Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi má Bella! - 7. kapitola

20.09.2012 (08:30) • LeahCc • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1656×

Edward:

Pak jsem to uslyšel. Pro lidské uši nepostřehnutelný výkřik. Zazněl až vzadu, kde se krčilo malé skladiště. Tam byli i ti lidé. Viděl jsem, na co myslí. Dopředu mě poháněla neuvěřitelná zuřivost.

„Prosím… ne…" To byl zvuk Bellina hlasu. Jediným skokem jsem překonal vzdálenost, co ještě zbývala, a rozrazil jsem dveře.

Odporný, tlustý chlap se nad ní skláněl a pokoušel se jí strhat ty zbytky oblečení, které na sobě ještě měla. Okolo něj stálo sedm dalších a nadšeně ho povzbuzovali. Vrhl jsem se k nim. Jeho jsem popadl za krk a odhodil na protější stěnu. Na chvíli jsem litoval, že jsem mu hned nezlomil vaz. Bolestně vykřikl a jeho kumpáni na mě vyděšeně zahlíželi. Několik z nich se jako na povel vrhlo ke dveřím, kam už dorazil Jacob s Alicí. Nechal jsem je jim, i když bych si moc přál jim zakroutit krkem.

„Bello?" zašeptal jsem. „Bello, hlavně tu zůstaň! Nesmíš to vzdát!" vykřikl jsem naléhavě, když zavřela oči a její srdce několikrát vynechalo. Přece jí nemohli tak moc ublížit, nebo jo? Dorazili jsme přece včas...

Na bolestí strhané tváři se jí objevil lehký úsměv. Srdce jí tlouklo. Slabě, ale přece, a to pro mě bylo nejdůležitější.

„Už je dobře. Už se ti nic nestane, všechno je v pořádku a jsi v bezpečí," zamumlal jsem jí do ucha. Spokojeně si kývla, i když nejspíš neměla dost sil, aby odpověděla.

Bella:

Edward mě zabalil do deky a položil na postel. Probudila jsem se v jejich obrovské vile a od té chvíle se ode mě nehnul. Čekala jsem, že se bude zlobit. Byla jsem napůl přesvědčená, že mi vynadá. Byla jsem to koneckonců já, kdo bez dovolení odjel do Seattlu. Ale Edward ne. Šeptal mi, že ho to mrzí, a že už nedopustí, aby se mi něco stalo. Cítila jsem se trošku provinile, protože to opravdu byla moje vina a on to házel na sebe, ale to rychle přešlo.

Ruku jsem měla v sádře a pevně přivázanou k hrudi, která mimochodem byla taky plná obvazů. Jeho studená paže byla lepší a pohodlnější než led, takže si vedle mě lehl a lehce mě objal. Cítila jsem se zvláštně. Ještě před dvěma dny bych v jeho blízkosti rozhodně klidná nevydržela a už vůbec bych mu nevystavovala svůj odhalený krk. Ale jak jsem mohla kdysi? Byl opravdu tak špatný jen proto, že je upír?

„Jak to mezi námi bylo dřív? Myslím před tou nehodou...?" odvážila jsem se zeptat. Zareagoval přesně podle mého očekávání. Ztuhl, zaťal čelist a zahleděl se neznámo kam. Nakonec si k mému překvapení povzdechl a odpověděl:

„Bylo to jiné. Ale změnila ses a já taky. Obyčejně ses po mně vrhala a já pak musel krotit nás oba, abych náhodou neztratil kontrolu," usmál se. Váhavě jsem se pousmála a stočila pohled jinam, aby mi neviděl do očí. Nechápala jsem, jak jsem se mohla chtít sápat po upírovi, který má v mé přítomnosti dost chatrné sebeovládání.

„Jak moc jsem se změnila k horšímu?" Moc špatných změn jsem totiž nezaregistrovala. Na druhou stranu jsem se konečně naučila oblékat a malovat. Nakupování mi přišlo super, i když tehdy jsem to prý nenáviděla. Edward stále váhal s odpovědí, tak jsem ho pobídla.

„No? Zas tak strašná zas být nemůžu, ne?"

„Jistě, že nejsi strašná!" vyhrkl zděšeně. „Já jen, že... Jsi prostě jiná, než dřív. Už nejsi moje Bella," řekl neochotně. Nepovažovala jsem za rozumné říct ne, to nejsem, tak jsem raději mlčela.

Chvíli jsem přemýšlela a potom dospěla k rozhodnutí. Čím dřív to udělám, tím dřív to budu mít za sebou. Ale první se na to potřebuji vyspat.

„Mohl bys mi dát prášek a zhasnout?" poprosila jsem Edwarda. Nedůvěřivě se na mě podíval. Určitě očekával nějaké další otázky, ale byla jsem zticha.

„No tak!" zabručela jsem netrpělivě, když se k tomu stále neměl. Poslechl mě a za několik vteřin přede mnou ležela sklenice s vodou, prášek na utlumení bolesti a další na spaní. Zapila jsem je a potom čekala, až se propadnu do klidného a ničím nerušeného spánku.

. . .

„Haló?" zamumlala jsem. S potížemi jsem od sebe odlepila ztěžklá víčka a rozhlédla se. Ležela jsem v Edwardově pokoji, zabalená do deky. Podle světla mohlo být pozdě odpoledne.

„Je tu někdo?" zavolala jsem úzkostně. Není příjemné být sama v prázdném domě. Obzvlášť, když je to sídlo upírů. Otřásla jsem se. I když mi ten upír nejspíš zachránil život...

„Bello?" ozvalo se mi za zády a já jsem s výkřikem nadskočila. Otočila jsem se na majitele toho hlasu. Edward stál v nohách postele a nešťastně si mě prohlížel.

„Jak ses vyspala?" Nádech, výdech, klid...

„Šlo to. Musím s tebou mluvit. Já... čím dřív to udělám, tím líp," pronesla jsem odevzdaně. Nechápavě se zamračil. Rozhodla jsem se udělat to, co bylo nejlepší. I když to bude bolet nás oba. 

„O čem?"

„Musím... Chci...," pletla se mi slova. „Měli bychom se rozejít." Vytřeštil na mě oči.

„Bello, to není vtipné," zavrčel.

„Já si nedělám srandu," odsekla jsem.

„Teď ses probudila a plácáš nesmysly. Ještě napůl spíš." 

„Jsem naprosto vzhůru a udělám to, co jsem měla udělat, ještě než to bylo takové. Zašlo to moc daleko. Chci se rozejít. Vlastně ne, nechci, protože mezi námi nic není. Nepamatuji si, že by bylo," dodala jsem a poklepala si na hlavu, která to všechno zavinila.

„Bello! To nemyslíš vážně. To nedokážu, neumím tě znovu opustit!" vykřikl zoufale. V očích měl bolest i vztek. A nehodlal mě poslechnout, protože to vždycky byl on a jiní, kdo za mě rozhodovali. Právo volby mi zřejmě nepřísluší.

„To nejde Bello, miluji tě!"

„Ale já tebe ne," řekla jsem popravdě. Bolest v jeho očích teď byla naprosto zdrcující. I já jsem cítila bolest, ale hlavně provinění. Nechtěla jsem to na něj takhle vybalit.

„Já vím," zašeptal. Nedokázala jsem se dívat na to, jak trpí. Možná to bylo špatně, ale musela jsem ho utěšit. Nechtěla jsem, aby tu novou Isabellu nenáviděl.

„Nevíš. Já... Jsem si jistá, že ta Bella, kterou jsi miloval, a která milovala tebe, tam pořád někde je. Pohřbená hodně hluboko, ale je. Jenže já... Chci nový život, nové lidi. Chci se bláznivě zamilovat a potom skončit u televize se zlomeným srdcem a kýblem zmrzliny. Chci dělat jednu chybu za druhou, abych se z nich potom poučila. Chci se opít a potom se dozvídat v televizi, co všechno jsem způsobila. Ráno se budit vedle cizích lidí a netušit -"

„Dost, Bello! Dost! Mluvíš z cesty," přerušil mě zděšeně a položil mi ledovou dlaň na čelo. Ale já jsem neměla teplotu.

„Je v tom Jacob?" zeptal se zlomeně. Proč chlapy jako první vždycky napadá jiný muž?

„Není. Jen chci žít život, o kterém si můžu rozhodovat sama."

„Vždyť rozhoduješ," namítl nepříliš přesvědčeně.

„Od chvíle, kdy jsem v nemocnici otevřela oči, mám pocit, že za mě rozhodují jiní. Ty, Jacob, Alice, Charlie, tvoje rodina, moje... Všichni mi říkají, co mám dělat, protože jsem to tak prý dělávala. I náš vztah. Ani jste se mě neptali, jestli to chci," namítla jsem. „Postavili jste to přede mě jako hotovou věc."

„Bello, nedělej to," zaprosil Edward, když to konečně pochopil. „Nechoď. Na něco přijdeme, vrátíme ti vzpomínky. A když ne... Nějak to vyřešíme, zvládneme to. Já tě pořád miluji," šeptl a otřel mi zvlhlé oči. 

„Miloval," opravila jsem ho. „A jmenuji se Isabella."

„Sama jsi říkala, že to někde uvnitř tebe je. Zažiješ všechno znova, budeme cestovat, poznáš nový svět a nové lidi, jak jsi chtěla. Pojedu s tebou, ale nebudu tě v ničem omezovat. Uvidíš, že se do mě znovu zamiluješ," zněl rozhodně. Vůbec o tom nepochyboval. A znovu mi vůbec nedával na výběr.

„Edwarde..."

„Nechci slyšet žádné námitky. Dej mi rok a potom slibuji, že když budeš chtít, zmizím a už mě neuvidíš." A je to tu zas...

„Nezmizíš." O tom jsem zase nepochybovala já. Uhnul očima.

„Přísahám, že pokud mi přesně za rok oznámíš, že to tak nechceš, odejdu. A nevrátím se." Zavrtěla jsem hlavou.

„Ale nakonec to zase porušíš... Cos to říkal, o tom cestování?" zeptala jsem se, abych ho hned nezranila odmítnutím. I když jsem mu prostě měla říct, že nemám zájem. Jinak to nešlo, nakonec mě vždycky nějak přemluví, abych udělala to, co chce on. Co chtějí ostatní.

„Projedeme celý svět. Uvidíš, co budeš chtít. Udělám cokoliv, ale nevzdám se tě," prohlásil. Možná jsem předtím měla mlčet, ale... Co proti němu zmůžu? Jsem nic.

„Bylo by to k tobě fér. Ty jsi koneckonců nic neudělal, že? To já jsem vrazila do toho stromu. Třeba máš pravdu..." 

Jedna moje část si byla jistá, že právě dělám největší chybu svého života. No, ta druhá... Asi ta, co k Edwardovi něco cítila, chtěla být s ním. A především věděla, že by mě k tomu přinutil tak jako tak. Chtěla jsem mu dát šanci. Už jsem to věděla.

„Pojedu," řekla jsem odhodlaně. A potom jsem se řízla do prstu a stvrdila to podpisem vlastní krví... No, tak to zas ne. Ale dalo by se to k tomu přirovnat. Když jsem totiž vyslovila to jediné slovo, Edward se v sekundě vymrštil a začal rázovat po pokoji. Vytáhl mobil a dlouho do něj něco drmolil... Nevím, znělo to jako španělština. Vyděšeně jsem se krčila na posteli a zase začala svého rozhodnutí litovat.

„Co to děláš?" pípla jsem. Nechápavě se na mě podíval.

„Sháním letenky. A hotely, a tak," vysvětlil jako naprostou samozřejmost. Vytřeštila jsem oči.

„To jako hned?! Já se nemůžu jen tak sbalit a odjet, Edwarde. Nejsem upír. Mám - mám lidskou rodinu," zabrumlala jsem. Už už jsem chtěla říct: Mám city a záleží mi na ostatních. Nemůžu jen tak vypadnout. Ale nepřipadalo mi to moc rozumné. A navíc - Edward city měl. Teda doufám. Ale určitě je měl. Někde hluboko byl taky člověk. Tak jako moje vzpomínky - hluboko... Najednou mě něco napadlo.

„Edwarde, když jsem... Tam ve městě. Zase jsem to měla. Vzpomínku. Jiné místo, jiní lidé, ale bylo to podobné. Osm mužů, temná ulice... O co tehdy šlo a čí bylo to auto?" S překvapeným úsměvem se na mě podíval.

„To jsem byl já. Zachránil jsem tě na poslední chvíli. Ale to auto už nemám. Emmett hrál s Jasperem rallye, když jsem nebyl doma...," uchechtl se. Hm... Vím, že teď má takové stříbrné a podobné tomu ze vzpomínky. Ale jezdí v Astonovi.

„Charlie s tím nikdy nebude souhlasit," namítla jsem tiše, když Edward vytáhl telefon a znovu do něj začal něco mumlat cizími jazyky. Otočil se na mě.

„To nech na mně. Jen se obávám, že budeš muset podstoupit nákupy s Alicí, jelikož já budu zpracovávat tvého otce."

„Nákupy jsou fajn," kývla jsem, a pak jsem se zarazila. „Jak to myslíš, zpracovávat mého otce?" vřískla jsem vyděšeně. A na nákupy nejdu. Ne s upírem.

„Klid, klid, Bello. Myslel jsem přemluvit, ne sníst," protočil oči. Ale podle mě to neznělo zrovna dvakrát přesvědčivě. Srdce mi tlouklo jako splašené, ale můj slib už zřejmě nešel vzít zpátky. Stejně by mě nakonec přemluvil, stejně by nakonec bylo po jeho. Tak jako vždycky. Vždycky to je podle ostatních. Není to jen v Edwardovi, je to ve všech.

Edward vstal, udělal několik kroků a přistoupil až ke mně. Statečně jsem odolávala nutkání couvnout.

„Takže pojedeš? Dáš mi šanci?" zašeptl a pohladil mě po tváři.

„Hmm..." Strach začal mizet, topila jsem se v jeho očích.

„Miluji tě," zašeptal a rty se dotkl mé tváře. Chtěla jsem protestovat, ale když se mě dotýkal, tělem mi proti mé vůli projížděly elektrické náboje a já jsem nebyla schopná poskládat smysluplnou větu. Ale to bylo špatně, uvědomovala si moje rozumnější (a samozřejmě podstatně menší) část. Není dobře cítit takové věci v blízkosti jeho - upíra.

Najednou mě vášnivě políbil a já jsem hodila všechny starosti za hlavu. Zítra času dost...

Věnováno NessieCullenBlack za její pravidelné komentáře a podporu. Jsi zlato, díky.

Děkuji vám všem za komentáře v předchozí kapitolce.  Omlouvám se, že mi tahle trvala tak dlouho, ale měla jsem hodně školy. 

Dokázali byste tentokrát ty komentáře vytáhnout až na desítku? Moc by to pro mě znamenalo. 

Tak, už jen doufám, že se dnešní kapitola líbila a slibuji, že ta další bude co nejdřív.

Vaše LCC

Autor: LeahCc (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi má Bella! - 7. kapitola: