Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku 8

08.08.2012 (08:00) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 4718×

8. Jestli půjdu na ten ples, budu trpět jako pes

„Kde je?“ zašeptala jsem zmoženě. Odmítala jsem to vzdát. Dívala jsem se na upíra nejblíž mému tělu, manipulujícího s čímsi ostrým… docela hardcore…

„Ve svém pokoji, Bello. Odmítá vyjít ven. Trvá na svém, přestože Jasper říká, že se něco změnilo. Přijeli jsme jen kvůli Alici. Musíme ho chránit…“ odvětil mi doktor.

„Já ho ochráním, doktore.“

„Jak bys mohla? Jsi jenom člověk. Kdyby se na tebe vrhl, nepřemůžeš ho-“

„To není tak jisté, Carlisle,“ skočila mu do řeči ta střapatá černovláska a zamrkala na blonďáka se lví hřívou, co přišel poslední. „Jasper už to taky cítí, viď, miláčku?“ Blonďák mlčky kývl.

„Myslíš, Alice?“ váhal Doktor.

„Vím to. Tahle vize vypadá jasná jako den. Já bych ji za ním pustila,“ usmívala se Alice, v očích nadšený cink. Vypadala trošku ujetě.

„Zbláznila ses?“ vykřikla ta blonďatá Rosalie. Byla by moc hezká, kdyby se furt netvářila, jako když má pod nosem kravinec. „Skoro jsme ho už přesvědčili, že nemusí zpátky pod zámek. Říkala jsem to. Říkala jsem to už tehdy, že to chce čas. Tenkrát si Edward prosadil svou a skončil skoro na století v rakvi, a teď, když se dostal ven, zjistil, že je to pro něj mnohem lehčí. Jeho svobodu ani po tak dlouhé žízni neodnesl nikdo z lidí, jen pár koček, než stihnul doběhnout do lesa na lov. Jenom ona,“ střelila po mně vražedným pohledem, „jenom ona ho nutí myslet si, že to zase nezvládne. Protože mu její krev zpívá! A ty ji chceš pustit za ním, abys ho v tom utvrdila?“

Nechytala jsem se. Zmateně jsem mrkala z jednoho na druhého a marně se snažila porozumět těm záhadným kecům.

„Vyspi se, pak si promluvíme, ano?“ nabídl mi Doktor. Nevím, proč jsem byla najednou utahaná jako kotě po mlíku, ale jen jsem zahlédla, jak se významně podíval na Jaspera, dvakrát jsem mrkla a bylo po mně. Jsem hrdinka, když to tak vezmete. Usnula jsem úplně sama v domě s upíry a vůbec jsem se nebála. Myslím…

Ráno jsem se probudila doma. Tak to teda byla podpásovka! Sice bylo fajn, že se Charlie nedomákl, že lítám po nocích venku, ale přece mi slíbili, že si promluvíme, ne? Teď abych se k nim tloukla znovu. A abych řekla pravdu, do lesa, kde pobíhá vlk velikosti Perníkové chaloupky, se mi vůbec nechtělo. Co kdyby si mě spletl s Karkulkou? Navíc je dneska čtvrtek. Zítra je ples. A vzhledem k tomu, že díky těm posledním dramatickým událostem jsem nějak vypustila, že bych měla zavolat Mikeovi a sladce sdělit, že pro mě ples nepadá v úvahu, teď už na to bylo trošku pozdě. Poslat ho k šípku den před plesem, to se nedělá. A navíc... docela mě hřálo pomyšlení, že jsem letos vytřela Jessice zrak. Ta čůza se ve škole nechala slyšet, že jestli si myslím, že to pozvání je výsledkem nějaký mý osudový přitažlivosti, že se pěkně pletu. Mike prý mě pozval jen proto, že „týhle sýkorce ještě neposolil ocásek“. To určitě, milá Jess. A zrovna najust půjdu! Jenže jestli mám jít zítra křepčit s Mikem, budu si muset zajet koupit šaty. V džínách by to asi nebylo to pravý ořechový.

Rozhodla jsem se, že po škole zajedu do Port Angeles prolízt nějaký butiky, a odtamtud to vezmu ke Cullenům. A dneska se uspat nenechám! Dokud mě nepustí k Edwardovi nebo mi to nějak rozumně všecko nevysvětlí, nehnu se odtamtud! To ještě uvidí, jak umí být Swanová tvrdohlavá!

Zazvonil mi mobil a pohledem na displej jsem zjistila, že mi volá Angela.

„Ahoj, Bello,“ zacvrlikala mi do ucha, „už máš šaty na ples? Chtěla jsem je jet kupovat s Jessicou, ale ta trucuje, a tak jsem si říkala, jestli bys se mnou do Port Angeles nejela ty.“

Tohle se mi hodilo. Já hadry obvykle nakupuju v K-martu, flanelový košile, trička a džíny mi odtamtud bohatě stačí. Do butiku mě zatáhla Renée jen jednou a dodnes z toho mám noční můry. Možná, že s Angelou bych to mohla přežít alespoň se střípkem duševního zdraví. Nebude mi vnucovat, co nechci.

„Jo, jasně,“ souhlasila jsem a pokusila se ze svýho hlasu vyloudit alespoň trochu nadšení. „Sjedem tam rovnou ze školy, oukej?“

„Domluveno. Tak čau za chvíli, uvidíme se na angličtině,“ položila to Angela a já konečně vylezla z postele, abych ze sebe pro nový školní den udělala přijatelnou osobu.

Angela byla dcera starosty Webera. Podezírala jsem ji z toho, že hraje stejnou šarádu jako já, jenže jí to zabralo většinu života, kdežto mně jen pár měsíců. Jedno jsem jí musela nechat. Měla vkus, kterýho se mně do vínku nedostalo. Odpoledne v Port Angeles projevila i nečekanou rozhodnost, když mi vyrvala z ruky zelený šaty, co se mi docela líbily.

„Zelenou ne, Bello… vypadala bys jak Rusalka…“ ohodnotila první věc, které jsem se dotkla. „Heh, ani na to nemysli. To je noční košile…“

„Fakt?“ vyhrkla jsem a prohlížela si parádní tmavomodré cosi s obří medvědí tlapou na prsou. Tohle by se mi zrovna líbilo, ale pravdou je, že ne na ples. S tím obrázkem jsem si vzpomněla na Culleny a toho – jakže se jmenoval? – obra s otravnýma kecama.

„Tohle, když chceš modrou…“ vnutila mi do ruky ramínko.

„To jako fakt?“ opakovala jsem zděšeně. Ten kousek se nedal ani pořádně uchopit, natož obléct, proboha!

„Jasně! Mike se z tebe podělá…“ No, abych se dřív nepodělala já z něj… Jenže než jsem stihla vyprodukovat nové protesty, odcházela jsem z obchodu s rozesmátou Angelou a tím modrým šátkem v tašce. „Tak, to bychom měly… co dál?“

„Asi domů, ne?“ úpěla jsem. „Mám ještě práci…“

„Nemáš k tomu boty, holka…“

„Tenisky?“ Angela vypadala, že to s ní sekne uprostřed chodníku, takže mi nezbývalo nic jiného, než si koupit za poslední ušetřené prachy modrý lodičky na zbytečně vysokým podpatku.

„Máš v tom fantastický nohy, holka. Nechápu, proč to nenosíš častěji.“ Protože bych si v tom rozbila držku! Když jsem si je obula, nohy se mi třásly jak novorozenému teleti a očima jsem sledovala všechny záchytný body v dosahu. „No a můžeme domů. Nemůžu se dočkat zítřejšího večera.“

„Hip, hip,“ odfrkla jsem si.

O dost radostněji jsem své hurá provolávala, když jsem profrčela lesem a nepotkala tu Perníkovou chaloupku. Vydupala jsem z Chevyho a rázně zaklepala na dveře doktorova domu. Otevřel mi obr. Křuplo mi za krkem, jak jsem prudce vzhlédla.

„Čau!“ vyhrkla jsem. Povytáhl své pěstěné obočí a usmál se na mě. „Odpouštím vám, že jste mě uspali, ale teď vážně. Musím vidět Edwarda.“ Za tím Ernestem se objevil ten menší blondýn a... dál vím jenom to, že jsem se probrala opět v posteli. Doma. Za okny se začínalo lehce stmívat.

„Do prdele s upírama!“ vztekala jsem se. Nalezla jsem znovu do Chevyho a vyrazila – už potřetí – lesem.

„Drž toho blonďáka dál… má na mě špatnej vliv!“ křikla jsem, když Ernest otevřel.

„Máš výdrž, víš to?“ pochválil mě. „Ale tady vážně není vhodné místo pro živou holku, Bello.“

„Erneste…“ V domě se kdosi extrémně vesele zasmál.

„Jsem Emmett,“ zavrčel snad poprvé upír. Ouč… „Měla bys jít. Alice říká, že ples bude krásný, tak se na něj hezky vyspi a zítra si ho užij. A nemáš ochutnávat ten školní punč. Eric do něj prý přidá něco ostřejšího…“ Kapr hadr – já. Klapala jsem naprázdno držtičkou a snažila se pochytit to, co mi zákonitě uniklo.

„Co?“ vzdala jsem to.

„Prostě jdi, Bello…“ pobídl mě, když vtom se přikradl zase ten malej zamračenej.

„Hele, ani na to nemysli. Prosím! Já zase přijdu jinak! Nedě…“ Tma.

Tomu by se dalo říkat smůla, napadlo mě, když jsem se ZASE zvedla na své posteli. „Chcípáku nesmrtelnej!“ ulevila jsem si, ale na další cestu k nim už nebyl čas. Charlie dole šramotil a ven by mě už nepustil. A táhnout se pak lesem potmě, až usne, to jako bych si říkala zase o doprovod nějaký chlupatý obludě.

Stejně jsem ale nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli, muchlala si polštář pod hlavou, pořád jsem se nedokázala uvelebit dost pohodlně. Teprve k ránu jsem usnula, ale až do rána mě honili a uspávali upíři. Emmett mi zpíval ukolébavky, Rosalie nabízela otrávená jablka, Jasper mával šípkovou růží a pak mě povalili do skleněný rakve a Alice kolem poskakovala a zpívala Hej hou, hej hou. Pak jsem skrz to skleněný víko uviděla Edwarda. Byl oblečenej jako princ Krasoň, přicválal na bílým koni, zahnal ty zrůdičky okolo, zvedl skleněný víko a zrovna se chystal dát mi pusu, když jsem se vzbudila. Voněl jako šeřík a čerstvé růže... Do háje, nemohl mi ten spánek vydržet o chvilku dýl?

Otevřela jsem oči a hned je vytřeštila jako talíře. Na nočním stolku fakt ležela růže! Nádherná, tmavě rudá, se sametovými okvětními lístky, a voněla jako samo nebe. Kde se tu vzala? Sáhla jsem pro ni a pak mi pohled padl na budík. Do prdele, už je půl jedný! Jak to, že mi nezvonil? A proč mě nevzbudil Charlie? Vždycky to dělá, když mi vstávání moc trvá!

Vylítla jsem z postele v nefalšovaným šoku, ale pak mi teprve došlo, že kvůli plesu je dneska vyučování zrušený. Takže jsem se neulila. Uf...

Doploužila jsem se dolů, růži strčila do flašky od cocacoly a udělala si k obědu toasty. Chvíli jsem pak zvažovala, jestli mám risknout další cestu ke Cullenům, ale nakonec jsem to zavrhla. Stejně by mě zase jenom uspali. Ukusovala jsem z toustu, čučela na růži na stole před sebou a marně si lámala hlavu. Kdybych se tam tak mohla nějak dostat tajně... Nebo možná... se dostane Edward nějak sem. Zase. Přece tu byl, nebo ne? To od něj je ta růže? A proč mě nevzbudil?

Vrtalo mi to hlavou celé odpoledne, takže když volala Angela, aby mi sdělila, že Jessica na ples přece jenom půjde, vnímala jsem ji jen napůl.

„Dávej si pozor, Bello,“ varovala mě, „chystá se, že si to s tebou vyřídí. A Jesiica umí bejt pěkně zákeřná. Slyšíš mě?“ naléhala, když jsem nějak dlouho neodpovídala.

„Cože? Jo, jasně, Ang, díky za varování. Ale ať si to vyřídí radši s Mikem. Já k tomu přišla jak slepej k houslím,“ bránila jsem se.

„To jí je přece fuk. Zchladí si žáhu na tobě, Mikeovi nic neudělá, to by si u něj zazdila všecky šance,“ Angela vypadala regulérně vystrašená.

„Neboj, Ang, já si dám pozor,“ uklidnila jsem ji a zaklapla mobil. Nejvyšší čas dát se do pucu.

Ples volal, a pokud jsem chtěla vypadat jako cool holka, musela jsem na tom začít makat.

Mike Newton mě vyzvedl přesně v osm. Oblečenej jako špatná imitace Jamese Bonda se žlutou orchidejí v ruce se na mě křenil jak pes na bůček.

„Jsi k sežrání…“ ohodnotil mě. Mno, tak to abych ti vytrhala zuby, abys mě nekousnul…

„Dík…“ zahuhlala jsem. Charlie si Mikea prohlížel s jistou nevolí. Měla jsem nutkání nabídnout mu odjištěnou zbraň, možná by za mě vyřešil dnešní večer.

Už v předsálí – jak říkali šatnám tělocvičny – jsem změnila názor. Tu bouchačku jsem si měla vzít sama. Ustřelila bych tím Mikeovy ruce, které jsem neustále cítila na svém zadku.

„Ještě jednou se ho dotkni a ukroutím ti prsty,“ sykla jsem. K mé smůle to přes hudbu bylo blbě slyšet a dostalo se mi jen veselého úsměvu. Co si asi myslel, že mu říkám? Nejspíš ne to, co jsem si myslela, protože mi zadek opět pohladil.

Nenechal toho ani na parketu. Chvíli jsme se potáceli v jakémsi tanci svatého Víta, dřely mě ty proklatý lodičky a zrovna jsem toho začínala mít plný zuby, když snahu vyloudit ze mě synchronizované taneční kroky konečně vzdal.

„Nechceš na vzduch?“ nabídl mi. Když jsem zahlédla supící Jessicu, jak se k nám blíží, silně ovíněna nejspíš punčem, absolutně nelogicky jsem kývla.

Čekala jsem, že se zastavíme u dveří, ale Mike mě popadl za ruku a zatáhl za roh.

„Co děláš?“ vystartovala jsem na něj.

„Schovávám nás.“

„Proč?“

„Neviděla jsi Stanleyovou? Je jak doga na lovu. Nechci, aby nám to zkazila,“ vrněl. Jeho prsty se mi otřely o kůži. Ucukla jsem a zhluboka si lokla čerstvého vzduchu. Zkusil to znovu a poměrně dotěrněji. Mlaskla jsem na něj, jenže až pozdě mi došlo, že z něj necítím kolínskou, ale nejspíš několik panáků alkoholu. „No tak, Swanová… dej mi ochutnat…“

„Co?“

„Jednu pusu a trochu radosti pro malýho Mikea…“

„Co?!“ Hlas mi přeskočil o dvě oktávy. „Jdi do prdele a nech mě… slyšíš? Nesahej… Newtone!“

„No, jestli to máš ráda tam, tak já se klidně přip... přizpůsobím,“ pletl se mu jazyk, hladově po mě šmátral a pokoušel se mi vykasat už tak krátkou sukni. Odstrčila jsem ho, což jsem v první chvíli považovala za super řešení, ale Mike zbledl a jeho rysy ztvrdly.

„Přestaň si hrát na netykavku.“

„Přestaň se chovat jako kretén!“

„Jen trochu povzbuzení, no tak…“ Bože, pryč odtud!

Jenže mě nenechal. Zaklínil mě mezi zdí a svým nadrženým tělem. Nohu mi vrazil mezi stehna a ruce přitiskl nad hlavou ke zdi. Funěl mi do ksichtu a mně se obracel žaludek. Brr…

Zavřela jsem oči a modlila se. Čekala jsem, že mi připlácne ty svý nechutný rty na moje a připravovala se, že ho kousnu, jenže nic se nedělo. Rozmyslel si to? Už jsem ani necítila, že by se ke mně tiskl. I jeho pach se změnil. Alkoholový odér se transformoval do letních šeříků a možná to byl důvod, proč jsem si dovolila otevřít oči. Místo rozvášněného Newtonova ciferníku jsem koukala do znechucené Edwardovy tváře. Stál těsně naproti mně a sledoval můj obličej se strachem v očích. Skoro jsem se rozbrečela radostí a roztřásla se mi kopyta.

„Neudělal vám nic?“ zašeptal. Jeho dech mi pohladil uslzenou tvář a já si uvědomila, že přes všechno sebezapření pláču úlevou.

„Jste v pořádku, drahá Bello?“ Ach, dobrotivý bože, on je tak… vrhla jsem se mu kolem krku, protože jsem nebyla schopná cokoliv říct. Objal mě. Poprvé se mě dotkl víc než jen rukama a jeho náruč byla pevná a bezpečná, navzdory tomu, že byl upír, a já mu hrdlo tiskla ke rtům. To pro něj asi není zrovna pohoda, kruci. Odtáhla jsem se, jenže on mě nepouštěl. Viděla jsem jeho pootevřená ústa a lehce zmatený zaskočený výraz, a najednou jsem měla chuť zkusit, jak ty rty chutnají a jestli jsou tak měkký, jak vypadají. Hodila jsem opatrnost za hlavu a připlácla jsem mu na ně ty svoje. Bylo to... neskutečný. Šokovaně jsem vykulila oči, když mi tu pusu vrátil. Až mě zabrnělo v zátylku a přišla jsem o všechen vzduch v plicích. Přitáhla jsem si ho blíž a jeho slabé zasténání mi převrátilo svět naruby. Dlaní mi hladil kříž a nepřestával odpovídat na mé lehké polibky. „Nebe…“ zašeptal, když jsem se odtáhla, abych popadla dech. Jen se mi zdálo, že on taky nedýchá, ale komu by to vadilo?

Z té idylické chvilky mě vytrhl skučící Mike. Ležel na druhé straně ulice zkroucený mezi popelnicemi. Edward se tam zadíval společně se mnou.

„Omlouvám se, tyto způsoby občas nedokážu plně kontrolovat. Ten exot si však nic jiného nezasloužil.“ Rozesmálo mě, jak použil exota, ale Edward byl vážný. „Za tohle shořím v pekle, drahá Bello, ale vězte, že chuť vašich rtů na mých…“ Kruci, ten ale umí rozvibrovat dívčí srdce! Skákalo mi splašeně uvnitř hrudního koše a freneticky lomcovalo žebrama, abych ho pustila ven a mohlo se mu složit k nohám. A srdce nebylo jediný, co se ve mně hnulo. Cítila jsem divný vibrace i mnohem níž. V místech, o nichž nejspíš slušně vychovaná dívka jeho doby ani nevěděla, že je má.

„Hodně věcí jsem zkazil, a přesto mě Bůh odměnil vaší přízní. Já… přišel jsem se rozloučit, drahá Bello. Naše přítomnost způsobuje nepokoje ve městě i v rezervaci a já sám bych vám hrozně nerad ublížil. Díky vám vím, že dokážu existovat, aniž bych podlehl volání zpívající krve, ale pokoušet vaše lidství a panenství…“

„Nejsem panna.“

„Když to říkáte, kotě,“ řekl a koutky úst mu zvlnil vědoucí úsměv. „Emmettův slovník…“ vysvětlil, když jsem se zatvářila jak zasažená elektrikou.

„A co my?“

„My zažili znovuzrození, Bello…“ zašeptal a pohladil mě po tváři.

„Najdete si někoho, kdo vám snese modré z nebe. Kdo vás bude moci milovat, kdo vám dá šťastný život a děti a kdo s vámi ruku v ruce zestárne. Nic z toho vám já bohužel nabídnout nemohu... i když bych moc chtěl,“ šeptal do letní tmy a mně se v krku něco vzpříčilo.

Chtěla jsem mu říct, že je mi jedno, co mi nabídne, jen když zůstane se mnou, ale hlas se mi ztratil někde v ponožkách a nevydala jsem ze sebe ani hlásek. Oči mi plavaly a už jsem ho viděla rozmazaně, ale pořád to byl ten nejkrásnější kluk ve vesmíru. Zavřela jsem oči, abych zaplašila ty dotěrné slzy, jenže pak jsem ucítila na tváři polibek lehkej jako dech, a když jsem je otevřela, byl pryč.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku 8: