Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 12. kapitola

09.06.2011 (20:30) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 3973×

„Kopretiny,“ zašeptala. Všichni v domě strnuli. Neuvědomil jsem si, jak moc mi chyběl její hlas, dokud nepromluvila. Esmé a Alice přestaly mluvit a podívaly se na Bellu. Kdyby nebyly upírky s bystrými smysly, myslely by si, že to jen zašustil vítr v korunách stromů.

„Říkala jsi něco, zlatíčko?“ Esmé ihned reagovala. Bella se zhluboka nadechla a otočila se k nim.

„Kopretiny,“ řekla zřetelněji. „Žádné růže, ani lilie. Máma milovala kopretiny.“ Vstala a přešla k nim.

„A obřad se bude konat v kremační síni. Babička Swanová říkala, že do svaté země mohou ulehnout jen ti, kdo věří v Boha, ale my jsme ateisté. A proto nebude žádný kostel.“

„Dobře.“ Esmé přikývla a poškrtala seznam, který s Alice vytvořily.

„A žádné housle ani piano. Žádná Ave Maria a ani žádné čtení z bible. Při obřadu bude hrát tátova a mámina písnička. A potom písnička, která jim hrála na svatbě, když měli první novomanželský tanec.“ Belle opět začaly po tváři stékat slané kapky a její hlas byl nakřáplý od pláče.

„A asi budu muset jet k nám domů a dovést jim oblečení,“ přemítala nahlas, zase napůl ve svém světě. „A taky boty. Musí mít v rakvi boty?“ zeptala se a podívala se po Alici i Esmé.

„Nemusí mít boty,“ řekla máma. Bella přikývla a najednou ji Esmé držela v objetí a vískala ji ve vlasech. „Nemusíš ani jezdit domů pro jejich oblečení, něco koupíme.“

„Ne. Já přesně vím, co budou mít za oblečení. Mámě dovezu ty fialové šaty, které jsem jí ušila, když mi bylo čtrnáct. Brala si je jenom při zvláštních příležitostech. A táta bude mít svůj jediný oblek, ale bez saka. Nesnášel sako… a kravatu. Vždycky ho škrtila. Ale kvůli mámě si ji vždycky bral na večeři, když měli výročí. A máma mu ji vždycky potom sundala a rozepnula první knoflíček, protože i ta košile mu byla kolem krku těsná, ale nikdy si nekoupil jinou, protože nesnášel nákupy.“ Bella stále plakala. Vzlyky se jí zadrhávaly a Esmé ji konejšila jako malé dítě.

„Dobře. Tak zítra s tebou Edward zajede do tvého domu,“ šeptla.

Cože? Já? Proč? Ne! Ano! Sakra! Nikdy před tím jsem se necítil tak rozpolcený. Na jednu stranu jsem to chtěl být já, kdo Bellu doprovodí do domu, ve kterém vyrůstala. Na stranu druhou jsem měl strach. Ano, musel jsem si to přiznat. I ten nejobávanější predátor se bál a pociťoval nervozitu. Ten pocit, kdy máte srdce až v krku a orgány vám svírá neviditelná pěst, byl až moc… lidský. Takhle jsem se cítil ve svém věčném životě jen jednou a to tehdy, když jsem se vrátil po těch deseti krvavých letech ke Carlisleovi a Esmé. Mé obavy mi samovolně vytvářely v hlavě otázky, na které jsem neznal odpovědi. Jak se mám k Belle chovat? Bude chtít se mnou mluvit? Nebo opět upadne do svého světa? Nepromluvila teď jen proto, protože se jednalo o její rodiče? Nebude jí vadit má přítomnost? Měl bych jít s ní do toho domu? Nebo bych měl radši zůstat v autě? Ale co když se jí uvnitř něco stane? Nebylo by nakonec lepší, kdyby s Bellou jela Esmé? Ano, bylo. Máma je mnohem citlivější… lidštější než já a kdyby se něco stalo, určitě by reagovala správně. Jakmile najdu volnou chvilku, navrhnu jí to. Ano, tak to bude nejlepší, přikyvoval jsem si, ale ten druhý hlásek se ozal a řval na mě. Sobče!

„Na to ani nemysli, Edwarde!“ Alice mi křičela v hlavě.

„Proč?“ optal jsem se v našem tichém rozhovoru.

„Věř mi… Navíc Esmé se mnou pojede nakupovat.“

„Tohle sis teď vymyslela,“ vrátil jsem jí.

„Kdybys to nevěděl, tak na tebe právě vyplazuju jazyk,“ ignorovala můj výrok a i v myšlenkách jsem slyšel její pobavený smích.

Celý den jsem strávil ve svém pokoji. Nebyl jsem schopný přejít ke dveřím a sejít do přízemí. Byl jsem neskutečně šťastný, že Bella začala mluvit, ale na druhou stranu jsem se cítil unavený. Psychicky. Nerozuměl jsem sám sobě. Měl bych být nadšený, že Bella zůstane s námi. Tak proč jsem se toho bál? Věděl jsem to, ale nechtěl jsem si to připustit. Křehký člověk v našem domě. V domě, kde bydlí jedna milující upírka – matka, otec – lékař, kterému lidská krev nedělala žádný problém. Pak tu je jedna jasnovidka, která se neobejde bez nákupů, nevrlá blondýna, vtipálek, který vypadá jako vzpěrač, já jako čtenář myšlenek a pak Jasper, detektor citů a jejich manipulátor s neuvěřitelně nevyzpytatelnou žízní. A to bylo to, čeho jsem se děsil.

Vlastně tu byla ještě jedna věc, která mi způsobovala nepříjemné obavy. Já. Přesněji řečeno moje pocity. Moc dobře jsem věděl, že to, co cítím k Belle, je neměnné. Ale co když jsem se zamiloval do té Belly, kterou jsem poznal ve škole? Co když to není její pravá tvář? Jak moc mě ovlivnila jedna návštěva toho psa. Viděl jsem v jeho hlavě Bellu. Ale to nebyla ta, se kterou jsem se každý den stýkal v tom vzdělávacím zařízením. Tam měla nasazenou masku, jakou nosíme my, abychom zapadli. V jeho vzpomínkách byla šťastnější víc, než jsem měl kdy možnost pozorovat já. Byla krásnější, když se smála. Byla jiná, uvolněná, bezstarostná.

Je možné, aby jeden člověk měl tolik tváří? Nebo byla tak dobrá herečka? Nerozuměl jsem důvodům, proč s tím vlkodlakem vypadala jinak. Je možné, aby jedna osoba, která čte díla arabské literatury, zároveň měla ráda rychlost motorek? Aby osoba, která je jinak plachá a stydlivá, se otevřeně bavila s tím čoklem o životě? Je možné, abych já žárlil na toho… Jacoba?

Jakmile zaklaply dveře od Belliny ložnice, odvážil jsem se vyjít na chodbu. Chtěl jsem jít do obýváku, protože Rose svolala rodinnou poradu. Přesto jsem se zastavil před dveřmi pokoje pro hosty. Opět jsem tam stál a poslouchal její srdce. Slyšel jsem její dech a kapky vody dopadající na její kůži. Rozejít se mě donutil až Rosein ječák v mé hlavě.

„Myslela jsem si, že jsme rodina a že ovšem rozhodujeme společně,“ Rosalie začala. Všichni jsme mlčeli, ale myšlenky všech hovořily jasně. Chtěli už tuhle hádku mít za sebou. „Tak jak je možné, že najednou budeme mít v domě člověka?“ propalovala Esmé pohledem.

„Rosalie, nemohla jsem Bellu nechat odejít. Prostě to nešlo.“ Máma si povzdechla. Chtěla znít přesvědčivěji a víc autoritativně a nekompromisně, ale nedokázala to.

„Uvědomuješ si, jak je to nebezpečné?“ Rose mluvila hlasitěji, než bylo potřeba.

„Ano, uvědomuji si všechna rizika, ale všem vám věřím,“ odpověděla přesvědčivě. Rose si odfrkla.

„Opravdu? A co když se Bella zraní? Co když jí poteče krev? Nebo ještě jinak. Uvědomila sis, že je to mladá zdravá holka, která má každý měsíc periodu?“ Rose se původně chtěla zeptat, jestli Esmé věří i Jasperovi, ale nakonec to zavrhla, protože věděla, že takhle by si ho poštvala proti sobě. Zatímco když takhle naznačila, co by se mohlo stát, tušila správně, že si Jaspera přikloní na svoji stranu. Při slově krev totiž na chvíli ztratil svou soustředěnost.

„Jak už jsem řekla. Věřím vám všem.“ Při poslední větě se Esmé podívala na Jazze. Znala Rosalii moc dobře a rychle pochopila její strategii.

„Co až si všimne, že jsme jiní? Nechceš po mně, doufám, abych jedla jídlo.“ Rose vytáhla další trumf. V Esmé to začalo vřít. Bella pro ni byla jako dcera a v Rosalii právě viděla někoho, kdo ji ohrožuje a bylo to o to horší, protože Rose brala taky jako svoje dítě.

„Nevím, co chceš, Rosalie, nebudu se ti tady omlouvat, protože jsem udělala správnou věc. Bellu beru jako tebe nebo Alici. A myslím, že zrovna ty bys mě mohla pochopit ze všech nejlíp.“ Esmé tohle nechtěla vytahovat, ale už nevěděla, co jiného říct a chtěla zabránit ještě větší hádce. Byla ráda, že jsme se do jejich diskuze zatím nepletli. Takže byla ochotná se pohádat jen s Rose.

Rosalie tohle nečekala. V hlavě měla obrovský zmatek, ale postupně se začala uklidňovat a jasně uvažovat. Pochopila, že tohle jednání pramenilo z Esméiny schopnosti vášnivě milovat a že v tom byla i její mateřskost. Na druhou stranu ji mrzelo, že na ni máma vyrukovala s její slabou stránkou. Vždyť to byla právě Esmé, která jí byla vždy oporou, když propadla depresi z toho, že nikdy nebude moct mít děti. A teď to proti ní vytáhla.

„Rose, omlouvám se…“ Esmé reagovala na Rosein výraz.

„Nic neříkej.“ Rosalie vstala a odešla pryč. Chtěla být sama. Emmett se za ní rozběhl. Alice s Jasperem odešli do své ložnice a Carlisle přistoupil k mámě a objal ji.

„Esmé, bude to v pořádku,“ ujišťoval ji, ale sám tomu nevěřil. Máma se v duchu bičovala, že se zachovala tak podle. Neměla to vytahovat.

„Mami, Rose bude v pohodě,“ snažil jsem se ji přesvědčit. I když jsem si v tom nebyl moc jistý. Ale Rose se vždycky dokázala uklidnit a když s ní byl Emmett, dokázala to o to rychleji.

Moc děkuji za komentíky u minulé kapitoly. Tahle se mi psala trošku hůř a je to na ní poznat, ale i tak doufám, že se vám alespoň trošku líbila. Příště pojede Edward s Bellou do jejího domu...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 12. kapitola: