Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 4

22.08.2014 (21:45) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1960×

Jak Alison řekla, tak se taky stalo. Vskutku se celý týden před oním slavnostním dnem moji hostitelé zabývali pouze a jedině přípravami na ples. Očekávala jsem, že alespoň někoho z vévodovy rodiny budu vídat při jídle, ale tak tomu opravdu nebylo. Nejčastěji jsem potkávala samotného vévodu, když se večer procházel útrobami panství. Pokaždé jsem ho pozdravila a on se pokusil rozvést alespoň krátkou konverzaci, z čehož jsem nebyla zrovna dvakrát nadšená. Byla jsem z něj nervózní, třebaže to byl vskutku milý muž.

Trávila jsem celé dny sama samotinká v knihovně a prakticky se tato místnost stala mým druhým pokojem. Jistě, mohla jsem požádat Alison, aby mi dělala společnost, jenže jsem si byla naprosto jistá tím, že by buď stála opodál a sledovala mě, anebo by mě sledovala i při uklízení. A o to jsem nestála.

Poklidně jsem seděla v křesílku u okna, okolo mě tančila vůně papíru, inkoustu a dřeva a já se dívala na zahradu.

„Krásný výhled, že?” ozvalo se nad mými zády. 

Trhla jsem sebou leknutím, neboť jsem neslyšela žádné kroky.

„Och, ano, ano. Jistě.”

„Děje se něco?” zeptal se starostlivě Whitlock, když jsem mu tak zadýchaně odpověděla.

„Jen jste mě vylekal.”

„To mě mrzí, slečno. To jsem nechtěl,” omluvil se okamžitě.

„Slečno? Ach ne. Ne, ne, ne, ne... Říkejte mi, prosím, Isabello, i váš bratr tak činí.”

„Jak si přejete... Isabello,” řekl a laškovně si pohrál s mým jménem. Z jeho úst vyznělo tak nádherně, jako nikdy předtím. Pousmála jsem se a sklopila zrak.

„Prozraďte mi... Jak to děláte, že chodíte tak tiše?” zajímala jsem se.

Lehce nervózně (možná trochu nuceně) se podrbal na oholené tváři a posadil se na jedno ze čtyř křesílek u stolku. Chvíli bylo ničivé ticho a my si navzájem hleděli do očí, přímo jsme se vpíjeli do pohledu toho druhého. Byla jsem to já, kdo dřív pohlédl stranou.

„No... Možná to bude tím, že nenosím podpatky,” poznamenal se smíchem v hlase a poukázal tím tak na mé nepohodlné boty.

Znovu nastala chvíle ticha a já se opět zadívala na rozkvetlou zahradu. Byl poslední den příprav a také to byl jediný den v tom zdlouhavém týdnu, kdy slunci bránily mraky proniknout k nám. Podívala jsem se na své bledé ruce složené v klíně a představila si na prsteníčku ten tíživý kroužek. Najednou mi bylo nějak těžko...

„Tušíte, co dostanete od bratra?”

„Ne.”

„Je mi velice líto, že pro vás nic nemám. Neměla jsem šanci dostat se mimo panství, a když jsem sem jela, nevěděla jsem o vašich brzkých narozeninách.”

„To nevadí,” zřejmě se usmíval, „stačíte mi pouze vy samotná. Tedy, ehm, vaše přítomnost.”

„Stejně je mi to líto,” nedala jsem se. „Co kdybych si nakonec vybrala za muže vašeho bratra Edwarda, Jaspera, nebo jak se jmenuje...? Má přítomnost by vám byla k ničemu.”

„Když myslíte,” odvětil. „Jste snad ještě krásnější, když se snažíte prosadit si svou.”

Podívala jsem se na něj a nemohla se neusmát.

„A vy jste příliš veliký lichotník, Whitlocku.”

„Líbí se mi, když to říkáte...” zasnil se.

„Co?” optala jsem se hloupě, neboť jsem to nepochopila.

„Mé jméno.”

A tím náš rozhovor skončil. Rozloučila jsem se a odešla se naobědvat, ani jsem se nezeptala, jestli půjde spolu se mnou. Stejně by odpověď zněla ne. Oběd jako takový nebyl zrovna špatný. Zeleninová polévka s tolika krajíci chleba, kolik jsem jich jen dokázala pozřít.

„Dnes vám to sluší, Isabello,” pronesl Masen za mými zády.

Otočila jsem se a nevědomky se zakabonila.

„Celý týden na vás téměř nenarazím, ale najednou mě dnes oba dva přepadáte nepřipravenou. Promiňte, ale nemyslím si, že je to fér.”

Ve skutečnosti jsem chtěla říct, že se mi celý týden vyhýbali, ale nemohla jsem, ba dokonce nechtěla si příliš dovolovat. Mladý pán se na mě zadíval smutnýma očima a na chvíli mi připomínal osamělé štěňátko. Třebaže mě v ten daný moment rozčílil, musela jsem se rozplývat nad jeho nevšední krásou.

„Je mi líto, jestli jsem vás nějak rozhodil, to jsem rozhodně nezamýšlel. To mě mrzí.”

„Přesně to řekl váš bratr,” poznamenala jsem už mírněji.

„Co myslíte, Isabello?”

„To mě mrzí.”

„Ach tak,” zamumlal a věnoval mi jeden zářivě bílý úsměv s jedním koutkem výš.

„A neodcházejte, prosím. Stojím o vaši společnost.”

„Vskutku?” podivil se.

Nic jiného mi ani nezbývá, pomyslela jsem si, ale nahlas to neřekla.

„Odpovědět vám teď nemohu, nechci být neslušná.”

„Na slušnost můžeme na chvíli zapomenout. Váš názor mě velice zajímá...” prozradil mi se špetkou naděje v očích. 

„Ne, to zajisté ne.”

„Ani nevíte, jak moc se teď mýlíte, Isabello,” zašeptal tak tiše, až jsem si nebyla jistá, jestli jsem mu vůbec správně rozuměla. Tak či tak - ponechala jsem to bez odezvy.

Druhý den ráno mě Alison probudila roztažením těžkých závěsů, na což jsem si poměrně rychle zvykla. Dnes Alison ve výběru mého oblečení nebyla tak... přísná jako obvykle, neboť šaty, které jsem měla na sobě teď, nebyly vůbec důležité. Důležité byly ty, jenž jsem si měla vzít večer na bál.

„Já to zvládnu,” řekla jsem tiše, když se počala natahovat k mému kartáči.

„Oui, madame, jak si přejete,” odkývala mi.

„Doufám, že se neurazíš, ale, ehm, proč poslední dobou sklouzáváš k francouštině? Vždyť mluvíš perfektně anglicky, ani tvůj přízvuk není poznat.”

„Trénuji na oslavu pana Cullena, vypadá dobře, když sluhové budí dojem vzdělanosti. A i kdyby se někdo z hostů dozvěděl mé jméno, stejně by z něj nepoznal můj původ. Takhle alespoň budu působit dojmem, že jsem se to naučila,” vysvětlila mi.

„To ti snad nařídil vévoda?” nechtěla jsem své domněnce uvěřit.

„Non, madame. Je sais que sans elle,” odpověděla, aniž by dbala na to, že jí nerozumím. 

Nakonec jsem vlasy nechala rozpuštěné, akorát kousek od spánků jsem dala černé pinetky s růžičkou, které se skvěle hodily k jemně růžovým šatům. 

„Pan Edward a pan Jasper s vámi posnídají,” informovala mě má služebná. 

„Vskutku?” 

„Ano.” 

Přestože jsem jí to moc nevěřila, když jsme odešli do jídelny, opravdu tam bratři Cullenovi seděli naproti sobě, před nimi byla položená kupa jídla a oni čekali jen na mě. Ale moc nadšení z toho nebyli... 

„Dobré ráno, Isabello,” pozdravili mě unisono a nastejno se i postavili, nemohla jsem udělat nic jiného, než se tomu zasmát. 

„Dobré ráno,” pravila jsem stále se smíchem a podařilo se mi vykouzlit pukrle. 

Společně jsme se posadili a pustili se do jídla, i když mí nápadníci byli poněkud zdráhavější než já. Chtěla jsem se zeptat, jestli jim nechutná, vždyť to bylo tak výborné, ale okamžitě jsem si vybavila tu zmíňku o nařízené dietě, jenž jsem nechápala, a raději držela jazyk za zuby. Celá snídaně proběhla v tichém režimu, já jsem toho snědla tolik, kolik jsem jen dokázala, zato Whitlock a Masen se ničeho téměř nedotkli.

Po jídle jsem se už už nadechovala k nějaké poznámce nebo dotazu, jenže starší z bratrů mě zarazil mávnutím ruky a řekl: „Na oslavě budete mít dostatek času promluvit si s oběma.”

„Cože?!” vyjekla jsem překvapením. „Toto jsou mé... mé šaty?” 

Přikývla.

„Zakoupené speciálně pro tuto příležitost?”

Další přikývnutí.

„Vždyť mám šatů dost a určitě by se mezi nimi našli nějaké, které bych si mohla na bál vzít. Stoprocentně! Ale... panebože... jsou tak krásné,” rozplývala jsem se nad róbou, jenž mi vévoda bez mého vědomí zakoupil a určitě ne za drobný peníz.

„Slečno, madame, nechci být neslušná, ale musíte si je obléknout okamžitě. Je nejvyšší čas vás připravit,” pronesla Alison.

Inu, tentokrát jsem se korzetu a krinolíně nevyhnula, ba naopak byli pro dnešní večer nezbytnými, ale když jsem spatřila celek, nemohla jsem si na nic stěžovat. Alison sem dopravila velké zrcadlo, abych se mohla lépe prohlédnout... Byla jsem unešená.

Dívka v odrazu zrcadla, jenž se na mě nesměle usmívala, byla nádherná. Kouzelná. Na sobě měla ty nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy viděla. Temně modrý úzký živůtek se rozšiřoval do široké sukně téže barvy, výstřih byl do V a lemovala ho tenká stříbrná stužka, stejná byla (akorát v širším provedení) kolem pasu. Ta přenádherná róba postrádala rukávy, měla pouze široká ramínka. Dívka si urovnala lehce zmačkanou sukni, na rukách měla dlouhé, stříbrné rukavice až po lokty. Vlasy měla spjaté do pevného drdolu, přes pravý spánek se jí však spouštěl tenký pramen hnědých vlasů... Samozřejmě jsem věděla, že ta dívka je můj odraz, ale spíš mi přišlo, že je pouze mým krásnějším dvojčetem. 

Má služebná mě provedla mnoha chodbami, jenž se mi pomalu ale jistě zarývaly do paměti, až jsme se dostali do jedné vskutku široké... Stačilo jen sejít schody a projít dveřmi, kterými se již hrnuli někteří hosté, a ocitla bych se ve velkém sále určeném pro plesy a bály a takové různé příležitosti. Hodlala jsem schody sejít jako pravá dáma a ani jednou neškobrtnout, jenže z mých plánů sešlo, když jsem pod schody spatřila stát mé rodiče. Ignorujíc pravidla etikety jsem se rozeběhla za nimi a jen se modlila, abych se na podpatcích v lodičkách barvy safíru nezabila, naštěstí a kupodivu jsem to zvládla i s dlouhou sukní. Okamžitě jsem padla rodičům do náručí.

„Matko! Otče!” vzdechla jsem toužebně a pevně je stiskla. 

Pár příchozích hostů se na mne nevěřícně a možná trochu káravě podívalo, jenže já je úspěšně ignorovala. Toto panství jsem obývala jen něco málo přes týden a rodiče už mi tak moc scházeli!

„Prokristapána! Isabello, holčičko, pozor, ať si nepomačkáš šaty. Ach, ty jsi ale nádherná,” rozplývala se nad mým zjevem maminka a odtáhla mě od sebe na délku paže, aby si mne mohla lépe prohlédnout.

Jí samotné to velmi slušelo. Měla na sobě zelené šaty s dlouhými rukávy, jenž dokonale ladili s otcovými knoflíčky na obleku, které na sobě měly malinkaté smaragdy. Každý jeden.

„Nerad vás ruším, dámy,” přerušil nás otec, „ale měli bychom jít.”

A měl pravdu.

Většina hostů se už nahrnula do sálu, Alison jsem dávno ztratila v davu a žádnou jinou známou tvář jsem nikde ani koutkem oka nespatřila. Nicméně hudba už hrála a já zalitovala, že muž hrající na klavír není tak dobrý, jako Masen. Upřímně mi jeho hraní chybělo. Jelikož jsme si navzájem scházeli, matka nechala otce nejdřív zatančit si se mnou. Ani jeden z nás nebyl výborný tanečník, ale v davu jsme se naštěstí lehce ztratili.

„Jsou na tebe hodní?” vyptával se okamžitě.

„Ano, otče, to rozhodně jsou,” odpověděla jsem a vlastně ani nemusela lhát. Když pominu fakt, že příliš času jsme spolu netrávili, byli na mě víc jak hodní.

„Koukám, že tě tu lehce daly do kupy. Konečně nejsi jen kost a kůže! Bez urážky...”

Zasmála jsem se: „Ty bys mě nemohl nikdy urazit.”

Rozhlížela jsem se mezi tanečníky, dokonce jsem pokukávala po skupinkách, jenž postávaly stranou, ale nikde jsem nespatřila svého blonďatého nápadníka. Bohužel jsem ho nikde nezahlédla... Chtěla jsem mu popřát vše nejlepší, když už jsem pro něj neměla žádný dárek... Na chvíli jsem se střetla pohledem s jeho bratrem, který byl, chudáček, na moment tanečním partnerem mé matky. Ačkoliv se většinou držela zákonů slušnosti jako pes kosti, byla to velice impulzivní a hovorná žena.

Když už jsem s otcem tančila na třetí píseň, někdo mi zaklepal na rameno a řekl: „Isabello, drahoušku, přenechej mi svého otce a jdi si zatančit s oslavencem.”

Otočila jsem se a spatřila o kousek dál téměř medovou hlavu váženého pána. Usmál se na mě a pozvedl skleničku s průhlednou tekutinou, avšak se z ní nenapil. Nemotorně jsem se protáhla mezi ostatními tanečníky a namířila si to k němu.

„Konečně, už jsem se bála, že vás za celý večer neuvidím.”

„Promiňte, je spousta lidí, kteří mi chtějí popřát a popovídat si. Jako vaše matka, s níž jsem si už stihl zatančit,” usmál se a odhalil tak všech dvaatřicet bílých zubů.

„Ona tančila i s vámi? Vždyť já ji viděla s vaším bratrem a teď je na tanečním parketu s mým otcem...”

„Inu, je to žena se spoustou energie,” konstatoval.

„To ano,” přitakala jsem.

„Nechcete si zatančit?” 

„Ráda.” 

Ve skutečnosti spíše nerada. Neměla jsem ráda tanec, neboť jsem byla trochu nemotorná a zbrklá, avšak Whitlock byl tak skvělý tanečník, dokonce i já jsem působila v jeho náruči ladně a elegantně.

„Co takhle zahrát si menší hru? Otázka za otázku... Vy se mě na něco zeptáte, já odpovím a zeptám se tentokrát já,” zajímal se. „Víte, Isabello, abychom se o sobě něco dozvěděli.” 

„Dobře,” souhlasila jsem, přestože bych nejraději vynechala tu část, kdy se bude vyptávat on. 

„Dáma první.” 

„Hm... Kolikátiny slavíte?” vyhrkla jsem první věc, která mi přišla na jazyk. Mladý pán se usmál a odpověděl: „Ehm, je mi devatenáct. Teď já... Vůbec bych se neměl ženy na takové věci ptát, ale snad mi odpustíte. Kolik je vám let?” 

Zasmála jsem se od srdce. „Dnes vám to odpustím... Když máte ty narozeniny.” Zrovna jsme byli v otočce a já bych vrazila do jedné silnější dámy, jenž vypadla z rytmu, kdyby si mě k sobě můj devatenáctiletý nápadník nepřivinul blíž. Jelikož to bylo pro dobro věci, nic jsem na to neřekla a ani ho nepokárala, ale nemohla jsem to ignorovat. I přes vrstvu oblečení jsem pocítila jeho chlad a vážně se obávala, jestli není nemocný. Už jak mě držel jsem si povšimla, že jeho teplota není úplně normální, ale to jsem si myslela, že má prostě jen studené ruce. Ale i přes tuto obavu v tom, ehm, přitulení bylo něco víc, jen jsem si nebyla jistá, co...

„Takže?” 

„Šestnáct, v září sedmnáct, ale to je až za dlouho,” odpověděla jsem na jeho dotaz. 

„Vskutku? To oslaví sedmnáctiny dříve můj bratr.” 

„Kdy?” zajímala jsem se s myšlenkou, že se alespoň dozvím něco i o mém druhém nápadníkovi. 

„Dvacátého června,” informoval mě a já údivem pootevřela ústa.

„Tak brzy?!”  

„Ano a vy jste vypotřebovala svou otázku. Jsem na řadě!” 

Prvně jsem chtěla protestovat, že se to nepočítá, ale nemohla jsem jinak, než se pouze zasmát. Co jiného mi zbývalo? Dohadovat jsem se nechtěla, vůbec ne kvůli takové maličkosti a Whitlock měl vlastně pravdu.

„Nuže, do toho,” pobídla jsem ho a musela se usmát, když začala hrát nová skladba, ale on si toho zjevně nepovšiml. Jen tančil dál a já se v jeho přítomnosti cítila tak uvolněně a bezstarostně, jak to jen šlo. Nechápala jsem, proč tomu tak je, ale abych byla zcela upřímná, nezáleželo mi na tom. 

„Chtěla byste jednou mít děti?” pronesl velmi vážně a v ten moment byla všechna legrace pryč. Zadívala jsem se do jeho prazvláštně zlatých očí a snažila se spatřit v nich alespoň malý náznak toho, proč zvolil zrovna tento dotaz, našla jsem v nich však jen obavy. Neměla jsem nejmenší tušení, čeho se tak bál, a tak jsem to nechala plavat a vyhýbavě odpověděla: „Jsem žena. Je mou povinností mít děti.” A vlastně jsem ani nelhala... Lidé snad odjakživa považují za správné, že každá dobrá žena by měla svému muži dát alespoň jedno dítě... Nejlépe chlapce. Já osobně jsem děti měla ráda, ale nijak zvlášť jsem po nich neprahla... Bohužel jsem se o tuto myšlenku nemohla s nikým podělit. 

„Nyní se budu tázat já... Přitahuji vás?” 

Sama jsem se lekla své opovážlivosti a měla jsem sto chutí si zacpat pootevřená ústa, naneštěstí jsme stále tančili a já se svého partnera musela držet. I on byl vyveden z míry, ale dál mě vedl. 

Nervózně jsem se zachichotala. 

„Jen žertuji... Na něco takového bych se skutečně nikdy neopovážila zeptat... Tedy, ehm, nikdy bych to nemyslela vážně a nevyžadovala po vás odpověď,” snažila jsem se z toho vybruslit a zároveň udržet pevný krok, poněvadž se se mnou Whitlock zatočil příliš rychle. 

Pár minut mezi námi vládlo ticho, dokud se na jeho bledé tváři neobjevil nesmělý úsměv. 

„Zajisté. Jenže já vám i tak s radostí odpovím, když dovolíte. Jste velice krásná žena a ano, přitahujete mě,” odpověděl a zatvářil se u toho, jako by se snad červenal, což se u něj rozhodně nedělo, zato já musela nabrat barvu rajčete zcela určitě. 

„No, ehm, ale já to tak vážně nemyslela... To n-ne-neplatí,” zakoktala jsem se stydlivě hledíc jinam. 

„Když myslíte... Tak se zeptejte znovu na něco jiného.” 

Oddechla jsem si úlevně, tahle druhá šance byla jako boží dar! 

„Jaký je váš nejoblíbenější pokrm?” 

A tak to šlo dál... Protančili jsme několik skladeb a písní v kuse a neměli potřebu se zastavit. Whitlock byl velmi ladný a skvěle mě vedl, skoro jako by tančil za mne. Byl to velmi příjemný pocit a já si i brzy zvykla na chlad jeho dlaní. Povídali jsem si bez přestání a já se o něm dozvěděla spoustu věcí. Například - měl rád koně a ještě raději na nich jezdil, bohužel se ho z nevysvětlitelného důvodu zvířata bála, a tak si pro jistotu volil starší jedince, kteří se přece jen stále vzpírali, ale už byli na jeho přítomnost zvyklí. Taky rád četl, což se mi líbilo, a nikdy se nepodíval na autora, neboť si nechtěl takové věci pamatovat... „Proč si pamatovat jména lidí, se kterými se nikdy nesetkám, kteří budou stejně jednou jako já nebo vy zapomenuti?” 

„Je to moc příjemný večer,” sdělila jsem mu s polovičním úsměvem na tváři. „Bavím se.” 

„To jsem velice rád, Isabello. Opravdu moc.” 

Nevím, jak se to stalo, ale zničehonic jsme už netančili mezi ostatními páry, nýbrž stáli opodál u jednoho stolu s různými zákusky. Zahlédla jsem o několik metrů dál Thea, jak podává nápoj staršímu muži. Avšak jsem se tím nestihla zabývat, neboť mě mladý pán, můj nápadník se sluncem ve vlasem, počal líbat. Byl to jeden krátký, něžný, sladký a zároveň studený polibek, ale já měla dojem, jako by snad trval věčnost. A přestože jsem se to snažila potlačit, v tom nejvzdálenějším koutku duše jsem pocítila touhu a věděla, že se mi to líbí. Než jsem si však stačila plně uvědomit, jak krásné to je, Whitlock se odtáhl a zděšeně na mne pohlédl a tím mne tak poslal zpět do reality a najednou mi bylo jasné, jak špatné tohle je. 

„P-p-pro-promiňte. To jsem neměl dělat, bylo to velmi neuvážené... Bože chraň! Strašně moc se vám omlouvám,” vyhrkl, ale než jsem stačila něco říct, ba i jen otevřít pusu, za mými zády se zjevil otec a vtáhl mě zpět do víru tance a dle jeho šťastného výrazu jsem usoudila, že nic neviděl... 

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 4: