Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 11. kapitola

24.07.2012 (10:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 7703×

Laura byla vážně milé děvče, i když měla sklony k tomu vymýšlet si pohádky a ovíjet se mystickou rouškou, která mi přišla akorát k smíchu.

Seděla jsem v křesle s horkým čajem a ona si hrála s mými nehty. Původně jsme to měly naplánované hned po mém nočním vpádu, ale nakonec jsem padla na hubu a usnula. Vlastně si ani nepamatuji, jak jsem to tak rychle dokázala, když jsem jen chtěla řvát na všechno okolo a vybíjet si vztek někde za barákem na trávníku s deštníkem. Jen vím, že jsem zahlédla její matku, která se na mě usmála, a položila mi ruku na hlavu. Víc nic.

Rozhlížela jsem se po jejím prostorném pokoji, který se mi vážně líbil. Nejvíc asi růžový notebook na posteli, který hlásil to sladké slovo – internet.

„Úplněk,“ přečetla jsem nahlas s vráskami na čele, po tom, co jsem zavadila okem o kalendář. Ve skutečnosti tam bylo napsané – vyjebaný úplněk. „Co se děje o úplňku?“ chtěla jsem vědět, když na to kladla důraz červenou fixou.

„Nic zajímavého,“ odpověděla nepřesvědčivě a vytáhla pilník.

„Nějaká vesnická veselice?“ zamumlala jsem, protože co tady by se mohlo jiného dít.

„No… Pařba roku,“ hlesla ironicky. Podívala jsem se na ni a viděla, jak naštvaně kroutí rty.

„Je za dva týdny. To se určitě moc těšíš,“ zkoušela jsem ji a zazubila se.

„To ani nemáš tušení… Tak co se stalo v noci? Edward ti řekl, že tě miluje, jo?“ zamluvila to, no, dokonale odvedla moji pozornost, protože tohle je momentálně ten nejdůležitější aspekt mého života, což být neměl, ale já to dopustila. No, dneska se vzpamatuji a odjíždím někam do hajzlu. Klidně do jiné země. Nejlepší by bylo na jinou planetu, ale nemám známé u NASA, takže tenhle plán padá.

Vypověděla jsem jí všechno o vyjížďce, kde mi Edward oznámil, že mě miluje. Potom můj zběsilý úprk, hádku v hotelu a skončila zase u jejího prahu.

„Ty jsi ale zbabělec,“ ohodnotila mě rozhněvaně. Nějak moc se angažovala. Nerozuměla jsem tomu, co mezi sebou s Edwardem mají, ale očividně jí na něm záleželo. Teda, v noci mlela něco o neteři nebo praneteři, ale to jsem vypustila ze svého myšlenkového programu hned potom, co jsem usnula.

„Jak zbabělec? A co mám asi dělat? Nebydlím jenom v jiném městě, ale i na jiném kontinentě!“

„Ale tys utekla! Nevyslechlas ho. On ti vyzná lásku a ty zdrhneš? Jak on k tomu přijde? To je na blití,“ konstatovala nakonec. Semknula jsem rty do tenké linky.

„Hele, nech si toho, slečno,“ zavelela jsem autoritativně a dost nervózně, protože když mi to takhle vmetla do tváře, bylo to horší. „Pro mě je přednější zachránit si svůj zadek. Zabij mě za to. Homo sapiens jsou sobci od přírody. Máme to geneticky dané,“ prskala jsem a bránila se tak.

„Ještě, že k vám nepatřím,“ šeptla Laura zamračeně.

„Cože?“

„Nic. Už to je,“ oznámila a foukla mi na zbrusu novou francouzskou pedikúru.

„Super.“ Uměla to. Divila jsem se, že je s těmi svými dlouhými pařáty tak zručná. „Když napíšu Edwardovi dopis, dáš mu ho? Nejspíš chci ulevit po tvé přednášce svědomí,“ uznala jsem. Edward má dopisy rád… A já mu vážně dlužím vysvětlení. Ale on dlouho strádat s tím svým nádherným ksichtem nebude. To zvládne. Ale já ne… Zase jsem začala brečet. Laura mi podala papír a tužku ze stolu. Ťukala jsem si hrotem tužky o hlavu a vymýšlela, co mu mám napsat.

Nemám ráda ty počáteční oslovení jako – drahý, milý… sexy. Přijde mi to hloupé. Prostě napíšu Edwarde a čárku. Žádné adjektivum není potřeba. Já se mu tu nesnažím dokázat, že mám dobrou slovní zásobu, ale dát mu poslední sbohem.

„To bude na dlouho,“ poznamenala Laura, když jsem už zmuchlala pátý papír. „Pojď se nejdřív projít - vyčistit si hlavu,“ navrhla. No, měla pravdu. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch.

Venku už samozřejmě nebyly žádné stopy po nočním slejváku – slunce všechno vysušilo do sucha, když opět pražilo a opíralo se do nás z oblohy. Prošly jsme okolí křížem krážem a pokud jsme nebyly v kamenných ulicích vesnice, měla jsem stále, žel bohu, výhled na Cullenovo sídlo. Skvělé. Ještě dalekohled, prosím. Měla jsem ten tik pořád se koukat do okna mé ex ložnice a říkat si – tam jsem bydlela. Vzpomínáte, jak jste stáli na balkóně a zírali na okolí? Na to, jak pod ním stál ten nejkrásnější chlap na světě…? Chci Edwarda.

„On si najde jinou,“ říkala jsem znovu a znovu Lauře, která kopala do kamene po celou cestu na hřebenu kopce. Musela jsem uznat, že má fyzičku, protože ten šutr byl vážně velký a ona za ním celou dobu v tom parnu běhala jako splašená, aniž by lapala po dechu. Asi chodí běhat.

„Jasně, že najde,“ přitakala. Vykulila jsem oči.

„Počkej! Vážně myslíš, že si najde jinou?“ vypískla jsem a popoběhla. Laura se zastavila a podívala se na mě zpod řas smrtícím pohledem, který naznačoval, že jsem vážně na zabití. „Tak promiň,“ šeptla jsem a předběhla ji. S velkou slávou jsem chtěla kopnout do kamene, ale ten se pohnul asi o deset centimetrů, zatímco já ležela na zemi s ukopnutým palcem. „Kurva! Bože, to bolí!“ řvala jsem, když se mi z palce spustila krev. Aneb bůh žehnej pantoflům.

„Sakra, teče ti krev,“ řekla Laura přiškrceně.

„No, neříkej,“ odvětila jsem skrz zatnuté zuby. To je naprosto úžasné, když jste zranění a máte u sebe lidi, kteří vám nedokážou poskytnout první pomoc, ale zaručeně vám vždycky řeknou, že vám teče krev.

Zamračeně jsem se podívala na těžký šutr. Vážně jsem netušila, že je to taková váha, když si tu s ním Laura bezstarostně kopala v žabkách sem tam. Uletěl vždycky několik metrů alias výkop fotbalového brankáře.

„Dokážeš se postavit?“ chtěla vědět pochybovačně, jelikož jsem se začala drápat na nohy. Opřela jsem se o ni a došlápla. Nebolelo to víc než doteď, takže dobré. „Ty jsi horší jak já. Z krve se mi dělá špatně – jako třeba zrovna teď,“ hlesla jsem a chytala dech. Laura vypadala, že odpadne. Hypnotizovala můj prst… No, vlastně vypadala spíš… lačně. Oči měla přivřené, jako kdyby hulila Mary Jane. Mávla jsem jí před obličejem a ona zatřepala hlavou.

„Promiň. Když ono to fakt dobře voní,“ přiznala rozechvěle. Zvedla jsem obočí.

„Prosím? Krev ti voní?“

„No, máš tam vidět kousek masa a…“

„Už nekoukej na Saw, ano?“ přerušila jsem ji. Úchyl jeden. Každopádně jsem měla po pedikúře.

„Jdeme. Ovážeme to dřív, než se ti tam něco dostane,“ hlesla a tahala mě za paži z kopce. Celou cestu jsem si stěžovala na bolest a chtěla, aby mě někdo politoval.

U nich doma mi to Laura ovázala a já padla zase do křesla s jejím notebookem. Napíšu ten dopis ve wordu dřív, než se tu budeme topit v papírových koulích.

„Děvčata, jdu na noční. Nezbořte dům,“ oznámila nám Laury matka, která tentokrát vypadala naprosto normálně v béžovém kostýmku a se svázanými vlasy. Asi je to její čarodějnictví jen bláznivé hobby.

„Já se moc omlouvám, paní Pausiniová, že tu ještě sem. Najdu si spojení a zítra ráno jsem pryč,“ slíbila jsem, protože pro mě to bylo vážně ponižující a hloupé. Ale tady v tomhle kraji to asi brali absolutně jinak. Kdybych takhle někomu zaklepala na vrátka v Americe, tak mě pošle do hajzlu a ještě zavolá policajty hned potom, co by do mě střelil za to, že se mu procházím po soukromém pozemku.

„Bello, zůstaňte, jak dlouho chcete. Jsem ráda, že tu má aspoň Laura společnost. Teď ji potřebuje,“ dodala tajuplně. Zvedla jsem obočí. „No, puberta,“ dodala a já chápavě přikývla.

„Děkuji, mami. Můžeš zase jít,“ zasyčela Laura a ona poslechla. Nejspíš chápala, že v tomhle věku se nemá cenu s patnáctiletou nebo šestnáctiletou holkou přetahovat. Beztak jste zavřeli dveře a oni zvedali prostředníček a vyplazovali jazyk.

Já se vrátila ke psaní svého dopisu.

Edwarde,

„Někdo zvoní,“ ohlásila Laura.

„Já slyším.“

„No, tak jdi otevřít,“ odvětila, když jsem se nepohnula.

„Já?“

„Ty,“ souhlasila. To je konverzace. Zvedla jsem se, i když jsem tedy nechápala, proč mám v jejich domě otvírat dveře, ale asi to bylo nájemné, takže jsem neprotestovala. Zamračeně jsem seběhla schody a otevřela dveře. Nikdo. Vážně vtipné. Ať si jdou hrát na zvonkohru někam jinam. Chtěla jsem zavřít, ale okem jsem zavadila o obálku s pověstným elegantním písmem. Rozechvěle jsem ji zvedla a srdce mi tlouklo jako o život.

Za domem. Přijď.

„To určitě,“ hlesla jsem. No, pod schody ležela ještě jedna. Povzdechla jsem si. Zvědavost mi nedala a otevřela ji taky.

Nebo nahlásím lustr.

Protočila jsem oči. Musím jít. Do vězení nechci. A není nic horšího, než zhrzený milenec. Zavřela jsem dveře a bosa jsem přeběhla po trávě na velkou travnatou pláň s pár stromy. Pod jedním stál on. Poznala jsem tu siluetu podle rozcuchaných vlasů a vysoké postavy. Byl otočený k zapadlému slunci, které vrhalo poslední načervenalé světlo. Jak věděl, kde jsem? Laura byla pořád se mnou. Ledaže by mu napsala esemesku, ale to by snad neudělala. Nebo si myslela, že zachraňuje velkou lásku a zradila mě. No, Lucía by mu to určitě neřekla. Ta musela mít šílenou radost, když jsem odešla. Proto se taky hrnula tolik do toho, aby mě odvezla.

„Jsem tady,“ řekla jsem a snažila se zachovat si nevzrušený výraz. No, když se na mě otočil, země se mi otřásla pod nohama.

„Něco pro tebe mám. Za prvé – tohle.“ Podal mi vydlabaný meloun, ze kterého byl vyrobený košík plný ovoce. Cantelope, pomelo, nektarinky, mandarinky, pomeranče, maliny, jahody, borůvky… Všechno nakrájené a připravené pro to, aby skončilo u Bellinky v bříšku. Aspoň se nažeru, až mi budou zase téct slzy.

„To je vážně milé, ale…“

„Pšst,“ přerušil mě a položil mi hebký, dlouhý prst přes ústa. Sklapla jsem s vykulenýma očima.

„A druhý, mnohem důležitější dárek je…,“ protáhnul a položil mi do dlaně saténovou krabičku. Kriste pane, on si mě chce vzít. Myslí si, že to tím vyřeší a já tu s ním zůstanu jako nová paní Cullenová. Kurva, to né! Jsem na vdávání mladá a pořádně ho neznám. Ovšem byla to docela velká krabička na prstýnek. Ale tak… Je to Edward Cullen. Nejspíš je na obroučce tak velký diamant, že by se do menší nevešel.

„Edwarde, to je krásné, ale…“

„Pšssst!“ prodloužil to a kladl na to větší důraz, znovu s prstem na mých ústech. Chlapi. Byli by nejradši, kdyby ženská po zbytek života mlčela. „Otevři to,“ nařídil. Nasucho jsem polkla a sebrala odvahu.

„Jé… Pas,“ šeptla jsem zmateně a zírala na modrý pas. Pak jsem si všimla zlatého – United states of America. „Čí je?“ zeptala jsem se.

„Podívej se,“ řekl a já položila ovocný košík na zem. Vytáhla jsem pas a otevřela ho na plastové straně, kde byly všechny údaje. Zarazila jsem se, když mě do očí uhodila Edwardova fotografie. Jediný člověk na světě, který vypadá na úřední fotce k sežrání. Trochu jsem nahnula text k osvětlenému nebi, abych lépe viděla.

„Edward Anthony Masen Cullen… Trvalé bydliště… Panebože!“ vydechla jsem a podívala se na Edwarda, který se nejistě usmíval.

„No, čti dál.“

„Trvalé bydliště – Forks, Washington.“

„Nevím, jestli Forks znáš. Je to takové malé město na kraji…“ Nedořekl to, protože jsem na něj skočila jako na prolejzačku a zavěsila se mu kolem krku. Přitiskla jsem mu tvář do voňavé košile a chtěla si osahat každý jeho kousek, jako kdyby mi měl utéct. Položil mi svoje obrovské ruce křížem na záda a pevně mě objal. Tvář mi zabořil do vlasů a já byla doma.

„Omlouvám se. Vážně se šíleně moc omlouvám… Bála jsem se, že když o tebe přijdu pak, bude to ještě horší.“ Zvrátila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře.

„Já to chápu. Ale stejně mi dlužíš usmiřovací sex,“ dodal.

„Jen jestli ho nedlužíš ty mně. Neřekl si mi, že jsi z Forks! A jak je to vůbec možné…“

„Bello, ani si nedokážeš představit, jak je svět malý,“ přerušil mě a já se šťastně usmála. Kašlu na to. Pocházíme ze stejného města! Okolnosti mě nezajímají. Teď mě zajímá jen to, že si ho pravděpodobně na konci léta vážně budu moct přibalit do baťohu.

„Miluju tě,“ vyjelo ze mě spontánně. Samozřejmě, že ho miluju. Jako kdyby bylo vůbec možné ho nemilovat. Edward vykulil oči.

„Vážně?“

„Ne, dělám si legraci. Ráda říkám lidem, že je miluju, i když to není pr…“ Přitisknul mi svoje rty na mé a já ho pustila dovnitř, aby mi zase tím svým sladkým jazykem prozkoumal ústní dutinu.

„Už nemluv,“ doporučil mi po tom, co se ode mě odtrhnul, a já protáhla naštvaně obličej. Zasmál se. Seskočila jsem z něj, aby ještě neměl kýlu, a narovnala si tričko.

„Takže jsi z Forks… To je něco. Máš snad ještě nějaké tajemství?“ zeptala jsem se spíš řečnicky, protože jsem se vzpamatovávala z toho prvního. Edward spěšně zakroutil nazrzlou hlavou, ale pak přimhouřil oči a přikývnul. „Co?“

„Nic. Tedy, zatím. Není to nic… zvláštního.“

„Dobře, beru všechno. Hlavně, že jsi nebyl ženská a nemáš nemanželské dítě.“

„Neboj. Tak hrozné to není.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 11. kapitola: