Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 18

11.01.2017 (15:00) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1783×

Ostrá bolest se změnila v tupou, tvrdá zem v měkkou peřinu a déšť ustal úplně. Zemřela jsem snad? Problesklo mi hlavou. Ale ne... Kdybych byla mrtvá, zajisté bych neměla tak sucho v ústech a necítila bych se tak zesláblá. A rozpálená.

Pomalu jsem rozevřela ztěžklá víčka a zaostřila na své okolí. Zprvu jsem myslela, že blouzním, že mi horkost zatemnila mysl, když jsem nad sebou spatřila tři páry zlatých očí. Z úst se mi vydral výkřik, který spíš připomínal zasténání, a ruce vylétly vpřed, chtěla jsem ty zrůdy praštit a utéct, ale jeden mě chytil za zápěstí. Držel mě velmi pevně, překvapivě to však nebolelo. Pokoušela jsem se mu vytrhnout a křičet o pomoc, ale kde bych na to všechno mohla vzít sílu...?

„Uklidněte se," ponoukal mě tiše vévoda. „Není se čeho bát, my vám neublížíme, slečno Swanová, copak jsme vám někdy zavdali podmět k takovéto domněnce?"

Nevěřila jsem jeho jedinému slovu, přesto jsem se přestala bránit, bylo mi jasné, že jim neuteču. Navíc jsem si najednou připadala klidnější... Nejspíš to bylo kvůli vyčerpání.

„Co se mnou míníte dělat?" zašeptala jsem a Whitlock, který mě předtím držel, mi podal sklenici vody. Žízeň byla silnější než jakákoliv nedůvěra či obavy, a tak jsem se vrhla po nabízeném nápoji. V leže se nepilo zrovna nejlépe, když jsem se ovšem pokoušela posadit, pocítila jsem v břiše opět onu ostrou bolest.

Pan Cullen si všiml mé trpké grimasy.

„V rámci možností byste se neměla hýbat. Utrpěla jste bodnou ránu do břicha a nebudu vám lhát, je hluboká a stačila se do ní dostat infekce, nevypadá to vůbec dobře. Ale nebojte se, my vás uzdravíme."

„Proč?"

„Nejsme ty zrůdy, za něž nás považujete, Isabello," ozval se tentokrát Masen.

„I kdyby ne, z jakého důvodu mi chcete pomoci?" Viděla jsem přeci, co jsem viděla.

„Záleží nám na vás," odpověděl Whitlock.

„A každý lidský život stojí za záchranu," dodal jeho otec a upřel na něj zvláštní pohled.

Nevěděla jsem, co si myslet. Byla jsem zmatená a unavená, schopnost řádně uvažovat mi připadala poněkud vzdálená.

„Co se mnou tedy plánujete?" To bylo vlastně to jediné, na čem mi záleželo.

„Nejlepší by bylo ránu vypálit, ovšem... ehm... Manipulovat s ohněm není nejlepší nápad, navíc tu nemáme žádné tlumící prostředky a nehodláme vás mučit. Proto jsem vám ránu vyčistil, jak nejlépe jsem dovedl, a pojedu do Londýna. Mám tam spoustu známých, kteří mi mohou poskytnout potřebné léky. Díky naší současné situaci mi cesta potrvá trochu déle, budu se však snažit, abych se vrátil co nejdříve. Čekali jsme, až se proberete, leč teď je čas vyrazit. Mí synové se o vás postarají, z lékařského oboru jsem je vše, co sám znám, naučil, takže se nemusíte obávat, že by o vás nebylo dobře postaráno." A s rozloučením a přáním pevných sil odešel.

Cítila jsem se opravdu... zmatená. Ta monstra, která jsem před rokem spatřila ničit všechno okolo jako nic, nemohli být tito starostliví pánové a přece se jednalo o stejné osoby.

„Měla byste si odpočinout, Isabello, pak si o všem promluvíme," pronesl jeden z bratří.

Sice jsem toužila znát odpovědi na své otázky, přec byla únava silnější a já poslechla.

Když jsem se probudila, Masen stál naproti posteli a tiše se díval z okna. Na sobě měl pohodlné jezdecké kalhoty a bílou košili, byl ke mně bokem, a tak jsem si všimla, že první dva nebo tři knoflíčky měl rozepnuté. Byl tak krásný, nazrzlé vlasy kontrastovaly s jeho bledou pletí. Vypadal jako anděl... A poté jsem si znovu vzpomněla na ten den.

Zamrkala jsem a rozhlédla se po místnosti, chvíli mi to trvalo, ale posléze mi došlo, že jsme se nacházeli v mém pokoji v jejich panství, ale té místnosti, v níž jsem strávila část svého života, se to příliš nepodobalo. Kus jedné stěny byl zbořený a na zemi se válely sutiny, jeden dlouhý závěs byl strhnutý a pohozený na zemi, jako kdyby spadl. Mimo jiné zmizelo líčení a kartáč na vlasy z toaletního stolku, kde teď ležely gázy, látky, malý lavor...

„Jak se cítíte, nemáte hlad?" optal se můj společník.

Jak si však mohl všimnout, že jsem byla vzhůru, vždyť jsem nevydala ani hlásku!

„Je to bezpečné - tu být?" zeptala jsem se s pohledem upřeným na polo zbořenou zeď, ignorujíc jeho otázku.

„Jistěže. Celou budovu jsme poničili tak, aby vniknutí vypadalo riskantně a nerozumně, ve skutečnosti se ovšem nemůže nic stát. Kdyby nějaký blázen přeci jen vstoupil dovnitř, nemohli bychom dopustit, aby se tomu nešťastníkovi něco stalo."

Byla bych k tomu něco dodala, kdybych zrovna nepohlédla na své tělo. Mé šaty byly pryč, taktéž má košilka, kterou nahradila jiná s knoflíky. Ty v oblasti břicha jsem rozepnula a spatřila obvaz, jenž začínal prosakovat.

„Vy jste mne spatřili nahou?!" došlo mi s vědomím, že mě museli převléknout.

„Ach, tohle," pokýval hlavou Masen a přistoupil blíže k posteli. „Carlisle z vás musel sundat to mokré a špinavé oblečení, vyčistit ránu a obvázat ji. Dlouhá léta předtím, než se stal vévodou, působil jako doktor, a tak na vás myslí pouze jako na pacientku a ne... jinak. A pokud vás to uklidní, tak ani já, ani můj bratr jsme u toho nebyli. Navíc vám svlékl jenom to, co bylo nutné sundat, tudíž vás neviděl doslova nahou."

Nedůvěřivě jsem si nadzvedla výstřih a podívala se... A opravdu, zůstalo mi mé spodní prádlo. Tu si ale Masen všiml prosakující krve.

„Musím vám vyměnit obvaz, mohu?"

Přikývla jsem s červenajícími tvářemi. Nepřála jsem si sice, aby se mne dotýkal, sama bych to však nejspíš nezvládla.

Masen vedle postele postavil lavor s vodou, vzal si ještě čistou látku a nový obvaz. Posadil se na židli vedle mé postele a opatrně, aby se mě pokud možno nedotkl, mi rozvázal obvaz. S jeho sundáním to ovšem bylo složitější. Požádal mě, jestli bych se mohla trochu nadzvednout, jenže to mi působilo bolest. Vsunul tedy jednu svou ruku pod má záda a rychle obvaz sundal, poté mě opět opatrně položil. Jakmile se jeho ledová ruka dotkla mé rozpálené pokožky, přejel mi mráz po zádech. Nebylo mi příjemné, když na mne sahal, nechtěla jsem s ním mít nic společného. A přesto se hodně hluboko v mé mysli našel maličký kousek duše, kterému se to líbilo. Zatřepala jsem hlavou, absolutně jsem své pocity nechápala.

Poté vzal kousek čisté látky, namočil ji ve vodě a ránu mi otíral. V rámci možností jsem nadzvedla hlavu a pohlédla tam dolů. Rána byla zašitá, ale okolo podivně zarudlá.

„Jak jste mne vůbec našli?"

„Jasper byl na lovu, když v lese zachytil váš pach, vydal se po něm a našel vás zraněnou a v bezvědomí na ulici. Víte... Dlouho jsme po vás pátrali, ale matka příroda jako by byla proti nám, smazala veškeré vaše stopy. Po jisté době jsme se tajně opět usadili zde, doufajíc, že se vrátíte do rodného města."

„Proč?" tázala jsem se, obávajíce se odpovědi. Zajisté toužili po mém masu, když si mě jednou vyhlídli, nemohli mě přeci jen tak nechat jít.

„Protože musíme napravit, co jsme spáchali. Víte příliš a přitom ne dost," odpověděl se smutným úsměvem na tváři, zatímco mi dával nový obvaz.

Dál na toto téma odmítl hovořit, i přes mé dotazy, jak mohl jeho bratr zachytit můj pach, zato mě přinutil pozřít alespoň kousek chleba a poté jsem znovu upadla do sladkého spánku.

Když jsem se potřetí probudila, byla již noc, na obloze zářil úplněk, nedokázal však osvětlit místnost. Trochu jsem se zavrtěla, ale peřina jako by se nechtěla pohnout. Všimla jsem si, že po pravici i levici jsem měla Cullena, bratři seděli na kraji mého lože.

„Rozsviťte, prosím."

Jeden z nich se zvedl a velmi opatrně zapálil pár svící v pokoji, konečně jsem jim mohla pohlédnout do tváří.

„Vy nespíte?"

„Nikdy," odpověděl Whitlock a znovu usedl na kraj postele.

Tiše jsem přikývla, nad ničím jsem se už ani nepozastavovala, nad takovými věcmi nemělo cenu přemýšlet.

„A... a čím se živíte?" Tohle stálo za zamyšlení, přestože já už svůj tip měla jasný.

„Opravdu to chcete řešit v tuto hodinu?" ozval se tentokrát Masen.

„Je jedno, kolik je hodin, Edwarde, měli bychom jí to konečně říct, zbavit ji strachu," rozhodl Whitlock.

„Obávám se, že vaše odpověď pro mne bude hrůzostrašná," pověděla jsem jim na rovinu.

„Nesuďte knihu podle obalu," namítl Masen s pokřiveným úsměvem na tváři, který v sobě ovšem skrýval něco smutného.

„A podle čeho mám tedy soudit, když se mi kniha odmítá otevřít?" pokračovala jsem dle něho, ale byla bych spokojenější, kdyby se mnou mluvil rovnou. Tyhle hrátky mě unavovaly.

„Stačí vaše ochota ji otevřít."

„To by stačilo!" utnul nás Whitlock a střelil po mně nervózní pohled.

„Ano, jistě..." souhlasil pokorně Masen. „Takže, Isabello, čím si myslíte, že se živíme?"

Otázka byla přímočará a prostá, dostávala se k jádru všeho, co jsem chtěla vědět, a přestože jsem si svou odpovědí byla jistá, bála jsem se ji vyslovit. Na tuto chvíli jsem ovšem čekala příliš dlouho, než abych se nechala sama sebou zastavit.

„Lidským masem."

Z jejich tváří jsem nebyla schopná nic vyčíst, žádné emoce, jako by je vytesal z kamene.

„Jste blízko," odpověděl Masen.

„Přesto se mýlíte," doplnil ho bratr. „Potrava našeho druhu se skládá z části jiného tvora... Touto částí není však maso, nýbrž krev. Nelekejte se, prosím. Je pravdou, že ostatní se živí krví lidskou, naše rodina je však jiná... Nezabíjíme lidi, chceme s nimi žít v míru, a proto se krmíme zvířecí krví. Naše oči jsou zlaté, jak jste si zajisté povšimla, kdybychom byli jako ostatní, naše duhovky by zdobila červeň."

Neměla jsem jediný důvod jim věřit. Ale také nevěřit.

„Jste upíři," bylo to jediné, co jsem si v ten moment dovolila vyslovit na hlas, to jediné, čím jsem si byla stoprocentně jistá.

„Ano," přikývli oba bratři, tentokrát se jim ve tvářích zračily obavy z mé reakce.

Jenže jaká měla být má reakce? Měla jsem s křikem uniknout z jejich spárů? Měla jsem je probodnout první třískou, kterou bych našla v troskách? Spatřila jsem, čeho byli schopni, nebylo tedy možné prchnout, to jsem vyhodnotila hned. Také tu však byla možnost, že to celé byl jen výmysl... Bohužel to do sebe celé zapadalo. Byli bledí, chladní, vyhýbali se slunečním paprskům, nikdy jsem je snad neviděla spát, jejich jídlo zůstávalo téměř netknuté a výpravy do lesa podnikali častěji, než bylo obvyklé. Navíc všichni působili tak mladě, krásně... a ta podivná barva jejich očí. O ničivé síle ani nemluvě. Nikdy jsem nebyla pověrčivá, na podivné bytosti a strašidla jsem nevěřila, což ale neznamenalo, že bych teď dokázala před pravdou zavřít oči. Tahle stvoření opravdu nebyla lidská, třebaže jako lidé vypadali.

„Isabello?" oslovil mne opatrně jeden z nich.

„Já nevím."

„Co nevíte?" nechápali.

„Prostě nevím."

Celá tato skutečnost byla jasná. Otázkou však zůstávalo, jestli byli opravdu tak dobří, jak o sobě tvrdili. Pravda, kromě toho jednoho jediného dne jsem je nepřistihla dělat něco špatného. Ke služebnictvu byli zdvořilí, kromě Thea se jich snad nikdo nebál, všichni vyzařovali jen obvyklou úctou ke svým pánům, k návštěvám byli milí a ke mně... Ke mně přímo laskaví. Dali mi střechu nad hlavou, jídlo, krásné šaty... vše, na co jsem si vzpomněla. A kromě těch jejich podivností a záhady okolo jmen se chovali téměř jako normální nápadníci. Avšak... Co by se stalo po svatbě? Vampýr by přeci nemohl žít s člověkem a rozhodně ne ve svazku manželském. Co když ovšem... Co když jim krev panen přinášela něco víc? Větší sílu? Moc?

Whitlock zřejmě z mého obličeje vyčetl obavy a uhodil hřebík na hlavičku: „Říkáte si, co má to celé společného s vámi, nemám pravdu?"

Stačilo pouhé přikývnutí.

„Samozřejmě existují i ženy upírky," pustil se do vysvětlování Masen, hledíc mi do očí, „pár jsme jich za ta léta potkali, žádná z nich ovšem nesdílela náš názor na obživu... Abyste si nemyslela, v tomto případě nejde o pud rozmnožovat se, našincům je upřena možnost mít biologické potomky. To však neznamená, že se nemůžeme zamilovat. Celkově je pro náš druh, tedy pro ty, kteří se živí lidskou krví, těžké cítit nějaké emoce k někomu jinému. My, vegetariáni, jak se nazýváme, jsme zbaveni jakési... zuřivosti... divokosti... a tak jsme schopni vytvářet mezi sebou vztahy. S láskou je to však ošemetné... Vampýr se může zamilovat jen jednou za svou existenci, když se to stane, nejde to vzít zpět, žádná jiná láska to už nikdy nepřebije. A my jsme po takovéto věčné pravé lásce taktéž zatoužili. Carlisle žije celá ta léta bez této lásky, a ačkoliv nám dává neustále najevo, jak je za nás rád, vidíme, že mu něco schází... Něco, co mi mu nikdy nemůžeme nahradit. On sám nikdy neprojevil přímý zájem někoho si najít, takříkajíc. My ale ano... A když se nám nepoštěstilo najít pravou lásku mezi nám rovnými, rozhodli jsme se zkusit najít štěstí mezi lidmi. A pak se to stalo, otec nás vzal na starostův bál, kde jsme spatřili vás. Oboum jste nám velmi učarovala. Již od pohledu jste byla dočista jiná než ostatní děvčata... Neberte si to, prosím, zle, poněvadž to je právě to, čím jste nás okouzlila."

Snažila jsem se myslet co nejjasněji, přestože mi to horečka neusnadňovala.

„Proč jste tedy přistoupili rovnou k žádosti o mou ruku? Vždyť jste mě vlastně vůbec neznali! Proč jste nejdřív nezačali klasickými námluvami? Co kdyby došlo až ke svatbě... a žádný z vás do mě přitom nebyl zamilován?"

„Rozhodli jsme se riskovat," odpověděl Whitlock.

„A jak se zdá, u obou to vyšlo. Získala jste si naše srdce, Isabello," doplnil Masen.

Bylo toho na mne již příliš. Tolik informací najednou... a teď ještě vyznání lásky, mohu-li to tak nazvat. Nikdy jsem si nepředstavovala, že k tomuto okamžiku dojde, když budu raněná ležet na loži, obklopená nelidskými bytostmi. Potřebovala jsem si utřídit splašené myšlenky, to však chtělo čas. Proto jsem se chytila toho prvního, co jsem stačila pochytit.

„Co jste myslel těmi biologickými potomky?"

V jejich obličejích se mihl stín zklamání. Bylo mi jich líto, vskutku, ale nebyla jsem momentálně sto odpovídat na otázky lásky.

„No, ehm..." odkašlal si nápadník s medovými vlasy. „Upíři nemůžou plodit potomky tak jako lidé... Nějak však vznikat musíme, že? Máme v sobě jakýsi jed... který člověka, pokud se dostane do jeho žil, přemění na jednoho z nás. Když se tak stane, staneme se nesmrtelnými. Naše těla jsou neměnná, proto upírky nejsou schopny nosit a porodit dítě. Jakmile někoho proměníte, většinou si k němu vytvoříte vztah jako k opravdovému potomkovi. Není to však pravidlem. Carlisle se stal upírem před bezmála dvě stě lety. Moc si toho ze svého lidského života nepamatuje, ví jen, že byl tehdy na lovu se svými bratry, když narazili v lese na upíra poblouzněného žízní. Dostatečně se nasytil z jeho bratrů, Carlisla nevysál úplně, pouze si to myslel, a tak ho nevědomky proměnil. Carlislův další život byl velmi divoký, ne ale co se potravy týče. I přes novorozeneckou neovladatelnost ho pohled na zmasakrovaná těla jeho blízkých utvrdil v tom, že člověku nikdy neublíží, a tak následovala léta tvrdého odříkání. Svou schopnost odolat lidské krvi vypiloval tak, že se dokonce stal doktorem. Přibližně před sto lety zaslechl sténání, které se ozývalo z masového hrobu... a objevil Edwarda, jehož předčasně prohlásili za mrtvého, rozhodl se mu dát šanci, když to nikdo jiný neudělal. Shodou okolností mě o necelých pět let později nalezl polomrtvého na bojišti. Bylo to těžké, mít na krku dva novorozené upíry, ale Carlisle to zvládl a díky němu jsme nikdy nepodlehli lidské krvi a vydali se tou správnou cestou. Jsme pro něj synové a my ho vnímáme jako otce."

„Teď vám dáme prostor, abyste si vše srovnala v hlavě a také abyste si odpočinula, máte toho na vstřebání zajisté dost."

Jakmile se oba dva bratři ujistili, že nic nepotřebuji, odešli z mého pokoje. Něco mi říkalo, že i tak na mne dávali pozor, ocenila jsem však klid, který mi věnovali. Masen měl pravdu, nutně jsem si vše potřebovala v hlavě utřídit. 

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 18: