Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 16. kapitola

25.01.2013 (10:30) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1597×

„Remusi, buďte rád, že můžete mít děti. Jste dobrý člověk, co na tom, že na bedrech nesete nebývale těžké břímě. Jsem si jistá, že se za vás vaše dítě nikdy stydět nebude. Ani si neumíte představit, jak moc bych chtěla mít potomky, ale to upíři nemohou. Děkujte Bohu za to, že vy tu možnost máte, a vychovejte své dítě, jak nejlépe dokážete. Potkalo vás velké štěstí,“ řekla žena, kterou jsem bral skoro jako pravou matku, zase svým obvyklým tichým hlasem. Po ničem jiném netoužila víc, než po dítěti, ale nebylo jí to dopřáno. A už ani nikdy nebude.

„Mé dítě zemřelo a nedokážete si představit, jak obrovská bolest to byla. Tak jděte a starejte se o něj. Nedopusťte, aby se někdy cítilo smutně nebo osaměle.“

Vlkodlak s pokorně skloněnou hlavou přikývl.

„Omlouvám se za můj výbuch. Děkuju moc za uvědomění správné cesty,“ pravil tiše a vzal do rukou svůj kabát. „Doufám, že vaše cesta bude úspěšná a brzy se setkáme.“

Ještě ten večer se vrátil Krátura. Nejdřív jsme uslyšeli rámus v kuchyni, a pak jeho pronikavý hlas prolínající se s nadávkami Mundunguse Fletchera.

Rychle jsem přiběhl do kuchyně a namířil na Fletchera, který už se sápal po své hůlce, tu mou.  

„Ani se nehni,“ přikázal jsem, to už se však v pokoji objevili Harry, Ron i Hermiona. Má rodina zůstala radši nahoře, protože tam odtud slyšeli dostatek a přitom zůstávali v utajení. Jak už jsem jednou řekl, čím míň čarodějů o nás bude vědět, tím líp.

„Krátura se vrátil se zlodějem Mundungusem Fletcherem,“ zaskřehotal skřítek směrem k Potterovi. „Krátura se omlouvá za zpoždění. Fletcher ví, jak se vyhnout chycení.“

„O co vám jde? Pusťte mě domů!“ protestoval zlodějíček, zároveň si však dával pozor, aby se moc nehýbal, protože má hůlka mu stále neúprosně mířila na hruď.

„Nejsi v situaci, kdy bys po nás mohl křičet,“ zamračil se Ron. „Chovej se slušně a popravdě odpověz na naše otázky.“

„Z tohoto domu jsi ukradl nespočet věcí,“ začal Harry, ale byl přerušen.

„Sirius se nikdy o ty cetky nezajímal,“ bránil se „obžalovaný“, zatímco čarodějové se s ním pokoušeli rozumně mluvit a já se mu vesele prohraboval v hlavě.

„Ticho!“ okřikl ho Weasley. „Nám jde o jeden medailon, který byl ve svazku hadrů z kuchyňské skříně.“

„Proč? Byl cenný?“ reagoval hned Fletcher.

„Stále ho máš!“ vykřikla Hermiona.

„Ne, nemá,“ řekl jsem. „Já už vím dost, jestli se ale chcete ptát dál, můžete.“ 

„Komu jsi ho prodal?“ zeptal se klidně Harry po tom, co na mě pohlédl. Já už vše věděl z hlavy zloděje, ale bylo zbytečné tady o tom mluvit. Bylo lepší, když o mých schopnostech nevěděl nikdo zvenčí. 

„Neprodal. Dal jsem ho jedné ženské, protože po mně chtěla licenci prodávání magických artefaktů,“ řekl znechuceně. Teď tušil, že za medailon mohl získat hodně peněz.

„Kdo byla ta žena?“ zeptal jsem se, abych se do debaty zapojil. 

„Nevím. Byla z ministerstva. Taková malá. Vypadala trochu jako ropucha.“

„To ne,“ zašeptala Hermiona. Ron s Harrym jen šokovaně hleděli na Mundunguse. 

„Bohužel ano. Dolores Umbridgeová,“ přikývl jsem. Jejich noční můra se stala skutečností. S Umbridgeovou měli pár nepříjemných zkušeností, a to, když jeden rok vyučovala v Bradavicích. Nasadilo ji tam ministerstvo a oni měli tu smůlu, že nepřímo podporovala Voldemortovu vládu. Pořádně Harrymu a osatním komplikovala život a oni ji za to neměli zrovna v lásce.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Ron a pohledem střelil k Fletcherovi.

„Zítra ráno ho nestřeženě odvedu,“ řekl jsem. „A aspoň vám nakoupím nové zásoby jídla.“

„Nebylo by bezpečnější, kdyby ho odvedl Krátura?“ navrhla váhavě Hermiona.

„Já to zvládnu. A radši s ním prohodím ještě pár slov.“

„Dobře. Mundungusi, nikomu se ani slůvkem nezmíníš, o čem jsme tu mluvili. Toto setkání se neuskutečnilo. Nikdy jsi tady za naší přítomnosti nebyl,“ řekl přísně Harry směrem ke zloději. 

„Dobře,“ přikývl svorně. „Jsem na vaší straně.“

Jeho myšlenky byly čisté. Neplánoval žádný podraz, a tak jsem s klidným svědomím vyšel do druhého patra, abych si promluvil s mou rodinou. 

„Slyšeli jste, jak to dopadlo. Mohli byste tuto noc strávit ve vedlejším pokoji a chovat se absolutně tiše, aby se o vás ten člověk nedozvěděl?“ poprosil jsem je a oni jen přikývli. 

Noc proběhla klidně. Všichni lidé pokojně spali, zatímco upíři drželi stráž, a když začalo vycházet slunce, probudil jsem Fletchera, abychom se vydali pryč z domu. 

„O nic se nepokoušej. Pokud nás Smrtijedi zahlédnou, je s námi konec,“ řekl jsem, když jsem přes nás přehodil plášť a chytil kliku ode dveří.

Vyšli jsme z domu a pomalu prošli ulicí. Byl to už druhý den, kdy se Bella neobjevila na hlídce. Trochu mě to udivovalo, ale nebylo se čemu divit. V podstatě se tu nicnedělo. Celý den – a taky celou noc – tu Smrtijedi jen nečinně postávali a pozorovali domy 11 a 13.

„Pamatuj si, že jestli prozradíš cokoliv z toho, co jsi v tom domě slyšel, já se to dozvím a najdu si tě,“ pohrozil jsem mu tiše svým hlasem naplněným autoritou, když jsme byli v bezpečné vzdálenosti. 

„Rozumím,“ zašeptal přiškrceně. Přenesl jsem nás na druhý konec Londýna a nenápadně sundal plášť.

„Sbohem. A nepokoušej se do toho domu někdy v blízké době vracet,“ řekl jsem na rozloučenou a pak ho opustil. 

*****

Celý srpen jsme se pokoušeli vymyslet dobrý plán, jak od Umbridgeové dostat medailon, a dospěli jsme k názoru, že se budeme muset dostat na ministerstvo. 

Každé ráno jsem buď sám nebo s některým z čarodějů – jednou jsem dokonce vzal Alice - chodil pozorovat vchod do ministerstva, ale Dolores se tam ani jednou neobjevila. Nejspíš používala k cestování Letax, čili komínovou přemísťovací síť. 

Po dlouhé době stereotypu konečně nastala změna. Už když jsem ráno vycházel z domu, všiml jsem si, že hlídka Smrtijedů je dnes početnější. A k mému překvapení tu byla i Isabella. A ač jsem si to nechtěl přiznat, vůbec mi nevadilo, že je tady.

Zatímco jsem opatrně přecházel kolem všech hlídek, snažil jsem se dostat do její hlavy – samozřejmě bezúspěšně. 

