Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 10. kapitola

23.07.2012 (09:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 7750×

Edward

Netušil jsem, jak před Bellou zakamuflovat to, že jakmile mě to zvíře ucítí, radši si zláme obě nohy, až se bude snažit prokopnout betonovou zeď, aby se mnou nepřišlo do styku. Ale já ho nějak zpacifikuju. Bude to pro něj otřesný zážitek, ale ještě nepřišla ta pravá chvíle na to, abych Belle řekl, že ten kůň se mě bojí, protože jsem upír.

„Přidej do kroku,“ nabádala mě. Protočil jsem oči, protože jsem na koni jezdit nechtěl. Já chtěl, aby ona jezdila na mně. Tohle je mrhání s možností, že už může sedět.

Za ruku se mnou utíkala do kopce a srdce jí splašeně tlouklo, když pořád zrychlovala.

„Já přidám a už mě nedoženeš,“ zamumlal jsem.

„Tak určitě,“ odbyla mě tradičně. Vběhla do stáje jako neřízená střela a zastavila se před divokým, černým hřebcem, se kterým měli mí zaměstnanci velké problémy, když jsem ho koupil.

„Na tom ty určitě nepojedeš,“ garantoval jsem jí, protože jsem moc nevěřil, že tahle sexuální bohyně z Forks s těmi nejhebčími stehny, co jsem hladil, vážně umí jezdit na koni. Vsadím se, že na něj ani nevyleze. Byl sice zkrocený, ale moc jsem ji miloval na to, abych ji posadil dobrovolně na Titanic.

„Už nejsi můj šéf,“ odsekla a otevřela vrata k jeho ohradě. Kůň, kterého jsem pojmenoval Alice, protože byl stejně hyperaktivní a otravný jako ona, se postavil na zadní hned, jak mě ucítil. Bella couvala zase zpátky. „Tak dobře,“ pípla. Zachichotal jsem se, ale moc tiše pro její lidské uši. „Tak já si beru jeho,“ prohlásila a ukázala na Lancelota. Já to debilní jméno nevybral. To podkoní.

„Já Alici,“ řekl jsem, protože bylo jedno, kterého si vyberu. Ke mně se budou chovat stejně.

„Vždyť je to hřebec,“ podotkla, když zaslechla to jméno.

„No a?“ opáčil jsem. Alice by měla určitě radost. Bella vzala sedlo a otěže a zkušeně začala zvíře postrojovat. Ale ještě jsem neházel flintu do žita. To se mohla naučit i z filmů. Já se přiblížil k Alici, který hned začal vykopávat nohama a frkat. Velké srdce mu chtělo prorazit žebra, když ho prostoupil strach, který jsem z něj cítil v silné koncentraci.

„Netýral jsi ho náhodou?“ zeptala se s podezřením Bella.

„Vypadá na to?“ Poukázal jsem na jeho kvalitní, lesklou srst a svalnaté nohy. „Říkal jsem ti, že mě zvířata nemají ráda,“ připomněl jsem jí a bojoval s koněm, co pořád uhýbal, ale už neměl skoro kam. Když se Bella ohnula, aby zapnula pásek, mihl jsem se prostorem a vyskočil na něj. Když ucítil váhu mého těla z kamene, začal už vážně doslova šílet. Máchal sebou, vykopával nohama a několikrát třísknul hlavou o zeď.

„Jak si to udělal?“ zeptala se Bella, když se zvedla na špičkách, aby se podívala, jestli na něm vážně sedím bez jakékoliv podpory. Alice se pode mnou metala tak, že to začalo připomínat spíš rodeo, ale mě neměla šanci shodit.

„Dobře. Přiznávám – já umím jezdit… Jen jsem chtěl, abychom zůstali v posteli,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti jsem na koni v životě neseděl. Začínal jsem mít dojem, že Alice bude mít brzy infarkt myokardu.

„Počkám před stájí,“ křikl jsem a kopl ho do slabin tak, abych mu je ale neprorazil. Rozběhl se ven, kde měl větší prostor, a tak začal poskakovat ještě víc. Už jsem ho nechal a jen čekal, až se unaví. Bella si Lancelota vyvedla ven jako dáma, s hlavou vztyčenou. Kousla se do rtu a já okamžitě poznal v tom nevinném úšklebku, že to neumí. Napjatě jsem čekal, jako kdybych jí podtrhnul židli a ona měla padnout k zemi. Vyhodila k boku jednu nohu a chystala se přehodit přes hřbet druhou.

„Bello?“ šeptl jsem a začal zadržovat smích, když jsem viděl, jak se nemotorně škrábe nahoru a lapá po dechu. Kdyby mě poslechla, mohla lapat po dechu z jiného důvodu.

„Jsem v pohodě. Všechno zvládám,“ syčela s přehnanou lehkostí. Nevím, jak to dokázala, ale najednou seděla v sedle obráceně. To už jsem nevydržel a začal se smát na celé kolo. Naštvaně se začala otáčet a třikrát u toho málem spadla. Trnul jsem při tom strachy a byl připravený vystartovat, aby si nezlomila vaz.

„Nech si toho a jeď. Kromě toho – kde máš sedlo? Teď jsi jak Tarzan,“ sjela mě, když jsem se jí pořád poškleboval. Přitáhla si otěže a vykulila oči, když se snažila udržet balanc. Ty grimasy byly k nezaplacení. Rozjela se po hřebenu kopce a já přidal hned za ní. Trochu jsem toho koně přiskřípl, aby mě poslechl. Po téhle jízdě bude díky svému psychickému stavu zralý na utracení. Ale recyklovat určitě nebudu. Šíleně páchne. Ovšem na metamorfy nemá.

„Uklidni se, Alice,“ zašeptal jsem medově. No, oni se nedali zhypnotizovat jako lidi, protože nedokázali vidět dvě vrstvy. Jen dobro nebo zlo.

„Je tu nádherně,“ hlesla Bella, když se dívala do údolí na mé sídlo. Zahrada byla v noci osvícená, a tak měla šanci něco vidět i v téhle tmě. Já obdivoval jen Bellu a její měsícem ozářenou, smetanovou pokožku. Alici docházel dech, když jsem mu silně tisknul krk, a tak jsme vedle sebe jeli bez větších potíží.

„Věříš mi, že už jsem viděl krásnější místa?“ zeptal jsem se. Jedno jsem například viděl pod dekou mezi jejími stehny. To byl osmý div světa.

„Například?“ zeptala se. Pokynul jsem jí ukazovákem, aby se přiblížila. Poslechla a já se nahnul k jejímu uchu. Pošeptal jsem jí, které sladké, citlivé místo myslím. Narovnala se a do tváří se jí nahrnula krev. Měřila si mě jako beznadějný, nadržený případ, no, bylo mi jasné, z jejího jemného úsměvu, že jsem ji potěšil. Už jsem v ní dokázal číst i bez mojí schopnosti, která u ní narazila.

„Bello, víš, jak jsem se zmiňoval posledně o lásce na první pohled?“ připomněl jsem jí. Málem jsem si už ten večer vylil své kamenné srdce, ale ona si zase vylila víno mezi prsa, a to mě zaměstnalo natolik, že už jsem se k tomu nedokázal vrátit.

„No,“ hlesla a stáhla obočí. Skoro jsme se zastavili a já se jí podíval do očí. Jsem upír. Tohle říkám ženě poprvé a naposled. Tedy, naposled v tom slova smyslu, že už to nikdy jiné říkat nebudu.

„Já tě miluju,“ zašeptal jsem s pokřiveným úsměvem, o kterém mluvila ze spánku. Srdce jí poskočilo a vytřeštila oči… zděšením. Nemohla ze sebe dostat hlásku a já se začínal topit ve zklamání, protože strach jsem vážně nečekal. To, co jí v noci padalo z úst, když mluvila ze spaní, mě přesvědčilo, že už přišla chvíle, abych to řekl. Viděl jsem svým dokonalým zrakem v téhle tmě, jak se jí oči podlily slzami. „Teď máš taky něco říct,“ hlesl jsem zamračeně. Němě otevřela ústa a zakroutila hlavou. Kopla Lancelota do slabin a ten se dal na úprk. Ona mi vážně chtěla ujet! Napodobil jsem ji, ale Alice se jen znovu pokusil postavit na zadní. Potom rezignoval a pod vahou mého těla se zhroutil k zemi.

„Zrovna teď?“ zanadával jsem, protože mě v tom nechal zrovna, když mi ujíždí přítelkyně, která byla očividně v šoku. Slezl jsem z něj a on se položil na bok a vydýchával to. Mohl jsem Bellu mrknutím oka dohnat, ale to by si asi všimla, kdybych ji předhonil bez koně. Když takhle zareagovala na vyznání lásky, tak ještě nemůžu přidat, že jsem sto let mrtvý.

Slyšel jsem, jak pláče, a vůbec to nechápal. Ženské. Z pěti procent pláčou ze štěstí, z dalších pěti, protože jsou smutné, ale z devadesáti procent ani bůh neví. Těhotná být nemůže, protože nevím nic o tom, že by můj jed něco mohl oplodnit a vím určitě, že Bella bere prášky. Pokaždé, když si ho totiž bere, si s ním povídá, anebo pronese něco jako – šup, tam s ním. Svoje dny taky nemá, takže hormonální hladina je vážně v normě. Tak proč? V kapse se mi rozezvonil mobil a já ho zvednul, aniž bych se podíval, kdo to je.

„Prosím?“

„Nestůj tam jak idiot a běž za ní!“ vřískla Alice.

„Ty jsi žena,“ uvědomil jsem si. „Tak mi řekni, proč se rozbrečela, když jsem jí řekl, že ji miluju,“ požádal jsem ji, protože jsem byl vážně zmatený.

„Chlapi. Vy jste takoví… Ano, jste úžasní, miláčku… Proboha, to je přeci jasné. Zamilovala se do tebe taky a myslí si, že tě na konci prázdnin bude muset nechat a odjede se zlomeným srdcem zpátky do Ameriky,“ osvětlila mi. Stáhnul jsem obočí, no, dávalo to smysl.

„Jak víš, že mě miluje?“ chtěl jsem vědět.

„Intuice. Vidím, jak se na tebe dívá. Kdo by tě, bratříčku, nemiloval?“ zabásnila řečnicky. Pokýval jsem nevěřícně hlavou.

„Když to říkáš… Ale musím ji teď nechat. Alice je zralý na utracení a já za ní běžet nemůžu, protože…“

„Kdo je zralý na utracení?“ vypískla. „To nemyslíš vážně, že jsi po mně pojmenoval koně?“ prskla a slyšel jsem Emmetta, jak se směje. Vážně mi šíleně chyběli. Musím teď ale pomoct poslednímu žijícímu potomkovi Masenů a potom se konečně vrátím do domova bez otravného slunce. A sobecká část mě doufá, že Bella bude v letadle sedět vedle mě.

„Taky tě miluju, sestřičko. Pozdravuj,“ zamumlal jsem rychle a zavěsil. Rukou jsem si obepnul hrdlo, které se hlásilo o slovo hlasitěji, než včera. Hloupě jsem riskoval, když jsem se v noci miloval s Bellou a nešel nejdřív na lov. Ale začínám mít pocit, že jí bych nebyl schopný ublížit, ani kdybych hlady vrčel na všechno okolo. Odběhnu si na krátký lov, a pak si s ní promluvím. Ale nejdřív musím odvést Aličáka. Nejspíš v náručí.

Bella

Přesně, jak jsem říkala – měla jsem toho nechat dřív, než se to stane. No, pozdě. Ale pro mě ještě třeba ne. A pro něj taky ne. Je to chlap a ještě k tomu nedávno nejspíš dostudoval střední školu. Třeba se spletl. Co může vědět o lásce? Hlavně jsem se v něm asi spletla já. Přefiknul Američanku o prázdninách a teď má podle tradičního scénáře tvrdit, že ji strašně miluje. A pak na konci srpna – sbohem a šáteček. Byl to omyl, zlato.

A jedno srdce křehké dívky, a to moje, by prasklo, protože já bych se do něj vážně zamilovala. Měl všechno, co vysněný chlap má – až to bylo podezřelé, protože od toho jsou to jen sny. Neexistujete to. Ale přesto to Edward Cullen měl.

Objela jsem kolečko, a když mi došlo, co musím udělat, stáhla jsem otěže a rozjela se ze svahu, kde nebyl tak strmý terén, dolů – k domu. Zválcovala jsem pár kytiček na zahradě při mém zběsilém úprku a u kašny seskočila z jeho hřbetu. Kotníky mě zapálily, no, neměla jsem čas.

„Kam letíš?“ ptal se mě Alejandro, když šel po schodech ven.

„Já… Já jdu do vesnice. Prosím, postaráš se o něj?“ požádala jsem ho a on si, ve světle ze dveří, co pouštěly dveře ven, pokoušel prohlédnout moji strhanou tvář. Naštěstí nebyl ten typ, co se přehnaně staral o ostatní a každého se vyptával, i když mu do toho nic nebylo. Přikývnul a já vběhla do domu jako hurikán. Vyběhla jsem kamenné, dlouhé schody, jako kdybych soutěžila o zlatou medaili. Vtrhla jsem do pokoje a vytáhla zpod postele tašku a baťoh.

Když přijíždíte na dovolenou, máte všechno pěkně zabalené, narovnané, urovnané a zarovnané. Všechno se vám do tašky vejde. Zip zapínáte se spokojeným úsměvem a oceňujete dobrou práci vašich zlatých ručiček. Ale jakmile se z dovolené vracíte, máte pocit, že jste snad vykradli hotel a vykoupili tržiště. V kufru je to jako po výbuchu bomby.

Posbírala jsem všechny svoje věci a smotala je do koule. S taškou jsem vlítla do koupelny a všechnu kosmetiku do ní smetla rukou. Sebrala jsem kartáček a na věci ve sprše jsem kašlala. Stejně by se tam už nevešly. Když mi nešel zapnout zip, vyskočila jsem na ni a začala s thajskou masáží mých věcí. Vztekle jsem po tašce dupala a nakonec ji, s červenými prsty, dokázala zapnout. Hodila jsem si baťoh na záda a těžkou tašku vzala do ruky. Vypadala jsem, jako kdybych utíkala od násilnického manžela do krizového centra.

Rozhlédla jsem se po pokoji, a pak ještě přiběhla k saténovým přikrývkám, abych se naposledy nadýchla Edwardovy unikátní vůně. Z očí mi vytryskly další slzy. Už teď je to těžké. Jak by to pak vypadalo na konci léta…

Zavřela jsem za sebou dveře a kopala kolenem do tašky, když jsem utíkala ze schodů.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě Lucía, když procházela pod schody.

„Čau,“ prskla jsem. Jakmile si všimla mého emigrantského zjevu, zastavila se.

„Co se stalo?“ chtěla vědět. Konečně na mě zase mluvila bez ostnu závisti. Když jde do tuhého, děvčata se semknou. Tedy, ve filmech.

„Nic. Já jen musím… pryč,“ odvětila jsem spěšně a vyběhla ven, kde k mé neuvěřitelné smůle začalo pršet.

„Zrovna teď? Nenávidím tě! Slyšíš!“ ječela jsem na nebe s nataženým prstem, protože z něho padaly čím dál hustší a větší kapky vody. Do pár vteřin jsem byla promočená, jako kdybych se šla sprchovat oblečená.

„Bello, nech mě tě odvézt,“ volala na mě Lucía ode dveří.

„Ne,“ zamítla jsem to, protože jsem ji neměla ráda a ona neměla ráda mě. Měla bych pak hodně nepříjemný pocit.

„Dostaneš akorát zápal plic. Počkej,“ nařídila mi a zmizela.

„Fajn,“ štěkla jsem si pod nos rezignovaně a vyprskla tím vodu. Celé dny se tu modlím za déšť a zoufám si po Forks a nic. Ale když potřebuju suchou cestu pro sprint, tak se rozprší jak jednou za rok v Africe.

Na nohy mi dopadla sprška kamínků, když Lucía jela rallye Dakar. Překonala jsem vnitřní odpor a nastoupila do malého, služebního BMW.

„Kam chceš odvést?“ zeptala se, když vystartovala pryč. Ohlédla jsem se a setřela další slzy, jak jsme se vzdalovaly od domu – od Edwarda. Majitele dokonalého penisu, ale i pokřiveného úsměvu a kouzelné osobnosti.

„Je ve vesnici penzion nebo hotel?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě. Tohle je frekventovaná, turistická oblast. Jsi v Toskánsku,“ poučila mě moudře.

„Tak k hotelu, prosím,“ hlesla jsem a kašlala na bezpečností pás. Chvíli bylo ticho, no, Lucía zřejmě přímo hořela zvědavostí, když ke mně pořád stáčela oči.

„Hmm… Vy jste se s Edwardem… rozešli?“ chtěla vědět tiše. Bubnující déšť a kvílející vítr ji skoro přeřvaly.

„Ne. Naopak,“ vypadlo ze mě překvapivě upřímně.

„Tomu nerozumím.“

„Já… Já se o tom nechci bavit,“ odvětila jsem. Hlavně jsem se o tom nechtěla bavit s ní, která si pořád brousila své umělé nehty na Edwarda. Při té představě, že se ho dotýká, se mi otevírala kudla v kapse.

„Jak myslíš,“ hlesla. Před hotelem zastavila a já vylezla z auta se skromným a výstižným – sbohem. Ale nezapomněla jsem poděkovat. Nejsem sketa. Přece mě odvezla v noci do vesnice, i když mě nesnáší.

Trmácela jsem se mokrá na recepci, kde ze mě tekla jezera vody. Tam mi ale oznámili, že všechny pokoje jsou plné. Myslela jsem, že se jim tam prostě uložím vztekle na pohovku a klidně si ji i zaplatím, ale vyhrožovali mi ochrankou. A tak jsem byla nucená zase vyjít ven na déšť do chladné noci a sednout si na práh. Okem jsem zavadila o verandu, kterou jsem znala z jednoho dementního, mystického výletu s čarodějnicí. Buď teď ze sebe udělám idiota bez domova, anebo strávím noc na mrazu a zítra zemřu na zápal plic během toho, co mi odpadnou nohy a ruce.

„Ahoj,“ hlesla jsem překvapeně, když mi otevřela Laura. Jasně. Je to její matka, Bello. Takže nejspíš bude bydlet s ní a ne ve stanu pod cypřišem.

„Čau. Co tu děláš ve dvanáct v noci?“ zeptala se a zase mi tykala. Ale vzhledem k tomu, co po ní chci, bych měla sklopit uši a šoupat nohama.

„Přespat?“ vydechla jsem jako otázku a pokusila se usmát. Laura chvíli přemýšlela, a pak vykulila oči.

„Edward ti to řekl,“ vyjekla.

„Ty o tom víš? Proč ti to řekl dřív?“ vyprskla jsem.

„Já to musím vědět. Jsem jeho praneteř, takže se mi s tím vážně svěřil,“ dodala cynicky.

„Cože jsi jeho? A ne! To, že mě miluje, měl říct nejdřív mně!“ vybíjela jsem si na ní svoje emocionální rozpoložení.

„Cože tě?“

„O čem mluvíš?“

„O čem mluvíš ty?“

„No, že mě Edward miluje.“ Laura nazdvihla obočí a dala si ruku přes pusu, jako kdyby něco provedla.

„Ahá. No, jasně. To jsem myslela… Pojď dovnitř. Nalakuju ti nehty a ty mi řekneš, co se stalo,“ navrhla spěšně. Co s ní Edward, sakra, má? A jak ho vůbec zná? Znát ho můžu jen a jen já. Ach jo.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 10. kapitola: