Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 16. kapitola

05.04.2011 (16:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2210×

Když si osud zahrává

Pohled Laury:

Nevěděla jsem, že má v plánu zmizet z povrchu zemského, doufala jsem, že se Dariovi postaví a on ji poté zabije, je pro tento svět přílišným nebezpečím, než aby si mohla chodit, kam se jí zachce. Jediný problém, který nastal, je, že nevím, a Jasper taky ne, kde je.

„Policie nic neví, jelikož je Laura svým poručníkem, nedá se nic dělat, ale nemohou vyhlásit pátrání, protože zanechala tento vzkaz.“ Podívala jsem se na papír, který přede mě Jasper položil.

Nehledej mě, budu v pořádku.

Artemis

Přečetla jsem si to ještě párkrát, žádná stopa, nic, jen známka toho, že to psala ve spěchu.

„Nic se nedá dělat, když nechce, abychom ji našli, tak ji hledat nebudeme. Musíme si zkrátka zvyknout na to, že je tím, čím se stala. Převládlo to v ní a myslí si, že je neporazitelná. Uvidíš, že velmi brzy k nám dojdou zprávy, že se někde vyskytla.“ Jasper se na mě podivně koukal.

„Ksakru, Lauro! Je to tvoje dcera!“ Usmála jsem se.

„Právě proto a taky proto, že je dcerou Daria,“ řekla jsem s neopatrností, až příliš radostně. Jasper u mě zpozoroval změnu, a tak se divně tvářil, poté mu blýsklo v očích. Vše mu došlo. „Copak sis myslel, že jsem tady, abych vám pomohla?“ zasmála jsem se. „Jaspere, chtěla jsem vás zničit oba dva, ale nyní nemám důvod, proč bych tě zabíjela, protože ty nezapomeneš, ale budeš ji nenávidět, stejně tak, jak jsem to tehdy udělala s tvou rodinou, víš, Edward byl vždy na mé straně, věděl, co udělat, pracoval pro mě, jako pro mě pracuje Darius. Já jsem tím šéfem, tohle všechno jsem udělala z pomsty, z pomsty k tobě!“  Vypadal vyděšeně. V hlavě se mu určitě všechno muselo přehrávat.

Také jsem si vzpomněla. Tolik jsem trpěla, pokaždé, když jsem to musela na něj i na ostatní hrát, přála jsem si, abych tu bolest mohla přemoci. Chtěla jsem ho s každým dalším okamžikem zabít, avšak nemohla jsem. Musela jsem být silná, věděla jsem, že kdybych je zničila hned, odplata by nebyla tak sladká, jako bude nyní.

„Už sis vzpomněl? Už víš, kdo jsem?“ Lapal po dechu jako ryba na suchu, když jsem smyla ze svého obličeje pomyslnou masku a ukázala jsem se mu jako já, ukázala jsem mu svou pravou tvář.

„Mario!“ Vypadal vyděšeně.

„Zlomil jsi mi srdce a odešel jsi. Já tě milovala, ani nevíš jak moc, chtěla jsem, abys trpěl, proto jsem stvořila Daria, proto jsem k vám přišla jako Laura, proto jsem porodila toho fracka, jen proto jsem nechala tvou rodinu myslet si, že je v Artemis zlo, jen proto, abych tě nyní viděla klečícího přede mnou a prosícího o milost, o smrt, nebo o mou lásku!“ Usmál se, je to k nevíře, ale on se usmál.

„Nikdy tě o nic prosit nebudu, k tomu se nesnížím!“

„Poté budeš tedy po celý svůj zbytek života žít v samotě, dokud nebudeš volat a prosit o to, abych tě z té samoty dostala, abych tě zabila, každý tě bude nenávidět, tvá rodina tě již zpět nepřijme, jsi jim odporný. Stejně jako budeš odporný každému, kdo se k tobě bude snažit přiblížit. Tak mocná jsem a všechno jen proto, žes mi tehdy zlomil srdce, Jaspere. Měl jsi zůstat se mnou, měl jsi zůstat a být můj, jen můj!“ Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem ukázat svůj strach, takový strach, až to bolelo.

„Nikdy, klidně budu navždy sám, ale já tě nikdy o nic nepožádám.“ Jak hloupý se zdá být, protože tohle vše se stane jeho noční můrou. Bude Artemis nenávidět, chci, aby ji všichni nenáviděli, chci, aby byla sama, samotinká a bezradná. Zničím ji.

Pohled třetího:

Dívka šla setmělou ulicí čtvrti La Ccrobe (La k kroub) v Paříži. Její štíhlé, žensky tvarované tělo se lesklo ve svitu měsíce černí, jelikož jindy skoro bílá kůže, kterou mělo její tělo, byla potřísněna tmavou krví. Dívka šla a nevšímala si pohledů lidí okolo. Všichni se po ní otáčeli, ale nikdo nedal najevo zájem, jelikož když si všimnul zakrváceného nože v její ruce, dostal strach.

Vypadalo to, jako by i stíny kolem ní se vyhýbaly kontaktu s ní. Tato dívka byla velmi mocná. Byla ale zároveň zlomená, litovala posledních šesti měsíců, kdy se marně pokoušela najít důvod, proč je.

Zamířila do kostela, jenž se nacházel na malém náměstíčku. Byl to malý kostel, ale jí to nevadilo. Zašla dovnitř. Kněz se zrovna modlil k bohu. Klekla si vedle něj, tiše, a připojila se.

„Potřebuji se vyzpovídat.“ Kněz dokončil modlitbu a vstal.

„Dítě, pojď.“ Nedíval se na ni, jen směřoval ke kazatelně. Dívka jej následovala, a klekla si za zástěnu. „Jak se jmenuješ, dítě?“

„Mé jméno pro vás není dobré znát, otče, měl byste potom moc problémů.“ Její odpověď jej trochu zaskočila, ale v rychlosti to přešel.

„Copak mi potřebuješ říct?“ Sklopila oči a podívala se na své, krví potřísněné ruce.

„Jsem vrah.“ Otec vyčkával, sic ho to vyděsilo, a to k smrti, ale doufal, že to ta ubohá dívčina nemyslí vážně.

„Pověz mi, co se vlastně stalo.“ Byl rozrušený, dívka to poznala.

„Otče, já nejsem člověk,“ pronesla tiše. „Jsem napůl andělem, z jedné třetiny druhé půlky démonem a z druhé třetiny upírkou.“ Kněz pozorně naslouchal, pomyslel si, že je tato dívka bláznem, avšak tón jejího hlasu značil, jak vážně to myslí. „Moje matka mi umřela, když mi bylo sedm a nyní se zase objevila, živá, tedy neživá, je z ní upírka, ukázala mi mé schopnosti a řekla mi, že musím zabít člověka, který jí nejvíce ubližoval. Mého otce, on ji týral. Já ale nemohu, otče. Jsem na to příliš slabá. Posledních šest měsíců jsem již tady, v Paříži, a hledám jej, ale vím, že on tady není, je ve státech, ale já se tam nemohu vrátit.“ Kněz byl dočista vyděšený.

„Pojď ven, dítě.“ Jemnost jeho hlasu dívku zaskočila.

„Vy mi nevěříte.“ Lehce sarkasticky se usmála. „Něco vám tedy ukážu.“ Vyšla ven, kde na ni čekal kněz, když spatřil její tělo a šaty, potřísněné krví, zprvu se zděsil, poté mu došlo, že mluvila pravdu, obličej však měla stále sklopený k zemi.

„Koho jsi zabila?“ Kněz se snažil, aby nešlo v jeho hlase rozeznat opovržení k této dívce, ji však oklamat nemohl.

„Jen nějakého démona, dalšího.“ Byla vyčerpaná. Konečně sehnala odvahu a podívala se knězi zpříma do očí.

Možná, že kdysi byl její obličej andělsky krásný, nyní jej však zdobily jizvy. Čerstvá krev na její tváří, propadlé tváře a velké, tmavé kruhy pod očima ukazovaly na to, že mluví pravdu. Rudé vlasy, spadající jí do obličeje ukazovaly na bojovnost. Byly poškozené, špatně ostříhané. Kněz cítil, jakoby se díval samotné smrti do tváře. Děsily ho však nejvíce její pronikavé, zelené oči.

„Nesmíš si takto ubližovat.“ Snažil se přesvědčit sám sebe, že ona je jen dívka, co si sama ubližuje, že si to vše udělala sama, bezúspěšně. Nemohl.

„Něco vám ukážu, potřebuji, aby to někdo věděl,“ odmlčela se. Natáhla před sebe ruku a z konců jejich prstů vyšlehl oheň. „Musíte mi věřit.“ Prosba v jejím hlase byla tak silná, že kněz nemohl odmítnout.

„Znám jednoho muže zde, v Paříži. Pomůže ti, on sám má dceru, která má zvláštní schopnosti.“ Dívka byla ráda, že někdo nabídnul pomocnou ruku na druhou stranu však věděla, že nesmí prozradit příliš, aby nemusela kněze následně zabít.

„Děkuji.“ Vyčerpání z ní táhlo na stovky mil daleko, ale kněz trval na tom, že musí ještě dnes zajít za tím mužem.

Vydali se na dlouhou cestu. Šli svižným tempem, jak jen podpatky na dívčiných nohou povolovaly. Za půl hodinu se dostali do vilové čtvrti, kde bydleli jen ti nejbohatší lidé. Zastavili se před domem, který vypadal jako zámek.

Kněz zazvonil, branka se otevřela, a tak společně vstoupili dovnitř. Na prahu čekal usmívající se muž.

„Otče Bernellone.“ Objal kněze a vyzval ho ke vstupu do domu, dívky si nevšímal, ona jen kněze následovala.

„Carlisle, mám tady pro tebe dívku, která není člověkem.“ Dívka ztuhla, když kněz vyslovil jméno toho muže. Carlisle. Cullenovi.