Obvyklý nákup byl dnes proveden neobvykle rychle a nebýt zdržení u novinového stánku, asi bych si hodil rekord. Zaujal mě ale jeden nezvyklý článek na titulní stránce nejznámějších čarodějnických novin.

Snape potvrzen jako bradavický ředitel, hlásal nadpis. Mírně vykolejený jsem popadl noviny do ruky a spěšně zaplatil, abych se mohl vydat do domu a oznámit tuto zprávu ostatním. 

„Podívejte se na to,“ řekl jsem, jakmile jsem se ocitl v pokoji, kde všichni pokojně seděli a poslouchali Emmettova zábavná vyprávění. Bavit společnost mu rozhodně šlo velmi dobře. 

Harry uchopil noviny a začal číst:

„Severus Snape, dlouholetý učitel Lektvarů na Bradavické škole Čar a Kouzel, byl dnes jmenován ředitelem kvůli mnohým důležitým změnám v prastaré škole. Po rezignaci předchozí učitelky Mudlovských studií, Charity Burbageové, se novou profesorkou stane Alecta Carrowová. Místo učitele Obrany proti černé magii převezme její bratr, Amycus Carrow.“

„No to si ze mě děláte srandu!“ vykřikl rozhořčeně Ron.

„Jako potvrzovat vraždu a odsekávat lidem uši! Snape ředitelem!“ zvolala Hermiona a vyskočila z pohodlného křesla. „Hned jsem zpátky!“

„Co se jí stalo?“ ptal se Ron. 

„Jde dát do své kouzelné tašky, kam se vleze téměř cokoliv, obraz Phinease Nigelluse,“ vysvětlil jsem. Ještě, že ji to napadlo. Phineas by nám mohl nadělat problémy.

„Snape, který teď má přístup do ředitelny a tudíž taky ke všem kouzelným obrazům, by mohl poslat Nigelluse, aby se podíval, jestli tady jsme,“ oznámila Hermiona, když už byla zase v pokoji. 

„Skvělej nápad,“ Ron uznale pokýval hlavou. „Dobře. A teď zpět k tvé dnešní cestě, Edwarde. Událo se něco neobvyklého?“

„Bohužel ne. Sledoval jsem vstup do ministerstva pár hodin, ale jediný známý, koho jsem zahlédl, byl tvůj táta,“ povzdechl jsem si. „Podle myšlenek se mu i zbytku rodiny daří celkem dobře.“ 

„Myslím, že bychom měli jít na ministerstvo už zítra,“ prohlásil znenadání Harry a všichni na něj překvapeně pohlédli.

„Už? Ale vždyť ještě nejsme připravení,“ váhala naše chytrá čarodějka.

„A co ještě chceš připravovat?“ zeptal se Harry. „Víme, že se nejde přemisťovat ani do, ani z ministerstva, a že letaxovou síť mohou používat jen někteří čarodějové. A víme taky, kde má Umbridgeová kancelář a že nosí medailon pořád na krku.“

„Harry má pravdu. Myslím, že líp připravení už nebudeme. Edward zjistil vše, co se dalo z myšlenek různých čarodějů i samotné Dolores. Navíc Smrtijedi teď řeší hlavně Bradavice. Tohle nebudou vůbec čekat,“ přidala se Alice a všichni konečně souhlasili. 

„Myslím, že bychom se měli hlavně rozhodnout, kdo se na ministerstvo vydá,“ podotkl Jasper.

„Já rozhodně jdu,“ řekl nekompromisně Ron a Hermiona s Harrym byli stejného názoru. 

„Bylo by nejlepší, kdybych tam byl i já s mým čtením myšlenek,“ přidal jsem se, ale věděl, že tu možná bude jeden problém.

„Jenže nevíme, zda na tebe bude fungovat mnoholičný lektvar,“ upozornil Carlisle. Měl jsem vážné obavy z toho, že upír, se svou strukturou, na sebe nebude moct vzít podobu někoho jiného. Přemýšlel jsem o tom už nespočetněkrát, zatímco jsme vymýšleli, čí postavu přibereme, a připravovali lektvar. Ale zkusit jsme to museli. 

„Lekvaru máme připraveného dost, ne? Aspoň to zkusím,“ rozhodl jsem se a vstal. 

„Dobře. Tak pojďme na to,“ zavelel Potter. Hermiona přinesla láhev, ve které jsme lektvar přechovávali, a odlila trochu do sklenky. 

„To je smrad,“ zamumlal Emmett s nakrčeným nosem. A to to nemusel pít. Mně bylo zle jen při pomyšlení, že do sebe budu lít něco jiného než krev.

„Kdo má chuť mít dvojníka?“ zeptal jsem se, abych to měl co nejdříve za sebou.

„Já, já!“ hlásil se Emmett nadšeně, ale já ho musel zklamat.

„Promiň, Emme. Ale ty jsi upír. Pochybuju o tom, že by se v tebe dalo přeměnit. Na tohle potřebuju spíš člověka.“

„A co kdybychom vyzkoušeli i přeměnu v upíra, když už jsme u toho?“ navrhla Alice a čarodějové váhavě přikývli. Naštěstí jsme lektvaru připravili opravdu hodně. 

„Dobře. Já na sebe zkusím vzít podobu Emmetta a ty Rona,“ rozhodl Harry s pohledem upřeným do mých očí. Ron si bez váhání vytrhl pár svých rezavých vlasů, no, Emmett najednou zaváhal.

„Udělám to,“ řekl jsem vesele a rychle se kolem něj mihnul.

„Hele,“ sykl, když jsem škubl za jeho husté pačesy. Úlovek jsem hodil do lektvaru a podal ho Potterovi. Do druhé sklenky už mezitím dal Ron vlasy své.

„Tak na zdraví,“ řekl jsem a přiložil sklenici s lektvarem ke rtům. Tak rychle, jak jen to šlo, jsem do sebe její obsah vlil, a pak se skácel k zemi. Musel jsem se držet, abych to nevyzvrátil zase zpátky. Kdybych nebyl upír, netuším, jak bych to zvládl.

Pohlédl jsem vedle sebe, kde na zemi klečel Harry a netvářil se o moc líp než já. 

Za pár okamžiků se jeho tvář začínala pomalu měnit, no, já na sobě žádné změny nezaznamenal. Cítil jsem, jak jed v mém žaludku pracuje a pomalu rozpouští nezvyklou potravu a začalo mi docházet, že to nebude fungovat. Upíří maso se prostě nemohlo změnit v něco jiného.

V době, kdy já se smiřoval s tím, že mě na ministerstvo nevezmou, Harry pomalu končil transformaci. Jaké ale bylo naše překvapení, když byl konec.

Potter sice vypadal jako Emmett, ale ne jako ten Emmett, kterého jsme znali. Jeho kůže nebyla alabastrově bílá a oči neměly zlatou barvu. Hleděl na nás Emm s modrýma očima. Člověk.

„Páni, takhle jsem kdysi vypadal!“ zvolal užasle Emmett. Všichni ostatní na jeho dvojníka jen překvapeně hleděli. „To je hustý!“

I já, přes mé nedávné zklamání, musel fascinovaně lustrovat člověka před námi. 

„Takhle Emm vypadal, když byl člověk,“ osvětlil jsem čarodějům, protože ti byli spíš zmatení z toho, že Harry po vypití lektvaru nevypadal přesně jako majitel vlasu.

„Tohle se nám možná bude někdy hodit,“ zamyslela se Hermiona. „Každopádně jedno teď víme jistě. Upíři na sebe nemůžou vzít podobu někoho jiného. A to znamená, že…“

„Že na ministerstvo s vámi nemůžu,“ dokončil jsem rozmrzele. Tenhle vývoj situace v můj prospěch rozhodně nehrál. 

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 16. kapitola: