Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 5. kapitola

29.05.2012 (07:45) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1963×

Doběhl jsem ke kraji lesa a bleskově se připravil na útok na medvídka, který se nejspíš toulal po louce za lesem. Odhadl jsem to podle vůně, která už byla velice intenzivní.

Na nic víc jsem nečekal a vyskočil na louku. V tu chvíli mě však přimrazilo na místě. Do hlavy se mi prodraly něčí myšlenky a já šokovaně hleděl na mou oběť.

Na louce přede mnou stál mladý kluk.

Chvíli jsem na něj překvapeně zíral a pak začal couvat. Bylo mi jasné, že pokud na chvíli ztratím soustředění, vrhnu se na něj a na místě ho vysaju. Byl jsem upír. A k tomu novorozený. Což se rovná, neskutečně hladový.

Kluk mě překvapeně pozoroval a hlavou mu běhaly zmatené myšlenky. Jak se někdo, kdo vypadá na první pohled tak normálně, může tvářit tak divně? Neměl bych mu pomoct? Ale vypadá trochu nebezpečně… Snažil jsem se co nejrychleji, a přitom bez jediného zaváhání, odejít, ale někdo mi házel doslova klacky pod nohy. A byla to zrovna má oběť…

„Nepotřebujete pomoct?“ zeptal se váhavě. A já otevřel pusu, abych mu odpověděl… K mluvení je však potřebný vzduch a já se tak naprosto automaticky nadechl.

V mžiku jsem měl rudo před očima a nevěděl, která bije. Do nosu mě udeřila neskutečně lákavá vůně a zdálo se, že můj krk snad shoří ohněm hladu, který v něm plál.

Během pár setin jsem se octl při tom mladíkovi a opřel ho o strom. Pryč bylo všechno moje odhodlání. Pryč byla všechna láska k lidem. Pryč bylo zhnusení ze zabíjení. Teď jsem tu byl jen já a moje oběť. Jen upír a krev. Jen novorozený a lahodná životodárná tekutina.

Prostě nešlo odolat. I kdybych se snažil sebevíc. I kdybych dělal, nevím co, stejně bych nakonec podlehl a toho kluka zakousl. No a co, že měl rodinu a že ho možná čekala nádherná budoucnost. No a co, že zabíjení bylo špatné. No a co, že se mě bál. No a co, že jsem byl hnusná nestvůra.  

„Prosím, pusťte mě,“ zaskřehotal, protože jsem ho držel pod krkem a jemu docházel vzduch. Byl vyděšený… a hodně. Jeho myšlenky mluvily za všechno. Joshi, kdyby tě někdo někdy napadl… Hlavou mu běhalo otcovo vysvětlování, jak se ubránit útoku nějakého zločince. Ale bylo to marné. Proti upírovi se nešlo ubránit. Dokonce i Josh podvědomě tušil, že nemá cenu nic zkoušet.

„Promiň, ale nejde to,“ zavrčel jsem chraplavě. „Slibuju, že to bude rychlé.“

Déle už jsem nedokázal přemýšlet ani nic poslouchat. Nutně jsem se potřeboval napít. Zaklonil jsem mé oběti hlavu a odhalil jeho nádherný krk. Viděl jsem tepnu, jak v ní proudí sladká krev, a přiblížil k ní své rty.

Na rtech už jsem cítil lahodnou chuť a zrovna se chtěl zakousnout, když jsem se octl ve vzduchu.

Nevěděl jsem jak, ale letěl jsem. V tu chvíli mi do zorného pole padli Alice a Jasper. Alice stála těsně při Joshovi a Jasper právě vybíhal směrem mého letu.

Já to věděl, že jim nemůžu věřit. Přišli mi vzít mou kořist, proběhlo mi hlavou. Dopadl jsem na zem a zavrčel. Jasper už byl u mě a objal kolem mě své silné paže. Silný sice byl, ale ne tak jako já. Já jsem tu byl novorozený a k tomu výjimečný. Vysmekl jsem se mu a jen těsně unikl jeho rukám. Nějakým zázrakem se mi povedlo dostat zpět k Alici a Joshovi, který to vše nechápavě a vyděšeně pozoroval.

Odhodil jsem Alici a to rozptýlilo Jaspera, který se na mě zrovna chtěl vrhnout. Místo toho se vyděšeně podíval na svou ženu a já dostal svou příležitost. V duchu jsem si gratuloval ke své chytrosti a už uchopoval svou kořist, ale zase mi nebylo přáno.

Vedle mě se ocitl Emmett a já měl znovu možnost se proletět. Tentokrát mě chytili Jasper i Emmett a já už tak neměl šanci uniknout.

Za mého protestního vrčení mě začali táhnout směrem domů a přitom pořád povídali něco o tom, že zabíjení je špatné a že bych toho pak litoval a že nemám dýchat, že to tak bude lehčí. No, dlouho nebylo…

Potom však, když už jsme byli skoro doma, mi konečně dovolili se nadechnout a já ve vzduchu už vůbec necítil vůni krve. Až teď mi došlo, co jsem to vlastně udělal. Skoro jsem zabil člověka… Mladého muže, který má určitě před sebou celý život.

Živě jsem si pamatoval mé vražedné myšlenky a zhrozil jsem se. Já jsem zrůda. Chtěl jsem vraždit.

Můj zděšený pohled směřoval k Emmettovi a Jasperovi a ti na mě jen soucitně pohlédli. Zbytek cesty už mě netáhli, jen měli ruce položené na mých zádech, kdyby náhodou.

Doma se kolem mě shromáždila celá rodina kromě Alice, která byla ještě někde v lese, a všichni mě začali utěšovat, že to vlastně dopadlo dobře a že se naučím ovládat. Já je ale neměl chuť poslouchat. Byla sice noc, ale cítil jsem se, a taky viděl, pořád stejně. Vydal jsem se po schodech nahoru a tam vlezl do pokoje, ve kterém byl jen základní nábytek. Odedneška to byla moje skrýš a moje útočiště.

Slyšel jsem myšlenky všech lidí, vlastně upírů, v domě. Dokázal jsem už jedny od druhých trochu rozlišit, ale v tuhle chvíli mi to bylo stejně zbytečné. Všechny myšlenky byly soucitné. Všichni mě litovali, zčásti taky proto, že jsem byl jiný.

Možná bych na to dřív nějak reagoval, avšak teď mi to bylo úplně jedno. Byl jsem tu jen já. Vrah. Zrůda. Monstrum… 

Věděl jsem, že bych tu neměl jen tak sedět a utápět se v nenávisti a sebelítosti, ale nějak se mi nechtělo to měnit. A tak jsem seděl a snažil se přestat přemýšlet. Přepadla mě hluboká lítost, že nemůžu jen tak usnout a vzdálit se od toho všeho. Litoval jsem mé osudové cesty do okolního lesa. Dokonce taky toho, že jsem tak výjimečný.

Svítalo, když se otevřely dveře do mého útočiště a dovnitř vešla Alice. Chvíli mě pozorovala, zatímco já ji poměrně úspěšně ignoroval. Nevím, jak to dělala, ale její myšlenky byly tišší a bylo jich míň než u ostatních.

„Edwarde, netrap se,“ promluvila později a posadila se vedle mě na zem. „Tímhle si prošel každý z nás. Tobě se dokonce povedlo držet se tak dlouho, že jsme stihli přiběhnout a pomoct ti.“

„Až na to, že jsem se netvářil, jako bych chtěl pomoct,“ povzdechl jsem si.  

„Vždyť jsi novorozený. Je to normální. My všichni jsme jako novorození zabíjeli. Jediný, kdo se dokázal ani jednou nenapít lidské krve, je Rosalie. Dokonce i Carlisle kdysi nedokázal odolat krvi.“ Zaskočeně jsem na ni pohlédl. Carlisle pil krev a Rosalie ne. Tohle se mi z jejich myšlenek vyčíst nepovedlo.

„Ty ses krve nenapil,“ řekla jemně.

„Ale chtěl jsem.“ Prostě nešlo neoponovat. Byl to ryzí fakt. Chtěl jsem se napít.

„Věř mi, že i teď se čas od času stane, že se chce někdo z nás napít. Jasper má problémy i po tolika letech. Ale bojujeme proti tomu. Nechceme lidem ubližovat. A to se počítá. Ne ta žízeň. Počítá se boj proti ní.“

Chvíli jsme oba mlčeli. V mysli jsem znovu procházel její slova.

„Jsi upír pár dní a dokážeš se takhle ovládat. Sedíš tu a lituješ toho, co jsi skoro udělal. Jsi velice výjimečný. Važ si toho,“ řekla a usmála se. Váhavě jsem ji úsměv oplatil.

„Co se stalo s Joshem?“ zeptal jsem se s obavami v hlase.

„Nic vážného. Omluvila jsem se mu a řekla, že jsi můj velmi nemocný bratr a někdy tě popadne záchvat. Poprosila jsem ho, aby byl diskrétní a nikomu se o tom nezmiňoval, že bys mu doopravdy nic neudělal a že stejně žijeme daleko od civilizace. Pak ho doprovodila ke kraji lesa a rozloučila se s ním.“

„Takže se mu nic nestalo?“ vydechl jsem úlevně.

„Kromě malého šoku vůbec nic.“ Na Alicině tváři zářil veselý úsměv. „Tak už tady neseď a netrap se. Pojď k nám dolů.“

„Tak dobře.“ Už jsem se opravdu cítil trochu lépe. Společně s Alice jsem sešel do obýváku posadil se k ostatním. Všichni slyšeli náš rozhovor a byli teď taky v mnohem lepší náladě.

„Na dnešek máme plno práce,“ slova se znovu ujala Alice. Všichni se po ní zvědavě poohlédli a já uviděl v její mysli horu katalogů. „Edward potřebuje pořádný pokoj a nějaké oblečení. Nemůže žít v tom malém hostinském pokoji a chodit ve věcech Jaspera, které jsou mu malé, nebo ve velkém oblečení Emmetta.“

Všichni stočili svůj zrak na mě a Emmett si neodpustil komentář.

„Budeš tu sedět hodně dlouho.“ Chvíli jsem nechápal, o co mu jde, ale pak Alice v doprovodu Jaspera odešla a zpátky se vrátili oba s náručemi plnými katalogů, jak oblečení, tak nábytku.

„Tohle všechno budu prohlížet?“ zeptal jsem se šokovaně.

„Samozřejmě, že ne,“ odbyla mě Alice. „Ty si prohlédneš jen ty nejluxusnější katalogy nábytku, kde si vybereš to, co tě zaujme, zatímco ostatní budou prohlížet ty zbylé katalogy a ukazovat ti jen zajímavé položky. A v katalogu oblečení mi jen ukážeš styl, jaký se ti líbí. Zbytek pak vyberu v obchodu společně s Jasperem a Emmettem.“

Úlevně jsem si oddechl a zachechtal se, když mi do očí padl zřídlý výraz Emmetta. Ten se zašklebil, když viděl, jak se mu směju, ale pak zmlknul a začal prohlížet katalog, který mu dala Alice.

Já otevřel katalog nějaké luxusní značky a začal prohlížet různé obrázky.

„Víš, Alice, mně by úplně stačilo něco jednoduchého. Jsem nenáročný a tady je všechno hrozně drahé,“ řekl jsem po chvíli, kdy mi před očima přeběhlo plno fotek luxusních skříní a ještě luxusnějších pohovek a postelí.

„Já vím, ale jsi teď člen naší rodiny. S penězi si nedělej starosti a vyber, co se ti líbí,“ odpověděl místo ní Carlisle. Děkovně jsem na něj pohlédl a ještě, než jsem se vrátil k prohlížení, jsem se zeptal zásadně důležitou otázku. „Mám si vybírat postel, když nespím?“

„To je na tobě. Nám slouží na plno jiných věcí, takže si klidně nějakou vyber,“ kývla Alice. Tušil jsem, na co jim asi tak může být, když mají všichni pokoje po párech, ale rozhodl jsem se si jednu pořídit, jen aby mi připomínala lidskost. A navíc, kdo říká, že nemůžu jen tak klidně ležet a třeba si číst?

Zabral jsem se do katalogů a po pár hodinách měl kompletně vybrané skříně, postel, stůl, televizi, rádio, knihovnu a plno doplňků. Taky jsem jim zhotovil přibližný seznam filmů, hudby a knih, aby věděli v jakých sektorech se pohybovat, při naplňování knihovny a polic.

Když ale na řadu přišlo oblečení, ukázal se malý problém. Měl jsem svůj originální nezvyklý vkus, který se ale moc nelíbil nejenom Alice, nýbrž i Esmé a Rosalie.

„Přiznávám, že jsem možná trochu ovlivněný čarodějnickým světem, no, mně se to opravdu líbí,“ snažil jsem se a v rukou držel katalog s nádherným černým kabátem až po zem.

„To je ale móda pro padesátníky,“ vysvětlovala Alice. „V tom tě nikam nepustím.“

„Má pravdu, Edwarde, vypadáš v tom moc nápadně,“ řekla Esmé a já si povzdechl. Z čarodějnického světa mi toho moc nezbylo, a tak jsem se snažil uchovat si co nejvíce vzpomínek a památek. Kdo ví, jestli se tam ještě kdy vrátím…

„Dobře, ale nevyhodíte mi čarodějnické oblečení. Nechám si ho aspoň na památku.“ Tentokrát jsem byl nesmlouvavý a všichni jen přikývli.

Zbytek výběru už proběhl v klidu a Alice s Emmettem a Jasperem se pak neprodleně vydali do města.

„Dostal jsem takový nápad,“ začal Carlisle, když jsme pořád ještě seděli v obýváku. V jeho hlavě jsem uviděl hůlku a došlo mi, o co jde. „Mohli bychom zkusit, kolik tvých schopností ti zbylo.“

Konečně mám už zase trochu víc volného času, a tak se vracím zpět k psaní. Doufám, že tu zůstal někdo, kdo na mě nezapomněl, a že se mu tahle kapitola aspoň trochu líbila.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 5. kapitola: