Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 3. kapitola

01.07.2012 (10:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 8618×

Stála jsem před zrcadlem a kroutila do něj rty. V ruce jsem držela hřeben a asi dvě minuty přemýšlela, proč je obloha modrá a fialky fialové. Potom jsem se probrala, zamrkala a hřebenem si znovu zajela do vlasů.

Důvodem toho, proč jsem se parádila, bylo, že se mám setkat se svým zaměstnavatelem. Neupravovala jsem si fasádu proto, protože bych ho chtěla dostat do postele anebo před oltář, protože stoleté ze svého radaru vynechávám. Ale každý chce snad před svým zaměstnavatelem nějak vypadat – udělat co nejlepší první dojem. Budu se chovat zdvořile a vyjadřovat se jemně a kultivovaně jako dáma. Navíc bych měla být milá na toho, kdo mě tyhle dva měsíce živí.

Urovnala jsem si vrabčí hnízdo, nahodila řasy do vzpřímené polohy a vklouzla do lehkých, letních šatů, což mi připomíná, že bych si jich měla ještě pár přikoupit. Tady v té peci jménem Itálie se stejně nic jiného nosit nedá.

Seběhla jsem s velkou slávou dolů a proběhla tak kolem party místnosti. Hráli poker, lili do sebe víno a cpali do sebe pizzu. Jak jinak.

„Bello! Pojď se s námi napít,“ volali na mě, když mě viděli, jak běžím vstříc mému pozdnímu pohovoru.

Zachytila jsem se o rám dveří rukou a vrátila se tak zpět.

„Nemůžu. Mám schůzku,“ zahlásila jsem s úsměvem.

„S kým?“ chtěl vědět Alejandro, aniž by zvednul oči od karet.

„S naším šéfem,“ odpověděla jsem a Lucía se zamračila.

„Vážně?“ pochybovala. Ten její výraz se mi nelíbil.

„No, vážně,“ přitakala jsem. Připadalo mi, že žárlí. Nechápu na co. „Tak si to užijte,“ popřála jsem jim a mazala pryč. Schody jsem brala po dvou, až jsem dopadla na můj oblíbený, černý koberec. Porozhlédla jsem se, jestli někde neuvidím toho krasavce, co minule pomohl dívce v nesnázích od strašlivé bolesti, ale rozlehlé sídlo bylo tiché a prázdné, jako kdyby tu ani nikdo nežil.

Vyšla jsem ven a zjistila, že noc není tak horká, jako vždycky. Díkybohu. Nesnášela jsem Forks – tu zimu a neustálý déšť, ale tohle je teda mnohem nesnesitelnější. Před deštěm a zimou se totiž schováte, ale vedro vás navštíví i v posteli.

Stoupnula jsem si ke kašně a začala si nervózně hryzat nehty, protože mi došla ta podivnost situace. Čekám tu jak děvka na dálnici. Dobře, pokud chci použít eufemismus, tak jako na rande. Podívala jsem se na hodinky a dlouho pátrala ve slabém světle, kolik že toho času uplynulo.

„Deset pryč, tak pohni holí,“ zamumlala jsem skrz drkotající zuby, protože do mě narážel vítr. Ten můj neznámý chladící box teda vybral noc.

Ani po deseti minutách pořád nic, a tak jsem se vyšvihla na kraj kašny a posadila se na ni. Prstem jsem kroužila po hladině vody a čekala.

Když jsem se podívala na druhou stranu, do ksichtu mě uhodil měsíc, který dneska zářil na všechny strany, a to umocňovalo ještě to, že byl úplněk.

„Miluju nespolehlivé a nedochvilné lidi,“ hlesla jsem nervně. Když už uplynula hodina, seskočila jsem z kašny dolů a rázovala si to zpátky do domu, protože idiota tady nikomu dělat nebudu.

Když jsem cupitala po vysypané cestě od kašny ke schodům, krajem se rozlehlo doslova a do písmene vytí, při kterém tuhla krev v žilách a vy jste zamrzli a nemohli se ani pohnout.

Po chvíli jsem se konečně vzpamatovala a s rozšířenýma očima jsem se otočila k místu, odkud to vycházelo, viděla jsem jen malé travnaté kopce a tu vesnici, co byla v údolí. Tam odsud to totiž přišlo. Já to slyšela.

„Co to bylo?“ zeptali se ostatní mí kolegové za mnou a já nadskočila. Neslyšela jsem je přicházet, protože mi připadalo, že to vytí mi pořád zní v uších.

„To nemám tušení,“ hlesla jsem jako v transu.

„Znělo to jak… zvíře. Raněné zvíře,“ zašeptal Alejandro.

„Nebo možná hladové,“ uvažovala jsem. Lucía začala věnovat pozornost mně.

„No, sešla ses s Cullenem?“ ptala se nedočkavě. Nechtěla jsem přiznat, že nepřišel, když jsem předtím tak sebevědomě hlásila, že se s ním sejdu a navíc, když mě Lucía takhle pozorovala.

„Jo,“ přitakala jsem.

„A co na něj říkáš?“ Teď to musím zaobalit a mlžit, abych neřekla blbost, a tak jim nedošlo, že lžu a do pekla se hrabu. Vlastně jsem ukradla ten podtácek, takže i ta část o kradení tam může být zmíněná.

„No, co by. Fajn,“ odpověděla jsem vlažně. Lucía vykulila oči.

„Jen fajn? Vždyť je perfektní.“ Asi je na starší chlapy – zvlášť na ty, co mají miliony na účtě.

„Jestli se ti líbí takoví,“ zamumlala jsem a ona zakroutila hlavou.

„Asi to nic nebylo… Vrátíme se zpátky,“ rozhodl Ray a rozešli se s Alejandrem do domu. Já měla ještě pořád husí kůži a tím pádem i strach, takže jsem utíkala za nimi, aby kdyžtak byli zabiti oni místo mě.

Do mého pokoje, který se mi náhle zdál až moc velký a otevřený díky balkónu, se mi nechtělo.

A tak jsem s nimi zasedla ke stolu, přinesli se další lahve z vinného sklepa a do pece se strčila pizza… A pilo se a pilo… A nakonec se už jen chlastalo.

Ráno jsem se probudila na zemi ve svém pokoji se ztrátou paměti.

„Au,“ hlesla jsem, když se mi do očí zabodlo světlo. Začala jsem se zvedat z podlahy, a jak jsem sevřela dlaň, ucítila jsem v ní něco tvrdého. „Co to, kurva…“ Zaostřila jsem na ten malý kousek křišťálu v mé dlani. Otočila jsem hlavu na druhou stranu a vykulila oči ten obrovský, nádherný lustr, co ležel rozflákaný vedle mě.

Začala jsem si vzpomínat. Teda, dost matně. Přišla jsem do pokoje a slítla na zem, když jsem si chtěla sundat botu. Podívala jsem se do stropu a uviděla ten lustr. Už první den mě jako první napadlo, že bych se za něj mohla pověsit a houpat. A v mém stavu se mi to zdálo jako úžasný nápad. Pak si pamatuju, jak jsem na něj vyskočila ze židle, a to houpání… A pak nejspíš pád.

„Do hajzlu! Do hajzlu!“ naříkala jsem a z očí mi vytryskly slzy, když jsem plakala nad lustrem z bůhví kolikátého století.

„Bello! Bello? Vstáváš? Hele, já vím, že máš asi kocovinu – to my všichni, ale vezmi si aspirin a pojď mi pomoct,“ volal na mě Alejandro. Zaklepal a chtěl vejít. Přiskočila jsem ke dveřím a zachytila je tak, aby se otevřely jen na škvírku, do které jsem se vecpala já.

„Jo, jasně, hned jdu,“ slíbila jsem nervózně. Nikdo se to nesmí dozvědět, jinak půjdu do nějaké příšerné, italské věznice… Anebo to budu splácet po celý život. A taky bych prohrála tu sázku, což je samozřejmě hlavní.

„Co je?“ reagoval na moje podezřelé chování.

„Nic,“ odsekla jsem. „Já se jdu osprchovat a za deset minut jsem u tebe,“ řekla jsem a on přikývnul, i když si mě měřil jako retardovanou. Odešel a já si oddechla. Vrátila jsem se dovnitř, a když jsem znovu uviděla tu spoušť, zaplakala jsem.

V botách jsem k němu přišla a začala tahat za ta velká, zlatá kola, abych ho uklidila aspoň někam do kouta – nebo na balkón! Ó, geniální. Ale byl těžký jako kráva. Nepohnul se ani o milimetr a jen líně ležel dál.

„Svině hnusná, křišťálová,“ štěkla jsem a kopla do něj. Další kusy křišťálu spadaly na zem a rozletěly se na všechny strany, když se rozbily. Výborně.

Stáhla jsem z postele saténovou přikrývku a přehodila ji přes něj. Uprostřed pokoje jsem měla velký, modrý stan.

Celý den jsem se chovala příšerně nenápadně a nadskočila jsem při každé ráně v mém okolí.

„Já to vím, Bello,“ zašeptal Ray, když Alejandro odešel posekat trávu.

„Co?“ hlesla jsem vyděšeně. Tak, a je to v hajzlu. Jdu za katr.

„Ty nejsi zvyklá pít, co?“ Fuu.

Když se setmělo a já měla po práci, ploužila jsem se rezignovaně do svého pokoje.

„Ahoj,“ šeptl – podle hlasu – ten zrzavý kus a vystoupil ze tmy s úsměvem.

„Nazdar,“ prskla jsem a prošla kolem. Teda, Bello… Být takhle nepříjemná na někoho, kdo vypadá tak jako on – to je hřích.

„Počkej. Já se za včerejšek vážně omlouvám, ale on… Víš, jak jsi říkala, že je Cullen misantrop, a tak dále… Zřejmě bude i paranoidní a trpí nějakou chorobou, protože když viděl, že je úplněk, nechtěl se hnout z postele.“ Zírala jsem na něj s pozdviženým obočím.

„No, vážně. Schoval se pod deku jako malé dítě. Má svůj věk… Slyšel jsem, že mu je přes sto let. Senilní,“ vysvětlil a já musela uznat, že to zní věrohodně. Když jsem byla malá, matka se starala o naši prababičku s Alzheimerem. V noci ji musela honit po domě, protože babička se chtěla schovat před Japonci. Marně se jí snažila vysvětlit, že válka už dávno skončila.

„Dobře,“ šeptla jsem, a pak se mi v hlavě zrodil mistrovský plán. Já se mu očividně líbím – nebo aspoň moje tělo, protože jinak by na mě asi nesahal, takže by mi mohl chtít pomoct. „Ale stejně ti to ještě neodpouštím. Včera byla v noci pěkná zima… Jedině, kdybys mi s něčím pomohl,“ zmínila jsem se jen tak ledabyle.

„Cokoliv,“ odpověděl. Jo, to jsi to ještě, chlapče, neviděl. Chytila jsem ho za ledovou ruku a rychle ho táhla ke svému pokoji, než nás někdo uvidí. Jako zločinci jsme přeběhli chodbu a já rozrazila dveře do svého pokoje. Strčila jsem mého společníka tam a zavřela.

„Chceš s tím pomoct v posteli?“ zeptal se a usmíval se. Jo, to by bylo taky fajn, ale tohle je teď vážně přednější. „A proč máš v pokoji tenhle… stan?“ zeptal se a zatáhl za přikrývku. Já rozsvítila. Přikrývka sjela na zem a on vykulil oči na rozflákaný lustr. „Jak jsi to dokázala?“ zeptal se a já pokrčila rameny.

„Hapalo,“ hlesla jsem. „Z toho bude takový průser.“ Zhroutila jsem se na postel a slzy mi omývaly tváře.

„Já myslím, že to bude jen napodobenina. Určitě to nebyl lustr třeba z doby Ludvíka Filipa Orleánského,“ přesvědčoval mě. „Kde by přece vzal Edward Cullen osvětlení z Versailles?“ zeptal se, ale když se podíval na ten lustr, tvář se mu trpitelsky napnula. „Museli by ho ještě zrestaurovat a dodat žárovky… Bude to jen bezcenná cetka,“ usoudil nakonec.

„Bezcenná? Bezcenná! Vždyť je z křišťálu!“ vypískla jsem.

„Neboj, Bello. Tady toho bude spousta. Zbavíme se ho… Schováme…“

„Nebo zakopeme.“

„Myslím, že tady se to ztratí… Ve sklepech jich bude určitě spousta,“ přesvědčoval mě. „Najdu náhradní. Vyleštíme ho, zavěsíme a nikdo nic nepozná,“ garantoval mi.

„Co za to budeš chtít – za to, že budeš spolupachatel?“ zeptala jsem se, aby to na mě nevybalil až potom. Určitě to bude levnější, než kdybych musela platit ten lustr.

„Rande,“ odpověděl nejistě, jakoby se bál, že s ním by nikdo nikam nešel. Omyl. Co si budeme nalhávat – vzhled je to první, co většinou lidem pomotá hlavu. Šla bych s ním kamkoliv, i kdyby mi nepomohl.

„Platí,“ odsouhlasila jsem a on přikývnul. Položil dlaň na jednu kovovou součást lustru a chtěl zatáhnout.

„Je to moc těžké… Já se za to i věšela a…,“ nedokončila jsem to, když ho jednou rukou bez jakékoliv grimasy táhnul pryč. Když viděl, jak se tvářím, odvrátil pohled a položil na to ještě jednu ruku.

„Schovám ho.“

„Pomůžu ti,“ nabídla jsem se, i když to on by se měl nabízet mně.

„Ne! Zůstaň tu! Akorát bys překážela. A to rande – zítra v deset u… kašny,“ řekl a zazubil se. Vycouval ze dveří a zavřel za sebou. To by bylo. Kriste pane, já byla tak mimo z škody za miliony, že zase nevím, jak se jmenuje. No, to nevadí. Však já se to na rande dozvím.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 3. kapitola: