Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 4. kapitola

30.03.2012 (18:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2193×

Rezignovaně jsem si povzdechl. Asi se nedalo nic jiného dělat. Lidem jsem ublížit nechtěl a zvířatům taky ne, ale když jsem upír, tak bez krve asi žít nedokážu. Takže mi nezbývalo nic jiného, než vypít, nebo vlastně vysát nějaké zvíře. Ještě že jsem čaroděj a díky tomu mám takové sebeovládání, jak řekl Carlisle.

„Dobře, tak pojďme. Skutečně mám hlad,“ prohlásil jsem a společně s Alice a Carlislem vyšel z domu.

Rozběhl jsem se a překvapeně pozoroval svou rychlost.

„Co všechno vlastně umíme?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Umíme toho hodně a rádi ti vše potom vysvětlíme, ale teď se soustřeď na lov,“ nabádal mě Carlisle a já ho s povzdechnutím poslechl. Vůbec jsem nebyl nadšený z toho, že jsem upír, po pravdě jsem pořád doufal, že je to jen nějaký hloupý sen nebo halucinace nebo nějaké nové kouzlo, které jsem neznal.

Bohužel mi ale nezbývalo nic jiného, než se tomu poddat a čekat, jak se to vyvine. Kdo ví, možná se za chvíli probudím.

„Edwarde,“ řekla Alice, která běžela těsně vedle mě. „Zkus přestat tolik přemýšlet a ponoř se do toho. Zhluboka se nadechni a nech se řídit instinkty.“

Poslechl jsem ji a zhluboka se nadechnul. Do nosu mě udeřily tisíce vůní, ale jen pár z nich mi přišlo zajímavých. Vydal jsem se po stopě té nejlákavější vůně, kterou jsem kdy cítil, a po chvíli ještě zrychlil, tak moc mě lákala. Alice s Carlislem mi už nestačili. Buď já byl o tolik rychlejší, anebo mi prostě chtěli poskytnout soukromí. Bylo mi to jedno, ale byl jsem jim za to moc vděčný, protože čím větší naše vzdálenost byla, tím větší ticho jsem slyšel. Po pár hodinách jsem si konečně připadal aspoň trochu normální, když pominu tu rychlost. Dřív jsem si vůbec neuvědomil, jak velký hluk myšlenky těch pár upírů kolem mě způsobují. Ani nechtít pomyslet, co se stane, když budu mezi více lidmi, třeba ve škole, teda jestli se tam ještě někdy vrátím.

Věděl jsem, že už jsem blízko své kořisti a ačkoliv vůbec netušil, co mám dělat, instinktivně jsem zpomalil. Zastavil a ukryl se v křoví. Na louce přede mnou se páslo stádo srn. Klidně jsem si je prohlížel a pak když nastal správný okamžik, jsem vyskočil z křoví a vrhl se na největší srnu. O tom, jak nebo proč jsem to tak udělal, jsem neměl ponětí, avšak v okamžiku už byly moje zuby zabořené v jejím krku a já lačně sál krev. V sekundě byla srna úplně prázdná a já se hned vrhl na druhou.

Všechno se to odehrávalo tak rychle, že teprve teď začalo stádo prchat. Druhou srnku jsem vypil stejně rychle jako první a než stádo uteklo z mého dohledu, podařilo se mi chytit do rukou ještě třetí. Nechápal jsem, kde se to ve mně bere, a za jiných okolností bych si sám sobě připadal absolutně odporný, ale teď mě pohlcovala taková žízeň, že mě nic jiného, než krev pulzující v těch srnkách, nezajímalo.

Teď už jsem se však rozhodl pít trochu rozvážněji. Chtěl si vychutnat tu lahodou tekutinu, která mi působila takové uspokojení. Zakousl jsem se poslední srnce do krku a užíval si ten dokonalý pocit, když se mi v puse rozlila krev. Pil jsem a každá kapka krve, která mi prošla krkem, mi přišla stejně chutná. Dokonalá kombinace chuti a tepla byla jako balzám na mé chladné a vyprahlé tělo.

Když i poslední srna byla úplně prázdná, smutně jsem se porozhlédl, co dalšího bych ještě mohl vysát. Nic živého už se ale kolem mě nenacházelo. Jen z dálky přicházeli dva upíři, kteří přemýšleli o tom, jak se mi asi povedl první lov. Podle mě dopadl výborně.

„No tady to vypadá…“ zasmála se Alice. Očividně nebyla stejného názoru jako já. Až teď jsem se pořádně podíval kolem sebe a hlavně na sebe. Na louce ležela tři těla mrtvých srnek a já byl ušpiněný krví od paty až k hlavě. Ani mé oblečení na tom nebylo nejlépe. S košilí jsem se mohl definitivně rozloučit, protože z ní zbyly jen cáry a kalhoty na mě držely jen silou vůle.

„Na to, že to byl tvůj první lov a lovil jsi sám, jsi si ale vedl skvěle, Edwarde,“ pochválil mě Carlisle. Mírně jsem se pousmál, ale chyběl mi klid, který mi dělal společnost, když jsem byl sám. Snad si časem na ten hukot kolem mě zvyknu.

Podle rad Alice a Carlislea jsem srnky zakopal do země a pokusil se zahladit stopy po mém řádění.

„Tak půjdeme domů, ne?“ zeptala se Alice a já zklamaně přikývl a pustil se do klidného běhu po jejím a Carlisleově boku. Neměl bych nic proti tomu dát si ještě trošku krve. Vzpomněl jsem si, jaké to bylo zakousnout se do krku toho živého stvoření. Ta chuť a teplota… Možná budeme mít štěstí a po cestě potkáme nějakého jelínka nebo aspoň malinkou srnku.

„Edwarde, mám pro tebe špatnou zprávu. Po cestě domů nepotkáme ani zajíce, natož jelena,“ zasmála se Alice a dál v klidu přemýšlela o oblečení. Teda za předpokladu, že o oblečení nepřemýšlel Carlisle. Nedokázal jsem moc dobře rozlišit, z které hlavy pochází které obrázky. Tušil jsem ale, že Alice přemýšlí nad oblečením a Carlisle nad Esmé ve spodním prádle. Obráceně by to bylo trošku divné…

„Jsi si jistá?“ zaskučel jsem smutně. „Ani malinkého zajíčka?“

„Jsem si jistá,“ řekla s moudrým výrazem a poklepala si na čelo. A jo… Ty její vize. „Ale neboj, klidně si můžeš ještě dnes zaskočit s Emmettem a Jasperem na lov něčeho většího.“

„Většího?“ zeptal jsem se nadšeně.

„Jasně. Taková puma nebo medvěd chutnají ještě lépe než srny.“ V hlavě se mi na chvíli promítly obrázky Jaspera lovícího medvěda a hned nato vášnivě líbajícího Alice. Neudržel jsem úšklebek, kterého si Alice samozřejmě hned všimla a rychle začala zase přemýšlet nad oblečením.

„Tuším, že už budeme doma,“ povzdechl jsem si po chvíli, když ke mně začala doléhat změť dalších myšlenek. Rosalie s Emmettem si zrovna užívali téměř prázdného domu a Jasper seděl v garáži a nemohl se dočkat, až se konečně vrátíme.

„Ano. Poznáš to podle myšlenek?“ zeptal se zvědavě Carlisle. „Protože normální zvuky ještě slyšet nejsou.“

„Ne, vidím budoucnost,“ podotkl jsem sarkasticky. Nejen, že mám dost starostí s udržením si odstupu od všech těch hloupých myšlenek, oni mi ještě připomínají, že dokážu číst myšlenky na takovou vzdálenost. Bezva.

„Promiň,“ omluvil se Carlisle, ale v myšlenkách už přemýšlel, jak mě přemluví k tomu, abych se nechal odborně vyšetřit. Další skvělá zpráva… Pár hodin si mě bude fascinovaně prohlížet jeden upíří doktor. Tahle moje upíro-čarodějnická podstata se mi začínala líbit čím dál víc.

„Tak jak bylo na prvním lovu?“ zeptal se Jasper, když jsme dorazili domů. Přes neskutečné hučení všech obrazů a hlasů jsem ho slyšel jen tak tak.

„Skvěle. Avšak dal bych si ještě,“ odpověděl jsem a snažil se tvářit klidně. Nechápal jsem jak to, že se mi poprvé jejich myšlenky tak hlasité nezdály. Možná to bylo tím, že jsem si až na lovu přiznal, že tohle žádný sen není a že opravdu tohle všechno dokážu.

„Později bychom si mohli skočit na nějakou tu pumu, co?“ zeptal se vesele a já se najednou cítil o poznání klidněji a šťastněji.

„Super! To si nenechám ujít,“ zvolal Emmett a nadšeně na mě pohlédl. „Ukážu ti, jak se správně loví medvědi.“

„Dobře. Už se těším,“ přikývl jsem a nemohl se dočkat.

„Tak se pojďme posadit, abychom ti všechno pečlivě vysvětlili,“ navrhla Esmé a pokynula rukou k velké sedačce uprostřed velkého obýváku. Vlastně všechno tady bylo velké a prostorné.

„Dobře,“ souhlasil jsem a posadil se do křesla naproti pohovky, na které se usadili všichni ostatní. Ta změť myšlenek byla šílená, ale pokusil jsem se ji ignorovat a soustředit se jenom na Carlislea, který se chopil slova. No bohužel to nešlo…

„Takže, kde bych začal… Jsme upíři, takže musíme pít krev,“ říkal Carlisle. „Většina upírů pije krev lidskou, ale my jsme se rozhodli pít jen zvířecí. Z počátku je sice těžké odolat lahodné lidské krvi, ale s časem se to dá v pohodě zvládnout. Charakteristickými vlastnostmi upírů jsou veliká síla, rychlost, dokonalá paměť a talent na všechno, co dokážou lidé. Naše pokožka je ledově chladná, nelidsky bledá a velice tvrdá, stejně jako zbytek našeho těla. To už jsi si ale určitě všimnul. Na slunci se třpytíme a věř mi, je to opravdu nádherný pohled. Oči máme zlaté, pokud pijeme zvířecí krev, červené, pokud pijeme lidskou krev, nebo černé, pokud máme velký hlad. Tím nemyslím jen žízeň po krvi,“ Carlisle se krátce zasmál a pak pokračoval. „Také nás jen tak lehce něco nezraní. Jsme nesmrtelní a jediné, co nás dokáže usmrtit, je oddělení hlavy od těla a spálení ohněm. Někteří z nás mají navíc speciální dary. Jasper ovládá emoce, Alice…“ Carlisle pořád mluvil a mluvil a já se ho opravdu hodně snažil poslouchat, ale šlo to čím dál hůř.

Vlastě už to nešlo skoro vůbec. V hlavě jsem měl šest obrázků mě samotného, pokaždé z jiného úhlu a kolem toho plno komentářů… To jsem zvědavý, jak mu budou chutnat medvědi… Na to, že je tak mladý, nevypadá nejhůř… Snad mu můj dar pomůže překonat jeho problémy… Jedny myšlenky a komentáře se slévaly s druhými a všechno to tvořilo neskutečnou a děsivou změť. Doslova hurikán. Začínala se mi točit hlava. A normální zvuky jsem vnímal čím dál méně.

„Musím se jít proběhnout,“ vyhrkl jsem rychle a všichni, kromě Alice a Jaspera, se na mně překvapeně podívali. Ti dva na mně soucitně pokývli a pokynuli ke dveřím. Ještě jsem matně zahlédl, jak Emmett vstává a chce jít se mnou, ale Jasper ho naštěstí rychle zastavil. Z domu jsem se vyřídil jako střela a nezastavoval ještě nějaký čas po tom, co už jsem všechny ty otravné myšlenky vůbec neslyšel.

Bál jsem se. Bál toho, že za mnou třeba půjdou, nebo že můj dar zesílí, a uslyším je z ještě větší dálky. Bál toho, jak vůbec dokážu žít, když jsem tak nenormální.

Běžel jsem a běžel a postupně se uklidňoval. Konečně jsem zase slyšel jen normální zvuky kolem. Cvrkot ptáků v korunách stromů, šustění listí a křoví, křupání větviček, šumění větru a někde v dálce hukot řeky. Byla to nádhera. Bylo to tak neskutečně nádherné a uklidňující. Rozhodl jsem se, jít se podívat k té řece. Kdo ví, možná tam narazím i na nějakou tu zvěřinu.

Během cesty jsem se kolem sebe fascinovaně rozhlížel a až moc dobře si uvědomoval svou rychlost. Nevadila mi. Vlastně už mi ani to, že jsem upír, nijak moc nevadilo. Jediné, co mi teď vadilo, bylo to hloupé čtení myšlenek. Většina lidí by možná byla absolutně nadšená, kdyby dokázala vědět, na co myslí jiní. Ale já nebyl. Nikdy jsem moc nechtěl zasahovat do cizího soukromí a teď mi bylo více než jasné, že žádné tajné myšlenky a přání přede mnou neuniknou. Už teď jsem věděl nesčetně moc detailů o rodině Cullenových. A ačkoliv si nebyl někdy stoprocentně jistý, bylo očividné, že některé ty věci bych se možná dověděl až po pár dnech, ne-li týdnech. A já s nimi byl teprve pár hodin – protože ty tři dny muky se nepočítají- a už jsem věděl tolik.

Když mi došlo, že řeka je už jen pár metrů ode mě, zpomalil jsem. Už trochu klidněji vyšel ze stínů lesa a pohlédl na nádherný obraz. Voda si brousila cestu mezi kameny a byla křišťálově čistá. Na jednom břehu kvetlo luční kvítí a druhý byl posetý kamínky. Kolem se táhl obrovský a zdravý les a nebe bylo bez mráčku.

Až teď jsem si všiml záře vycházející z mého těla a vzpomenul na Carlisleova slova. Moje pokožka zářila. Jako bych byl posetý tisíci malými diamanty. Fascinovaně jsem si to prohlížel a až teď mi došlo, že jsem vlastně ještě neměl tu čest vidět svůj odraz v zrcadle. Kdo ví, jak teď vypadám?

Pokušení posadit se na velký kámen na kraji řeky bylo velké a já neodolal. Zul jsem si boty a ponořil nohy do vody. Nebyla studená, ačkoliv, podle počasí soudě, moc teplá být nemohla. Asi to způsobila má nová podstata. Teprve teď mi došlo, že vlastně vůbec nevím, kde jsem. Nešlo o to, že bych snad netrefil ke Cullenovým. Šlo o místo, ve kterém se nacházím. Je to vůbec ještě Anglie? Nebo mě Cullenovi odvezli někam za hranice? Nebo dokonce za oceán?

Ne, to jistě ne. Určitě jsme byli v Evropě. Ta krajina a její nezaměnitelná vůně. To určitě bylo u nás. Spokojeně jsem nasál vzduch a znovu si vychutnal tu svěží vůni. Do mého nosu však udeřila ještě jedna vůně. Mnohem lákavější. Vůně zvěřiny, přesněji srny.

Rychle jsem vstal a otočil se směrem, odkud byla cítit moje budoucí kořist. Už teď se mi sbíhaly sliny. Bez váhání jsem se rozběhl a nechal se pohltit žízní. Ani ne za pár vteřin se před mýma očima ukázala nádherná srna.

Radostně jsem si olízl rty a vrhl se vpřed. Má oběť nestihla ani pořádně zareagovat a už se mé zuby topily v jejím krku. Když se krev rozlila v mém hrdle, měl jsem v hlavě vybíleno. Bylo to tak úžasné, že prostě nešlo přemýšlet o čemkoliv jiném.

Po chvilce bylo tělo prázdné a já se znovu porozhlédl po okolí ve vyhledávání nové kořisti. Nic jsem neviděl, a tak, jen s povzdechem jsem vstal a zakopal mrtvé tělo do země.

Vydal jsem se na cestu do domu Cullenových a přemýšlel, jak vyřešit můj neřešitelný problém s myšlenkami, když mě do nosu udeřila lákavá vůně.

Pořádně jsem nasál vzduch a žasl nad šťavnatostí té vůně. Pokud teda může být vůně šťavnatá. Tohle asi bude ten Emmettův slavný medvěd. Pomyslel jsem si a v hlavě už se mi zrodila vize, jak Emmettovi vyprávím o mém prvním uloveném medvědovi. Rozhodl jsem se neváhat ani chvíli. Otočil jsem se ve směru, odkud přicházela ta vůně a neprodleně se tam vydal.

Vůně mě k sobě doslova táhla. Pořád jsem zrychloval a těšil se na chuť krve, která voněla tak lákavě. Na nic jiného jsem myslet nedokázal.

Doběhl jsem ke kraji lesa a bleskově se připravil na útok na medvídka, který se nejspíš toulal po louce za lesem. Odhadl jsem to podle vůně, která už byla velice intenzivní.

Na nic víc jsem nečekal a vyskočil na louku. V tu chvíli mě však přimrazilo na místě. Do hlavy se mi prodraly něčí myšlenky a já šokovaně hleděl na mou oběť.

Na louce přede mnou stál mladý kluk.

 Čtvrtá kapitola je u konce a já doufám, že se vám aspoň trochu líbila. Chtěla bych moc poděkovat vilince a Satu za pomoc s vylepšováním povídky a taky vám všem, kteří mi zanecháváte aspoň krátké komentáře. To mě pohání psát dál.

Bohužel mám jednu špatnou zprávu. Čekají mě přijímačky, a tak absolutně nestíhám. Proto jsem se rozhodla na nějaký čas pozastavit tvorbu. Zhruba za měsíc bych zase měla začít psát. Snad se nebudete moc zlobit a na mou povídku nezapomenete.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 4. kapitola: