Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 13. kapitola

27.03.2011 (15:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2341×

Schopnosti

Kolkolem se rozléhal zpěv ptáků, bzučení včel a zurčení potůčku. Vánek si pohrával s mými vlasy a vršky stromů zářily zeleným listím. Ovocné stromy byly obsypány ovocem. Usmívala jsem se sama pro sebe, takovouto čistou a panenskou přírodu jsem vytvořila sama, za několik hodin.

Dívala jsem se na to vše, co jsem stvořila a byla jsem na sebe pyšná. Laura měla pravdu, moje schopnosti jsou mnohem silnější a rozmanitější, než jsem si vůbec dokázala kdy představit.

„Hotovo?“ ozvalo se za mnou.

„Nevidíš?“ Ani jsem se neotáčela, abych věděla, že je to Laura.

„Je to krásné, doopravdy jsi velmi talentovaná. Jen by to chtělo trochu důslednosti.“ Rozčílila jsem se.

„Cože?“ Naštvaně jsem se na ni otočila. Usmívala se.

„Koukni.“ Otočila jsem se nazpátek a vše, co jsem vytvořila, bylo pryč.

„Cos to provedla?“

„Já? Nic. To ty se neumíš soustředit na více věcí najednou a to se projeví i v boji proti Dariovi. On je lstivý, bude se tě snažit obelstít, a pokud podlehneš, jako nyní vzteku, tak zemřeš.“ Otočila se a odešla.

„Jasně, tobě se to říká, ty nejsi už nějaké ty hodiny zavřená v neviditelné kopuli!“ Slyšela jsem jen její smích. Sedla jsem si a začala jsem si to vše zase představovat v mé mysli. Vše, co jsem stvořila v hlavě, jsem se snažila udržet, i když jsme otevřela oči. Jednotlivé věci jsem umísťovala na jednotlivá místa, pouze mávnutím ruky. Usmála jsem se.

„Vím, že tady jsi a že mě pozoruješ.“ Neodpovídala, otočila jsem se na ni. Proti mně stál muž s bronzovým hnízdem na hlavě.

„Ahoj.“ Usmál se na mě lstivým úsměvem.

„Edwarde, velmi ráda tě zase vidím, i když při posledním našem střetu jsem byla, ani ne desetiminutové mimino.“ Úsměv mu trochu poklesnul, ale snažil se to skrýt.

„Jak to že si mě pamatuješ?“

„Přečetla jsem si tě, jsi špatný čtenář myšlenek.“ Mávla jsem rukou na něj, jeho nohy obtočily kořeny stromu, stejně tak i jeho ruce. „Víš, mohla bych tě zabít jedinou myšlenkou.“ Usmál se.

„Byla bys mrtvá už dávno, kdybych Dariovi řekl, že ses nenarodila mrtvá.“ V mé mysli jsem stále tvořila věci okolo sebe, ale také jsme se soustředila na uvázání Edwarda. „Jsi dobrá. Lauřin kruh, co?“ Usmála jsem se na něj.

„Jak o něm víš?“ Zarazil se během nádechu, protože ho kořeny ještě více zmáčkly.

„Ona je jednou z pěti Wicanských velekněžek. Byla jí, už když tě porodila. Vždy tuto magii vyznávala.“ Za mnou jsem ucítila pohyb.

„Zdali chceš nadále žít, nehýbej se.“ Otočila jsem se. Za mnou stála Laura. „Celé si to hrála?“

„Ne, jen jsem chtěla vědět, jak silná dokážeš být.“ Natáhla jsem k ní ruku, kolem ní se rozestoupil kontrolovatelný oheň.

„Co myslíš?“ Přikývla.

„Jsi dobrá, zlepšuješ se.“ Její slova mě navztekaly.

„Nejsem dobrá, jsem výjimečná a vždy jsem byla a navždy budu skvělá.“ Zmizela, ona i Edward. Byli fuč. „Co to ksakru?“

„Iluze. Měla by ses naučit je rozeznávat.“ Za mnou stály tři identické Laury.

„Aha, takže mám poznat, která jsi ty?“ Usmály se.

„Co když jsem to já?“ Otočila jsem se, po každé mé straně stálo několik Lauřiných kopií, vedle sebe. „Najdi si mě.“ Vyřkly všechny najednou.

„Hezká prostorová projekce. Trošku jsem tady studovala tu tvoji knihu magie a něco málo jsem se naučila.“ Stála jsem v jejich středu, ke každé z nich jsem poslala pruh ohně. „A to, že Iluze, oheň nezničí.“ Všechny tam stály, koukaly na mě a hořely, až na jednu, ta se divně kroutila. Nechala jsem iluze vybuchnout a Lauru, tu pravou, jsem nechala vyprostit z plamenů.

„Skvělá práce.“ 

„Nyní mě pusť.“ Usmála se.

„Mohlas odejít kdykoli, stačilo říct prosím.“ Zamračila jsem se na ni.

„Prosím?“ Přikývla. Šla jsem tedy k jedné ze stěn. „Prosím.“ Zavřela jsem oči a šla jsem, nikde jsem nenarazila, a když jsem otevřela oči, byla jsem na druhé straně.

Nevěděla jsem, odkud jsem sem přišla, anebo z jaké strany jsem vyšla. Byla hluboká noc. Nechala jsem se vést svými upířími instinkty. Jak jsem správně předpokládala, za necelých pět minut mě dovedly domů.

Jasper seděl na pohovce a bezmyšlenkovitě se koukal na teleshopping.

„Mrcha,“ procedila jsem skrz zuby, což přitáhlo jeho pozornost.

„Co se stalo?“ Nalila jsem si sklenici mléka a posadila jsem se vedle něho.

„Zavřela mě od rána v jakési kopuli, odkud jsem nemohla odejít, musela jsem v ní udělat ráj na zemi. Potom mi to zničí. Když zase začnu, udělá iluzi Edwarda a sebe a potom mi jen řekne, že se ven dostanu jediným slovem. Prosím.“ Začal se smát.

„Co je na tom tak vtipného?“ Přestal se smát.

„Sama jsi to chtěla, tak si nestěžuj. Je to tvá matka, ale především je predátorka. Dokáže tě vyšťavit, úplně. Jako tvá učitelka bude pořádně neoblomná, nebude ti ustupovat a bude používat metody, které dost možná budou hraničit s týráním. Nesmíš zapomínat, že ona byla týraná. Ona je tím poznamenaná, a i když říká, že to tak není, že nemá pocity a city, že nic necítí, není to pravda, ona nechce, kdyby chtěla, dokázala by to vše překonat.“ Možná měl pravdu.

„Zapomněl jsi tu nejdůležitější věc, Jaspere.“ Otočila jsem se, ve vstupních dveřích stála Laura. „Žila jsem s Dariem, osvojila jsem si jeho umění zrady a podvodu, taky jeho lstivost. Nejdůležitější však je, že okážu bez slitování zabít jedním ladným pohybem ruky.“ Usmála se, v jejím úsměvu se zračila pouhá čistá krutost, nic více. Prošla kolem nás dvou. Byli jsme zkamenělí, jako sochy.

„Už mi věříš?“ ozval se Jasper.

„Ano, ale já mám něco, tedy umím něco, co mi dnes ona ukázala. Stačilo jen párkrát zhlédnout, jak to dělá.“ Ukázala jsem za Jaspera, otočil se.

„Tam ale nic není.“ Otočil se hlavou zpět ke mně a zůstal jen zírat.

„Tohle jsou mé kloňátka.“ Usmála jsem se. „Poznáš, která je skutečná?“

„Iluze necítí.“

„Omyl.“

„Iluze nemohou vzít do ruky.“ Všichni tři jsme uchopili předmět nám nejbližší.

„Omyl.“

„Prostrčím vámi ruku.“ Zasmála jsem se.

„Omyl. Jediná věc, jak zaručeně poznáš iluzi, je oheň.“ Na schodech stála Laura, která moje divadélko, očividně, již delší dobu sledovala. „Jsi dobrou pozorovatelkou. Jak si odhalila ten trik?“ Lstivě jsem se usmála.

„Kouzelník nikdy neříká, jak čaruje.“ Zanechala jsem tam ty dva společně a zamířila jsem k sobě do pokoje, kde jsem si dopřála dlouhou, horkou sprchu.

Zrovna jsme si pročítala v knize Wicca, když někdo zaklepal na dveře. Knihu jsme schovala pod postel a naklonovala jsem se.

„Dále.“ Vstoupila Laura. Na klony se ani nepodívala.

„Ahoj, Artemis. Musíme si promluvit.“ Přikývla jsem, takže si jednoduše sedla do křesla, naproti mé postele.

„Co potřebuješ?“ Byla jsem nedočkavá.

„Jsi učenlivá, za jeden den ses naučila ovládat všechny své schopnosti, tedy skoro všechny. Je tu ještě jedna.“ Vzpomněla jsem si na tu figurínu. Sama od sebe jsem vstala a zamířila jsem pryč z pokoje. Laura mě sledovala a následovala až na zahradu, kde jsem si stoupla proti té figuríně.

„Vidím, že se vyznáš, obléct jí originální model od Dolge and Gabanna. Nerozhodí mě to.“ Stoupla jsem si před figurínu. Bylo celkem složité, zničit duši něčeho, co duši nemělo. Zaměřila jsem se na jeho hlavu a jediným plynulým pohybem, a to natažením ruky před sebe ve směru figuríny, se figurína rozletěla na desítky tisíc kousků.

„Zkus to na tomto klonovi.“ Pobídla mě Laura, přede mnou stál Jasper. „Darius na sebe umí brát jinou podobu, bude tě chtít zmást.“ Usmála jsem se.

„Jaspera bych poznala i se zavázanýma očima.“ Usmála se na mě.

„Tohle bude čistý boj. Musíš využívat nejen obrané chvaty a tvé schopnosti, ale hlavně musíš umět klamat tělem, pohledem, gesty a výrazy v obličeji. Rozumíš?“ Přikývla jsem.

Jasper se dal do pohybu. Chvíli jsme kolem sebe jen bezcílně kroužili.

„Vidím, že jsi stejně krásná jako tvá matka, kdysi. Víš, až tě dostanu. Podám si tě přesně jako jí.“ Usmála jsem se.

„Samozřejmě, to je tvé plné právo, ale to bys mě musel nejdříve, podle tvých vlastních slov, dostat.“ Zvedla jsem obočí a čekala jsem. Udělal výpad zleva. Lehce jsem se mu vyhnula a zaútočila jsem na něj větrem. Nepřestával se hýbat, ať už jsem na něj použila jakýkoli živel, nic to s ním neudělalo. Na chvilku jsem začala panikařit.

„Copak? Došly nápady?“ Usmála jsem se.

„Právě jsi mi jeden přivodil.“ Z nebe do země uhodil blesk, při té příležitosti jsem se naklonovala a obklíčila jsem ho. Všem mým klonům, včetně mě, jsem do ruky nachystala ohnivou kouli.

„Tak co? Která jsem?“ Ani na chvíli jsem v jeho očích neviděla pochyby, ale podle toho, co udělal, neměl vůbec tušení, která jsem. Vrhnul se po jedné z mých iluzí, které byly za ním. To mi dalo čas, abych se mohla soustředit pouze na něj. Vybuchl. Přímo přede mnou. Rozletěl se na prach.

Otočila jsem se na Lauru, ta se moc záhadně usmívala, když poodstoupila stranou, stál tam on. Ne, už jako iluze byl skutečný. Darius.

„Tys mě podvedla!“

„Cos ode mě čekala? Myslela sis, že se po osmi letech objevím jen tak? Pro nic za nic a chci tě získat zpět na svou stranu? Potřebovala jsem o tobě a tvých schopnostech vědět úplně vše, abych tě poté mohla co nejsnadněji zabít!“ Ďábelsky se zasmála.

„Tak se ukaž, mrcho.“ Byla jsem obklíčena, kroužili kolem mě v pravidelném kruhu z jedné strany ona a z druhé Darius.

„Dneska je tvůj soudný den. Doufám, že jsi na to připravena, když jsi zabila Jaspera, nemáš nikoho, kdo by ti pomohl.“ Usmál se Darius.

„Cože?“ Podívala jsem se na zbytky prachu, co zůstal po imaginárním Jasperovi. „Jasně, iluze by se přeci nerozpadla v prach! Ty mrcho!“ Poslala jsem jí ohnivou kouli, kterou snáz chytla ve své ruce a poslala mi ji nazpět. Sehnula jsem se, doufala jsem, že Darius nedává dost velký pozor, ale to jsem se mýlila. Zachytil nejdříve kouli a poté udělal výpad, zachytil a odhodil mě. Narazila jsem zády na strom.

Dopadla jsem na zem. Nechala jsem vznést mlhu a uhodit pár blesků, mezitím jsem se schovala za strom a do bitvy jsem poslala můj klon. Bolelo mě celé tělo, myslím, že mám zlomených pár žeber.

„Už máš dost?“ Ozvalo se za mnou. Nenápadně jsem koukla, co se tam děje. Kopali do ní, agresivně, bolelo mě to za ní. Nechala jsem ji zmizet. Byli z toho zmateni. Nechala jsem mého dalšího klona objevit se za nimi.

„Vidím, že jste si s mým klonem hezky pohráli.“ Laura se zamračila.

„Jak si můžeme být jistí, že nejsi jen další klon?“

„Nevím, mami.“ Klon se na ni ďábelsky usmál. „Musíš to zkusit, jinak si nikdy nebudeš ničím jistá.“ Sama jsem se zahalila do mlhy a tu, která byla okolo nich, jsem nechala ještě zhoustnout. Klon s nimi zápasil, zatímco já chystala past.

Když jsem byla zase nachystaná zaútočit, nechala jsem klona zmizet.

„Další klon!“ znadával Darius.

„Jo, ale teď se vrhni na mě. Já už nejsem klon.“ Přes rameno se na mě podíval.

„Jsi klon, poznám to na tobě.“ Usmála jsem se, můj plán vyšel.

„Možná jsem klon, ale jak poznáš, kde je tedy mé pravé já?“ Skočil mi na to, tedy doufám. Laura se někam vytratila, ale stále jsem vnímala její přítomnost zde, věděla jsem přesně, kde se nachází. Jediné malé kývnutí Dariovou hlavou mi napovědělo, že na mě zaútočí. Otočila jsem se na ni. „Tohle je můj pozdrav pro tebe do pekla, mami.“ Poslala jsem na ni ohnivou kouli, shořela, než jsem si uvědomila fakt, že je vážně mrtvá.

Darius za mnou nehybně stál. Naštěstí jsem díky svému instinktu dokázala vycítit jeho přesnou polohu.

„Zajímavé.“ Neotáčela jsem se.

„Víš, celou dobu jsem si myslela, že jste kloni, protože těm oheň neublíží, ale tohle očividně nebyl klon. Takže,“ řekla jsem a následně se otočila. „To znamená, že bych tě mohla spálit.“ Jeho výraz byl ohromený.

„Právě jsi zabila svou matku a nehnulo se v tobě vůbec nic, žádný stesk.“ V oku se mu něco zalesklo. „A přesto, tvá slabina je, že miluješ.“ Podívala jsem se na své ruce. „Já tuto slabinu nemám, přeci jenom, jsem démon.“ Zahleděla jsem se mu do očí, prokřehla jsem nad tím, co jsem nyní udělala.

„Nehodlám se ti vzdát!“ Zněla jsem rozhodně.

„V to doufám, chci tě zničit pomalou, bolestivou smrtí.“ Usmála jsem se mu.

„Právě naopak, zabiju tě já, dnes, za to, cos za celý život mé matce udělal. I když to možná nyní byla mrcha, co mě chtěla zabít, vždy taková nebyla. Byla hodná a moc si toho vytrpěla. Kvůli tobě. Za to zaplatíš.“ Věděl, že našel mé slabé místo, mou slabinou doopravdy byla láska, ale jak někoho můžu milovat, když jsme dva lidi, tedy upíry, které jsem měla ráda, jednoho jsem dokonce milovala, zabila?

„Nevěřím ti.“ Odhalil dvě řady lesklých zubů.

„To po tobě nikdo nechce.“ Všechen vztek, který jsem v sobě dusila, všechny pocity, touhy, nejtajnější tužby, dokonce i lásku jsem vtěsnala do jedné, jediné myšlenkové bubliny, kterou jsem k němu vyslala. Bylo to jako dynamit. Jeho tělo se rozpadlo jako domeček z karet, jako puzzle, které shodíte z rámu.

Byl mrtev a já taky, ne fyzicky, ale copak dokážu ještě žít, když jsem zabila Jaspera i Lauru? Za mnou se ozval potlesk. Otočila jsem se. Stáli za mnou, oba dva a zeširoka se usmívali.

Prosím o komentáře.

No, rozhodla jsem se na Vás všechny se nevykašlat - mimochodem včera ve sprše xD - a přestat si lámat hlavu s počtem komentářů, sice mě moc netěší, že musím ustoupit já vám a ne naopak, ale důležité není, jestli je komentářů hodně, ale jestli jsou kladné...

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Týraná 13. kapitola: