Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 17. kapitola

06.02.2010 (18:45) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2590×

17. kapitola – Mýtus…?

Probudila jsem se opět k otevřenému oknu, asi si pomalu začínám zvykat…

Snídaně se neobešla bez debat o plese. Koho viděli a s kým, apod.

Sama jsem se nezapojila, jelikož z celého večera si pamatuju jen jediného člověka, vzdala jsem to, byla jsem hnusná, ale absolutně mě nezajímalo, s kým tancovali, na jaké písničky tancovali nebo dokonce, co pili.

„Já to vzdávám, zmohly mě všechny ty informace, co jste na mě vysypali, takže si jdu raději odpočinout…“

„Jasně…“

Zavolala jsem Alici, jestli Edward není nikde bl ízko ní, byl, dal mi své číslo a domluvili jsme se, že mě vyzvedne v pět.

Jak jsem tam tak seděla a rozhlížela se po svém pokoji, zjistila jsem, že nutně potřebuje úklid a taky vysát a utřít prach… S vervou mě cizí jsem se do toho pustila a přitom poslouchala svou oblíbenou skupinu, při které se mi skvěle relaxuje, i když byste to do typu té hudby určitě neřekli… Když jsem sundávala knihy z polic, abych tam utřela prach, našla jsem svoji ztracenou knihu Quiletských legend… Sedla jsem si na pohovku a začetla se do ní…

Přečetla jsem ji celou, ale zaujala mě hlavně legenda, kde se vyprávělo o nějakých „studených“, kteří pijí krev a jiné jídlo nepotřebují, jsou neobyčejně nádherní, mají jistý šarm a eleganci, jsou neuvěřitelně rychlí a silní, nepotřebují spát, jsou ledoví, jsou v podstatě nesmrtelní a vzhledem se už nikdy nezmění…

Když jsem to četla, míhaly se mi v hlavě obrazy Cullenů… jejich krása… elegance a ladné pohyby… nikdy jim moc nechutnalo… rychlost s jakou mě Emmett vždy uchránil před tělocvikem… síla s jakou zdvihl těžkou pohovku a s jakou rozbil ten talíř… jak mě málem umačkal v objetí… jak se mi Edward omlouval, když mě drcnul do ruky a přitom to nebylo nic vážného… nikdy nebyli unavení… Edwardovy ledové ruce… prostě všechno mi najednou zapadlo do sebe… to jak se Emmett smál mým průpovídkám o tom, že by někdo z jejich rodiny kousnul… nebo to, že kvůli mně nemohl Edward spát…

I když mi došlo, co jsou ve skutečnosti, nedokázala jsem se bát… prostě mi nedocházelo v jakém nebezpečí jsem, kdy já a moje rodina byla…

Jak jsem tak nad tím přemýšlela, někdo ťukal na moje okno, které je přes půl stěny, ale můj pokoj je v druhém patře a k němu vede jen strom, na který by vylezl jen blázen, tak jsem tomu nevěnovala pozornost, ale když se to stalo podruhé, vzhlédla jsem, a to co jsem viděla, mě naprosto odrovnalo…

Na houpající se větvi se na mě culil Emmett…

„Proboha, Emmette! Polez dovnitř, vždyť si ještě něco uděláš…“

„Bello! Bellinko! Konečně jsi na to přišla!“

„Na co jsem přišla?“

„Na to, kdo jsme!“

„Aha…“ vážně, já řekla aha? Inteligentní odpověď.

„Alice polez taky, musíme si s ní ještě pohovořit…“ křikl pod sebe.

„No jo, už jdu!“ ozvalo se pod ním…

„Víš co? Já přijdu ven za váma… ok?“

„Jasně…“

„Mami, jdu se projít…“ křikla jsem do útrob domu.

„Jistě miláčku…“

Vzala jsem si bundu, tenisky a mohla vyrazit, čekali na mě ve stínu lesních velikánů…

„Ahoj Bello!" vykřikla Alice a vrhla se na mě a objímala mě…

„Ahoj Bell!“ opakoval po ní Emmett…

„Emmette, podruhé už to není vtipný…“

„Já bych teda řek, že jo…“ ale dál jsme to neřešili…

„Bello, čekala jsem tak dlouho, konečně ti to došlo…“ řekla Alice, „nemáš nějaké otázky?“

„No… spoustu…“

„Tak se ptej,“ řekl zase Emmett.

„Tak fajn… hm… kolik vám je?“

„Mě bylo 18, když mě proměnili… takže mi je 78…“

„No, na to kolik ti je vypadáš celkem zachovale…“

„Já nevím kolik mi bylo, když mě proměnili, ale upírkou jsem už 80 let.“

„Kolik je Edwardovi?“

„Dohromady je mu 108…“

„Cože??? No a já si myslela, že je z jiný doby, ale tolik?“

„Hele, ale napořád je mu 17, takže klídek… a na to kolik mu je vypadá cekem zachovale,“ zastal se ho Emmett.

„Ale jo, já se s tím jen musím vyrovnat.“

Chvíli bylo ticho a já si je pořád prohlížela od hlavy k patě.

„Nezajímá tě ještě něco?“

„Jo… jasně… co ještě umíte...? Teda kromě toho, že jste krásní, silní, rychlí, nejíte, pijete krev, jste ledoví, nepotřebujete spánek a jste téměř nesmrtelní?“

„No, abys zabila upíra, musela bys ho roztrhat a ty kusy spálit, a jak správně podotýkáš, jsme silní, takže to svedou jen upíři…“ zazubil se na mě Emm a já se při slově „upír“ otřásla.

„Mimo to, záříme na slunci, máme výborný sluch, zrak i čich, a někteří z nás mají i schopnost navíc…“ dodala Alice.

„Jakou schopnost?“

„Někteří z nás jsou výborní stopaři, Carlisle odolává krvi, takže může pracovat jako doktor, Esme je plná vášně a lásky a to taky dává najevo, Rosalie je hlavně krásná, Emmett je nejsilnější, Jasper cítí a ovládá nálady a pocity…“

„A ty a Edward?“

„Já vidím budoucnost, ale záleží to na rozhodnutí dotyčného, když se rozhodneš jinak i má vize se změní, proto jsem věděla, že jsi přišla na to, kým jsme…“

„A Edward?“

„Čte myšlenky.“

„Cože!!!“

„Všem kromě tebe…“

„Aha… tak to je lepší…“

„Ty se ale máš,“ prohodil závistivě Emmett.

„Fajn… takže… jak to, že jsem ještě naživu?“

„My se neživíme lidskou krví jako většina našeho druhu. Jako rodinný vtípek bereme to, že jsme takzvaní „vegetariáni“, živíme se zvířecí krví,“ zasmála se Alice.

„Aha… tak proto ty stejné oči?“

„Učíš se rychle…“

„Kdy jste mi to chtěli jako říct?!?“ uvědomila jsem si.

„No… nevím… asi dlouho ne… ale ne že bychom nechtěli… ale Edward to nechtěl dovolit…“

„Fajn, to vám nemám za zlé… když si Edward něco usmyslí, nic s ním nepohne. A když už o něm mluvíme, kde je?“

„Je na lovu, nechtěl tě ohrozit a jako prevenci si zašel na lov.“

„Ou.“

„Náhodou je legrace… třeba při takovém lovu medvědů…“

„Medvědů? A to jste mu dovolili?“ začala jsem hysterčit, „co když se mu něco stane?“

„Bello! Klid! Zkus mě praštit a uvidíš, že mně se nic nestane, ale ty budeš mít modřinu.“

Nevěřila jsem mu, a tak jsem to chtěla vyzkoušet… jak se ukázalo, byla to chyba… bolelo to jak čert, ale Em se mi jen smál.

„Jak… jak se člověk stane upírem?“

„No… proti tomuhle byl Edward taky, ale já ti to povím… musí tě kousnout jiný upír… pak následují hrozné tři dny, kdy si přeješ, abys raději umřela, jen aby tě zbavili toho ohně…“

„Au…“

„Au to nevyjadřuje doslova, bylo by to příšerné a milionkrát zvětšené au…“

„No, myslím, že mi to prozatím stačí…“

„Jo, nám taky Edward je blízko a přemýšlí, jak nás, co nejrychleji zabít…“

„Já se nebojím,“ zahřměl Emmett.

„Pojď Emme, necháme je o samotě.“

„Hm… a já to chtěl vidět… tak nic… čau, Bello.“

„Ahoj, Bello.“

„Ahoj.“

Nečekala jsem dlouho, ale i tak jsem měla hlavu plnou toho, co jsem se teď dozvěděla…

„Ahoj, Bello,“ ozvalo se za mnou a já sebou trhla leknutím.

„Prosím, neboj se mě…“ řekl a zadíval se na mě bolestným pohledem.

„Nebojím se, jen jsem se lekla.“

Než jsem to dořekla, už mě objímal. Taky jsem ho objala a hlavu zabořila do jeho hrudi.

„Neměla ses to dozvědět takhle…“

„Ale měla jsem se to dozvědět… už to nezměníš a já toho nelituju… možná jen toho, že jsem se to nedozvěděla od tebe, ale i tak jsem ráda, že konečně vím, kdo jsi… tedy… spíše to, co jsi… to kdo jsi, budu muset zjišťovat postupně…“

Podíval se na mě s otázkou v očích…

„Takže mi neutečeš s křikem?“

„Já? Tobě? Na to jsi měl myslet dřív… teď už je pozdě… už bych to nezvládla… za těch pár týdnů, co tě znám jsi mi blíže než kdokoliv jiný… mohl jsi mě kdykoliv zabít, ale neudělal jsi to… nebojím se…“

„Taky jsi blíže, než jsem kohokoliv, kdy pustil za sto let své existence, jsem nikdy nepotkal někoho, jako jsi ty…“

„Určitě jsi poznal spousty krásných holek…“

„Možná si to myslely ony, ale žádná nebyla jako ty, čekal jsem na tebe dlouhých 108 let…“

„Neštve tě, že mi neumíš číst myšlenky?“

„Ano, pořád mě to frustruje, ale i fascinuje… Nikdy neuděláš to, co bych od tebe čekal…“

„To je dobře?“

„Někdy ano…“

„Počkej jen někdy?“

„No, měla jsi utéct, dokud to šlo, ale teď už tě nepustím.“

„Počkej, takže ty nikdy nespíš?“ napadlo mě najednou.

„Ne, nikdy.“

„Takže tehdy v noci, když ses tvářil tak vyděšeně… to nebyl sen?“ zhrozila jsem se, ale zároveň jsem byla ráda…

„Ne, to nebyl sen… nečekal jsem, že by ses mohla probudit, ale nemohl jsem utéct, připoutala jsi mě pohledem, a jak ses ke mně blížila a já nevěděl, co si myslíš, bylo to děsivé… Bál jsem se prozrazení… a pak když jsi řekla, že je to sen, a pak mě táhla s sebou byl jsem překvapený a nevěděl jsem co dělat…“

„Vážně jsem myslela, že je to neobyčejně živý sen…“ oddechla jsem si.

„Co se stalo?“

„Jen jsem se uklidnila… nejsem blázen… hurááá…“

„Proč bys měla být blázen?“

„Mívala jsem otevřené okno, když jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem ho zavírala… A to mě přivádí k otázce… Jak často ses chodil dívat, jak spím?“

„Dost často… Jsi roztomilá, když spíš a když mluvíš ze spaní…“

„Počkat! Co všechno jsi slyšel?“

„Hm, dost často jsi volala moje jméno… a…“

„Dobře, dál to nepotřebuju slyšet,“ celý můj obličej hořel červení.

Usmál se na mě a dál jsme nemluvili, jen jsme se objímali a taky občas políbili…

„Měla by ses vrátit, už se začínají bát…“

„Dobře, uvidíme se dnes ještě?“ zeptala jsem se s očekáváním v hlase.

„Pokud sis nerozmyslela tu večeři…“

„Nerozmyslela a teď když vím, že nejíš, nebudu tě do jídla nutit…“

„Tak to jsem rád…“

„Uvidíme se večer,“ jukla jsem se na hodinky, „teda za hodinu.“ A usmála jsem se.

„Už se těším,“ věnoval mi svůj pokřivený úsměv a sledoval, jak jdu k domu, pak zmizel…

Celou tu hodinu jsem strávila vymýšlením toho, co si vezmu na sebe, ale nějak podvědomě jsem prostě najednou věděla, co si vzít… Jako by mě něco osvítilo, a já najednou věděla, co přesně hledám…

Vybrala jsem si modré šaty, až na zem s rozparkem do půlky stehen, světlejší modrá než mé včerejší šaty, ale o něco tmavší než nebeská modř, odvážila jsem se i na boty s podpatkem, když tam budu mít svého silného rychlého upíra, nemusím se bát. Dala jsem si jen trošku řasenky a vlasy jsem si vyčesala nahoru, jen pár pramenů jsem nechala volně splývat po šíji, myslím, že se mi to povedlo, ještě než jsem se vyrazila dolů po schodech, přemýšlela jsem o všem, co jsem dnes slyšela, věděla jsem, že jsou jiní, ale tohle jsem se ani nepokoušela hádat ve svých nejdivočejších snech…

Už na mě čekal dole, ani jsem si nevšimla, že by někdo zvonil, ale jakmile jsem ho zahlédla ve společnosti mých rodičů a ještě navíc Jacka a Katty… musela jsem zakročit…

„Ahoj.“ Pozdravila jsem jako bychom se ještě před hodinou neviděli.

„Ahoj… wow… jsi nádherná.“

„Díky…“ neubránila jsem se červenání, „měli bychom vyrazit.“

„Jasně. Nashledanou Renée, Charlie, Jacku a Katty.“

„Nashledanou Edwarde.“

„Můžu?“ zeptal se mě, když jsem si navlíkala kabát.

„Jo jasně. Díky.“

„Není za co.“

„Ale je, za tebe,“ a usmála jsem se na něj.

„Tak to bych měl za tebe děkovat neustále…“

Jen jsem se tomu zasmála a šli jsme k autu. Otevřel mi dveře a zase za mnou zavřel. Jak galantní, ale přitom tak milé.

Jeli jsme v tichosti, ale on na mě pořád koukal.

„Děje se něco?“

„Musím se pořád přesvědčovat, že jsi tady… že jsi ode mě ještě neutekla…“

„Jak tě mám uklidnit?“

„Neopouštěj mě…“

„Ani kdybys to sám chtěl…“ usmála jsem se.

„Tvé smysly jsou tak dokonalé, že se nemusíš dívat na cestu?“

„Absolutně nepotřebuju.“

„Aha…“

„Nač sledovat silnici, když mám vedle sebe tu nejkrásnější osobu ze všech.“

„To existuje nějaká škola na komplimenty nebo to je už vrozené?“

„Jak u koho… když vidím tebe, nedokážu myslet na nic jiného… Já většinou nelžu… Říkám pravdu a každý ze školy by jen potvrdil má slova…“

„Tak to určitě.“

„Ty nemusíš poslouchat ty věčné myšlenky, někdy jsem měl vážně chuť po nich skočit a ublížit jim za to, jak na tebe myslí.“

„Vážně? To je to tak strašné?“

„Ještě horší.“

„To už jsme tady?“ zeptala jsem se, když zastavil.

„Ano.“

Opět mi pomohl z auta a přidržel mi dveře do restaurace, cítila jsem se úžasně, do doby než jsem uviděla Tracy a její sektu…

                                                                                    předchozí x další

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 17. kapitola: