se k němu přes všechny ty čaroděje a obranná kouzla, to nebylo zrovna lehké. 

„Zůstaňte tady.“ Má rodina se beze slova přesunula do větví stromů, protože tam na ně nemohl nikdo narazit. 

Pomalu jsem se rozešel směrem k domu Weasleyových, kde přípravy pomalu vrcholily. Ať jsem se ale snažil sebevíc, samotného Harryho jsem nikde najít nedokázal. Jeho myšlenky mi jasně ukazovaly, kde je, ale pořád s ním byli i jiní lidé. 

Začínal jsem být zoufalý. A zrovna v tu chvíli vyšel z domu Ron. Šel se projít do blízkých travin, aby si vyčistil hlavu. Na nic jsem nečekal a vydal se za ním.

„Rone?“ zvolal jsem jemně z povzdálí, když byl dostatečně daleko od domova. Doufal jsem, že ho moc nevyděsím. 

Prudce se otočil.

„Kdo to…“ zarazil se, když mě uviděl. „Cedricu?!“ 

„Ne, Cedric je mrtvý,“ řekl jsem, zatímco se k němu pomalu blížil. „Já jsem Edward.“

„Ale ten je taky mrtvý. Někdo ho prý zabil někde v lese, poblíž domu Malfoyů,“ vzdoroval. „A vůbec nevypadáš jako Edward nebo Cedric. Jsi moc starý a nějaký bledý.“

„No, dopadlo to trochu jinak… Nezabili mě,“ zašeptal jsem. „Mohl bys sem, prosím, přivést Harryho? Nutně s ním potřebuju mluvit.“ 

„To určitě,“ zasmál se a nenápadně sáhl do kapsy. „A jak mám vědět, že nejsi nějaký Smrtijed?“

Poslední slovo posměšně zasyčel a prudce vytáhl z kapsy hůlku. Já byl ale rychlejší a už na něj mířil svou.

„Nedělej to, Rone.“ Hleděl jsem mu do očí a byl rád za kontaktní čočky. Jinak by si už dávno všiml zlaté barvy mých duhovek. „Chci si s ním promluvit o ukončení Voldemortovy vlády.“

„Až na to, že vůbec nevypadáš jako Cedric nebo Edward!“ Hůlku měl pořád napřaženou před sebe, no, vystřelit naštěstí nehodlal. V mysli přeci jen váhal, zda bych nemohl být jeden z mrtvých Diggoryů. 

„Dokážu ti to,“ pověděl jsem klidně. „Zeptej se mě na cokoliv chceš.“ 

„Dobře… Tak, jak pomohl Cedric Harrymu v Poháru kouzelníků a jak mu to Harry oplatil?“

„Bylo to obráceně. Nejdřív Harry řekl Cedricovi o dracích v prvním úkolu a pak mu to Cedric oplatil tím, že mu řekl, jak vyslechnout znění druhého úkolu v tom čarodějném vejci,“ odpověděl jsem klidně. Samotného mě překvapilo, že si to pamatuju, protože většina vzpomínek z lidského života byla rozmazaná. 

„Dobře. To byl chyták. Máš štěstí,“ řekl stále trochu obezřetně Ron. „Takže ti můžu věřit?“

Klidně jsem přikývl a tajně se radoval, že mám vyhráno. Ron už byl rozhodnutý zajít pro Pottera. Schoval hůlku zpátky do kasy a řekl:  „Počkej tady. Zajdu pro Harryho. A možná to bude trochu trvat.“

„Děkuju. A Rone… Neříkej o mně, prosím, nikomu ani jemu. Řekni mu třeba, že si s ním potřebuješ promluvit v soukromí. Je to moc důležité,“ usmál jsem se na něj vděčně a on s přikývnutím odešel. Tohle teda bylo o fous. Vůbec netuším, co bych dělal, kdyby odmítl Harryho přivést. Nemohl jsem prozradit svou existenci. Byl to jeden z mých hlavních trumfů. 

„Jde to docela dobře, ne?“ zeptal se Jasper, který se znenadání objevil společně se zbytkem rodiny hned vedle mě.

„Ano. Myslím, že ano,“ přikývl jsem zamyšleně. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli prozradit všechna má tajemství Potterovi hned, nebo mu je odhalovat postupně. Tak nebo tak to pro něj bude nehorázný šok. I když možná, že už je na absurdní situace zvyklý, vzhledem k jeho minulosti. 

„Máme být stále ukrytí na stromech, nebo teď máme zůstat s tebou?“ otázal se moudře Carlisle. To bylo další z mých dilemat.

„Radši se ještě schovejte,“ řekl jsem po chvilce uvažování. Harry a Ron už vycházeli z domu, takže byl nejvyšší čas. 

Zatímco se ti dva pomalu blížili k místu mého nacházení, Cullenovi se vrátili zpátky do korun stromů. 

„Skoro jako nějaké opice,“ zasmál se tiše Emmett a já se jen pousmál. Připravoval jsem se na setkání s Harrym a byl jsem moc rád, že mu vidím do hlavy. Vždycky jsem tak věděl, o čem zrovna přemýšlel, nebo co plánoval. A teď jsem byl díky tomu připravený na jeho neobvyklý vzhled. Díky nějakému kouzlu vypadal jako další z členů Weasleyovic rodiny. A to hlavně kvůli tomu, aby ho na svatbě nikdo nepoznal.

„Skoro bych tě nepoznal,“ zasmál jsem se tiše a vystoupil ze stínů stromů, když už byli jen pár kroků ode mě. Ještě štěstí, že dnes nesvítilo slunce.

„Edwarde?“ zašeptal nevěřícně a třeštil na mě přitom své oči. To Ron se tvářil zase velice podezíravě. „Vypadáš nějak…“

„Ano,“ zašeptal jsem. „Změnil jsem se. Rone, mohl bych teď chvíli mluvit s Harrym jen mezi čtyřma očima?“

„Dobře. Dej si pozor, Harry,“ zašeptal a já, kdybych nebyl upír, bych vůbec nevěděl, že něco říká.

Ron odešel a my osaměli. Potter na mě pořád hleděl, ale už se netvářil tak překvapeně. Jen myšlenky mu zmateně běhaly hlavou. 

„Takže, Edwarde,“ začal, „cos celou tu dobu dělal? Protože tvůj pokus o pomstu asi nevyšel.

„Moc ne… Snape mě nevědomky zasáhl kouzlem Sectumsempra a kdyby mě nezachránila jedna úžasná rodina, vykrvácel bych,“ vysvětlil jsem. „A pak jsem se dva roky připravoval na příchod zpátky mezi lidi.“

„To jsi na tom byl tak zle?“

„Ne. Ještě hůř… Asi bych ti to teď neměl říkat. Mohl bys mi, prosím, vysvětlit, jak to teď vypadá s Voldemortem? Chtěl bych dokončit svou pomstu.“ Nechtěl jsem mu hned teď říkat o tom, že jsem upír. Kdo ví, jak by zareagoval. 

„Promiň, nemůžu ti říct proč, ale nedá se jen tak jednoduše zabít. Myslím, že svou pomstu nebudeš moci uskutečnit,“ pohlédl na mě lítostivě. No, mně do pláče vůbec nebylo. Mohl jsem se radovat, protože jsem už skoro všechno věděl z jeho hlavy. 

„A pokud ti nabídnu spolupráci? Myslím, že bych pro tebe byl velice užitečný,“ řekl jsem. Musel jsem to udělat. Sám bych viteály, magické předměty, ve kterých byly ukryty části Voldemortovy duše, nejspíš najít a zničit nedokázal.

„A proč myslíš, že bys byl užitečný?“ zeptal se zvědavě. Všiml si změn, které u mě proběhly, a přemýšlel, co jsem za ty dva roky udělal.

„Mám mnoho neuvěřitelných schopností,“ vysvětlil jsem, no, Harry dál čekal na vysvětlení. Byl čas vyjít s pravdou ven. „Protože jsem upír.“ 

Ještě jednou se omlouvám, že mi vydání téhle kapitoly trvalo tak strašně dlouho. Chtěla jsem co nejrychleji dokončit mou druhou kapitolovku, takže jsem ji trochu upřednostnila. A pak přišel nový školní rok a já (jakožto školou povinná) začala mít plno práce. Poslední dobou toho moc nestíhám a má korektorka je taky časově velice vytížená, takže se to ve výsledku protáhlo na dvouměsíční pauzu mezi kapitolami. 

Snad si na mě ještě někdo vzpomněl. Předem děkuju za každé přečtení i komentář.

A na závěr jedna dobrá zpráva. V příští kapitole se nám už konečně objeví Bella. Ale proč a za jakých okolností, to Vám neprozradím. Tak snad se uvidíme u pokračování.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 9. kapitola: