Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 20

Quileute by Shindeen


Ten pravý 20Nikdo není stoprocentně dokonalý, ani lidé, ani upíři. Někdy je jejich chybou přílišná naivita a na tu se doplácí. Příjemné čtení.

EDIT: Článek neprošel korekcí gramatiky.

Zprvu jsme byli přesvědčení, že léčivo zabralo, bohužel šlo jen o krátké utlumení bolesti a příznaků šířící se infekce. Brzy jsem se opět celá rozhořela, měla jsem vyprahlo v ústech a nestíhala jsem si utírat kapičky potu z čela. Třebaže jsem měla jejich slovo, že mi víckrát nezalžou, vévoda mi informace o mém stavu podával v podobě polopravd. Medicíně jsem nerozuměla, přesto jsem byla natolik bystrá, abych pochopila, že jsem na tom byla hůř, než ostatní nahlas připouštěli. Ale neměla jsem to nikomu z nich tří za zlé, věděla jsem, že to dělali pro mé dobro a nechtěli mi zbytečně přitěžovat. Ačkoliv po pár dnech jsem nad těmito věcmi přestala přemýšlet a už jsem ani nevnímala, co mi vévoda sděloval. Zbystřila jsem však, když mi řekl, že se musím vykoupat.

Ať už mi bylo jakkoliv, stále jsem v sobě měla pozůstatky ze své výchovy mladé dámy z lepší společnosti, a odmítala jsem se před pány svléknout do naha. Pan Cullen tedy přišel s nápadem, že by mi pomohli do lázně v mé košilce, a pokud bych byla schopná omýt se sama, tak by poté odešli, já bych se vysvlékla a v klidu a bez studu se o sebe postarala. To by nebyl problém… obávala jsem se však vylézání z vany. Když mi ale vévoda vysvětlil, jak je čistota důležitá, a že i když mi už nejspíš nepomůže, tak mne alespoň osvěží, neodolala jsem.

Whitlock mne tedy vzal do své ledové náruče a odnesl do místnosti, kde byla nerozbitá vana. Připadala jsem si, jako kdyby mne z vyhřáté místnosti vyhodili ven do sněhu. Jistě, občas mě Cullenovi chladili vlastními těly, když nic jiného nezabíralo, ale ještě nikdy jsem mu nebyla až takto blízko. Navíc jsem si teprve v té chvíli uvědomila, jak příšerně jsem zapáchala. Tělo jsem měla zbrocené potem a z rány také nevycházely zrovna libé vůně. Zato on voněl svěžestí, lesem a něčím, co mi připomínalo zimu – zasněžená pole a třpytící se sníh v raním slunku. Tak, jak mě držel, pevně, ale zároveň jemně, jsem měla výhled na jeho bílý krk a medové prameny vlasů, které se jemně vlnily. Jako vždy byl okouzlující.

Aniž by se na mne pořádně podíval, položil mě do vany plné vody, která měla rozhodně větší teplotu než on sám, ale i tak mi přejel nepříjemný mráz po zádech.

„Vždyť je to moc studené!“ dovolila jsem si zaprotestovat.

„Ne, slečno, je tak akorát. Vám pouze připadá studená, neboť máte vysokou horečku.“

To, co říkal, dávalo sice smysl, stejně jsem si však dovolila znovu protestovat, ta voda mě dokonale probrala.

„Jak to můžete vědět? Vždyť jste všichni tak ledoví, cítíte to jinak než my lidé.“

„V tom máte pravdu, ovšem za ta léta jsme se naučili odhadovat, co je a není lidem příjemné.“

Jakmile odešli, svlékla jsem si košilku a přehodila ji přes okraj vany. Rána na břiše mne stále bolela, už jsem si na to však stačila navyknout a nepřipadalo mi to jako nic zvláštního. Pomalu jsem si začala na teplotu zvykat a omývat se. Sem tam mi sice omyli alespoň některé části těla žínkou, stejně ze mě ale šla spousta špíny.

Jeden z nejlepších pocitů bylo umýt si vlasy, jež jsem měla od kořínků ke konečkům celé mastné a ztěžklé potem. Poprvé jsem taky měla možnost si ránu pořádně prohlédnout. Jistě, už jsem ji viděla a věděla jsem, že je ošklivá a zarudlá, ale teď mi připadala ještě ohyzdnější. Proto jsem raději uhnula pohledem, nechtěla jsem myslet na špatné věci, a pokusila se vylézt z vany. První krok byl kleknout si. Naštěstí se mi to hned zadařilo, ale bolest z břicha mi vystřelila do celého těla a já se zprvu lekla, že mi opět praskly stehy. Bohudík se tak nestalo.

Poté se mi podařilo opřít se o okraj vany, vylézt a posadit se na židli, již jsem měla předem připravenou. Vsedě jsem se osušila a oblékla se do čistého.

Dokud jsem byla ve studené vodě, byla jsem najednou plná energie, teď mne však všechny tyto činnosti zmohly a já se opět cítila velmi slabě a ospale.

Ani jsem je nemusela volat, pan Cullen i se synem ihned přišli a dopravili mě zpět do mého pokoje. Nikdy bych nevěřila, že mne tolik potěší nově povlečená postel.

 

Každou noc jsem se nepravidelně budila, a přesto u mě pokaždé někdo byl. Ačkoliv jsem věděla, že zbylí dva pánové můžou být kdekoliv na blízku a slyší nás, tak jsem se nesčetněkrát pokoušela s Whitlockem promluvit o té noci, kdy mne políbil, jenže on všechny mé pokusy zmařil. Vždy začal hovořit o něčem jiném, nutil mě pít nebo jíst či mě vybízel k tomu, abych byla potichu a snažila se znovu usnout. Vzhledem k tomu, jak se mi předtím vyhýbal, se teď poněkud rozmluvil. Zato jeho bratr ztichl a jako by se stáhl do ústraní. Když bylo ovšem potřeba, okamžitě přiběhl a pečoval o mne. Opravdu jsem těm mužům nerozuměla.

Dnešní noc však byla jiná. Probrala jsem se celá zpocená a neklidná z noční můry. Zdálo se mi, že před někým utíkám, celé tělo mě bolí a nemůžu dýchat, ohlížím se a nakonec padám z útesu na ostré kamení. Po trhaném zalapání po dechu jsem otevřela oči, v rohu slabě osvětlené místnosti stál Masen starostlivě na mne hledíc.

Možná bych někomu připadala jako blázen, ale až doteď jsem se o svůj zdravotní stav příliš nezajímala. Když jsem totiž byla ještě dítě, vážně jsem onemocněla a vypadalo to se mnou velice zle, pan doktor nedával rodičům přílišné naděje. Já se z toho ale vzpamatovala a od té doby jsem se nemocí tolik nebála, ať už jsem byla jakkoliv velké nemehlo, říkala jsem si, že pakliže jsem to již jednou zvládla, zvládnu to znovu.

Jenže tuhle noc jako by mi v hlavě něco přepnulo a má mysl se začala plnit černými myšlenkami. Pohlédla jsem Masenovi do očích, které připomínaly tekuté zlato, a oslovila ho: „Edwarde?“

Lehce sebou cukl, když z mých úst vyšlo jeho jméno. Bylo to zvláštní, většinou jsem ho oslovovala příjmením.

„Ano, Isabello?“

„Mohl byste, prosím, jít blíže?“

„Jistě,“ odpověděl a zlehka usedl na kraj mého lože.

Chvíli jsem ho jen tiše pozorovala, starostlivý pohled byl ten tam a jeho oči naplnila čirá zvědavost.

„Co se mnou bude?“ hlesla jsem.

„Co by s vámi bylo? Uzdravíte se a pak se svým životem naložíte, jak nejlépe dovedete. Můžete se vrátit k rodině, přátelům nebo třeba i zůstat s námi… Ehm, pokud budete chtít.“

„Slíbili jsme si přece, že už si víckrát nezalžeme.“

„Lžu vám snad?“

„Ano. Nemůžete přeci vědět, jestli se uzdravím.“

„Máte pravdu, to vskutku vědět nemůžu, neznamená to ale, že tomu nemůžu věřit. A já tomu věřím.“

„Opravdu?“ Jeho odpověď mne sice potěšila, stále jsem však měla pochyby. „A nevymýšlíte si zase?“

„Ne, přísahám. Víte, Isabello, pravda je taková… že sice věřím, že budete opět v pořádku, přitom se ale samozřejmě obávám.“

„Já mám také strach,“ přiznala jsem narovinu.

„Nebojte se, my se o vás postaráme.“ Konejšivě mi stiskl ruku.

 

Tu noc jsem se probudila ještě jednou, rozpálenější než obvykle. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila několik postav, které postávaly v polokruhu kolem mé postele, všechny mi připadaly podivně velké. Poznala jsem mezi nimi rodiče, Jessicu, Mikea, Thea a Alison, obchodníky z trhu a jednu z prostitutek, již jsem potkala na mém výletu do města s jedním z bratří. Všechny tyto postavy na mě pořvávaly, natahovaly ke mně ruce a ve tvářích se jim zračily různé negativní emoce. Jediní rodiče jen tak stáli a tiše pozorovali, jak se po mně tito lidé sápali a různě mi nadávali. Začala jsem na ně křičet, ať mi přeci pomůžou, ať ostatní odeženou! Jenže oni na má slova vůbec nereagovali, přestože jsem si mohla vykřičet hlasivky.

A pak mne něčí ruce pevně sevřely.

Pohled Carlislea

Za svůj vampýří život jsem ve společnosti ztvárnil spoustu rolí. Samozřejmě jsem vždy byl otcem pro své dva syny, ale také obchodníkem, cizincem, co pouze projížděl kolem, vévodou a nespočetněkrát i doktorem, to byla role, kterou jsem měl nejraději, cítil jsem totiž nutnost lidem pomáhat. Věděl jsem, že nebylo v mých silách napravit vše, co můj druh lidem provedl, to ovšem neznamenalo, že jsem se o to nemohl alespoň sem tam pokusit.

Měl jsem spoustu zkušeností s různými nemocemi, infekcemi a zraněními, dokonce jsem párkrát za svůj život zažil i amputace končetin. Viděl jsem spoustu hrůz, které si obyčejný člověk nedovedl ani představit, a proto jsem také tak usilovně doufal, že stav Isabelly nebyl nic zas tak vážného. Když jsem se však vrátil z Londýna s léky, začal jsem v duchu pochybovat. Se svými syny jsem o tom nahlas nemluvil, ale oba dva měli své způsoby, jak ze mě odpovědi na své otázky vyčíst. Stále tu však byla naděje, ke které jsme se všichni tři upínali.

Ano, přesto jsem se o ni hodně obával, nejen proto, že byla pouze nevinný člověk, ale také proto, že jsem věděl, co pro mé syny znamenala. Byla to velmi neobyčejná mladá dáma.

Léky bohužel nezapůsobily tak, jak jsem doufal, a infekce se dál šířila. Nejhorší však bylo, když Isabella začala blouznit.

Když jsem zaslechl její první výkřik, domníval jsem se, že se jedná pouze o špatný sen, jenže ona měla oči otevřené dokořán a vše nasvědčovalo tomu, že byla zcela vzhůru. Mnozí by ji prohlásili za blázna, vzdělanější doktoři by však věděli, že šlo o halucinaci, a já to věděl taky, jen jsem netušil, jak to zastavit.

Alespoň jsem ji opatrně chytil, aby sebou tolik nemlátila a neublížila si nebo si nepotrhala stehy na ráně. Po chvíli sebou přestala cukat a křičet a zmateně zamrkala.

„Isabello,“ oslovil ji Jasper a ona se okamžitě otočila za jeho hlasem.

„Vidíte mne?“

Pomalu přikývla, celá se roztřásla a rozplakala, nebyla nám sto vysvětlit, co vlastně viděla.

Podařilo se nám ji trochu uklidnit a vpravit do ní vodu a trochu jídla, bylo důležité, aby přijímala potravu, třebaže neměla na jídlo chuť.

Od té chvíle jsem ji kontroloval pravidelněji a častěji než předtím a stále to nevzdával s prášky, i když musím přiznat, že jsem v hloubi duše věděl, jaká byla situace. Proto jsem se taky rozhodl, že bylo načase si oficiálně promluvit s chlapci a probrat všechny možnosti. Když Isabella tvrdě usnula, využil jsem situace a zavolal je oba do pokoje, který kdysi býval mou kanceláří.

„Musíme si promluvit, zavírali jsme oči před pravdou už moc dlouho.“

„O čem si chceš promluvit?“ tázal se Edward, byť odpověď předem znal.

„O tom, jak budeme nadále postupovat. Myslím, že ta nebohá dívka příliš možností nemá… Buď ji můžu dál léčit a pokoušet se o zázrak, nebo-“ nestihl jsem doříct.

„Ne!“ zavrčel Jasper. „To nepřichází v úvahu, něco takového jí nemůžeme provést!“

Chápal jsem, proč se tak rozzuřil, považoval totiž upírství za něco ohavného.

„Co si myslíš ty, Edwarde?“ zeptal jsem se v myšlenkách svého druhého syna.

„Jaspere, uklidni se,“ obrátil se nejdřív na svého bratra. „Já myslím, že máš pravdu, otče, jenže… měli bychom jí dát možnost volby.“

„Možnost volby! To jsi opravdu tak sobecký? Říkáš to jenom proto, že ji chceš jen pro sebe, myslíš jen na sebe a své štěstí, ale copak to její tě nezajímá? Jistě, že bude souhlasit s proměnou, protože se bude příliš bát smrti. Tonoucí se i stébla chytá!“

„Takže ty bys ji v klidu nechal zemřít?!“ rozzuřil se tentokrát Edward.

„Ovšem, že ne! Ale smrt je lepší než tenhle život!“

„Edwarde, Jaspere, uklidněte se, prosím.“ Ani jsem nemusel zvyšovat hlas, nikdy jsem na ně nekřičel. „Zapomeňte na to, co chcete vy dva, tady jde o to, co je nejlepší pro ni.“

„Ano, otče, ale co že jsi znenadání takto změnil názor? Vždyť jsi ji ještě nedávno horlivě léčil,“ oponoval Jasper, už však bez zbytečné agrese.

„Stejně jako ty jsem ignoroval to, co je zřejmé, a doufal jsem, že se mi povede jí pomoct přirozeným způsobem. Bohužel jsem přecenil své schopnosti a podcenil vážnost situace. Měl jsem do Londýna odjet hned, co jsi ji našel, a na nic nečekat. Je to má chyba a věř mi, že toho opravdu lituji. Oči mi otevřelo až to blouznění, jakmile to dojde až sem, situace je opravdu vážná a my se musíme rozhodnout, co bude dál. Pokud ji opravdu budeme chtít přeměnit, souhlasím, že to provedeme jedině s jejím výslovným svolením.“

„Dobrá tedy, ale jsem přesvědčen, že bychom měli ještě chvíli počkat. Sám moc dobře víš, že když se zdá situace nejhorší, může se zničehonic všechno obrátit v dobré.“

Ano, synu, ale stává se to jen výjimečně –to byly ovšem jen mé myšlenky, nahlas jsem to nevyslovil.

„Souhlasím, bratře,“ odpověděl mu místo mě Edward, byť věděl, co jsem si o tom myslel já.

A než jsem stačil také přitakat, domem se rozlehla sladká vůně. Isabella zvracela krev.

Pohled Isabelly

Odmala jsem byla vedena k tomu, že se jednoho dne provdám za muže, jehož postavení ve společnosti bude příslušné k tomu mému, porodím mu děti, především syny, budu žít v pohodlí a s pomocí služebnictva se budu starat o domácnost, zatímco manžel bude vydělávat. Proto nebylo divu, že by mne nikdy nenapadlo, že skončím zraněná a nemocná bez rodiny jen ve společnosti upírů. A už vůbec by mne nenapadlo, že něco jako upíři vůbec existuje.

Teď jsem však byla tady. Ležela jsem na posteli, mělce dýchala, hrudník se mi zvedal a klesal příliš pomalu, zvykla jsem si na tepající bolest v břiše, na pot a neskutečnou únavu. Bylo to čím dál horší – odmítala jsem jídlo a pití, třebaže má ústa byla vyprahlá, a byla jsem přesvědčená, že ve svých osmnácti letech zemřu.

V moment, kdy jsem si to poprvé jasně uvědomila, jsem se mohla začít litovat, plakat a nenávidět svět. Jenže já byla naštvaná na sebe a na svou naivitu. Nyní jsem nebyla sto pochopit, jak jsem to mohla předtím neřešit… Jistě, byla tu spousta věcí okolo zjištění, kým Cullenovi vlastně jsou, navíc jsem stále (i v tomto stavu) podvědomě přemýšlela nad mými city k nim, protože něco takového jsem nikdy předtím nezažila. A možná jsem prostě jen spoléhala na to, že mě vévoda dokáže vyléčit, neboť působil jako velice vzdělaný muž. Teď, když už bylo pozdě, mi došlo, jak naivní a hloupá malá holka jsem byla.

Zajisté, mohla bych hodit veškerou vinu na své opatrovníky. Jak to, že mě nezachránili? Jak to, že mi nedokázali s těmi svými nadlidskými schopnostmi pomoct? Bylo by snadné na ně všechno svést a utápět se v sebelítosti... Leč já toho nebyla schopna. Přes ten veškerý strach a odpor, který jsem k nim ze začátku cítila, jsem najednou mohla vnímat pouze tu jejich snahu pomoct mi a tu lásku, se kterou se ke mně chovali.

Zprvu jsem několik nocí probrečela, nechtěla jsem umřít – a ne že bych teď chtěla, ale přestala jsem mít sílu na pláč a pomalu, ale jistě se začala smiřovat se svým osudem. Jestliže si to takhle bůh přál, mělo se to tak nejspíš stát, ač jsem si to nepřála sebevíc.

„Masene?“

„Ano?“ přiskočil ke mně okamžitě.

„Nezahrál byste mi něco, prosím?“ požádala jsem ho. Překvapeně zamrkal.

„Ale jistě.“

Myslela jsem si, že mne vezme a přenese do místnosti s klavírem, ale on zmizel a o vteřinu později se vrátil s oním nástrojem. Nestačila jsem se divit, ještě nikdy jsem nikoho neviděla, že by nesl klavír v rukách, jako kdyby to bylo jen lehké peříčko. Nijak jsem to ovšem nekomentovala a tiše se zaposlouchala do krásných tónů.

Nemohla jsem si pomoct, v myšlenkách jsem se přenesla do dne, kdy jsem Cullenovi ještě příliš neznala, byla jsem pouze nezkušená a nejspíš i hloupoučká dívka a poslouchala jsem Masenovu nádhernou hru. Ač jsem spoustu věcí zapomněla, v mé paměti uvízlo, že tenkrát hrál celých patnáct minut a mně to přišlo jen jako krátký okamžik.

Něco mi říkalo, že teď tomu tak bylo stejně.

Konečně po několika dnech nebyla obloha zcela zatažená, a protože zrovna bylo odpoledne, skrz okna sem pronikly sluneční paprsky. Zvedla jsem ruku tak, aby mi nesvítilo do očí, a pohlédla jsem na stále hrajícího Masena.

Jeho bledá kůže odrážela sluneční paprsky jako diamant, a tak působil dojmem, jako by se třpytil, a jeho rozcuchané vlasy zase vypadaly jako bronzová koruna. Byl kouzelný. Jen jsem litovala toho, že měl zavřené oči, jak onu skladbu prožíval. V tu chvíli jsem chtěla, abych získala jeho schopnost čtení myšlenek a mohla se mu podívat do hlavy. Co se mu asi odehrávalo v mysli? Co viděl?

Najednou zmáčkl naposled jednu z kláves, ozval se poslední tón a on na mne pohlédl.

„Jste tak klidná,“ prolomil ticho, které mezi námi na chvíli vzniklo. Slunce se mezitím schovalo.

Přikývla jsem.

„Jak je to možné? Jiní lidé by ve vaší situaci šíleli.“

Překvapilo mě, že něco takového řekl, neboť ještě nikdo z nich nahlas nepřiznal, že mne čeká jistá smrt.

„Protože mi zrovna nic není, jsem klidná fyzicky, a tak můžu být i psychicky,“ odpověděla jsem jednoduše.

„Opravdu? Nic vám není? Nic vás nebolí?“ řekl nadšeně s nadějí v hlase.

„Ne, je mi horko, bolí mě celé tělo a cítím se slabě,“ ani jsem se nepokoušela nic zapírat, pravda byla taková, jaká byla, „ale nic jiného mi není, venku je pěkné počasí a vy jste mi zrovna tak hezky zahrál a já si toho všeho vážím, a proto jsem také tak klidná.“

Masen pouze přikývl stejně jako já předtím.

„Můžu se vás na něco zeptat?“

„Jistě.“

„Proč jste teď tak… odtažitý? Myslím, ehm, neurazte se, ale dřív jste se choval jinak. A několik posledních dní…“ Sklopila jsem zrak a kousla se do rtu.

Můj bronzovlasý společník si povzdechl.

„Víte, Isabello, oné noci vás nepolíbil Jasper, byl jsem to já. Nemyslete si, všiml jsem si, že k němu chováte větší náklonnost, já však byl… byl jsem zbrklý a domníval jsem se, že jsme si díky našim upřímným rozhovorům k sobě vybudovali nějaké pouto… Spletl jsem se a moc se omlouvám.“

Strnula jsem údivem. Něco takového by mne nenapadlo. Ale ovšem… Whitlock se choval odtažitě, vyhýbal se mi, tak proč by mne líbal? Byla jsem tak hloupá!

Chtěla jsem na to něco říct, i když jsem nevěděla co, ale on mne zarazil a odbyl s tím, že nastal čas na mé léky. Byla jsem přesvědčená, že bychom to měli prodiskutovat, raději jsem si však vzala léčivo, protože se všichni tvářili tak ztrápeně, pokud jsem ho odmítala.

A poté Masen rychle odešel a vystřídal ho vévoda, takže jsem již neměla šanci něco říci.

 

To byl poslední den, kdy jsem se cítila v rámci možností dobře. Následujícího rána jsem opět zvracela krev a dokonce jsem i omdlela. Přesně v těchto momentech jsem v duchu prosila boha, aby se nade mnou slitoval a ušetřil můj mladý život, mé smíření bylo to tam.

Cítila jsem se opravdu mizerně, už jsem ani neměla pojem o čase, buď jsem se kroutila v bolestech, brečela, anebo neklidně spala. Najednou jsem absolutně nechápala, jak jsem se mohla domnívat, že to takhle mělo být. Ale po spoustě úvahách jsem došla k závěru, že když se člověk ještě necítí na dně svých sil, lépe se se situací smiřuje, protože někde v hloubi duše, aniž by si to třeba sám uvědomoval, si stále říká, že se vše může v dobré obrátit. Pokud ale už dál nemůže a je tomu okamžiku čím dál tím blíž, začne se doopravdy bát. Přinejmenším to takto fungovalo u mne.

Ležela jsem na boku, na bolest v břiše jsem se dávno neohlížela, po tvářích mi kanuly slzy a otřásaly mnou vzlyky, držela jsem oba dva bratry za ruce a oni drželi mně, nespouštěli ze mě oči, které teď nabyly černou barvu, neboť se ode mě odmítali hnout i kvůli lovu, dokud to bylo možné.

Pevně jsem zavřela oči, nechtěla jsem se dívat na jejich bezradné výrazy.

Vévoda mezitím pochodoval sem a tam a usilovně přemýšlel, jak by mi mohl ulevit.

Každou vteřinou mi bylo hůř a hůř a připadalo mi, že co chvíli ztrácím a zase nabývám vědomí, celá jsem se třásla a věděla, že něco takového už déle nevydržím.

„Skončete to, prosím,“ nevědomky jsem vyslovila své myšlenky.

Tuhle větu jsem zopakovala ještě několikrát. Všichni tři upíři se o něčem dohadovali, já je ovšem nezvládala vnímat. Zaslechla jsem jen pár útržků.

„Nemůžeme ji takhle nechat trpět.“

„Už nevím, jak bych jí pomohl, zbývá jediná možnost.“

„Ne.“

„Ano.“

„V tomhle s tebou souhlasím, ale musí to chtít sama.“

Zdaleka ničemu jsem nebyla sto porozumět.

Poté ke mně konečně přistoupil vévoda a uchopil mé ruce do svých.

„Isabello, vnímáte mě?“ zeptal se jemně.

Ani jsem nemusela odpovídat, poznal mi to na očích.

„Je mi to velice líto, ale neexistuje žádný lékařský způsob, jak bych vám mohl pomoci.“

Takže je to pravda, konečně to přiznal, teď zemřu, problesklo mi hlavou.

„Ne,“ hlesla jsem.

„Měl bych vám ale říct, že jedna možnost existuje. Není to nijak příjemné, zato však účinné. Pokud ale budete souhlasit, pamatujte, že vaše rozhodnutí nejde vzít zpět, nikdy.“

Pohledem jsem ho vybídla, aby pokračoval.

„Mohu vás proměnit na upíra.“

Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Proměnit? Na upíra?

Ať už jsem byla jakkoliv vyčerpaná a na pokraji sil, mé myšlenky se daly do pochodu.

Nechtěla jsem zemřít, bála jsem se smrti, ale opravdu jsem byla ochotná stát se upírem? Tvorem, který saje krev? Třebaže jsem o Cullenových již neměla jedinou pochybnost, chtěla jsem být i já sama něčím takovým? Ta představa mi připadala neskutečná.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 20:

 1
1. emam
15.03.2017 [19:53]

emamPěkné, jen ta scéna s tou kopuelí, nevím, nevím. Nejsem lékař, ale dojme tomu, že třeba by to zvláda Emoticon A to Edwardovo přiznání bylo velice dobře načasované. Jen si říkám, jak moc zůstaneš věrná tradici Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!