Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 8

Eclipse


Ten pravý 8Chvíli jsme si bez ustání hleděli do očí a já měla pocit, jako kdyby zlato v jeho očích bylo tekuté, celou mě pohltilo a já se v něm ztratila, jako se nešťastníci ztráceli v tekutém písku. Srdce mi bilo jako o závod, v tom momentu jsem zapomněla na všechny těžkosti, které mě poslední dobou trápily, připadala jsem si uvolněně.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 

Posledních pár dní vládlo panství ticho a ne příliš příjemné pohledy. O oné noci jsem s Whitlockem mluvila jen jednou a přísahal mi na svou existenci (divné vyjádření, ale budiž), že svému bratrovi nic nepoví. Nemohla jsem říct, že by se mi ten zážitek nelíbil, ale připadala jsem si špinavá, jako bych svého druhého nápadníka urazila. To však nebylo nic proti ráně, které se mi dostalo. Whitlock nasadil nepřístupnou masku a oznámil mi, že se nechal unést svými pocity, údajně měl, třebaže to jsem mu moc nevěřila, trochu upito a nevěděl, co dělá. Omluvil se mi a přislíbil, že se to víckrát nebude opakovat. Strašně mne to zamrzelo. Když to udělal, alespoň jsem uvěřila té jeho historce o tom, jak mne s bratrem spatřili a zalíbila jsem se jim, ale teď? Už jsem nevěděla, jestli to myslel vážně, anebo si se mnou jen pohrával. Tím veškerý společenský život mezi námi skončil. Vždy, když mne spatřil na chodbě, otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale hned ji zase zavřel a vytratil se mi z dohledu. 

I přes jeho přísahu, že bratrovi se ani slůvkem nezmínil, se mi Masen pokud možno také vyhýbal, jeho pohledy však nebyli chladné nebo nicneříkající, on na mě hleděl jako na zneužité a raněné zvíře. Nechápala jsem. Ale ať už v něm cokoli vzbudilo onu lítost, též se se mnou nebavil, akorát se mnou tiše sedával při večeři a obědu. 

Dokonce i Alison si neodpustila všelijaké pohledy, ať už nenávistné, anebo zhnusené. Tohle si nesměla dovolovat, ale já jsem mlčela, ani jsem se jí neoptala, oč šlo, proč mě tak nesnášela. Byla jsem příliš měkká, než abych měla služebnictvo. 

Nejčastěji jsem se tedy vídala s majitelem panství, panem Cullenem. 

Překvapilo mne, když jsme se začali potkávat v knihovně, ale brzy se to stalo zvykem. Občas jsme se pohodlně usadili a popovídali si o daných knihách, někdy o tom, jak se nám daří, ale to bylo vše. Nechtěla jsem zacházet k osobnějším tématům a vévoda to zajisté vycítil a nic nenamítal. Jeho pohledy byly jedny z těch příjemnějších, neustále se na mne usmíval, byl milý a díval se výhradně zvědavě. Něco mi říkalo, že on o nedávných událostech věděl své, ale za žádných okolností jsem si to nehodlala připustit, to už bych mu nemohla na oči. Co by si o mně pomyslel? 

A tak zbýval už jen Theo, který se na mě díval častěji, ale vždy, když jsem ho přistihla, odvrátil hlavu a své práci se začal věnovat přespříliš pečlivě. Navíc to byl sluha, s ním jsem se nemohla bavit. A o čem taky? O tom, jak byla jeho sestra nepříjemná? Často se stávalo, že jsem je přistihla, jak se hádali. Tedy - Alison se hádala, její bratr se z konfliktu pokoušel nějak vybruslit. Byl to takový stydlivý míru mil. 

Samozřejmě jsem mohla o svých trápeních napsat matce, anebo se svěřit v psaní Jessice. Ale to jsem ze svého seznamu možností vyškrtla hned. Pravidelně jsme si dopisovali, já většinou jen krátké odpovědi na Jessiciny slohové práce. Jinak se to nazvat nedalo. Bříško jí rostlo jedna radost, doktor prý začal uvažovat, jestli nečekala ty děti dvě, a tak se Jessičiny dopisy skládaly především ze stěžování si, jak se nevejde do svých oblíbených šatů. To byla jedna z mála věcí, která mne přiměla k pobavenému úsměšku. 

Bratři Cullenovi se tedy ke mně ze společenského hlediska nechovali tak, jak měli, ale já je stále v duchu omlouvala s tím, že jsem mohla skončit daleko, ale daleko hůř. Takhle jsem alespoň získala krásný domov, měla jsem tolik šatů, že bych je ani neunosila, a živili mě tu víc jak dobře. 

Dny ubíhaly a léto bylo v plném proudu. Opravdu mne rozveselilo, když si i sem sluneční paprsky dobyly cestu, třebaže to znamenalo okamžité zatahování závěsů. Alespoň jsem se mohla vymluvit, proč jsem netrávila příliš času uvnitř, nechtěla jsem žít ve tmavé komoře. S Alison nebo bez, tak či tak jsem často chodívala ven, procházela se zahradou, o kterou se někdo bedlivě staral. Občas jsem se jen usadila na lavičce a vystavila tvář slunci v pokusu opálit se, i když mi bylo zprvu jasné, že tenhle boj byl předem prohnaný. A když mě slunce hladilo svými teplými prstíky, dokázala jsem nevzpomínat na chladivý dotek Whitlockových rtů, jenž laskaly ty mé a... 

Zatřepala jsem hlavou. 

„Pravý čas jít ven,” zamumlala jsem sama k sobě. 

Měla jsem na sobě zcela obyčejné letní šaty. Byly květované - vybledle červené a žluté růže - s krátkými rukávy a kulatým výstřihem lemovaným bílou krajkou. Pod těmito šaty se nedala nosit krinolína ani korzet, byly ještě z dob okolo mého čtrnáctého roku. Kdejaká slečna, například Jessica, by se už nevešla do róby, kterou nosila ve čtrnácti, ale já se příliš nezměnila. Od té doby mi zmizela jen dětská kulatost z tváře, jinak jsem zůstala stále stejná, k mé lítosti mi ani ňadra nepovyrostla. Alespoň se vždy budeš vejít do svých oblíbených kousků, šeptávala mi slůvka útěchy matka, když mě kvůli tomuto nedostatku přepadla špatná nálada. 

Dnes bylo sice opět spíše zataženo, ale obyčejné denní světlo nechybělo a tepla bylo dostatek. Jako obvykle jsem vyrazila do zahrad a vskutku mne překvapilo, když jsem spatřila pana Cullena, jak se rýpal v záhoncích! Očekávala jsem tak tři šikovné zahradníky, nikoli vévodu v pracovních kalhotách. 

„Dobré odpoledne přeji,” usmál se a odhalil tak dvě řady oslnivě bílých zubů. 

„Já vám též.” 

Nebyla jsem sto schovat překvapení ve své tváři a zahradníkovi došlo, na co se tak dívám. 

„Vskutku... Tohle jste asi nečekala, že?” Máchl rukama od hlíny. 

„Musím se přiznat, že to opravdu ne, pane.” 

Otec mých nápadníků ukázal na lavičku vedle které klečel a já se na ni poslušně usadila, urovnala jsem si sukni šatů. 

„Víte, slečno Swanová, i lidé s titulem potřebují mít nějaké to hobby. A mně dělá dobře, když se můžu o někoho nebo něco starat, pomáhat.” 

„Hobby?” zopakovala jsem po něm nechápavě. „Promiňte, ale takové slovo jsem ještě neslyšela.” 

„Ach, promiňte, zdejší lidé takových slov moc neužívají. Měl jsem na mysli nějaký koníček, libůstku,” objasnil mi to pro mne neznámé slovo. 

„Ach tak.” 

Nastala chvíle ticha, kdy se vévoda vrátil ke své práci a já sledovala jeho bledé ruce, jak něžně zacházely s rostlinami. Nevím, jak dlouho jsme takhle zůstali, ale nakonec muž vedle mě promluvil. 

„Rozhodl jsem se, že dneska uspořádám rodinnou večeři, mohu-li to tak nazvat, tak, prosím, přijďte včas,” oznámil mi. 

„Rodinnou večeři?” zopakovala jsem po něm, bylo to lepší, než říct proč? 

„Ano. Vychoval jsem své syny dobře, musím se pochválit, a proto mě mimo jiné velice uráží, když vidím, jak špatně se chovají k dámě, navíc ke své nastávající! A to ani nemluvě o tom, jak se zřejmě musíte cítit vy, slečno Swanová. A protože Edward s Jasperem očividně nejsou schopni srovnat se, rozhodl jsem se zasáhnout.” 

To byl opravdu šok. 

„Ehm... A vy víte, proč se chovají tak, jak se chovají, pane?” odvážila jsem se zeptat s malou dušičkou v sobě. 

„Co já vím nebo nevím, teď není podstatné, slečno Swanová,” usmál se na mě vévoda a ze záhonku vytrhl smetánku lékařskou i s kořeny. „Pěkná rostlina, že? Ale ne tak pěkná, když se plete tam, kam nemá.” 

Tiše jsem přikývla, v duchu jsem již byla úplně jinde, představovala jsem si tu katastrofu, co měla nastat večer. Jak se bude pan Cullen pokoušet rozproudit konverzaci, zato jeho synové budou zarytě mlčet a já se budu červenat a propadat studem. Povzdechla jsem si a přejela si prsty po tváři. 

Vévoda to okamžitě zaznamenal. 

„Trápí vás něco, má drahá?” zajímal se. 

„Nic, pane, jen... jen si asi půjdu ještě na chvíli lehnout, omluvte mě,” zamumlala jsem a vstala z lavičky. 

„Och, zajisté,” souhlasil vévoda. „Mám vás doprovodit?” 

„Ne, ale děkuji za nabídku,” odmítla jsem ho slušně a zamířila jsem zpět k panství. 

 

S Alison za zády jsem vešla do jídelny. Vévoda seděl v čele stolu a po stranách jeho synové, upravení a s kamennými výrazy, zatímco před nimi ležely prázdné talíře, příbor, ošatka s pečivem a tácy s ovocem. Když jsem vešla do místnosti, všichni přítomní povstali a posadili se až po mně, okamžitě přiběhl sluha a začal podávat polévku, dokonce i sklenice naplnil vodou, poté pan Cullen vyhnal veškeré služebnictvo ven mávnutím ruky. Odešla i Alison, ale, jak jsem si povšimla, netvářila se dvakrát nadšeně. 

„Nuže, dobrou chuť," popřál nám vévoda s úsměvem na bledé tváři a pustil se do jídla. 

Po nějaký ten okamžik nikdo z nás nepromluvil, bylo slyšet jen cinkání lžiček o talíře a náš dech. Když jsem se natáhla pro krajíc chleba, všimla jsem si nejen toho, jak nikomu z mužů polévka nebyla zrovna po chuti, ale i povzbudivého pohledu, který ke mně otec mých nápadníků vysílal. 

Utrhla jsem kousek z krajíce a vložila si ho do úst, během kousání jsem přemýšlela, co bych měla udělat... Pokla jsem poněkud hlasitěji, než jsem chtěla, a otázala se obou mladíků: „Jaký jste měli den?" 

„Vcelku zdařilý, děkuji za optání. Celý den jsem strávil v lese a dokonce se mi podařilo ulovit i nějakou tu zvěřinu, která přijde na řadu jako druhý chod," odpověděl Mason jako první, jenže po celou tu dobu se na mě ani jednou nepodíval, stále hleděl do svého poněkud plného talíře. 

Když se ani po další chvíli ticha jeho bratr neměl k odpovědi, otázku jsem mu připomněla: „A vy, Whitlocku?" 

„Ehm... Dnes ráno mi nebylo nejlépe, a tak jsem raději zůstal ve svém pokoji a věnoval se četbě. Jsem zastáncem toho názoru, že pokud člověk může obohacovat svou mysl, měl by." 

„Och, a nyní se cítíte lépe? Nejste nemocen?" tázala jsem se ho a mé obavy šly naprosto od srdce. Byl stále tak bledý a studený, nedivila bych se tedy, kdyby ho trápila nějaká choroba. 

Whitlock na mě pohlédl svýma zlatýma očima a upřímně se na mě usmál, v jeho očích se cosi zalesklo, ale já neměla nejmenší tušení, co to bylo. 

„Nedělejte si starosti, Isabello, teď jsem v naprostém pořádku." 

Chvíli jsme si bez ustání hleděli do očí a já měla pocit, jako kdyby zlato v jeho očích bylo tekuté, celou mě pohltilo a já se v něm ztratila jako se nešťastníci ztráceli v tekutém písku. Srdce mi bilo jako o závod, v tom momentu jsem zapomněla na všechny těžkosti, které mě poslední dobou trápily, připadala jsem si uvolněně. Dokud ovšem můj blonďatý nápadník nepřerušil spojení mezi námi, nepohlédl na svého bratra, neusmál se na něj a neřekl: „A co jsi skolil, bratře?" 

Tiše jsem vydechla a párkrát zamrkala a znovu se začala věnovat jídlu. 

„Jen pár zajíců," odpověděl mu Masen a odložil lžíci do nevyprázdněného talíře s tím, že už nebude, prý si nechal místo pro další chod. 

 

Jakmile jsem vyšla z jídelny, už na mě čekala Alison a chtěla se mnou jít do mého pokoje, já však zakroutila hlavou. „Dnes už tvé služby potřebovat nebudu." 

Má služebná na mne okamžik překvapeně hleděla, pak mi akorát popřála dobrou noc, nuceně se uklonila a zmizela v útrobách panství. Poté co odešla, vydala jsem se ke své ložnici, ale tam, kde jsem měla vyjít po schodech nahoru, jsem se zastavila a čekala. Něco mi říkalo, že se tam ukáže. A taky ukázal. 

Whitlock zamyšleně kráčel chodbou, musel být velmi zadumaný, neboť do mě téměř vrazil a nestávalo se často, že by kdokoliv z jeho rodiny byl až tak nepozorný, právě naopak. 

„Isabello," oslovil mě zmateně, „cožpak byste neměla být u sebe?" 

„To už mám i večerku?" odpověděla jsem na otázku otázkou. 

„Ne, jistě, že ne," zakroutil hlavou. „Jen jste mne překvapila, nic víc." 

„A jsem alespoň milé překvapení?" 

„Isabello, měla byste si jít lehnout... A pokud ne vy, já jdu rozhodně. Dobrou noc," rozloučil se se mnou a rozešel se směrem pryč ode mě, avšak já ho stačila popadnout za paži a pevně ji stisknout. Byl tak tvrdý... 

„Počkejte!" 

Whitlock si povzdechl a vrátil se zpátky ke mně, a tak jsem ho pustila. 

„Co chcete?" 

„Vědět... proč jste to udělal?" 

„Udělal co?" říkaly jeho rty nechápavě, ale oči měl plné poznání. 

„Proč jste mě tehdy políbil a posléze se ke mně zachoval jako kus ledu...? A nepokoušejte se mi namluvit, že to nic neznamenalo, ba dokonce, že jste byl opilý. Vím, že to něco znamenalo, potvrdil mi to ten pohled, který jste mi věnoval u večeře. A s opilci sice zkušenosti nemám, ale pak alkoholu ještě poznám a ten z vás rozhodně onen večer cítit nebyl. Tak proč? Proč tohle všechno děláte?" 

Až potom, co jsem domluvila, jsem si všimla, že jsem přistupovala stále blíž a blíž a že on naopak couval. Nyní tedy stál zády přitisknutý ke zdi a já narušovala jeho osobní prostor. 

„Nezáleží na tom, proč," poznamenal tiše, naštěstí se alespoň rozhodl dál nic nezapírat. 

„Tak na čem tedy záleží?" 

„Na faktu, že to není, nebylo a nebude správné," povzdechl si a studeným prstem mi přejel po tváři, okamžitě jsem pocítila, jak jsem se začala červenat. „Tenkrát mi to přišlo jako dobrý nápad, přeci jen... Každý si zaslouží štěstí, tak proč ne já a můj bratr? Ale teď už to vím. Nemůžeme být šťastní, protože tím činíme nešťastným někoho jiného. Byla chyba vás sem přivést a ještě větší jsem udělal, když jsem vás políbil. Měl jsem se ovládnout! Akorát jsem vám popletl hlavu, ale co jsem čekal? Tohle nemůže dopadnout dobře, navíc... Nikdy byste nás nemohla milovat, ne po tom, co byste se dozvěděla pravdu. V této chvíli vás akorát přitahuje mé tělo, ale fyzická láska... To není všechno. Vy, Isabello, si zasloužíte něco lepšího." 

Několik vět vyřkl tak tiše, že jsem mu nerozuměla, proto jsem se zatvářila zmateně a řekla: „Já to nechápu." 

„Prostě... To není správné." 

„Já vím, vím... Vůči vašemu bratrovi, a tak, ale-" 

„Ne," zastavil mě uprostřed věty, „není to správné vůči vám." 

„Stále mi nedochází, co tím myslíte." 

„Já vím, Isabello, já vím... Nikdy má slova plně nepochopíte, a tak by to i mělo zůstat," řekl a tentokrát mě pohladil po tváři celou dlaní, ze zimy, jenž z něj sálala, mi přeběhl mráz po zádech. S kladném slova smyslu. 

Ani v nejmenším se mi nelíbilo, co říkal. Proč bych měla zůstat v nevědomí? A o čem to stále mluvil, že nebylo správné? Už mě z těch všech nezodpovězených otázek bolela hlava. 

„Nebo mne snad milujete?" 

„Ne." 

„Tak vidíte." 

„Sice vás nemiluji, ale cítím to spojení mezi námi. Není to zamilovanost, ale jsem si zcela jistá, že to je cit větší než přátelství," namítla jsem v naději, že snad pochopí, na co jsem myslela. 

Whitlock mi dlouhou dobu hleděl do očí, pak si opřel čelo o mé a téměř neslyšně se mě zeptal: „Proč to tak ztěžujete, Isabello?" 

Namísto odpovědi jsem naše rty spojila v polibku, o kterém jsem doufala, že nikdy neskončí. 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 8:

 1
1. emam
23.05.2015 [21:32]

emam Emoticon Co to je? Nemiluje ho, ale líbá se s ním Emoticon To dáma nedělá Emoticon Ale stejně, proč si musí vzít jednoho z nich? Emoticon Takže šup šup, chci vědět víc Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!