Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toaleta lásky? - 4. kapitola

10.07.2012 (17:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1547×

Normálně by mi hřiště nepřipadalo děsivé. Avšak toto hřiště pro děti mi přišlo strašidelnější než kdejaký hřbitov.

Opuštěné, v strašném stavu a ta samota. A možná právě ta samota na mě zapůsobila tak, že na mě dolehl splín.

Byla jsem natolik zaneprázdněná okolní atmosférou, že jsem nepostřehla sedící osobu na lavičce. Edward mě na ni upozornil tím, že syčivě vtáhl vzduch do plic.

„Promiň. Zůstaň v autě,“ poručil mi a zasmušile šel té osobě vstříc. Poroučení jsem měla už dost, proto jsem samozřejmě vystoupila.

Zakřenil se, ale jinak nedával žádnou emoci najevo. Byla jsem zvědavá, co je ta osoba zač. Snad přítelkyně. Ta představa mi kupodivu vadila.

Byla to malá osůbka s vlasy trčícími různě do stran. Přiznávám, že jsem chvíli váhala mezi klukem a holkou.

Zarazila mě však podobnost s Edwardem. Světlá pleť, bezbřehá krása a měla medově zlaté oči. Došlo mi, že pravděpodobně bude jeho sestra, přičemž jsem se zastyděla za svoje předešlé pocity.

„Alice,“ zaskřípal Edward zuby. Páni, vydává zajímavé zvuky, napadlo mě a mírně se té myšlence pousmála.

„Edwarde, jenom mě vyslechni.“ Vstala a musela jsem obdivovat její červené šaty. „Už jsme ti všechno odpustili. Prosím, vrať se k nám.“

„Ne. Já si neodpustil,“ zamumlal a dlaně sevřel tak silně, až mu zbělely klouby.

Alice k nám popošla o dva malé krůčky. „Prosím,“ zašeptala a zkřivila svou hezkou tvářičku v útrpnou grimasu.

„Prostě jdi,“ povzdychl si a odehnal svou sestru jedním mávnutím ruky. Zatvářila se ještě umučeněji než předtím.

„Bello, ráda tě poznávám, ale přiveď ho, prosím, k rozumu,“ obrátila se k mé maličkosti a hned na to vyrazila pryč. Pěšky. To chtěla celou cestu do Forks chodit? Chtěla bych mít její kondičku.

Ale…

„Odkud zná moje jméno?“ samovolně ze mě vystřelila první otázka, co mne napadla. Nechtěla jsem tu postávat v tichu, především když jsme pořád byly na tom hřišti.

Uvolnil se a pokřiveně se na mě usmál. Došel k zrezivělé houpačce a se skřípáním na ni dosedl. Tentokrát neskřípaly jeho zuby.

Trochu rozpačitě jsem jej následovala. Panikařila jsem, jestli se houpačka pod naší váhou nerozpadne, ale protože byl Edward naprosto v klidu, nechtěla jsem dávat najevo slabost.

„Tohle místo není jen tak obyčejné. Kdysi to tu vypadalo mnohem lépe a hřiště bylo mezi dětmi velice oblíbené. Ale pak začalo chátrat a nikdo se neobtěžoval ho spravit,“ vyprávěl a já díky jeho historce viděla úplně jiné, nové hřiště a dokonce s dětmi.

Přišlo mi smutné, co se s tímhle místem stalo. Ale ne tak smutné jako pomyšlení, že mám stejný osud. Budu do té doby osychat, až se ze mě stane neduživá stařenka. Stařenka s panenskou blánou. Otřásla jsem se. Nikoli zimou, nýbrž strachy.

„Proč mi to povídáš?“ zašeptala jsem a chytla se křečovitě houpačky. Spadnout na zadek a riskovat modřinu, by byla poslední kapka.

Smutně se na mě podíval. „Já taky chátrám,“ odpověděl a já vykulila oči. On taky? Bohatý, krásný, chytrý sympaťák jako on? „Alespoň do té doby, než jsem potkal jednu moc milou slečnu, která se jmenuje Isabella Swanová.“ Zářivě se usmál. V ten moment přišel rozhodující zlom. Jediná věta mě dokázala rozněžnit. Vsadila bych se, že kdybych byla kočka, tak bych slastně předla.

„Co se stalo? Něco s tvou sestrou, že jo?“ zeptala jsem se tiše. Nechtěla jsem být infantilní, jenomže něco hluboko ve mně mě popouzelo k otázkám. Nebyl mi ukradený, postřehla jsem, když jsem identifikovala své emoce.

Odvrátil pohled a přejel pohledem po tom smetišti okolo. Taková odpověď mi bohatě stačila.

A pak… No, řekněme, že jsem mu vyklopila všechno svinstvo, čím jsem díky Jaredovi prošla. Vyprávěla jsem mu své pocity a zacházela do detailů. Původně jsem to neměla v plánu. A rozhodně jsem taky neměla v plánu brečet jako malá holka.

Soucitně pokyvoval a místy hněvivě zatínal čelist. Nečekala jsem, že mě nějak pomstí jako princ na bílém oři, ale chtěla jsem cítit úlevu. Ta se dostavila. Byla jsem mu vděčná, že se stal mou vrbou. Zároveň jej však litovala.

„Neměla jsem ti to říkat,“ zamumlala jsem a hlasitě vytáhla nudli tam, kam patřila. Pozorně se na mě podíval a shovívavě se usmál.

„Víš, promiň, jestli tě to urazí,“ řekl. „Podle mého názoru je to idiot největšího kalibru. Nechápu, jak si tě nemohl vážit nebo nemilovat.“

Zarazila jsem se a zaraženě pozorovala jeho krásný obličej. Hledala jsem sebemenší náznak výsměchu, avšak nenašla jsem to, co jsem hledala. Což mě udivovalo a zároveň rozvášnilo.

Slovem vášeň můj mozek asi myslel brečení. Vášeň jako fík. Přesto se nezdálo, že by byl znechucený. Bylo úžasný potkat kluka, který myslel vážně své city. Ač byly třeba přátelské. Byly Edwardovy city ke mně přátelské? Anebo něco víc?

„Promiň,“ pípla jsem do jeho rukávu. Netušila jsem, jak se mi podařilo se věšet na Edwardovu paži. Nevypadal však, že by se mu to hnusilo.

„Nemáš proč. Měl bych najít toho hajzla a přinutit ho, aby se omluvil tobě za všechno, co ti provedl,“ zavrčel a já necítila potřebu Jareda omlouvat a zastávat se jej. Tento bod byl již za mnou…

Byla jsem Edwardovi vděčná, ale toto téma bylo pro mě pořád bolestivé.

„Co se stalo tobě?“ zeptala jsem se a rychle si utřela zbytek slz na mých tvářích. Odtáhla jsem se a ponechala mu prostor.

Edward přesunul svůj pohled na něco nade mnou. „Mně nic. Ale já udělal něco strašlivého,“ povzdychl si, když si uvědomil, že se nevykroutí odpovědi. Neuměla jsem si představit, co považoval za strašlivé. Přinést dívce zvadlou květinu? Nebo snad pít krev všem okolo, aniž by o tom věděl? Ne, to by udělal Jared.

„Nemusíš mi říkat nic, jestli nechceš. Ale musíš vědět, že sis získal mou důvěru. Můžu klidně posloužit jako nějaká vrba.“ Ležérně jsem pozvedla ramena. Určitě jsem nenaléhala. Aspoň myslím, ale jeho reakce byly dost přehnané.

„Ty to nechápeš,“ zasyčel. „Jsem i pro tebe nebezpečný!“ Vztek v jeho očích byl až děsivě chladný.

Bez dalšího mého nebo jeho slova zmizel. Do seznamu jsem přidala další věc, kterou jsem se dozvěděla. Edward zvládá kouzla.

„Edwarde,“ zamumlala jsem a po zádech mi přejel mráz. Záhy jsem byla naplněná adrenalinem. Nohy mi vibrovaly, jak se snažily utíkat pryč. Já však zůstala pevná.

„Psst, neboj se,“ šeptl mi jeho hlas najednou do ucha. Těžce jsem dýchala a pořád se snažila nehýbat. Pro tohle vše je nějaké racionální vysvětlení.

„Co to znamená,“ zvolala jsem do prázdnoty před sebou. Pokusila jsem se, aby můj hlas zněl pevně, ale moc mi to nevyšlo.

Zničehonic se objevil přímo přede mnou. „Jsem rychlejší. Jsem silnější,“ zašeptal a na tváři mu hrál krutý úsměv.

Na potvrzení svých slov převrátil strom. Jestli to měl být nějaký vtípek, tak se mu začínal vymykat z rukou. Určitě si to všechno připravil, aby mě vyděsil. Ten strom byl určitě ztrouchnivělý a napůl zlomený, přesvědčovala jsem se.

„Mé smysly jsou také vnímavější než u normálního člověka,“ řekl a znovu zmizel z mého zorného pole.

„Jestli mě chceš děsit, tak já jdu. Je to fakt špatnej vtip,“ zvolala jsem a ohlédla se. Byla jsem pokakaná i za ušima. Mýlila jsem se, on je jako ostatní kluci. Magor.

Za mnou nikdo nebyl, za to přede mnou se tyčil Edward. „Slyším, jak ti tluče srdce. Cítím, jak jsi vystrašená,“ šeptnul a o krok se přiblížil. Teď už mezi námi nebylo moc místa. Svrbělo mi celé tělo, jak jsem se snažila ustoupit. Odmítala jsem však udělat nějaký úskok.

„Už víš?“ zeptal se mě medovým hlasem. Když jsem neodpovídala, odpověděl si sám. Byla jsem celá ztuhlá hrůzou, anebo mi zacpalo hrdlo jeho krása a vůně. Kdo ví?

„Jsem krvelačný poloupír. A ještě něco - mám na tebe chuť.“ Za úplně normálních okolností, bych odpověděla:

„Já na tebe taky.“

Místo toho ze mě uniklo ustrašené kviknutí. Jak jsem se zase mohla takhle šeredně splést v klukovi? Už podruhé. Sakra.

Naklonil se ke mně a rty se otřel o můj krk. Pokud jsem byla vystrašená, tak teď jsem byla mnohem víc.

Jistě bych mu dala facku, jenomže zuby mě lehce stiskl a já se mu podřídila…

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toaleta lásky? - 4. kapitola: