Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi má Bella! - 6. kapitola

31.08.2012 (11:45) • LeahCc • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1952×

Bella:

„Tak jsme tady!" zavolal vesele Mike. Zastavili jsme na rohu špinavé ulice. Bylo už šero, takže bohatě osvícený noční klub neuvěřitelně zářil. Neonová písmena Wendy's byla sice trochu vybledlá a omítka se rozpadala, ale co. I tak to vypadalo slibně. Já, Tyler, Markéta, Angela a Mike jsme jeli v jeho autě a teď jsme taky společně vystoupili. Ostatní jeli v autě s Andreou a měli přijet až později.

„Tak jdeme," rozkázala Markéta. Rychle si upravila své platinově blond vlasy a táhla Angelu do klubu. Kluci už zmizeli vevnitř, takže jsem před vchodem stála jediná. Není se čeho bát, nikdo tě tam neukousne, přesvědčovala jsem sama sebe. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila jsem.

Hlasitá hudba na mě okamžitě dolehla. Bylo to jako rána pěstí. Na tanečním parketu se svíjely desítky těl, a přestože venku nevypadal klub nic moc, zevnitř byl úžasný. Zamířila jsem k osvětlenému baru, který byl částečně oddělený od všeho ostatního. Díky bohu, ještě chvíli a z toho řevu bych ohluchla. 

„Ahoj Bello!" zavolala na mě od stolu Markéta. Oplatila jsem jí úsměv a přišla k ní.

„Bello, ostatní nepřijeli. Andrea bourala, tak z toho nebude nic. Všichni jsou prý v pořádku," dodala rychle, když viděla můj vyděšený výraz. 

Markéta se nenuceně napila a věnovala okouzlující úsměv mladému barmanovi. Chvíli jsem ji pozorovala a musím přiznat, že mě překvapila. Celou cestu nezavřela pusu o tom, jak vlítne na parket a všechny ohromí. Už jsem ji viděla tančit o přestávce, tak jsem jí to věřila. Ale co teda dělá tady? Posadila jsem se k ní a ona se zatvářila, jakože bude brečet.

„Podívej se! Ten pitomec Erik mi stoupl na nohu. Musí vážit nejmíň tunu, nemůžu došlápnout, jak to bolí!"

„To je mi líto." Nevěděla jsem, co víc na to říct. Ani jsem nemusela, Markéta se znovu rozmluvila.

„Víš, Isabell, že jsme se dřív moc nemusely, že? Ale tak si říkám, že bychom mohly začít znovu. Po té nehodě jsi jako vyměněná, žádná ušlápnutá Bella. Teď jsi někdo. A já se s lidmi, kteří něco znamenají, ráda bavím," domlouvala mi a mně začalo být dost trapně.

„Myslím, že si půjdu zatančit," zamumlala jsem a doufala, že jsem Markétu moc neurazila.

Když jsem šla k tanečnímu parketu, zase mě ohromila ohlušující hudba. Nešlo to jinak, začala jsem se vlnit spolu s ostatními. Hýbali jsme v rytmu hudby a všem bylo jedno, vedle koho právě stojí. Divoce jsem se kroutila do rytmu a nějaký odvážlivec se ke mně přidal, tak jsme tančili v páru. 

„Hej, Isabell!" zavolal na mě kdosi. Když se konečně přiblížil, poznala jsem v něm Tylera.

„Iso, pojď na skleničku," přemlouval mě. Chtěla jsem ještě tancovat, ale odtáhnul mě zpátky k baru a můj tanečník se mě ani nezastal. Markéta mezitím zmizela, místo ní tam bylo plno dalších lidí. Tyler mě zavedl ke stolu a ztěžka dosedl na židli, měl už něco vypito.

„Ták... co si dáš, kotě?" protáhl a zkusil mě chytit za zadek. Naštvaně jsem se mu vytrhla.

„Jdi si najít někoho jiného, já nemám zájem!" zaprskala jsem na něj a otřásla se.

„No tak, nebuď taková, Iso." Už jsem ho neposlouchala a zmizela jsem mu z dohledu, pro jistotu. Najednou mi nepřipadal tak milý. 

Krok z bláta do louže, narazila jsem přímo do hrudi neznámého chlapa. Něčím smrděl, nejspíš cigarety a alkohol. Obrátil se mi z té vůně žaludek.

„Tak ty jsi Bella?" zeptal se mě vysoký blonďák a já v něm poznala svého tanečního partnera. Když jsme tancovali, vypadal trochu jinak, střízlivěji. 

„Jo, to jsem." Mohlo mu být asi dvacet, možná víc a bohužel byl stejně jako Tyler, opilý. Copak se tady všichni musí hned opít? Jistě Bello, jsi přece v klubu, odpověděla jsem si ironicky.

„Hele zla... to, nech-ceš někam zajít?" vyblábolil ze sebe. Znovu mě zavalil pach alkoholu říznutý nějakým sajrajtem. Znechuceně jsem se otřásla.

„Já vážně nemám zájem!" odsekla jsem a snažila se ztratit. Asi pojedu domů, tenhle divný klub byl vážně špatný nápad.

„Ne tak rychle. Po... pojď sem!" Chytil mě za ruku a přitáhl zpátky. Pokoušela jsem se mu vytrhnout, ale nemělo to žádný účinek. Spíš naopak, jeho stisk ještě zesílil.

„Pusť mě, ty hajzle, nebo začnu křičet!" Volnou rukou se ho pokoušela praštit, ale to ho jen vyhecovalo. Cítila jsem jeho dech těsně u ucha.

„Nebuď taková. Nikdo by se tě stej... stejně nezastal." Zoufale jsem sebou mlela. Měl pravdu, nikdo si naší potyčky nevšímal. Vší silou jsem mu dupla na nohu. Rozzuřeně zavyl a popadl mě za vlasy. Začala jsem ječet.

„Petere! Okamžitě ji pusť. Pojď, jdeme, už jsi toho vypil celkem dost." Vyprostil moji ruku z Peterovi a usmál se na mě.

„Omlouvám se tady za kamaráda. Moc mě to mrzí," řekl a se zájmem si mě prohlížel. Mě ale vůbec nepřišlo, že ho to mrzí, spíš naopak. Vypadalo to, jakoby jen nechtěl, abych křičela. Proto se mě zastal teprve, až jsem pohrozila křikem? Asi začínám být paranoidní, nadávala jsem si. Měla bych být ráda, že to dopadlo takhle. Rychle jsem se otočila a vytratila se od baru. Na tanečním parketu se svíjela spousta lidí, ale nikoho známého jsem tu neviděla. Kde všichni sakra jsou? 

Prohlédla jsem si celý klub. Nikde jsem neviděla Angelu, Mikea, ani ostatní. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila číslo Angely.

„Haló? To jsi ty, Bello?"

„Kdo jiný? Kam jste všichni zmizeli?" Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak jsem uslyšela zvuk, jako když skřípají brzdy.

„Do prdele!" vykřikla.

„Ang, co se tam děje? A kde jsi. Já jsem pořád v klubu, ale ty očividně ne..." 

„Tylere! Já tě zabiju! Přísahal jsi mi, že Bella jela domů busem. Jak mi to vysvětlíš?!" křičela Angela. Mě pomalu začalo docházet, co se stalo.

„Ang, jestli tomu správně rozumím, Tyler řekl, že jsem jela domů a vy jste teď na cestě do Forks?" Prosím, ať to není pravda, ať jsou ještě tady. Prosím, ať se pletu. Ale nebyla jsem blbá, jasně že mám pravdu. Angela mi to nešťastně potvrdila.

„Bello, tolik mě to mrzí. My už jsme asi dva kilometry od Forks. Jeď busem do Port Angeles a já tam pro tebe přijedu. Hlavně dej na sebe pozor," poprosila mě. Slíbila jsem jí to a rezignovaně jsem zavěsila. Nešťastně jsem popadla svou bundu a snažila se procpat ven z klubu. 

Chvíli jsem přemýšlela, že si zavolám o odvoz. Ale komu jsem asi mohla volat? Charlie si myslel, že jsem u Angely, Jacob je touto dobou na hlídce a Edward? Oficiálně byl stále ještě můj přítel a za tenhle výlet by mi asi nepoděkoval. Navíc jsou Cullenovi na lovu. Otřásla jsem se při tom pomyšlení a zabalila se do bundy.

Přesně jak jsem čekala, venku byla strašná kosa. I přes dvě vrstvy mi naskočila husí kůže. A to se ještě budu muset půl hodiny trmácet k nejbližší zastávce. Tady v okolí autobus nejspíš ani nestaví. Jak jsem se jen mohla nechat přemluvit? Teď jsem už mohla klidně ležet doma v posteli. Znovu mě napadlo, že někomu zavolám, ale nakonec zvítězila moje pýcha. Nebudu se nikomu ospravedlňovat a nechtělo se mi nic vysvětlovat.

„Haló, zlato! Vzpomínáš si na mě?" zakřičel na mě někdo a já jsem za sebou uslyšela smích. Prudce jsem se otočila. Ani ne sto metrů ode mě se potácela skupinka opilých chlapů. Něco křičeli a hlasitě se smáli. Mezi nimi jsem poznala i toho Petera a jeho kamaráda, mého zachránce.

Zrychlila jsem krok, tohle nevěstilo nic dobrého. Nevím proč, celá tahle situace mi něco připomínala. Ale co? Ještě jednou jsem se otočila a zahlédla osmičlennou skupinku, jak se ke mně přibližovala. A potom se mi všechno rozmazalo před očima. Dopadla jsem na chodník a rozedřela si dlaně do krve. Scéna přede mnou se změnila, a přesto byla velmi podobná. Najednou jsem stála v jiné ulici a na proti mně se potácela jiná skupinka osmi mužů. Už byli blízko, chtěla jsem utíkat, ale nešlo to. Byla jsem jako přikovaná k zemi.

„Stát! Nepřibližujte se," slyšela jsem se říkat.

„No tak, nebuď taková, kočičko." Chlap udělal ještě jeden krok ke mně, když v tom jsem uslyšela skřípání brzd a ze zatáčky se k nám přiřítilo auto. Prudce se otevřely dveře a - otevřela jsem oči. Někdo mě držel za ramena a surově mnou cloumal.

„Hej, kočičko! Co tu tak ležíš, podlomila se ti ze mě kolena?" Za ním se ozval smích a nějaké posměšky. Byla jsem naprosto dezorientovaná. Co se tu stalo? Nade mnou se nakláněl nějaký chlap, alkohol z něj táhl na deset metrů. To byl můj největší problém, zbytek budu řešit potom.

„Hele, Marku! Nebuď sobec, poděl se o ni s náma," zasmál se kdosi. Pokusila jsem se vstát, bylo mi do breku. Co se mi to proboha stalo? A je tohle vize nebo realita? Někdo se mnou prudce trhl a vytáhl mě do stoje. Vlasy mi spadly do očí, pokusila jsem se je odhrnout.

„Hm... Je pěkná. Dobrý typ, Petere." Moje ruka se vymrštila a tvrdě mu přistála v obličeji. Vykřikl bolestí a okamžitě mě pustil. Dala jsem se do běhu a doufala, že jim uteču. Proti osmi dospělým chlapům, i když opilým, jsem ale neměla nejmenší šanci.

„Tak ty tak?!" zavrčel na mě kdosi. Popadl mě za ruku a zkroutil mi ji za zády. Zaječela jsem a pokusila se mu vyškubnout. On jen zesílil stisk a způsobil mi tím ještě větší bolest.

„Prosím... Nechte mě! Nechte mě jít," vzlykala jsem. Vyvolala jsem tím jen vlnu smíchu. Očividně se skvěle bavili. Snažila jsem se zvednout, ale ten chlap mě přitiskl celou svou vahou k zemi. Zalapala jsem po dechu.

„Prosím..." sípala jsem.

„No tak, nehrajte si s ní. Mám už toho dost, dejte mi ji!" Vyděšeně jsem se přitiskla k zemi a začala jsem křičet o pomoc.

„Nikdo tě neuslyší, zlato," vysmál se mi. Popadl mě za krk a prudce mě vytáhl do stoje. Pořád jsem křičela, ale měl pravdu. Tam, kde jsem se ocitla, nebyl nikdo, kdo by mě slyšel nebo mi pomohl. Kopala jsem kolem sebe nohama, snažila jsem se ho kousnout, ale jen jsem je tím bavila. Stisk okolo mého hrdla nepovolil a já začala ztrácet vědomí. Jak dlouho jsem měla tu vizi, že mě dovlekli až sem? Do tohohle podivného skladiště... Viděla jsem staré rezivé trubky, nejspíš od plynu a nějaké zaprášené balíky. Svět se mi rozmazával před očima. Sem už nepřijde žádný zachránce, to jsem věděla jistě. A když vím, že mi nikdo nepomůže, má ještě smysl bojovat?

Vzdáleně jsem slyšela zvuk potyčky a stisk konečně povolil. Tvrdě jsem dopadla zpátky na zem a vděčně nasála do plic vzduch. Hned jsem vykřikla bolestí. Vzduch v plicích pálil. A nejen ten. Cítila jsem pulsující bolest, která se šířila z mojí pravačky. V nose mě zašimral pach, bylo to jako rez a sůl. Takhle voněla krev, ale nedokázala jsem říct, jestli patří mně, nebo někomu jinému. Snažila jsem se zvednout a uvolnit ruku, ale nedokázala jsem se hnout. Znovu jsem uslyšela jejich hádku.

„… minule ty! Já jsem na řadě a zkus si proti mně něco!" Několik dalších hlasů mu odporovalo. Nechápala jsem, proč se tolik hádají. Vždyť je to přece jedno, všechno je jedno... Znovu jsem ucítila krev a obrátil se mi žaludek.

Někdo mě znovu surově vytáhl na nohy a odhodil zpátky na zem. Už to ani nebolelo, nebolelo mě vůbec nic.

„Myslím, že ztratila vědomí. Nemohls ji, sakra, pustit dřív? Teď si to neužiju," zabrblal někdo. Vyděšeně jsem poslouchala, neschopná jediného pohybu. Uslyšela jsem trhání látky a potom prudkou bolest. Vyděšeně jsem vykřikla a znovu procitla. Nehleděla jsem na bolest v ruce, snažila jsem se vykroutit tomu odpornému chlapovi. Jen se mi smál, a když mi vtrhly do očí slzy, bavil se ještě víc. Znovu jsem uslyšela trhavý zvuk a látka mých kalhot se mi zaryla do kůže. Vykřikla jsem. Najednou mi došlo, co se děje. Doteď jsem nic nechápala, byla jsem takřka v bezvědomí. Ale teď jsem se úplně probrala.

Ležím na zemi a na mě je natisknutý odporný úchylný pedofil a kolem něj postává několik dalších, kteří nejspíš čekají, až přijdou na řadu. Mlátila jsem sebou, snažila jsem se vykroutit, prosila jsem a plakala. Jen je to pobavilo. Slyšela jsem zvuk, jak si rozpínal kaloty. Neměla jsem už sílu. Sílu bojovat ani křičet.

V krku jsem měla sucho, přesto jsem sebrala tu trochu síly, co jsem ještě měla a zaječela jsem o pomoc. Podařilo se mi uvolnit koleno a kopnout toho muže do rozkroku. Zařval a udeřil mě do obličeje. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká pramínek krve, prudce jsem oddychovala. Cítila jsem obrovskou bolest všude po těle. V duchu jsem se modlila, ať už mě zabijí. Klidně umřu, jestli to bude znamenat, že ta bolest přestane.

„… smůlu, Marku. Na řadě jsem já!" Ucítila jsem novou bolest. Tentokrát z toho, jak na mě dolehl. Země mě studila, byla jsem téměř nahá. Cítila jsem, jak mi stahuje kalhotky a naposledy jsem se pokusila bránit. Neměla jsem dost sil ani na výkřik, ale přesto jsem se znovu pokusila kopnout ho do jediného citlivého místa. Nedokázala jsem se ale ani hnout. 

„Prosím… ne..." zaskuhrala jsem naposledy. Nečekala jsem, že to bude mít odezvu, ale najednou tlak povolil. Ucítila jsem hluk a nějaké výkřiky. V té trošce světla co tu bylo, jsem viděla siluetu nějaké postavy. Vypadal jako anděl, možná už jsem v nebi. Jestli jsem ale umřela, tak proč to pořád tolik bolí? Ten bledý anděl se na mě otočil a jeho tvář se mi zdála nějak povědomá. Něco začal říkat, ale nerozuměla jsem mu. Najednou kolem mě byla tma a už jsem ani necítila tu bolest. S úlevou jsem vydechla a zavřela oči.

„Už je dobře," šeptal mi nějaký hlas. „Už se ti nic nestane, všechno je v pořádku a jsi v bezpečí."

To jsem, odpověděla jsem mu v duchu. Jsem přece mrtvá...

Edward:

„Není tu!" zařval jsem nepříčetně na Jacoba. 

„Nikde není, nikdo ji neviděl!" Zběsile jsem procházel mysl každého, nikdo na ni ale nemyslel.

„Edwarde, uklidni se," zamumlala tiše Alice a položila mi ruku na rameno. Shodil jsem ji, ale ona se nenechala.

„Cítím tu její vůni. Slabě, ale cítím, musíme jít za ní, je to tímhle směrem." Rozhlédla se a ukázala prstem na východ. Znal jsem Seattle zpaměti a tím směrem byly sklady. Jenomže ty se táhly několik kilometrů daleko. Vyskočil jsem na balkon nějakého domu a běžel po střechách směrem k těm starým budovám. Alici jsem nechal daleko za sebou.

Pak jsem to uslyšel. Pro lidské uši nepostřehnutelný výkřik. Zazněl až vzadu, kde se krčilo malé skladiště. Tam byli i ti lidé. Viděl jsem, na co myslí.

„Prosím… ne…" To byl zvuk Bellina hlasu. Jediným skokem jsem překonal vzdálenost, co ještě zbývala a rozrazil jsem dveře.

Tak, v první řadě se omlouvám, že jsem to takhle utnula. Ti z vás, kdo byli v předchozím díle zmatení, jsou nejspíš ještě víc. 

Doufám, že jsem kapitolkou nikoho nezklamala. Příště se dozvíte, jak to všechno dopadne. :-)

Ti, kterým se kapitola líbila, zanechte mi alespoň smajlíka a ti, kterým nelíbila... Klidně mi tu nechte kritiku, alespoň se poučím napříště. ;-)

P.S.: Chtěla bych vám poděkovat za nádherné komentáře v minulém díle. Moc jste mě potěšili.

Díky, vaše LCC

Autor: LeahCc (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi má Bella! - 6. kapitola: