Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 18. kapitola


The Best Friend or Grande Puss? - 18. kapitolaPřidávám další kapitolu, v pořadí už 18. Jsem ráda, že se vám moje povídka líbí a děkuju všem za komentáře. Avalone

18. kapitola – Komplimenty a historie…

 

„Chceš jít jinam?“ zeptal se mě.

„Ne, nenechám se pořád ovlivňovat.“

„Dobře. Náš stůl je támhle.“

„Co si budete přát?“ Přišla k našemu stolu číšnice, která se výhradně soustředila na můj doprovod.

„Co si dáš, Bells?“

„Špagety?“ napadlo mě jako první.

„Boloňské?“ pořád otočená na něj.

„Ano, děkuji.“

„Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí zavolat,“ pořád natočená jen k němu, ale on jí nevěnoval žádnou pozornost, celou dobu mě pozoroval.

„Pořád přitahuješ mladší ženy?“

„Najdi mi jedinou ženu mého věku, která by při pohledu na mě nedostala infarkt… A stejně si vyberu tebe… I kdyby to měla být nějaká hrozná upírka…“

„Narážíš na mou žárlivost ohledně upírky, která byla u vás?“

„Možná.“

„Mám otázku.“

„Ptej se.“

„Proč jsem ještě naživu? Kdykoliv si mě mohl zabít… Byli jsme na nože… Štvala jsem tě…“

„Pravdou je, že mě tvá krev přitahuje více, než číkoliv jiná, ale záhadným způsobem jsi mě přitahovala jinak než jen jako… Hm… Potrava. Nechtěl jsem ti ublížit… Ani mé rodině bych to nemohl udělat… Přemýšlel jsem o tobě dlouhou dobu, ale nemohl jsem… Chodil jsem tě pozorovat a neustále jsi mě udivovala i dráždila zároveň… Nevěřil jsem, že člověk jako ty, by mohl být tak bezpáteřní jako támhlety…“ kývl k stolu s mými dřívějšími „kamarádkami“, které na nás pořád civěly, jako by nemohly pochopit, že je tu se mnou idol jejich fantazií…

„To zní jako další kompliment?“

„Mohlo by to tak vyznít.“

Do našeho rozhovoru vstoupila číšnice s mým jídlem.

„Jste si jistí, že nic jiného nepotřebujete?“ stále upírala svou pozornost na Edwarda.

„Haló! Tady!“ zamávala jsem jí rukou před očima, štvala mě…

„Ano?“ zeptala se mě otráveně.

„Dala bych si kolu. Díky.“

„Jistě,“ nasadila masku, jako by ji to nesmírně obtěžovalo…

„Kde jsme to skončili?“

„Když jsi usadila naši servírku.“

„Ano, a před tím?“

„Hm… Asi to bylo u komplimentů.“

„Aha… Víš, nejsem na ně moc zvyklá a jsem naučená je oplácet, takže se nebraň.“

„Pokusím se.“

„Sluší ti to, nikdy jsem neviděla nikoho krásnějšího a nic na tom nemění to, že jsi upírsky krásný, asi jsem to už říkala, ale miluju tě. Ne proto, že jsem zaměřená na vzhled, to je součástí, miluju tě proto, jak se ke mně chováš a nemyslím tím to první období, chováš se ke mně jako k sobě rovnému, víš o mých chybách, ale přesto jsi ještě tady, ne počkej, ještě jsem neskončila. Máš spoustu důvodů odejít, nechat mě tady a utéct… ale neudělal jsi to… Teď bych to asi nezvládla… Děkuju za to, že jsi… Ať už máš chyby, nebo jsi bez vady…“

„Já tě miluju proto, že jsi schopná mi tohle říct, už bych tě nedokázal opustit, ty jsi teď můj život…“

„Hledala jsem tě…“

„Já tebe celý život... No, spíš celou svou existenci…“

„Dojedla jsem,“ usmála jsem se.

Nikdy bych nečekala, že jsem schopna takového citu, ano, stále to opakuju, v knížkách přečtete celý svět, ale nikdy ho nezažijete, kéž bych se tím někdy dokázala řídit…

„Domů?“

„Kolik je?“ podívala jsem se na hodiny.

„Něco po sedmé.“

„Brzká večeře…“

„To ano. Hm, když jsem viděl já tvůj pokoj, co takhle podívat se na ten můj?“ navrhl mi.

„Taková nabídka se neodmítá.“

„To ne.“

„Řekni mi pravdu, myslely si ty holky něco tak strašného?“

„Ani slovo strašné nevystihuje jejich myšlenky.“

„Dobře.“

„Jdu pro auto, počkej tady,“ řekl mi a už byl na cestě k přilehlému parkovišti. Ani jsem to nepostřehla, ale už jsem tam nestála sama.

„Copak, Swanová, zamilovaná?“

„Co je ti potom,“ vyjela jsem na Jessiku.

„Ale jen tak, nechápu, jak někdo jako on, tak božský, může mít něco s nickou, jako jsi ty.“

„Já taky ne, ale je to pravda,“ odpověděla jsem chladně.

„Měla by sis dávat pozor, nehody se dějou pořád,“ pronesla Tracy ledovým tónem.

„To ano, ale na pozoru byste měly být hlavně vy!“ promluvil vedle mě Edward, ani jsem nepostřehla, že je zpátky. Měřil si je rozzuřeným výrazem, až jsem se otřásla.

„Půjdeme?“ zeptal se mě.

„Ano,“ ani jsem se neohlédla a nastoupila do auta.

Vyjeli jsme, celou cestu si mě měřil podivným starostlivým pohledem.

„Jsi v pořádku? Neměl jsem tě tam nechávat.“

„Jsem v pohodě. Mám svého rychlého a silného upíra, co by se mi mohlo stát?“ usmála jsem se na něj, ale pravdou je, že z nich šel strach. Nikdy bych nečekala, že by byly schopny mi nějak ublížit, ale po tom setkání bych tomu byla ochotna uvěřit.

„Nikdy, nic.“

„Já vím.“

Dojeli jsme až k domu, a když jsme vešli dovnitř, už tam stála celá rodina a všichni mě objímali a ujišťovali se, stejně jako Edward, že jsem ještě neutekla…

Nakonec mě Edward vysvobodil a vedl po schodech do svého pokoje, když jsem tady spala, byla jsem unavená, a ráno potom mě bolela hlava, takže jsem se moc nerozhlížela, ale byl dost podobný tomu mému, až na to, že jeho sbírka hudby byla o dost větší a knih měl taky o dost více než já… Celý jeho pokoj byl bílý, vévodila mu černá kožená pohovka, stejná jakou mám já, tmavá knihovna a tmavá polička s přehrávačem, celá jedna stěna byla skleněná a druhá pokrytá oknem… Taky tam byly dveře do koupelny, kterou jsem již měla tu čest použít.

„Tak jak se ti líbí mé království?“

„Úžasné,“ usmála jsem se.

„To tvoje taky.“ Oplatil mi úsměv.

„Jak jinak.“

„Co posloucháš nejraději?“ zeptala jsem se ho.

„Asi Debussyho.“

„Hm… Jeho skladby jsou nádherné.“

„To ano, ale ne jako ty.“

„Další kompliment.“

„Mám přestat?“

„Zatím ne, zatím si to užívám…“ Jen se na mě podíval, ale nekomentoval to. Vedl mě k pohovce, tam jsme se posadili a jen pozorovali toho druhého, jak zvláštní, dokázala bych ho sledovat pořád, tak dokonalý a krásný, milý…

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se po chvíli, a tak přerušila náš oční kontakt.

„Co bys ráda?“

„Povídej mi o svůj příběh… Hm… Historii?“

„To bys nechtěla slyšet.“

„Chtěla. Prosím.“ Pokusila jsem se napodobit štěněčí oči.

„Tak kde mám začít?“

„Co takhle úplně od začátku?“

„Dobře, takže… Narodil jsem se v roce 1901, žil jsem v době předválečné, chtěl jsem taky bojovat za svou zemi, ale dřív než jsem dosáhl plnoletosti, propukla epidemie španělské chřipky, mí rodiče na ni zemřeli a mně nechybělo mnoho k tomu následovat je. Tam mě našel Carlisle a proměnil mě. O té doby jsem tím, čím jsem…“

„Celou dobu ses živil zvířecí krví?“

„Dobrá otázka. Ne, po pár letech jsem dospěl do „upírské puberty“ a živil se…“

„Lidskou krví…?“

„Ano, ale podle myšlenek jsem zabíjel pouze ty zločince a vrahy.“

„Aha… A jak to bylo s ostatními?“

„Nechceš se jich raději zeptat sama?“

„A neurazí je to nějak?“

„To uvidíš, ale myslím, že ne.“

Takže jsme se zvedli a sešli do přízemí, kde na nás už všichni čekali.

„Takže tě zajímá naše historie?“ zeptal se Emmett.

„Jistě, ale pokud vám to nějak vadí tak…“

„V pořádku,“ usmál se na mě Carlisle.

„Žil jsem v sedmnáctém století, můj otec byl farář jedné anglické vesnice a živil se honem na čarodějnice a upíry. Ti praví upíři by se samozřejmě nedali chytit, ale na ty nevinné se nebraly ohledy. Čekal ode mě, že budu pokračovat v jeho „práci“, ale já jsem nebyl jako on. Zjistil jsem, že v podzemí se schovávají ti praví a na ty jsem započal hon. Při pronásledování mě jeden z nich pokousal, odplazil jsem se do skladu s hnijícími bramborami a tam jsem zůstal celé tři dny. Když jsem zjistil, co se ze mě stalo, snažil jsem se sám sebe zabít, ale není to jednoduché. Byl jsem tak vyhládlý, že jsem při toulce po lese, našel jiný zdroj potravy. Stádo srn. Pochopil jsem, že takto mohu přežit bez smrti ostatních lidí. Studoval jsem mnoho věd, ale zůstal jsem u lékařství, toulal jsem se po celém světě, až jsem v jedné nemocnici našel umírajícího Edwarda…“

„Páni, to je… Obdivuhodné…“

„Ano, to tedy je… Můj příběh už znáš…“ řekl Edward.

„Já jsem skočila z útesu, mé dítě zemřelo, a tak jsem nechtěla dál žít. Dovezli mě rovnou do márnice, i když mé srdce ještě bilo. Tam mě našel Carlisle,“ řekla svůj příběh Esme, usmála se na mě a políbila Carlisla.

„Byla jsem na cestě domů z návštěvy a můj snoubenec se svými přáteli mě přepadli. Ležela jsem na tom chodníku dlouho a v hrozných bolestech, dokud mě Carlisle neodnesl k sobě domů a tam mě přeměnil,“ mluvila tiše Rosalie se stopou smutku v hlasu, Emmett ji držel za ruku a jemně ji pohladil po tváři.

„Já jsem si hrál s medvědem a ten mě dost zřídil, ale našla mě Rosalie a sama odnesla až ke Carlislovi a ten mě přeměnil,“ prohlásil Emmett a usmíval se přitom.

„Nepamatuju si, jak jsem žila předtím, než jsem se stala upírkou, pamatuju si jen tmu. Ani nevím, kdo mě přeměnil. Měla jsem vizi o Jasperovi a rodině upírů, živící se zvířecí krví. První jsem našla Jaspera, spolu jsme se vydali ke Cullenům, a stali se členy jejich rodiny.“ Usmívající se Alice mi věnovala povzbudivý úsměv a začala se věnovat Jasperovi.

„Žil jsem v 18. století, byl jsem vojákem a při jedné cestě jsem narazil na tři krásné ženy. Jak ti asi došlo na upírky, ty mě proměnily a já s nimi žil dlouhou dobu, cvičil jsem upírskou armádu.“ A ukázal na své jizvy, které se táhly od rukou po obličej. „Když jsem byl v kavárně, Alice už tam na mě čekala a ihned na mě spustila, kde jsem tak dlouho. To mě vyvedlo z míry, ale když mi vše vysvětlila, souhlasil jsem, a tak jsme se dostali až sem.“

„Wow. Hodně jste toho prožili… Jaké to je mít dar?“

„Někdy to je na obtíž, zvlášť když musíš cítit něčí bolest nebo starosti.“ Otočil se na mě Jasper.

„Mně se můj dar líbí, někdy to vadí ostatním, ale mně ne,“ zářivě se usmála Alice.

„Někdy? Já bych řekl vždycky,“ řekl Edward a Emmett jen přikyvoval.

„To je ale sourozenecká láska…“

„Jak jinak.“

„Ovšem často je Alicin dar velice přínosný,“ zastal se jí Carlisle.

„Tolik jste toho zažili, jako několik lidských životů. Jste spokojeni? S tím, kdo jste?“

„Jak víš, ze začátku jsem se za to nenáviděl, ale teď jsem spokojený,“ usmál se na mě Carlisle.

„Já jsem zcela spokojen,“ smál se Emmett, k němu se přidala Esme i Alice a Jasper.

„A co vy?“ pokývala jsem na Edwarda a Rose.

„Chtěla bych mít děti jako obyčejný člověk. Raději bych byla člověkem,“ pokývala smutně hlavou.

„Někdy bych si přál nebýt stvůrou,“ promluvil můj zázrak.

„Ale ty nejsi stvůra. Jsi to ty,“ opáčila jsem.

„Jsem stvořený k zabíjení.“

„Ale nejsi takový.“

„Měla by ses vrátit domů, Bello,“ vrhla se do rozhovoru mezi námi Alice.

„Pojedeme,“ řekl Edward.

„Děkuju za příběhy. Nashledanou.“

„Nashledanou, Bello.“

Vyšli jsme k autu a já se neubránila pocitu, že mu vyhovovalo přerušení našeho dřívějšího rozhovoru.

„Proč si myslíš, že jsi stvůra? Vždyť jsi jako člověk až na to, že jsi mnohokrát hezčí, starší a inteligentnější.“

„Ale jsem tu k tomu, abych zabíjel lidi.“

„Ale to neděláš.“

„Vůbec bych neměl existovat.“

„Ale jsi tady. A jsi můj.“

„A ty jsi moje, můj malý křehký človíček.“

„Zní to jako bych byla tvé domácí zvířátko a ne člověk s vlastním myšlením.“

„Tak bych to nikdy nemyslel.“

„Dobře.“

„Jsme tady.“

„Vidím… Nechci o tebe přijít…“ řekla jsem a nechtěla jsem odejít ani rozpojit naše ruce.

„Nepřijdeš.“

„Nikdy?“

„Nikdy. Moje žití na tobě závisí.“

„To moje ubohé lidské zase na tobě.“

„Přijdeš?“

„Podívat se na tvé snění?“

„Na mě. A možná potom na moje spaní.“

„Přijdu.“

Políbila jsem ho a už byla na cestě z auta.

Doma jsem mluvila s rodiči i kamarády, a pak se vydala k sobě do pokoje. Umyla jsem se, a přitom jsem stále přemýšlela o tom, že bych s Edwardem chtěla strávit více než jen jeden život…

Když jsem vyšla z koupelny a zamířila si to do pokoje, už tam byl a čekal na mě.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Jen jsem se usmála a uvědomila jsem si, že dnešní den, vlastně většina chvil strávená s jeho rodinou se neobešla bez úsměvů.

Ale opět jsem se zamýšlela nad proměnou v jinou bytost. Když viděl, že nad něčím přemýšlím, zeptal se mě na co.

„Přemýšlela jsem o… O tom, že… Že bych… S tebou chtěla strávit více než jen pouhý lidský život…“ Až teď jsem se na něj podívala a to, co jsem viděla, mě zarazilo. Tvářil se naštvaně, pak kroutil hlavou.

„Ne, neudělám z tebe monstrum.“

„Ale ty nejsi monstrum ani tvoje rodina,“ Namítla jsem.

„Nevezmu ti život, ani tvou duši, Bello.“

„Už dávno ti to patří, nechci bez tebe žít a bez tebe bych ztratila i svou duši.“

„Nestačí jen být se mnou?“

„To ano, ale vždyť jsem teoreticky skoro starší než ty.“

„Teorie se od praxe liší.“

„Ale…“

„Ne, neproměním tě.“

Na to nebylo co říct. Jen jsem na něj zírala. I on mě zíral. Oba jsme zírali.

„Měla bys jít spát,“ řekl jen, když jsem ospale zívla.

„Zůstaneš?“ zeptala jsem se.

„Jestli ti to nevadí.“

„Samozřejmě, ne.“

Šla jsem k němu a objala ho. Zabořil hlavu do mých vlasů. Stáli jsme tam do doby, než jsem znovu zívla.

„Už bys měla jít vážně spát.“

„Hm…“ řekla jsem a táhla ho k roztažené pohovce. Lehla jsem si a on vedle mě. Zabalil mě do přikrývky, aby mi nebyla zima. Povídali jsme si, dokud jsem v jeho náručí neusnula.

 

                                                                                      předchozí x další



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 18. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!