Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku 7

07.08.2012 (13:30) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 4634×

7. Na ztracené vartě čelím celé partě

 „Jak o něm víš?“ kulila jsem na Jakea tenisáky. „Nikomu jsem o něm neřekla ani slovo. Snad tě...“ po zádech mi přejel mráz, když mě napadlo, že já nejsem jediná, koho ten probuzenec navštěvuje po nocích, „... nebyl za tebou, že ne?“ polkla jsem nasucho.

„To by si tak mohl zkusit,“ zavrčel Jake až odněkud z hlubin hrudníku, až skoro zadrnčela okna. „Kdyby jo, už bych to tady s tebou nemusel řešit. Udělal bych s ním krátkej proces.“

„To určitě,“ nafoukla jsem se. „Hele, když necháme stranou tvoji nabouchanou muskulaturu, ani tvoje přebujelé ego by na něj nestačilo,“ odfrkla jsem si při vzpomínce, jak se asi dostává ke mně do okna v prvním patře. Jestli nelítá, jak mi v noci sdělil, nebo se nemění v netopejra, určitě umí minimálně dost vysoko vyskočit. A taky něco říkal o síle. Na toho by nejspíš nestačil ani Terminátor, natož Jake. „Má trošku nadpřirozený schopnosti, víš?“

„To není sám,“ zahučel záhadně Jake a otřásl se. Trochu mi připomněl čokla, co si vyklepává z kožichu vodu. Pak se ke mně naklonil a zašeptal: „Je to zmetek, Bells. Byl tam dole zavřenej z dost dobrejch důvodů. Jestli nejsi schopná sama vidět, jak je nebezpečnej, ochráním tě sám, i kdybych tě měl prásknout znova. A ohlídám si tě.“

Začínala jsem vidět rudě. „Jo? A jakým pomateným způsobem jsi přišel na to, že bys mě k tomu právo? Umím se rozhodovat sama a žádnýho Kevina Costnera nepotřebuju, vřelý díky! On takovej není! A chce se změnit! A já mu pomůžu, říkej si, co chceš!“

„Tak hele,“ zapíchl mi ukazovák do hrudníku a já mu vztekle srazila ruku. „Tomu nepomůžeš! Zbláznila ses? Tygra taky nepředěláš na býložravce, i kdybys stokrát chtěla. V životě bych nevěřil, že jsi tak pitomá!“

„No, když jsem pitomá, tak se se mnou nemusíš zahazovat,“ urazila jsem se a otočila se k odchodu. „Co jsem komu udělala, že tě tu teď budu potkávat denně?“ hodila jsem ještě přes rameno. „Zatracená epidemie, tu mi byl čert dlužnej,“ vrčela jsem za chůze vztekle, ale ještě jsem stačila zaslechnout Jakeovu odpověď.

„Za to si můžeš sama, nemělas ho pouštět. Tu epidemii u nás má na svědomí taky on!“

No co mělo tohle znamenat?

Ten den stál za prd celý. Schytala jsem éčko z trigonometrie, na bižuli po mně Banner chtěl pitvat žábu, což jsem odmítla a vyfásla odpoledne po škole, v angličtině jsme začali fakt probírat Austenovou a Angela nevěděla nic lepšího, než plácnout, že ji čtu, což mi vyneslo jednak několik znechucených pohledů od Mikea a jeho ližprdelků, jednak pozvání k tabuli a výzvu, abych se podělila se spolužáky o dojmy. Jediný dojem, který jsem v tu chvíli měla, byla chuť Angelu něčím praštit. Chvíli jsem tam něco koktala, než jsem byla milostivě propuštěna do bezpečí školní lavice, načež jsem se po cestě do ní málem přerazila o něčí bágl. A jako by to všechno nestačilo, celý den na mě odněkud mířil Jacobův vyčítavě nasraný pořádtěsleduju pohled. Připadala jsem si jak pod skrytou kamerou. Velký Bratr se dívá! Dík, tolik štěstí v jednom dni jsem si fakt ani nezasloužila.

Když jsem po dvou odpoledních hodinách navíc, strávených mytím zkumavek u Bannera v labáku, dorazila domů, ani jsem neměla chuť vymýšlet něco k večeři. A ještě k tomu mi Charlie zvesela oznámil, že večer dorazí Blackovi! Nasraně jsem objednala pizzu pro osm osob (Jake toho vždycky zdlábne tolik, že na nikoho nezbyde), a myslela si, že horší už to být nemůže.

Omyl.

„Jak jde vyšetřování toho vandalismu na hřbitově, Charlie?“ zeptal se nevinně ten Jidáš, když u kuchyňského stolu ve společnosti našich otců do sebe tlačil už asi šestou čtvrtku pizzy. Jediné, co mě potěšilo, bylo, že jsem se na něj nezamračila jenom já. Billymu, jeho tátovi, tohle téma očividně taky nebylo po chuti. Zaujalo mě, jak se šklebí... že by o celém tom „tajemství“ věděl taky? Vlastně to bylo logický. Jestli měla tu hrobku hlídat Clearwaterovic rodina, Billy jako hlava Quileutské kmenové rady o tom natuty musel vědět všecko.

„Není co vyšetřovat,“ pokrčil rameny Charlie. „Harry měl nejspíš nějaké zlé sny. Bůhví, co slyšel. Nenašli jsme nic, co by svědčilo o tom, že tam někdo byl.“

„No počkej,“ trval na svém Jacob a já se ho pokusila pod stolem kopnout. Samozřejmě, že jsem trefila nohu od stolu, a měla jsem co dělat, abych nevyjekla bolestí. Ukopnutý palec mi dneska vážně chyběl k dokonalýmu završení dne.

„Harry přece říkal, že se ztratil nějaký erb, ne?“

„Neztratil,“ zavrtěl hlavou Charlie. „Jen vypadl z víka rakve. Našli jsme ho ležet vedle na podlaze.“

„Jak moh vypadnout?“ divil se Jake a škodolibě po mně pomrkával. „Určitě ho někdo vytrh, že, Bello?“ Měla jsem čím dál větší chuť ho zabít. Prošlo by mi, kdybych ho „omylem“ zapíchla vidličkou?

Charlie na nás chvíli zmateně zíral, asi si vzpomněl na ty Jakeovy hlody, který původně přisuzoval halucinacím z horečky, a pak podezřívavě přimhouřil oči. Naštěstí mi zachránil krk Billy.

„I kdyby ho někdo z rakve utrhl, neukradl ho. Nic se neztratilo, nic nezmizelo,“ zdůraznil a provrtával svého syna pohledem, „takže je všecko v pořádku, že?“ Páni, měla jsem co dělat, abych na Jacoba nevyplázla jazyk. Ale jen jsem se vítězoslavně zašklebila a úlevou se málem sesunula pod stůl. Ale vzápětí se ve mně skoro zastavilo srdce a úsměv mi zamrzl na ksichtě.

„Kromě toho dnes odpoledne dorazil doktor Cullen. Přijel s celou rodinou,“ dodal Charlie. „Oni si to už dají do pořádku sami. Vypadal sice docela ustaraně, když zjistil, že je erb z víka venku, ale obvinění nevznesl a tím to pro nás končí. Tak, za chvíli začne zápas, přesuneme se k televizi?“

Jacob na mě škodolibě zamrkal, popadl dvě poslední krabice s pizzama a v obýváku zahučel spokojeně do křesla. Já šla trucovat nahoru a doufala jsem, že Edward brzy dorazí navzdory všem Jacobovým kecům.

Jenže jsem čekala marně. Jake s Billym odjeli v deset večer a já doufala, že Edward dorazí, až vypadnou, ale když se neobjevil do půlnoci, už jsem měla netrpělivostí nehty okousané až do masa. Jestli ho ta jeho povedená rodinka zase zavřela do tý rakve... Měla jsem ten zatracenej erb hodit radši do řeky!

Nakonec jsem to nevydržela, vlítla do šatů, boty vzala do ruky a pomalu jsem se potmě vyplížila po schodech dolů. Popadla jsem Charlieho baterku a klíčky od Chevyho, nazula boty a hurá na hřbitov. Musím se přesvědčit sama!

Vzala jsem to znovu zadem přes zídku, propletla se mezi náhrobky a zakopla jenom dvakrát. Lepším se! Po schůdcích do Doktorovy hrobky jsem scházela opatrnějc, nestála jsem o zlomenej kotník, kdyby mi zas ujela noha po nějakým slimákovi nebo podobným hnusu. Dole jsem rozsvítila baterku a zůstala stát jako opařená. Rakev byla v čudu!

„Máš po srandě, co?“ ozvalo se mi za zády a já nadskočila, až jsem to vzala málem hlavou o strop.

„Co ty tady děláš, Jacobe?“ vyhrkla jsem, když mi přestalo skákat srdce jak hopík po schodech.

„Hlídám tě. Varoval jsem tě, že tě nespustím z očí,“ pokrčil rameny a mě znovu zavalil vztek.

„Říkala jsem ti, že se ohlídám sama,“ odsekla jsem a zamířila kolem něj ven. Co tady? Není tu, tak ho musím najít jinde. Možná... Možná už na mě čeká doma. A já tu ztrácím čas s posledním Mohykánem.

„Nevíš, s čím si zahráváš, Bello,“ řekl varovně a chytil mě rukou za rameno. Vyškubla jsem se mu, ale tvářil se tak divně, že jsem se zastavila a otočila se na něj. Měl podivně naléhavej výraz v ciferníku. „On není žádnej Mike Newton. Od něj ti nehrozí jen to, že by tě povalil do sena.“

„Co ty o tom můžeš vědět?“ provokovala jsem ho. „Ty o povalování holek do sena nevíš ani prd. A Edward takový není.“

„Není,“ souhlasil Jake. „To máš pravdu. Tomu vůbec nejde o tohle – holky ho zajímaj jen jako svačina. To ti neřek?“

„Co mi řek, to není tvoje starost,“ zavrtěla jsem hlavou. „A jak můžeš vědět, o co mu jde? Vůbec ho neznáš.“

„Osobně chválabohu ne. Ale zná ho můj kmen,“ prozradil ponuře. „Víme, proč tu byl zavřenej.“

„Třeba se změnil.“

„Takoví, jako je on, se nemění,“ trval na svém tvrdohlavě.

„To nemá cenu,“ zavrtěla jsem hlavou a znovu zamířila ven. „Jdu pryč, než nás tu zase načapá Harry.“

„Nenačapá,“ zachechtal se Jake. „Není tu. Už není koho hlídat.“

„Jak to? Ty víš, kam se poděl?“ otočila jsem se z vršku schodiště.

„Harry? No je doma v La Push, kde by byl?“ vydal se po schodech za mnou a tvářil se značně nechápavě.

„Harry ne, ty osle. Edward,“ házela jsem přes rameno po cestě k Chevymu. Dojedu si pro něj!

„Nezajímá mě, kde se ten Drákulův švagr fláká, pokud to není poblíž lidí. A to není. Doktor si ho odved domů, mají vilu v lesích na opačné straně Forks, než je La Push. A slíbil, že ho nepustí na krok, dokud nezařídí opravu zámku v rakvi, takže máte po slejzání,“ vysmál se mi Jacob do ksichtu. Vlezla jsem do auta a zabouchla mu dvířka před nosem. Měla jsem chuť mu přirazit mezi ně prsty. Nebo něco jinýho.

Tu vilu jsem znala. S partou jsme tam byli nedávno, kluci tvrdili, že tam straší a zkoušeli se šiškama trefovat do oken. Ještě, že ta v přízemí byla zakrytá okenicema a do patra ty padavky nedohodily. Jinak moh Doktor nahlašovat vandalismus spíš kvůli baráku než kvůli hrobce.

„Jsi vůl,“ oznámila jsem Jakeovi přes stažené okénko a nastartovala jsem.

„Počkej, Bello. Nehodíš mě domů, když jsi tu autem?“ pokoušel dál svoje štěstí.

„To nepůjde,“ sdělila jsem mu sladce. „Jedu totiž čirou náhodou na úplně opačnou stranu.“ Sešlápla jsem plyn a do zvyšujících se otáček motoru jsem zaslechla jen jeho vzteklé zavytí. „Kam to jedeš? Bello! Tak BELLO!!!“

Vyšroubovala jsem to na nejvyšší rychlost, které ten můj křáp byl schopný, ale když jsem projela městem a zahnula na pololesní cestu, která vedla k tý jejich vile, něco se mi mihlo na periferii oka. Podívala jsem se stranou a málem mi vypadly oči. Vedle Chevyho cválal vlk jako stodola!

Ježíš, to není možný! Tohle už přeháníš, drahá fantazie, ale mě to nezastaví! Dupla jsem na plyn, až jsem si málem prošlápla podlahu, a modlila se, aby to Chevy vydržel.

„Jedeš, šmejde?!“ zavrčela jsem a až pak si uvědomila, že má slova platila nejen na auto, ale i na to ježaté monstrum za oknem. To kdyby se proti mně rozeběhlo, zavrtám se pod zem, nebo vyšplhám na jedli jak veverka na speedu. Cože jsem to říkala o svém dnešním štěstí? Vlk udělal hop a já uá, a pak hvízd a další uá a aú a já nevím, co všechno za echa tam bylo, ale z motoru mého Chevyho se po ráně jak z děla začalo kouřit, vlk byl v čudu – hrdina z lesa, úplný Tarzan – a mně tepalo nad okem, jak jsem se praštila o volant. Poslední kapka byla náhlesezjevená tvář v bočním okýnku. Mé poslední zaječení ze mě vysálo zbytek sil a já ztratila nejspíš vědomí, protože když jsem začala přicházet k sobě, slyšela jsem hlasy, což vlastně nebylo nic nenormálního…

„Už nás vnímá, takže se chovejte slušně.“ Tak tady někdo miluje balonky s heliem!

„Jak se chová slušně, drahá Alice? Jako ty, jo?“ Mužský hlas. Takový… sjetě veselý, rýpavý a otravný.

„Prosím, vy dva, ovládejte se.“ Ženská a asi nějaká bosska. Ale – k čertu – všechny hlasy tak mladý… nějaký trampové? Něco cvaklo a já se donutila pootevřít očko. Nade mnou stály dvě holky a obě zíraly kamsi za mou hlavou. Nejspíš ke dveřím. Jsem uvnitř! Uvnitř upířího doupěte! Neovládla jsem se. Vykulila jsem bulvy, že bych si na ně klidně mohla koupit déčkovou podprsenku. Ta menší, černovláska s pankáčským rozcuchem každý chlup jinam, se najednou podívala přímo na mě a usmála se.

„Nekřič,“ vyhrkla, když jsem užuž otevírala chlebárnu na regulérní swanovský poplach. „Nic ti neuděláme. Jsme přátelé!“ pokračovala.

„E.T. kámoš. E.T. volat domů… hůů…“ Pootočila jsem hlavou za tím otravným hlasem, který jsem předtím slyšela. Medvěd! Pracky jak pánve na palačinky, hrudník by mohl konkurovat Apalačským horám a úsměv, že by vypil Niagáru. Jen to IQ jaksi haprovalo. Vlastně ne, medvědi taky nejsou zrovna aspiranti na Nobelovku.

„Tak to ses předvedl, Emmette,“ vzdychla ta druhá holka, taková skoro zrzka. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli ty vlasy jsou spíš hnědé, nebo rezaté. „Zlatíčko, nechceš se zkusit posadit?“ Zavrtěla jsem automaticky hlavou. Čím dál od nich, tím líp. To víte, že jo, já se přiblížím, a co pak?

„Dovolíš, aby se ti můj manžel podíval na tu ránu nad okem?“ zkusila to znovu ta skorozrzka.

Manžel? Přiměla jsem se podívat za sebe – spíš nad sebe, vzhledem k mé poloze – a uviděla blonďáka z padesátých let. V tu chvíli jsem si uvědomila, kde to asi jsem. Edwarda jsem se nebála, ale tihle? Zavřeli ho do rakve, protože se lišil!

„Když vám povím, že jsem sojový řízek, můžu odejít?“ hlesla jsem ochraptěle. Jo, tak ty ksichty jsem si měla vyfotit. „S Edwardem odejít?“ opravila jsem se.

„To asi nepůjde,“ odpověděla mi smutně skorozrzka a vyměnila si s blondýnem, který byl nejspíš doktor Cullen, ustaraný výraz.

„Fajn, že víte, kdo jsem, ale… no, co takhle oko za oko?“ nadhodila jsem poměrně neslušně, že se nepředstavili.

„Já – Emmett. Ona – Alice, tahle – Esme. On – doktor…“

„Ty – imbecil?“ vyhrkla jsem neuváženě. Naskočila mi husí kůže, když se odkudsi z místnosti ozvalo vrčení.

„Ach, Rose… bylo to nutné?“ vzdychla Alice. „Bello, tohle je Rosalie. Manželka Emmetta a poměrně velká odpůrkyně lidí. Omluv ji…“

Absolutně netuším, kde se to ve mně vzalo, možná za to mohla ta herda do hlavy kvůli tomu vlkovi, ale než jsem tomu mohla zabránit, vypadlo ze mě: „Proč není teda zavřená jako Edward?“

Emmett se zakuckal, Esme zajíkla, Doktorovi vypadlo cosi z ruky a Alice se pokoušela nasranou bloncku uklidnit.

„Já se jen ptala, promiňte, přijde mi to logický… když jste zavřeli jeho, proč ne ji? Vypadá to, že je na tom s kontrolou hůř než Edward…“

„Nemluv. Bello, pro lásku boží, už nemluv,“ hýkal Emmett a dráždil tím svou polovičku do ruda.

„Já ji nechtěla urazit, fakt ne, ale Edward byl zavřený jako nějaká zrůda, tak proč ne ona, když je očividně ještě horší…“ Jo, tak tohle jsi vyšperkovala labutěnkou… ale náhle jsem sklapla a Rose se znuděně svalila do křesla. Už jsem neměla potřebu ventilovat své obhajoby.

„Á, Jasper je doma,“ zavýskla nadšeně Alice a Esme se zřetelně taky ulevilo.

Další. Kolik jich tu ještě sakra odněkud vyskočí? A stejně mě jenom zdržujou!

„Chci mluvit s Edwardem,“ pronesla jsem důstojně a doufala, že moje předstíraná příčetnost zabere.

Skorozrzka s Doktorem se na sebe podívali a oba vypadali, že je rozbolely zuby.

„Už jsem říkala, že to asi nepůjde,“ chlácholivě nakonec řekla skorozrzka takovým podivně mateřským hlasem.

„Proč ne? Jestli máte strach, že mě zakousne, je to zbytečný! Už jsme spolu mluvili víckrát a nic se nestalo! Jestli máte strach vy, tak já ne!“ Už jsem skoro brečela. Proč mě za ním nechtějí pustit? A kde ho mají zavřenýho? Ve sklepě? Nebo tu někde mají celu s mřížema?

„To je fajn, že nemáš strach, Bello,“ skousla si ret černovláska a chtěla pokračovat, ale ten hromotluk jí skočil do řeči.

„Vždyť my taky ne. Ale blbý je, že Edward jo.“ Zvedl oči v sloup a odfrkl si.

„Bello,“ převzal slovo Doktor a zatvářil se opatrně jak psychiatr na terapii. „Nemůžeš mluvit s Edwardem... protože on s tebou prostě mluvit nechce.“

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku 7: