Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toaleta lásky? - 3. kapitola

03.07.2012 (17:00) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1569×

Jako každé ráno mě probudil otravný zvuk budíku. Hmátla jsem po něm a nemotorně vstala z postele.

„Počkat.“ Zamžikala jsem očima. Pamatuji se, že ještě včera jsem prakticky usínala v náruči neznámého týpka. A dnes ráno se probudím celá rozlámaná v posteli. Chtěla jsem ušetřit mou rozbolavělou hlavinku, proto jsem se tím dále nezabývala. Později si budu klást otázky a panikařit. Když už nic nevím já, rodiče budou chytřejší, usoudila jsem po chvilce.

Šla jsem ze sebe udělat člověka, přičemž jsem zjistila zajímavou věc. Stále jsem měla na sobě tmavě modrý svetr. Mimoděk jsem si všimla, že se mi hodí k mé bílé pokožce. Málem jsem však dostala infarkt, když jsem spatřila, co mě ukrývá pod svetrem. Plavky.

Já šla spát v plavkách? Jak jsem se, kruci, dostala do postele? Na některé otázky je lepší nevědět odpověď. Tento případ ale byl výjimkou.

Spěšně jsem na sebe hodila první oblečení, které mi padlo pod ruku. Zelená ponožka s čistě bílou nebyl můj nejhorší módní prohřešek. Seběhla jsem schody a málem vrazila do mamky.

„Co šílíš? Seš dneska čilá jako rybička, co?“ vyjekla překvapeně. Zašklebila jsem se, ale mou pozornost – mého žaludku pozornost – upoutala připravená snídaně. Hltala jsem, dokud jsem nebyla plná. Jakmile jsem ale uviděla malou opuštěnou jahodu. No, musela jsem i po ní skočit.

„Měli jsme si pořídit kluka, lásko. Ten by toho spořádal míň,“ ozval se Charlie ode dveří. Zle jsem se zachmuřila, výsledkem však byl jeho výbuch smíchu. Někdy jsem se opravdu divila, po kom jsem normální.

„Zlato, nejdeš už pozdě?“ zasmála se Renée těsně za svým manželem. Jasně a bránit svou dceru, to by bylo hříšné. Renée snad na pochvalu líbla svého manžela na tvář.

Udělala jsem velice výmluvné gesto. „Radši se klidím z cesty, než ze sebe strháte šaty,“ zaševelila jsem falešně sladkým hlasem. „A přijdu k večeru. Jdu nakupovat s holkami,“ dodala jsem až ve vchodu. Rychle jsem sprintovala k autu. Když si náklaďáček pospíší, tak za deset minut tam jsem. To by ale hošan musel nastartovat.

Během mého hodování a startování jsem naprosto zapomněla, co mě trápilo. Až při jízdě jsem si vzpomněla. Nemohla jsem se dočkat, kdy přijdu domů. Chtěla jsem vědět, co se stalo. Rodiče to možná nepovažovali za nijak důležité, ale já ano.

Pobyt ve škole se nesl v duchu – pomalý jako šnek. Ano, dnes mi připadalo vše mimořádně pomalé. Nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy vyrazím s Angelou a Jessicou a potom půjdu domů.

„Nemůžu se dočkat, až oživím svůj šatník,“ vzdychla Jessica, jakmile jsme došly k jejímu autu.

„To mi povídej,“ zamručela jsem souhlasně.

„Holky, já zase potřebuju koupit jednu knihu, kterou jsem sháněla snad všude. A žánr nepovím,“ zasmála se Angela. Buď měla na mysli kuchařku anebo porno. Přikláněla jsem se k pornu. Kámasútra sice nebyla tak záživná jako kuchařka, ale Angela by mohla být spokojená.

„Takže, přijedete pro mě teda ve tři? Se pro vás načančám a vyrazíme.“ Ani jsem se neohlédla, jestli souhlasí.

Bryskně jsem s náklaďáčkem vyrazila a za chvíli byla opět doma. Na příjezdové cestě však postávalo cizí auto. Volvo. Auto, jenž mohlo těžko patřit Charliemu anebo jeho kolegům z práce.

V úvahu připadalo pak jen, že Renée si našla velice, velice bohatého milence. A další moje teorie byla, že jsme vyhráli hromadu peněz a rodiče mi koupili - za mojí nehynoucí lásku k nim - nové auto. Druhá možnost byla vysoce nereálná.

Zaparkovala jsem a vtrhla do baráku jako velká voda. Chtěla jsem vidět tu bohatou - do sexu žhavou - prdýlku nahou.

Pro moje oči byla však připravená jiná scéna. Máma pobíhající po domě s hadrem v ruce a v kuchyni sedící ten plavčík ze včera. Aspoň zdroj informací budu mít u sebe, napadlo mě optimisticky.

„Ahoj,“ zvolala jsem do domu trochu zaraženě. Taška s učením spatřila opačný konec chodby.

„Ahoj, Bello,“ usmál se plavčík. Má mysl možná byla zamlžená všemožným svinstvem, ale tak hodně se splést v kráse prostě nemohla. Jenže to nějakým způsobem svedla.

„Hmmm,“ odpověděla jsem neurčitě a sedla si naproti jeho vznešenosti. „Takže k věci. Co tu chceš? A co jsi se mnou včera dělal?“

Pozvedl obočí. „No, přišel jsem se podívat, jak se ti vede. A k té druhé otázce. Zachránil jsem tě a počestně tě odvezl domů.“

Trpce jsem se zasmála. Málo představitelů mužského pohlaví by takto jednal. Bezmocná dívka ve spárech chlapa. Jediný výsledek, který by mě mohl napadnout, je znásilnění. Přesto jsem věděla, že jsem nebyla znásilněna či něco takového.

„Vidíš, že se mám přímo báječně. A když mě takhle přesvědčuješ, že ty nic, tak jsem ještě víc na pochybách.“ Přimhouřila jsem podezřívavě oči.

„Isabello Marie Swanová,“ zhrozila se Renée a naštvaně hodila hadrem do umyvadla. Zrovna přišla do kuchyně, když jsem mu dávala najevo svou nedůvěru. Taková smůla. Chtěla jsem podotknout, že tam hadr nepatří, ale vysloužila bych si tím další kázání.

„Tady Edward ti pomohl, protože jsi prý uvízla na záchodě a pak tě odvezl domů.“

Znovu jsem se na pana Slušňáka podívala. Připadala jsem si jako predátor nahánějící hrůzu. A ten pocit se mi sakra líbil. Široce jsem se usmála. „Tak jsi přišel, aby ses přesvědčil, že vás nezažaluju? Nebo jsi snad přišel pro svůj svetr?“ hádala jsem a upřeně mu hleděla do očí. V jeho očích jsem snad spatřila jiskru pobavení, čímž mě překvapil. Ale neznamenalo to, že přestanu.

„Vlastně je mi ukradené, jestli nás zažaluješ. Pokud ovšem nechceš můj svetr, tak mi ho samozřejmě můžeš vrátit,“ odpověděl s naprostým klidem, přesto poněkud uraženým hlasem. Jeho klid mě dováděl k šílenství. Zatím Renée střídavě rudla a bledla. Jak se jí měnila výše vzteku.

Zvedl se zároveň se mnou a mlčky mě následoval. Lezl mi na nervy, přestože vypadal jako idol krásy. Prostě na takové typy už mám alergii. Ke všemu mužskému, uvědomila jsem si trochu zaskočeně.

Dupala jsem po schodech více, než bylo nutné a zavítala do mé svatyně. Zastyděla jsem se za svůj pokoj. Měla bych občas uklidit a ta nudná bílá na zdech nedodávala příliš charakteru té místnosti. Ale byla to bílá barva připomínající pláž, písek a hlavně čistotu. Tak jsem to viděla já.

Spěšně jsem hmátla po svetru ležícím uprostřed pokoje. Okamžitě jsem mu jej vtiskla do dlaně a významně se podívala na dveře.

Povzdychl si. „Nechceš se mnou jít ven? Ukážu ti jedno místo,“ požádal mě a já vykulila nad jeho žádostí oči. Měla jsem s ním jí na rande?

„Víš, já nejsem tak špatný, jak ze mě děláš,“ řekl. „Anebo jím opravdu jsem. Padouchem.“ Dál už nečekal a svižným krokem kráčel pryč. Měla jsem s ním souhlasit a doprovodit jej s úsměvem na tváři ke dveřím, ale tíha jeho bolesti mě přemluvila. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu trpěl. Nebyla jsem jediná, kdo si něco zažil.

„Počkej,“ zvolala jsem, než stihnul opustit můj pokoj. „Dám ti šanci,“ vyslovila jsem pomalu.

Přistoupila jsem těsně k němu a ignorovala moje splašené srdce pumpující nadbytek krve. „Jeden den máš na to, abys mě přesvědčil, že nejsi špatný. Že ti můžu důvěřovat.“

Široce se usmál. „Tak pojď. Ukážu ti jedno místo. Nejsem jako většina kluků.“ Jo, a kolikrát jsi tuto větu už řekl?

Renée jen spokojeně pokývala hlavou, když jsem jí oznámila moje plány. Určitě už si nás spolu představovala jako manželé.

 Nastoupili jsme do jeho auta. Poprvé a možná naposledy jsem seděla v tak luxusním autě. Jakmile jsem se dostatečně pokochala, uvědomila jsem si, že musím vyřídit jeden telefonát.

Edward mezitím vyrazil. No jo, náklaďáček nikdy nebude mít ani na nejmenší rychlost tohoto autíčka. „Edwarde, nevadí, že zavolám holkám? Totiž zruším svoje předchozí plány.“

Jen se usmál. Když jsem skončila hovor s rozmrzelou Jessicou, usmíval se ještě víc. Obávala jsem se, že si ještě roztrhne tváře.

„Co je?“ zeptala jsem se a nedůvěřivě jej zkoumala.

„Nic. Jen se mi líbí, jak vyslovuješ mé jméno,“ odpověděl, načež se na mě podíval s dalším úsměvem. Vyděsilo mě, že nekouká na cestu, ale mnohem více mě vyděsilo, jakým způsobem se usmál. Žraločí úsměv.

„Radši mi řekni, kam jedeme,“ vyprskla jsem, „a koukej laskavě na cestu.“

Zasmál se a já přímo slintala nad jeho smíchem. Bylo těžké bránit se přitažlivosti, ale nenáviděla jsem se za to, že jsem to nedokázala.

„Jedem na místo, které je opuštěné, tmavé a plné hraček,“ odpověděl temně a zakřenil se.

„Ty mě tedy uklidňuješ,“ zamumlala jsem a více se tiskla ke dveřím. V nejvyšší nouzi bych vyskočila z auta. Úplně normální cesta úniku. Očividně mou poznámku slyšel, protože se ještě víc uculoval. Jestli s tím nepřestane, tak dostane buď facku, anebo pusu. Jakmile jsem na to pomyslela, nevěřila jsem vlastní hlavě. Vždyť jej ani pořádně neznám!

Ani jsem se pořádně neuvelebila, a už jsme byli, dle mého průvodce, na místě.  Hrůzostrašné místo, pomyslela jsem si se smutkem. Taková samota...

Já vím, že jsem si s předchozí podmínkou moc neporadila, ale tato kapitola je snad lepší. Sice klidnější, ale příští bude o to větší mazec. :) :D

A ještě moc děkuju za komentáře. Vždy potěší. :)

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toaleta lásky? - 3. kapitola: