Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 15. kapitola

02.04.2011 (07:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2107×

Možnosti

„Cože? Jaks mi to řekl?“ Vypadal klidně, zato mně běhal mráz po zádech.

„Promiň. U nás v rodině není tajemstvím, že jsme upíři.“ Vykulila jsem oči.

„Vy jste upíři?“ Koktala jsem jak idiot.

„Ano, koukej.“ Otevřel pusu a nechal si vysunout špičáky.

„Jsi stejný druh upíra, jako jsem já a můj bratr!“ Zaradovala jsem se, zprvu, poté mi však něco došlo. „Jak se ti to stalo?“ Usmál se.

„Už jsem se tak narodil. Můj otec je upír, moje matka byla člověkem. Nyní jsme všichni tři upíři.“ Jeho otec.

„Doopravdy? Pověz mi něco o své rodině.“ Usmál se.

„No, můj otec se jmenuje Darius Senosky. Jeho příbuzní pocházejí z Ruska. Moje matka je Francouzska, bývalá modelka.“ Usmála jsem se. „Tak co teď?“ V očích jsem mu viděla chtíč, ale přeci nemohu spát s Dariovým synem, tedy s mým vlastním bratrem!

„Bože, budu muset jít, protože Jasper se o mě bude určitě moc bát, je moc hodin.“ Zaškaredil se.

„Nezdálo se, když jsi před ním utíkala z toho klubu.“ Nevinně jsem pokrčila rameny.

„To byla jen taková hra. Zítra, slibuji.“ Přikývl. Otočil se k telefonu.

„Zavolám taxi.“ Využila jsem jeho nepozornosti a přenesla jsem se k nám do domu.

Jasper a Laura seděli v obýváku. Očividně na mě čekali.

„Musíme si promluvit, mladá dámo.“ Začal Jasper.

„Tvé kvákání nikoho nezajímá, Jaspere. Je tady mnohem větší problém.“ Nepochopeně si mě měřili.

„A co to má být, krom toho, že skoro nahá tančíš v jakémsi klubu?“ ozvala se, tentokrát, Laura.

„Darius.“ Vykulili oči. „Tos věděla,“ promluvila jsem k Lauře, „že Darius je tady ve městě? Bydlí několik bloků odsud a já se dnes málem vyspala se svým bratrem?“

„Cože ses?“ Koktal Jasper.

„Kuš, nic jsem se, protože mě nazval upírkou, to všechno zkazilo. Tím pádem jsem přišla na to, že je to syn Daria, protože je stejným druhem upíra, jako my dva. Má špičáky. Nesvítí na slunci. Jeho otec se jmenuje Darius Senosky.“ Laura zatajila dech. „A za manželku má bývalou francouzskou modelku.“ Laura těžce dosedla.

„Je tak blízko.“ Připadala mi vystrašená, ale v tom jejím pohledu se mihlo i něco jiného, obdiv a jisté zadostiučinění či uspokojení. „Jsem na tebe pyšná.“ Usmála jsem se, nevěděla jsem, proč tohle řekla. „Zabilas ho, ne?“

Seděla jsem ve svém pokoji. Za necelou půl hodinu musím vyrazit, abych stihla školu. Stále jsem šokovaná z toho, na co se mě Laura zeptala. Zabilas ho, ne? Zabilas ho, ne? Zabilas ho, ne? Zabilas ho, ne? Je to můj bratr! Jak bych ho mohla zabít, jasně, on o tom nemá ani páru, ale copak na něj můžu vybalit, že jeho otec je i mým otcem, že je tyranem a podobně, když on jej zjevně zbožňuje a obdivuje?!

Pohled neznámého:

„Velmi dobře, synku.“ Pochválil ho muž, před kterým tento hoch klečel.

„Děkuji ti, tati.“ Postavil se mu tváří v tvář a políbil jej na tvář.

„Kde bydlí tvá sestra?“  Chlapec se na chvíli zarazil, poté však s klidným hlasem odpověděl.

„Na pobřeží La Noste, na druhé straně L. A.“ Muž se usmál. Očividně byl znaven.

„Dobře jsi mi posloužil, synku. Zasloužíš si odměnu.“ Očima mu probleskla letmá, mělká lítost, tu však ihned zahnal. Mladík si kleknul s tichými díky. Muž uchopil jeho hlavu do svých rukou. Mladík se usmál, nečekal to. Muž jedním plynulým pohybem, bez váhání, zlomil chlapci vaz. Ten padl mrtev na zem a již se více nehnul.

„Toho dítěte byla škoda.“ Muž se na ženu stojící za ním usmál.

„Vím, má lásko, ale mohl nás odhalit.“ Žena se na tělo ani nepodívala.

„Ta dívka neví, že je tohle past, Darie.“ Muž se k ženě sklonil a něžně ji políbil.

„Vím, La, vím.“ Společně, ruku v ruce, se vydali do svého pokoje.

Zlo není vždy tak špatné a zvrácené, aby v něm nemohla vzniknout láska.

Pohled Artemis:

Vyjela jsem do školy později, než jsem měla původně naplánováno. Cesty byly prázdné, takže jsem mohla jet rychlou jízdou namísto pomalé, nic neříkající a nudné jízdy. Vzala jsem si Jasperovo auto, jelikož to mé bylo stále zaparkované u klubu.

Při vzpomínce na minulou noc jsem se musela otřást.  Na mysl mi vyplula zase ta protivná věta, kterou pronesla Laura. Zabilas ho, ne? Zabilas ho, ne? Zabilas ho, ne? Zabilas ho, ne?

Na malou chvíli jsem musela zastavit na krajnici. Položila jsem si hlavu na volant a vypla jsem motor. Kašlu školu, neuteče mi. Otočila jsem auto a jela jsem pryč, pryč z L. A. Pryč od toho všeho, od bojů, od matky, mého bratra a Daria. Nikdy se sem už nevrátím, nikdy. Najdu si toho zmetka a zabiju ho, ale sama. Nechci už nikdy více vidět jejich tváře. Lauru a Jaspera, ať je miluji sebevíce, zabila jsem je, a i když to byly jen loutky. Jedna měla pravdu.

„Tvou slabinou je láska. Lidé, které však miluješ, moc dlouho nepřežijí, protože ta láska je zabije, zprvu zevnitř a potom celé.“ Otřásla jsem hlavou. Auto jsem zamkla a přenesla jsem se do, momentálně prázdného, domu.

Očima jsem přejížděla vše, chtěla jsem si to uchovat v paměti, chtěla jsem, aby to takto zůstalo navždy, abych byla zase tou holkou jako před týdnem, než se tady objevila ona – má matka.

Sedla jsem si k notebooku a našla jsem si stránku letiště. Nezůstanu tady a rozhodně nezůstanu v Americe. Zabukovala jsem si soukromé letadlo. Sbalila jsem si vše, co jsem potřebovala, oblečení a boty. Taky jsem nezapomněla knihu Wicca.

Potají jsem se vloupala do Lauřina pokoje. Všude měla rozvěšené všemožné bylinky a další věci. Z každého jsem si něco vzala a schovávala jsem to do sáčků. Nakonec jsem si od ní vzala i pár lahviček, které byly naplněné různými tekutinami, lektvary, a v neposlední řadě i celkem velké nádobky, na kterých bylo napsáno živá, mrtvá, půlměsíční, svatojánská, úplňková a krystalová voda. Vše jsem to dala do dalšího kufru a přenesla jsem se i se svými věcmi k mému autu před Bronz.

Vše jsem to naskládala dovnitř a vydala jsem se na letiště. Letadlo na mě čekalo. Stáli tady i fotografové. Fotili si mě a já se usmívala. Poskoci vzali má zavazadla a nesli je k letadlu. Jako poslední jsem nastoupila já.

„Kam to bude?“ Pilot vypadal velmi mladě. Usmála jsem se na něj.

„Paříž.“ Přikývnul, bez zbytečných formalit, a za necelých deset minut jsme vzlétli.

Musela jsem to udělat, neměla jsem něco takového v úmyslu, ale kdo by chtěl zůstávat, když má úkol a musí zabít člověka, který zabíjí jeho uvnitř?