Tak, a je tady další díleček. Moc bych Vám chtěla poděkovat za komentáře. Moc mě potěšily a znovu bych Vás chtěla o ně požádat. Moc děkuji a přeji Vám pěkné počtení a omlouvám se za to, že jsem sem tu kapitolku přidala, tak pozdě. Vaše NessCullen :D
14.02.2010 (20:30) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3389×
Edward
„Néé!“ zakřičeli jsem s Bellou součastně, když jsme se zaposlouchali do tlukotu jejího srdíčka, které tlouklo velice slabě, že i upír ho měl problém uslyšet a navíc tlouklo velice nepravidelně. Věděl jsem dobře, že za to může on. On ten hnusnej krvelačnej upír, který se skláněl nad mojí malou holčičkou.
„Alecu!“ zavrčel jsem temně a tím jsem upoutal jeho pozornost. Místo toho, aby raději vzal nohy na ramena, tak se nám začal vysmívat. Nechápal jsem proč ublížil Renesme. Proč? Nic jsme Volturiovým neprovedli. Žádné pravidlo jsme neporušili, tak proč? Ale věděl jsem jednu věc na sto procent. Věděl jsem, že ho teď zabiju. Zabiju ho! Jen za to, že se k mé dceři přiblížil a sáhl na ní.
„Zabiju tě ty zmetku!“ zakřičela na něho Bella a vrhla se na něj. On se ani nebránil a Bella ho začala trhat hlava nehlava. Okamžitě jsem se k ní přidal a začal jsem ho trhat, tak jako Bella, ale přerušil nás v trhání toho zmetka slabý hlásek moji dcerunky.
„Tati? Mami?“ řekla to tak tiše, že i já jsem měl problém to uslyšet. Já i Bella jsem se okamžitě podívali na naši Renesmee. Renesmee, která vypadal hrozně.
„Běžte za ní. My se o toho zmetka postaráme,“ řekla nám Rosalie a okamžitě jsme upíří rychlostí běželi k Renesmé. Esme s Carlislem se nad ní nakláněli. Bál jsem se přečíst jeho myšlenky. Bál jsem se, že bych o ni mohl přijít. Bál jsem se, že to nezvládne. Bál jsem se jako nikdy jindy.
„Co s ní je?“ zeptala se hystericky Bella a chytila ji za ruku.
„Mami já… Já… Jsem věděla, že se k… Nám… K nám vrátíš.“ Každé slovo jí dělalo potíže. S každým slovem se jí hůře dýchalo.
„Edwarde musíme ji hned přenést do domu, tady pro ni nemůžu nic udělat,“ řekl Carlisle a já jsem neváhal a okamžitě jsem ji vzal do náruče a běžel jsem s ní do našeho domu, kde má Carlisle malou ordinaci. Udělali jsem ji pro případ, kdyby se něco někdy Renesme stalo.
Běžel jsem jak nejrychleji jsem mohl. Běžel jsme tak rychle jako nikdy jindy. Věděl jsem, že tady bude každá minuta drahá. Každá minuta může ovlivnit její život. Každá minuta může změnit životy nás všech. Celou cestu jsem poslouchal tlukot její srdce a odolával touze po její krvi. Krvi, která byla po celím jejím těle. A od které jsem byl i já. Rychle jsem vtrnul do domu a zamířil jsem do Carlisleovy ordinace a za mnou hned vtrli do domu Bella, Esme a Carlisle. Zbytek moji rodiny se starali o toho parazita, který má tohle za příčinu.
„Edwarde polož ji na lůžko a podejte mi moji brašnu. Honem!“ rozdával rozkazy Carlisle a upíří rychlostí si chystal potřebné věci. Rychle a opatrně jsem tedy Renesme položil na lůžku. Její srdce začínalo slábnout.
„Tati?“ zašeptala Renesmee a vykašlala krev.
„Chci… Chci… Aby jste věděli… Věděli že… Že Vás...“ Znovu začala kašlat krev. Věděl jsem, co nám chce říct. Věděl jsem, že se s námi chce rozloučit, protože tušila, že toto je její konec. Že odejde někam daleko od nás. Někam kam já se nikdy nemůžu dostat. Jsem zrůda a tam, kde bude moje dcerunka se dostat nemůžu. ‘Nemysli na to!‘ okřikl jsem se. Ona musí přežít! Ona přežije! Ona musí žít.
Bella stála vedle mě a držela ji za ruka. Kdyby mohla, tak by plakala, tak jako já teď.
„Renesme bojuj! Bojuj prosím! Nevrátila jsem se proto, abych tě teď ztratila. Prosím bojuj!“ Prosila ji Bella a dívala se jí svými krvavými oči do jejích krásných hnědých kukadel, které kdysi patřili Belle.
„Mami já…“ snažila se něco říct Renesme, ale v tu samou chvíli její srdce na posledy tlouklo a už nechtělo znovu tlouct.
„Ne, Renesme bojuj! Bojuj!“ poprvé v životě jsem na ni zvýšil hlas. Poprvé jsem na ni křičel a přikazoval jsem ji něco. Ona to teď nemohla vzdát. Teď ne.
„Carlisle dělej něco!“ zakřičela na něho Bella, ale ten byl ve stejním šoku jako já, protože tomu nemohl uvěřit. Tak jako já tomu nemohl uvěřit, že by její srdce mohlo dotlouct. Ne to jsem nemohl připustit. Nemohl jsem to připustit za žádnou cenu.
„No tak něco dělej,“ zavrčel jsem na něho.
„Jen upíří jed ji možná dokáže zachránit.“ Nikdy jsme neslyšel v jeho hlase takový smutek jako teď. Ještě nikdy jsem neslyšel tolik zoufalství v jeho hlase. A věděl jsem, co teď musím udělat. Pokud ji dokáže zachránit jenom upíří jed, tak musím něco udělat. Jestli chci, tak to musím udělat. Musím to udělat, pro život své holčičky.
„Udělej to Edwarde,“ prosila mě Bella, jako kdyby mi dokázala číst myšlenky tak, jako dokážu já.
Naklonil jsem se k Renesme a omluvil jsem se ji za to, co se chystám udělat.
„Promiň zlatíčko, ale je to pro tvé dobro,“ a prokousl jsem její jemnou kůži a začal jsem pít její úžasnou krev. Krev, která byla o mnoho lepší než Bellina krev. Cítil jsem jak ďábel ve mně se dere na povrch. Musel jsem s ním bojovat, a proto jsem se odtrhl od Renesme a doufal, že ten jed bude stačit, aby moje holčička žila. Každý v místnosti jsem se zaposlouchali a doufali, že uslyšíme zrychlený tlukot jejího srdce.
„Je mi to líto,“ zašeptal Carlisle a podíval se na mě a na Bellu.
„Ne to ne! Ona musí žít!“ začala hystericky křičet Bella a zhroutila se k zemi.
„Ne,“ zašeptal jsem a doufal jsem, abych uslyšel znovu její srdce. Abych uviděl její překrásný úsměv. Abych uslyšel její líbezný hlásek, který dokáže zahřát i na kamenném srdci. Jak bych bez ní teď mohl žít, když ona byla pro mě důvod k mému věčnému životu. Ona byla moje slunce. Ona byla pro mě vším.
„Renesmee...“ zašeptala Bella a rukama si objala kolena a začala se houpat z jedné strany na druhou. A přitom hypnotizovala pohledem Renesmeeino tělo. Její mrtvé tělo.
„Renesme... Renesme...“ opakovala toto slovo Bella pořád a pořád do kola, jako kdyby ji tím přiměla k životu, ale co už nezachrání upíří jed je mrtvé. Do pokoje vtrhl zbytek rodiny. Zbytek rodiny, který se zděsil, když uviděl Renesme. Jasper musel chytit Alici, aby nespadla na zem, tak jako Emmet musel chytit Rosalie. Každému se z hrdla ozývaly vzlyky.
Pomalu jsem přešel k Belle a chytil jsem do náruče. Ale Bella mě vůbec nevnímala. Neustále opakovala jméno naši mrtvé dceři.
„Pšt, pšt...“ snažil jsem se ji uklidnit, ale nešlo to. Věděl jsem jakou bolest cítila. Věděl jsem, že jí právě zemřelo dítě. Věděl jsem, že se ji rozpadlo srdce na milion dílků. Věděl jsem to proto, že to samé jsem cítil i já. Cítil jsem neskutečnou bolest, která se ani slovy nadala popsat.
„Už tady není,“ zašeptal jsem Belle do vlasů, ale v tu samu chvíli se místnosti začal rozléhat ten nejkrásnější zvuk, který jsem kdy slyšel.
předchozí << shrnutí >> následující
Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Ty jsi teď můj život - 8. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!