Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 3

Jacob


Ten pravý 3 Neočekávejte žádné akční scény, tato kapitola je zaměřena na Bellinu všímavost a podivné chování všech okolo. Příjemné čtení...

Probrala jsem se do velmi slunečného rána. Včera večer jsem zapomněla zatáhnout závěsy, tudíž mě dnes do očí uhodily zlatavé paprsky. Ale jak bych mohla myslet na něco tak hloupého? Závěsy... Pff! Po neslušném vyslechnutí hovoru mezi bratri Cullenovými jsem nemohla usnout. Absolutně. Neustále jsem se převalovala ze strany na stranu a ani ta obrovská postel mi nebyla dosti prostorná. Nakonec jsem přecházela sem a tam po pokoji, dokud na mne nepadla nutkavá potřeba spánku. Ale na nic z toho jsem nyní nemyslela... Zvláštní bylo, že jsem nikde neslyšela, ani neviděla Alison. A právě ona mě minulé ráno probrala, to ona mě skoro všude doprovázela. 

Nicméně jsem se donutila vylézt z vyhřátých peřin a obléct se. V oblasti oděvů jsem nebyla nijak zvlášť vybíravá, líbily se mi prosté, ale pěkné věci. Pro dnešek to byly lehké, žluté šaty s nabíranou sukní a spodničkou, s kulatým výstřihem a krátkými rukávy ozdobenými bílou krajkou. Naštěstí měly horní část velmi pevnou a já si pod to mohla vzít jen košilku, do korzetu bych se sama nikdy nedostala. Tady se o to starala má již zmiňovaná služebná a doma mi s korzetem nebo také krinolínou pomáhala matka.

Starým kartáčem se stříbrnou rukojetí jsem si rozčesala kaštanově hnědé vlasy a následně je sepla ozdobnou sponou, jenž jsem dostala od matky mé matky.

Na chodbě nebylo ani živáčka a já zalitovala, že mi někdo nenačrtl mapu. Jenže mi nezbývalo nic jiného než vydat se na vlastní pěst do útrob panství.

Čekalo mne ale ohromné překvapení... Má komnata byla jedinou místností, do které naplno pronikalo sluneční světlo, když si odmyslím sklo. Totiž ona okna všude jinde byla zatažená závěsy, a pokud závěsy chyběly, na okna byl připevněný starý hadr. I přes látku do domu světlo pronikalo, samotné paprsky však nikoli. Nechápala jsem, co se tu to děje. Něco ovšem určitě.

K mé nefalšované radosti jsem se konečně domotala do jídelny, druhé místnosti, kam se slunce dostalo. A nebyla jsem tu sama, velký stůl uprostřed místnosti, u kterého jsem včera během dne jedla, utíral nějaký sluha.

„Ehm, promiňte...” odkašlala jsem si a poklepala na sluhovo rameno. Ten se úlekem otočil a vyvalil na mě své krásné, zelené oči. Theo.

„Ano, slečno? Přejete si něco?”

Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu, poté ale přikývla. „Nebo vlastně ano, přeji.”

„A co?” zajímal se, když jsem nepokračovala.

„Můžete mi objasnit, proč jsou všude schovaná okna?” zeptala jsem se a sledovala výraz v jeho tváři. Nejdřív byl překvapen, pak zděšen a nakonec znechucen. Přísahala bych, že se mu na rukách naježily při mém dotazu všechny chlupy, ale díky dlouhým rukávům jsem to nemohla zjistit.

„Vévoda i jeho synové jsou velmi citliví na přílišné sluneční světlo. Rozbolí je hlava a občas se dokonce objeví vyrážka... Nebojte se ale, není to nakažlivé,” zodpověděl můj dotaz bez špetky emoce, přesto si však lehce nervózně prohrábl krátké špinavě blond vlasy.

„Ach tak. To je mi líto... Zřejmě proto jsou tak bledí,” zauvažovala jsem nahlas. „A ještě něco... Kde je Alison?” vzpomněla jsem si na druhou záhadu.

„Uklízí pracovnu pana Carlislea.”

Nijak víc se k tomu Theo nevyjadřoval a znovu počal utírat již čistý stůl. Chvíli jsem ho tiše pozorovala a prohlížela si jeho rysy. Byl to moc hezký mladík, odhahovala bych, že bude přibližně stejně starý jako já. A najednou mě to trklo... Ta podoba! pomyslela jsem si. Alison sice měla divné oči a útlý obličejík, zato Theo byl zelenooký s kulatým, širším obličejem, přesto však oba dva nezapřeli stejný mandlový tvar očí a špičatou bradu, jenž u Thea přes převládající kulatos vyčnívala. Již zmíněný sluha měl také krásný nos, na kterém byla ovšem snadno viditelná lehká křivost. Stejná křivost, jakou trpěla Alison, jen ne tak výrazná. Možná jejich celkové vzevření bylo zvláštní, ale mně se to líbilo, oba dva mi připadali hezcí.

„Co máš společného s Alison?” vyhrkla jsem z nenadání a přešla z vykání na obyčejné tykání.

„Oba dva sloužíme pánům Cullenovým na tomto panství,” pípl a vzdal snahu hledět si své práce. Raději upustil děravý hadr na stůl a zpříma se na mne zadíval. Stál rovně jako pravítko.

„A krom toho?” nevzdávala jsem se. 

„Jsme sourozenci, slečno Isabello,” řekl, ale po svém výroku hlasitě polk a vykuleně se podíval.

„Moc se vám omlouvám, slečno Swanová. Bylo ode mne troufalé a neslušné oslovovat vás křestním jménem. Odpusťte,” vyhrkl a dal se opět do uklízení. Tentokrát si vzal do parády rámy obrazů. 

Byla jsem z jeho chování překvapená a v jisté míře i nesvá. Znala jsem etiketu a zásady slučného chování od A do Z, přesto jsem ale nebyla zas taková puntíčkářka, abych dbala na dodržení všech pravidel, slovo od slova. Z domova jsem totiž byla zvyklá na zcela jiné zacházení... V ranném věku na mne služky pokřikovaly, nebály se oslovit mě jménem a za mou poslušnost mi vždycky daly nějakou tu dobrotu. Samozřejmě jsem vyrostla a tento zvyk je přešel, pořád mě ale ty starší mají za tu malou holčičku... Tady to bylo docela jiné. Služebnictvo si hledělo výhradně své práce, nic jiného jako by nebylo. 

„Ty se Cullenových bojíš?” odvážila jsem se zeptat a sledovala jeho reakci. Na chvíli se zasekl uprostřed dění, pak ale znovu ožil a nepatrně potřásl hlavou. 

„Trochu, slečno,” přiznal. 

„Proč?” 

„Chovám ke svým pánům respekt,” odpověděl vyhýbavě. 

Než jsem však stačila byť jen i otevřít ústa, zaslechla jsem chvátavé kroky, a než jsem se nadála, stála přede mnou Alison. Blond vlasy měla lehce zpocené, po stranách mírně rozcuchané a výraz jako vždy neutrální.

„Omlouvám se, slečno Swanová, že jsem vám nebyla po ruce již od vašeho probuzení, ale měla jsem něco na práci od pana Cullena,” řekla klidně a uklonila se. 

Můj pohled přeskakoval z Thea na Alison, z Alison na Thea. Vskutku si byli podobní, i tak byl pro mne jejich příbuzenský vztah záhadou. Možná si byli vzhledově podobní, ale chováním nikoliv. Alison byla neutrální, bez emocí, občas možná příkrá... Zato Theo prokazoval neustále nějaké emoce. Jak jsem u jídla zahlédla to jeho znechucení, jak nervórzně se mnou hovořil.

„To nic... jistě. Ehm, co je plánem dne?”

„Vévoda má bohužel mnoho vyřizování, proto celý den zůstane v kanceláři. Jeho synové si vyrazili na lov.”

„Na lov?”

„Ano, slečno, na lov. Jsou v něm opravdu... vynikající.” Jakmile to Alison vyřkla, její bratr jí zpražil varovným pohledem. Kdyby se někdo tímto způsobem podíval na mne, měla bych chuť zalézt do kouta a nikdy nevyjít, kdežto s Alison to ani nehnulo. Všimla si vůbec Theovi přítomnosti? napadlo mě mimoděk.

„Škoda, že mě nevzali s sebou, domnívám se, že by to bylo velmi zajímavé,” posteskla jsem si nahlas, abych zahnala ten ošklivý pohled, který však okamžitě nahradil pohled zděšený. I odraz v očích mé služebné mi připadal přinejmenším vylekaný. Ale proč? Jednou jsem na lovu byla s myslivci, jenž můj otec zaměstnává. Byla to velmi obohacující zkušenost, třebaže mi těch nebohých zvířátek bylo líto... Ale pečeně z nich byla vynikající.

„Přinesu vám snídani,” prohlásila již zmíněná blondýnka a chvátala do kuchyně.

Na jídlo jsem v tu chvíli neměla ani pomyšlení, byla jsem ze všeho tak zmatená... Jenže se ozval můj žaludek, což byl varovný signál, že bych opravdu měla něco pozřít. Usedla jsem tedy k právě umytému stolu a za chvíli už se rozplývala nad před chvílí upečenými rohlíky. Když jsem si však jeden kousek onoho pečiva máčela v jahodovém džemu, tak mi ta sladká a hustá tekutina ukápla na dřevěnou desku. 

„Omlouvám se,” vyhrkla jsem ze slušnosti.

Než stačil sluha zareagovat, má služebná kapku bez mrknutí oka utřela a přešla to beze slov.

Celá snídaně se nehorázně táhla, třebaže toho nebylo tolik. Ale jak jsem mohla i s kručícím žaludkem myslet na jídlo, když se všichni okolo chovali tak... tak divně. Jako by snad přede mnou něco tajili, jenže to byla naprostá hloupost. Měla jsem být ženou jednoho z mladých pánů, měla bych vědět o všem. Víceméně - spíš více, než méně - jsem svůj první pokrm dne konečně dojedla, co se do mě vešlo, a obrátila se k Alison.

„Pan Edward bude za týden slavit narozeniny, bude se pořádat bál, proto se po lovu bude spolu se svým bratrem a otcem zabívat pouze a jedině přípravami, vy, slečno Swanová, se máte zabavit dle vlastního uvážení. Můžete se v mé společnosti projít zahradou a prohlédnout si tak spoustu krásných květin, zajít si do knihovny přečíst nějakou knížku, zkusit nějaký ten hudební nástroj, či snad rozjímat v salonku, kde jste se prvně s mladými pány střetla. Je to jen na vás,” řekla jako by věděla, na co se chci zeptat. 

„Aha,” poznamenala jsem tiše, a když si všimla, že má služka čeká na vyjádření k této věci, dodala jsem: „Myslím, že si půjdu něco přečíst. Ano, to bude nejlepší.” 

Nerozhodla jsem se tak proto, že bych třeba byla nějaký knihomol, ačkoliv se musím přiznat, že mě čtení baví, nýbrž z toho důvodu, že jsem ostatní možnosti okamžitě zapomněla. 

„A, ehm, který z nich je dnes Edwardem?”

„Ten samý, co včera, slečno.”

„A to je který?” optala jsem se stydlivě, jelikož už jsem to zapomněla.

„Blond. Whitlock.”

Alison mě vyvedla z jídelny a proplétala se se mnou za zadkem mnoha chodbami, nakonec se zastavila u dve... Vlastně tam ani žádné dveře nebyly. Do knihovny vedla akorát díra ve zdi, nic, čistý výřez s pouhým tvarem dveří. Obyčejný obdélník. I místnost jako taková byla prostá. Jednoduchá. Stěny byly pokryté tapetami s béžovým odstínem, podlahu nepokrýval koberec a samotná knihovna se skládala ze dvou skříní, které byly naproti sobě, každá na jedné straně místnosti. Byly z velmi tmavého dřeva a knihami přímo přetékaly... Ovšem... Ani jedna kniha nebyla pokryta byť i jedním zrníčkem prachu. Uprostřed místnosti byl konferenční stolek, kolem něj čtyři světle oranžová křesílka se vzorem a ještě jedno takové stálo u okna.

„Mohla by jsi mi, prosím, přinést něco k pití? Poněkud mi vyschlo v krku,” požádala jsem ji.

Bien sûr, madame.

Chvíli jsem na ni překvapeně koukala, úplně se mi vypařilo z hlavy, že tímto jazykem hovořila spolu s mými nápadníky v den mého příjezdu... Nevěděla jsem, co ta slova znamenají, ale usoudila jsem, že souhlas. Vzhledem k jejímu odchodu z místnosti...

Přešla jsem ke knihovně po mé pravici a začala si pročítat názvy knih a jejich autory. Většinou šlo o spisovatele typu - jedna ne moc povedená sbírka básní nebo román a sbohem, běž si zpátky ke svému životu, narodil ses na ulici a tam taky umřeš, ty beznadějný romantiku. Sice taková díla pak nebyla moc povedená, zato se z nich skvěle dalo vyčíst něco o autorově duši a o jeho srdci, neboť byl příliš nezkušený, otevřel se čtenářům až příliš a také se ze špíny pokusil udělat ráj. 

Jednu takovou knihu jsem si vzala do rukou a pečlivě si ji prohlédla. Měla šedý obal, nikde nebyl zmíněn autor tohoto příběhu, na titulní stránce byla jen dvě osamocená slova - CIZÍ SVĚT.

Zvědavost mi nedala, a tak jsem se usadila do křesílka u okna a začetla se. Kniha to byla tenká jako můj ukazováček, písmo nebylo nejmenší a já to měla za chvíli dočtené a byla jsem poněkud zklamaná. Vždycky jsem měla ráda pohádky, jenž pomáhali rozvíjet fantazii, přestože mi bylo vždy tvrzeno, že rozvíjet je potřeba leda tak vychování a znalosti. Bohužel pro mě tohle nebyla pohádka, byla to jen smutná bláznovina plná „špíny přeměněné na ráj”.

Najednou jsem si uvědomila, že se Alison poněkud dlouho nevrací, rozhodla jsem se tedy, že se jí vydám hledat. Do jídelny bych trefit mohla... Přehnaně tiše jsem vyšla na chodbu a rozhlédla se, přešla ke schodům a na jejich konci se zarazila. Zaslechla jsem hlasy. Rozhovor. Mezi Alison a Theem.

„Tohle se mi nelíbí,” ozval se tiše mužský hlas.

„Já vím, já vím. Mně se to taky nelíbí. Vůbec.”

„Ehm... Neměli bychom se bavit francouzky? Co kdyby nás slečna zaslechla?”

„Neboj se pořád! Ta si nahoře čte...”

„Máš pravdu, navíc... Nechci, aby se na nás vévoda hněval.”

„Ty jsi můj bratr? Absolutně tě nechápu, Theo... Proč by se měl hněvat kvůli tomu, že se bavíme v našem rodném jazyce? Navíc nám rozumějí.”

„Já vím, Theo, já vím. Jenže...”

Nevěděla jsem, v jaké místnosti se nacházejí, avšak jsem si byla jistá, že měli otevřené dveře.

„Nechci být neslušný, ale to vás neučili, že odposlouchávání je velice netaktní?” Zaslechla jsem za svými zády a na krku ucítila něčí dech, mohla bych odpřísáhnout, že se mi v tu chvíli na moment zastavilo srdce.

„Panebože!“ vydechla jsem zděšeně a otočila se k dotyčnému čelem. Hlas, jenž mě tolik vylekal, patřil dnešnímu Jasperovi, jednoduše Masenovi.

„Pššt...“ zasyčel a přiložil si ukazováček ke svým rtům, poté k mým.

Ačkoliv byl velmi studený, uvnitř mě samotné jsem pocítila zvláštní teplo, jaké jsem ještě nezažila. Ale to bylo hned pryč, jako by se nikdy předtím neukázalo.

„Takže Cizí svět?“ pronesl, když jsme byli zpět v knihovně.

„Vypadalo to zajímavě, ale...“

„Ale nebylo to ono,“ doplnil.

Kývla jsem a zadívala se mu do očí, nemohlo mi uniknout, že teď byli poněkud víc zlaté než předtím. Ale jak to? Nejspíš záleží na úhlu pohledu a na světle, o nic nejde, pomyslela jsem si a v tu chvíli do místnosti vešla Alison se skleničkou vody v ruce.

Moc mě to mrzí,“ pronesla, ačkoliv nevypadala, že by jí to bylo líto, „nechtěla jsem se zdržet, jeden sluha potřeboval mou pomoc, už se to nestane,“ omluvila se a poté obrátila zrak k Masonovi a uklonila se.

Pane.“

„Alison.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 3 :

 1
4. Pinka25
17.08.2014 [19:20]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. emam
13.08.2014 [21:21]

emam Emoticon Takový kousíšek?! Emoticon Tak honem pokráčko, ať se dějově pošoupneme Emoticon

2. Tris05
12.08.2014 [15:54]

Moc hezké, jsem pořád napjatější a zvědavější koho si vybere. Bylo by fajn kdyby to byl Jasper. Ale je to moc povedený. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. BabčaS.
11.08.2014 [19:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!