Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 9

01.07.2015 (22:00) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1538×

Špatná, špatná, špatná! nadávala jsem si v duchu. 

Když jsem se líbala s Whitlockem, bylo to něco neskutečného, jako bych... Jako bych se dotýkala svými rty anděla, který mě schová pod svá přenádherná křídla a nikdy nepustí, tak jemné to bylo, jenže taky vášnivé, tak vášnivé, jak by to mělo být jedině mezi lidmi, kteří dali tomu druhému své srdce a řekli si ano. Takové to bylo. 

Ale když jsem teď ležela ve své posteli, připadala jsem si nečistá. Nepříslušelo mi líbat se s ním, rozhodně ne tak, jak jsem to udělala. Nešlo mi to do hlavy. V jeho přítomnosti jsem dokázala vnímat jen jeho a jakousi tajemnou sílu, jenž mě k němu lákala, sváděla, jako by to byla ta jediná důležitá věc na světě. Bez něj mi však docházelo, že to byla věc, kterou bych měla dělat pouze a jedině se svým manželem – tedy až nějakého budu mít. Kdybych byla slabomyslná, snad bych se domnívala, že mne pan Whitlock očaroval jakýmsi kouzlem. Hloupost. 

Raději jsem zavrtěla hlavou, zavřela oči a pokusila se usnout. 

Bohužel, myšlenky na mého světlovlasého nápadníka mě pronásledovaly i ve spánku. Zdály se mi o něm velmi hříšné sny, které začínaly docela stejně jako skutečnost, polibkem na chodbě, ale pokaždé jsme se v nich dostali dál, přímo za hranici přípustného. 

Probudila jsem se celá udýchaná a zpocená, nikoliv však proto, že by mě onen sen uvrhl do chtíče, bylo to spíš kvůli strachu, který mě polil. 

Na co to, proboha, myslíš, Isabello?! ptala jsem se sama sebe v duchu. 

V temném pokoji jsem něco zahlédla. Nebo spíš někoho. Tu osobu jsem nepoznala, ale mohla bych odpřísahat, že jsem spatřila lesk v očích dotyčného. Chtěla jsem vykřiknout, jenomže v krku jsem měla knedlík. A jakmile jsem mrkla, byla jsem v místnosti opět sama. Nejspíš jsem už začínala blouznit... 

Když mě Alison následujícího rána oblékala a česala, měla to se mnou snadné, neboť jsem byla jak loutka. Moc jsem nevnímala dění okolo sebe, jen jsem svou služebnou ve všem poslechla. Řekla, abych nadzvedla ruku a já ji nadzvedla. Požádala mě, jestli bych si nemohla podržet dlouhé vlasy, protože mi potřebovala zapnout šaty, a já tak učinila. Instruovala mě, abych zaklonila hlavu, bez řečí jsem poslechla. Byla jsem totiž dostatečně zaneprázdněná svými myšlenkami. Bála jsem se okamžiku, kdy budu muset čelit Whitlockovi v přítomnosti kohokoliv dalšího, bylo mi totiž jasné, že mě zaplaví stud a mé chování bude zajisté leccos naznačovat. 

Ani jsem nepohlédla na svůj odraz v zrcadle a rovnou jsem se vydala do jídelny. 

Nebylo to ovšem tak hrozné, jak jsem si představovala, ba právě naopak, lepší už to být nemohlo! Whitlocka jsem potkala na schodech, podíval se na mne takovým zvláštním způsobem, který mi byl povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout proč... Sotva si všiml i Alison, jeho výraz byl opět společensky milý. 

„Isabello, dobré ráno vám přeji. Je mi líto, ale posnídat budete muset o samotě, otec s bratrem brzo ráno vyrazili na obchodní schůzku a navrátí se teprve zítra, zatímco já musím jet do města a uvidíme se až večer," informoval mě, zdvořile se mi poklonil a zmizel mi z dohledu. 

Nedávno jsem si ještě stěžovala na samotu, dnes jsem si však nemohla přát nic jiného. 

Tohle ráno mě obsloužila Alison, a kdybych neustále nebyla duchem jinde, možná bych si všimla jejího nadurděného pohledu. Položila přede mne míchaná vajíčka, pečivo a spoustu ovoce a postavila se do kouta, abych se mohla v klidu najíst.

Po snídani jsem se sama odebrala do svého pokoje a dala jsem se do psaní mé přítelkyni Jessice. Ani jsem se nenadála a dopis byl napsaný, proto jsem jeden sepsala i pro matku. Jistě ji zajímalo, jak se mám. Jenomže... Při dokončování druhého psaní se mi udělalo nevolno a objevily se mi mžitky před očima, z toho důvodu jsem rychle strčila složený papír do obálky a tu nadepsala velmi neelegantním písmem, ze kterého maminka určitě nebude mít radost. Jakmile jsem to měla hotové, ulehla jsem do lože a rychle se odebrala do říše snů a fantazie. 

Po probuzení jsem se cítila lépe a především hladově. Na chodbě jsem potkala svou služebnici, jenž mě upozornila, že je čas oběda, říkala, že mne chtěla zavolat na jídlo. 

I oběd byl velmi dobrý a mně již bylo dobře, jako bych si snad tu předešlou nevolnost vymyslela, a proto jsem se rozhodla, že svou energii využiji k pečlivějšímu prozkoumání panství. Nehodlala jsem nikde slídit, jen jsem se chtěla porozhlédnout, kam jaká chodba vede. Co jsem se pamatovala, nikdo mi nepověděl, že někam nesmím, a stejně se stala tato stavba mým domovem. 

Alison za mnou musela zajít i kvůli večeři, neb panství bylo rozlehlé a bylo opravdu co zkoumat. Nádherné chodby s měkkými koberci, půvabnými tapetami a unikátními obrazy. Téměř jsem se nemohla vynadívat, a přestože jsem jednoznačně nepatřila mezi znalce umění, poznala jsem pár kousků, po kterých v době jejich vzniku každý zbohatlík toužil. 

Ačkoliv se mi příliš nechtělo a raději bych obdivovala krásy vévodova domova, vydala jsem se v Alisonině doprovodu zpět do jídelny, kde mě má služebná opustila s omluvou, že musí poklidit kancelář pana Cullena. Bez problému jsem ji nechala jít a pustila jsem se do dušeného masa s bramborem. Nesnědla jsem snad ani polovinu ze svého přídělu a byla jsem plná nejen jídla, ale i tíživého pocitu. Doposud, třebaže již nastal večer a venku se stmívalo, se Whitlock nevrátil a se mnou v místnosti byl jen Theo, Alisonin plachý bratr, jenž opět uklízel. Patřičně jsem složila příbor na talíř, vstala, zasunula za sebou židli a vykročila jsem směrem pryč. Znenadání mi asi na sekundu bylo hrozně špatně, pak už jsem jen vnímala, jak jsem klesla k zemi, ale nic jsem necítila, ze smyslů mi zůstal jen sluch a zrak, který mě nejspíš taky opouštěl, protože Theův obličej nade mnou byl rozmazaný a nejasný. 

„Slečno Swanová, slečno Swanová!" Zaslechla jsem své jméno zvolané v panice a pak... Pak už nebylo nic.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 9: