Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 12. kapitola

23.03.2011 (12:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2991×

Moje moc a já

„Zbláznila ses Artemis?“ vyjekl Jasper hlasem o dvě oktávy vyšším, než normálně. „Jak jen můžeš něco takového říct? Je to tvá matka!“ Vypadal tím nějak zhnuseně.

„Jaspere, znáš mě lépe, než kdokoli jiný a víš moc dobře, že jsme schopná to udělat.“ Laura se kupodivu usmívala.

„Nedovolím ti to." Krutě jsem se na něj usmála.

„Nepotřebuju od tebe povolení." Nad mými slovy se pozastavil, poté se na mě znova podíval s prosbou v očích.

„Je to tvá matka." Zakroutila jsem hlavou v nesouhlasném gestu.

„Vážně? Že to tak necítím. Pro mě je to úplně cizí žena! Moje matka zemřela před osmi lety a já nehodlám ničit vzpomínku na ni touhle ženou, která ani nemá city!" Zamrkal, dále už nic neříkal, jen seděl v křesle jako zařezaný. „Já to zvládnu. Leda, že bys mi dal nějaký důvod, pádný důvod, proč ji nemám zabíjet." Mlčel. V tu chvíli se ozvala Laura.

„Jsi démonka, není pro tebe těžké zabíjet." Vůbec nijak se jí nedotýkalo, co jsem právě o ní řekla.

„Máš to v sobě a mnohem více, co vše víš o svých schopnostech?“ Zapřemýšlela jsem.

„Umím ovládat počasí, zvednout mlhu, přenášet se, ale nic víc.“ Povzdechla si.

„Jaspere, ty jsi hrozný. Její moc je výjimečná!“ Poté se obrátila zase ke mně. „Mimochodem máš mnohem více schopností, než si myslíš, tvoje andělské a démonské schopnosti se v tobě pomíchaly, jen tě budu muset naučit s nimi zacházet.“ Byla totálně klidná z myšlenky, že ji zabiji, si nic nedělala.

„Mimochodem, tvé podmínky přijímám.“ Jasper odešel, nechtěl nic jiného slyšet, řekl, že jde do školy a mě omluví, protože jsem na Floridě.

„Tak co mě naučíš jako první? Propichovat figurínu mečem? Sekat hlavy?“ Usmála se.

„Moc se díváš na Buffy a Angela,“ řekla a poté bylo ticho, „máš schopnosti, které nemá ani bůh, měla bys být vděčná za vše, co dokážeš, ne to nezanedbávat,“ vyslovila to, skoro bych řekla, závistivě, „jako první tě naučím obelstít lidi pouhou myšlenkou.“ Stála jsem na místě jako přikovaná.

„Cože?“

„Slyšela jsi dobře. Máš schopnost obluzovat mysl. Zabíjet myšlenkou, prokouknout lež, proto lidem vidíš duše a všechny její minulé i budoucí životy.“ Pomalu jsem přikývla.

„Tahle figurína.“ Ukázala na ni. „Je to tvůj protivník, nemá myšlenky, nemůžeš ho proto obelstít, o to, to bude těžší. Darius nemá duši. Můžeš totiž jediným pohledem duši zničit, zabít ji. V tom spočívá tvoje schopnost.“

„Počkat, chceš po mně, abych jedinou myšlenkou zničila tu figurínu?“ Obrátila oči v sloup.

„Tak se nato koukněme takhle. Seriál čarodějky znáš?“ Přikývla jsem. „Piper, uměla démony zabít pohybem ruky, jestli si myslíš, že ti to tak půjde lépe, do toho.“ Byla jsem, tímto přirovnáním, celkem zděšená.

„Umím i zastavovat čas?“ Sedla si do trávy.

„Můžeš to umět, já neznám všechny tvé schopnosti, jen ty, které jsem u tebe vypozorovala a které jsi mi pověděla, že máš.“ Přikývla jsem.

„Kam jí mám mířit. Mám radši myslet na hlavu nebo na srdce?“ Pokrčila rameny v ledabylém gestu. Začala jsem myslet na tu figurínu, najednou jsem si všimla, že má na sobě moje červené, krajkové šaty.

„Co to je?“ Laura se podívala na figurínu a zase zpět na mě.

„To je to, neumíš se koncentrovat a soustředit, tohle jsem chtěla zjistit. Pojď, naučím tě, jak být koncentrovaná.“ I přes všechen odpor, který jsem v sobě měla, jsem s ní šla. Zavedla mě doprostřed velké mýtiny. Nikde nic nebylo. Nesvítilo tady slunce, ani tady nefoukal vítr.

„Co to je?“ Usmála se.

„Mýtina.“ Protočila jsem panenky.

„To probůh vidím, ale nesvítí zde slunce, nevidím odsud vršky stromů, ani zde nefouká vítr, ani voda tady není, ta zem je totálně vyprahlá.“ Přikývla.

„Jsi pozorná. Tohle je Kruh. Je tvořen krystaly, které jsem umístila, vždy po jednom, na jednu světovou stranu, vždy také odpovídající jednomu živlu, kterým vládneš.“

„Ovládám počasí, nevládnu živlům.“ Pokrčila rameny.

„To je tvoje mínění.“ Otočila se, jako by chtěla odejít, ale nikam nešla. „Mimochodem, tohle je tvoje země. Nikam odsud nepůjdeš, nic se nedostane sem k tobě. Jídlo, voda, nic. Vše uděláš sama. Bez ničeho, stvoříš vše, protože to ty můžeš. Musíš se jen koncentrovat, musíš jen najít v sobě tu sílu, která byla nepoužívaná, najdi ten dar. Najdi v sobě sílu, soustředit se. Poté, až to budeš vše mít, zavolej.“ Hodila po mně vypnutý mobil. Ani se se mnou nerozloučila a odešla. Rozeběhla jsem se za ní, ale něco mi dalo ránu a odhodilo mě o pár metrů nazpátek.

„Kruci, zábrany!“ Odplivla jsem si. „Čarodějnice jedna!“ zaklela jsem. Nic se nedalo dělat. Ven se nedostanu, mobil bude nabitý jen na jedno zavolání, takže ho nebudu moci prozatím zapnout. Kdyby mi alespoň řekla, co mám udělat, ale to taky nic. Povzdechla jsem si. Zadívala jsem se do té nekončící dálky a rozhodla jsem se prozkoumat, jak je tohle vlastně veliké.

Myslím, že to byly dvě minuty, co jsem začala utíkat, zase jsem narazila do stěny, která mě odhodila pryč. Zvedla jsem se ze země a oprášila jsem si hlínu z tepláků.

„To tady nemůže být ani cedule? Bacha neviditelná stěna?“ zanadávala jsem. Sedla jsem si bezradně na zem a prosévala jsem hlínu mezi prsty. Najednou jsem si všimla knihy, ležící přede mnou. Rozhlédla jsem se, nikde však nikdo nebyl.

„Wicca,“ přečetla jsem to nahlas. „Umění magie a kouzel.“ Povzdechla jsme si a otevřela jsem tu knihu. Nesnáším knihy. Hned na první kapitole mě zaujalo, že se nazývá Kameny.

„To je mi na nic, žádný šutry, ani balvany tu nejsou.“ Otočila jsem tedy na další kapitolu.

„Slunce a luna. Super.“ Zaklapla jsem knihu a dívala jsem se do dálky, zvané nic. Po další minutě jsem knihu opět otevřela a našla jsem si rejstřík. Květiny. Byliny. Stromy.

„Tady to je! Meditace, centralizace, uzemnění a živly!“ Radostí bez sebe jsem nalistovala příslušnou stránku.

Přečetla jsme si pokyny uzemnění.

Stoupla jsem si podle mého plus mínus doprostřed tohoto ničeho. Zavřela jsem oči a představila jsem si tmu, no vlastně to nebylo ani tak těžké. Jak bylo psáno v knize, zatlačila jsem všechny mé myšlenky dozadu, úplně dozadu mé hlavy a vytvořila jsem kolem nich velkou hradbu. Poté jsem si představila, nad mou hlavou, velkou zářivou kouli, která se houpe, krouží, kolem mé postavy, a zase nazpátek, kolem své osy, poté se zastaví přímo nad mou osobou a začnou z ní vylétávat paprsky světla, které jsou léčivé, každé místo mého těla, kam dopadne paprsek, se léčí, vypuzuje ze mě vše negativní a dovoluje mi to, se povznést.

Otevřela jsem oči, moje mysl byla totálně jasná, nic mě netížilo, vše bylo pryč. Knihu jsem zavřela a podívala jsem se pod sebe.

Netuším, kde se ve mně vzala všechna ta důvěra k těmto věcem, ale dřepla jsem si a nabrala jsme hrst suché zeminy do své dlaně, nechala jsem ji zase spadnout na zem a na to samé místo jsem položila ruku.

„Vivamus patria an aqua in te gurgles, Vivamus!“ Nevím, odkud jsem to měla, ale samotnou mě to překvapilo. Ze země začala téci voda a země se začala zelenat, když jsem položila ruku na jiné místo, začal se od ní, do nekonečna zelenat pás svěží trávy. Zaradovala jsem se. Nikdy jsem se o latinu nezajímala, jen doufám, že ke všemu nebudu potřebovat formule, jako jakási čarodějka.

Líbilo? Dostáváme se totiž k hlavní zápletce, doufám, že se těšíte.

Prosím o komentáře...

Tak jo, přidávám sem maličký dovětek: Naštvali jste mě, u minulé kapitoly nebylo ani dvacet komentářů, takže dokud jich tady nenaleznu minimálně 25, tak vám další kapitolku nevydám, tentokrát již beze srandy...

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Týraná 12. kapitola: