Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Třináctka - 4. kapitola

29.12.2010 (21:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1720×

„Všechno bude zase dobré,“ uslyšela za sebou ten nejdokonalejší hlas. Neznala jeho původce.

„Možná to je někdo od nich... Určitě... Našli mě,“ problesklo jí hlavou.

Zkameněla. Nemohla jinak, byl to reflex. Nebyla zvyklá, že by na ni někdo mluvil, aniž by jí nechtěl ublížit. Proto s bolestí počítala i v tomto případě a jen nedýchajíc vyčkávala na zemi s víčky pevně semknutými k sobě.

Na svých zádech ucítila jemný dotek a lehce sebou cukla. Bála se.

Čekala na trest za to, co provedla a v hloubi mysli věděla, že její čin byl tak závažný, že konečně udělají to, co chtějí udělat celou dobu. Zabije ji. Přišel, aby ji zabil dříve, než někoho zabije ona - opět.

Teď chtěla být silná a přijmout svůj trest důstojně. Možná ale nechtěla umřít... Věděla, že by se stejně neubránila, přestože možná byla zrůda.

Pomalu otevřela oči a hned je chtěla zavřít. Spatřila ty jeho, starostlivě ji pozoroval. Přemýšlel, co se jí stalo a proč jí neodkáže přečíst ani jedinou myšlenku. Chtěl jí pomoct.

Třináctka stále nehybně ležela a hleděla do tekutého zlata s nádechem karamelové barvy. Zdály se jí tak nádherné. Bolela ji představa, že někdo takový – nápadně podobný andělu, by ji mohl připravit o její ubohost rukou. Nechtěla zemřít, alespoň ne jeho rukou. Ale byla o své vinně přesvědčená a věděla, že si to zaslouží.

„Poslali tě oni?“ řekla hlasem, kterým lehce otřásl strach.

„Oni?“ Nechápal.

„Oni tě poslali, abys mě našel a zabil za to, že jsem to udělala špatně, že jsem jí pomohla utéct, že jsem neposlechla dozorce, rozbila dveře a utekla. A... a udělala tohle, já ho nechtěla.“ Třináctka ztěžka polkla a nadechla se, „kousnout. Nevím, co mě to popadlo. Nechtěla jsem. Ale... já bych se vrátila, budu poslušná. Už to neudělám, budu poslušně sedět v rohu, budu klidná, budu snášet tu bolest... Nechci umřít, prosím,“ šeptala zmateně. Neodkázala si vybavit okamžik, kdy toho naposledy tolik namluvila. V jejích očích se místo slz odráželo zoufalství.

„Zadrž. Nikdo mě neposlal. Jen jsem byl poblíž a viděl, jak jsi... však víš.“ Letmo pohlédl na kaluž krve a pokračoval, „nejsi na tom nejlépe. Jen ti chci pomoct.“

„Po-moct? Mně? Proč bys to dělal? Proč by ses vůbec zajímal o někoho, jako jsem já?“ Absolutně to nechápala, nikdy jí nikdo nepomohl – proč tedy nyní?

„Proč ne? Potřebuješ pomoct. Vždyť ležíš v krvi... Jak se jmenuješ?

„Jméno? Někomu jako jsem já, nepřísluší mít jméno. Jsem jen subjekt nula třináct. Jen bezvýznamná Třináctka. Nicka,“ špitla a raději stále neprojevila žádnou snahu o to, aby se zvedla ze země.

„Zvláštní,“ zašeptal mladík naproti ní tichounce.

Subjekt. Ještě neslyšel o nikom, kdo by se takto dobrovolně označil. Sledoval její dokonalou tvář, kterou zdobily ty nehlubší černé oči, jaké kdy spatřil. Její krásné rty semknuté do tenké linky. Nevadilo mu, že jí po těle zasychala lidská krev. Nevadilo mu, že zabila člověka. Byla vyděšená, zmatená, neskutečně krásná a jeho potřebovala pomoc.

„Já jsem Edward. Zavedu tě za svou rodinou, pomůžeme ti. Jen nám to musíš dovolit.“

„Nezasloužím si pomoc,“ kňoukla zmoženě. Stále měla žízeň, kterou se jí ani krví nepodařilo utišit.

„Jestli si něco nezasloužíš, tak zůstat tady,“ řekl a rty se mu zkřivily do podivného, ale dokonalého úsměvu.

„Já zabila,“ namítla rychle.

„Našemu druhu se to stane. Vyrovnáš se s tím, pomůžeme ti se sebeovládáním.“

„Našemu druhu? Ona to je vážně pravda? Jsem zrůda... Nechci,“ vzlykla do tmy.

V nastalém tichu se ozvalo tiché pípnutí mobilu. Po tom zvuku sebou Třináctka trhla, ten zvuk jí připomínal tolik nemilých věcí.

„Doveď ji za námi. Emmett tam uklidí. Alice...“

Po přečtení zprávy Edward pomalu natáhl ruku k jemu prakticky neznámé upírce.

„Bude to dobré,“ pousmál se na ni a lehce uchopil ruku, kterou mu podala, a pomohl jí na nohy.

„Můžeš běžet?“ optal se rychle. Třináctka netušila, co tím myslel, ale věděla, že na běh jakékoli formy sílu nemá. Jen zavrtěla hlavou.

„Nevadí,“ šeptl a opatrně ji vzal do náruče. Lehce se třásla. Bylo to strachem a on to věděl... Jen neznal důvod jejího strachu. Možná to bylo dobře – prozatím.

Dal  se do běhu a přesně v ten moment se křečovitě přitiskla k jeho hrudi. Byla k smrti vyděšená, ale nedokázala nechat zavřené oči. Jen zmateně koukala po okolí, které se kolem ní neuvěřitelně rychle pohybovalo. Nechápala to, ale věděla jedinou věc – nic nebude stejné jako doposud. Možná to pro ni bylo dobré a možná taky ne.

Po chvilce se její nohy dotkly pevné země a ona pod tou náhlou změnou zavrávorala. Než stihla dopadnout na zem, zachytily ji jeho ruce, za které teď byla vděčná.

„Díky.“ Dojatě se usmála, nikdy pro ni nikdo neudělal nic takového. Nesobeckého a milého.

„Ty mi opravdu nechceš ublížit?“ zašeptala jemným hláskem, jakoby tomu uvěřila až nyní. Odpovědí jí byl Edwardův pokřivený úsměv, zatímco jí pomáhal opět na nohy.

On by pro ni ani nedokázal chtít nic jiného než štěstí. Byla zvláštní, jiná než ostatní upírky, které kdy potkal. Aniž by si to uvědomoval, od prvního střetnutí jejich pohledů k ní cítil jistou náklonnost. A ona k němu také...

Edward jednou rukou otevřel dveře jeho domova a ruku v ruce se Třináctkou, která poprvé pocítila něco, co by se dalo nazvat štěstí, překročili práh.

>>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třináctka - 4. kapitola: