Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 17

03.10.2016 (16:45) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1596×

Kráčet po cestě, kterou jsem tak důvěrně znala, bylo zvláštní. Opravdu silný pocit ovšem přišel, když jsem procházela branou města. Stačil jeden jediný krok a byla jsem opět doma. Uběhl více než rok od doby, co jsem těmito ulicemi kráčela naposledy, a přesto se vůbec nic nezměnilo.

Hlavní ulice byla stejná jako vždycky. Stále se někde něco dělo, lidé chodili sem a tam, všímali si jen svých starostí všedního života. Zahlédla jsem pár lidí, kteří mi byli povědomí, a tím spíš jsem přidala do kroku. Ani jsem přesně nevěděla, kam jdu, co vlastně hledám, s kým si chci nebo nechci promluvit. Nohy mě prostě nesly ulicí.
Zničehonic mě ale někdo popadl za předloktí a zatáhl do jedné postranní uličky, aniž bych stihla vykřiknout nebo se bránit, a strhl mi kapuci.

„Takže se mi to nezdálo, jsi to ty..." vydechl ten někdo překvapeně.

Ani mne neudivovalo to, kdo to byl, jako spíš jeho vzhled. Mike Newton zhubl, tváře se mu začínaly propadat a pod očima strašily tmavé kruhy, v jeho pohledu se odrážel hluboký smutek.

„Pojď," vyzval mě a vtáhl do nedalekého domu.

Poznávala jsem ho, byl to ten samý domek, ve kterém jsem jeho a Jessicu kdysi navštívila. Dnes v něm sice bylo o trochu více nábytku než předtím, ale celý ten obytný prostor působil poněkud zbědovaněji.

Mike mě konečně pustil, ale ukázal na jednu ze dvou židlí u jídelního stolu a sám se posadil na druhou.

„Co tady děláš?" tázal se.

„Prosím?"

„Nikdo nečekal, že by ses tu kdy ještě ukázala. Že by ses vůbec kde ukázala."

„Co tím myslíš?" nechápala jsem.

„Vzhledem k tomu, co se stalo..." pověděl neurčitě a zabubnoval prsty do desky stolu.

„A můžeš mi, prosím tě, říct, na co narážíš?" požádala jsem ho, neb mi vskutku nic nedocházelo.

Mike si povzdechl, zadíval se do stolu, a přestože jsem si již myslela, že se nic nedozvím, dal se do vzpomínání: „Před rokem, možná už je to déle... byla jedné noci hrozná bouře. Vše, co nebylo připevněno, poletovalo mezi domy nebo se kutálelo ulicemi, okenice třískaly o zdi domů a pršelo tak silně, až pomalu nebylo slyšet vlastního slova. Následujícího rána bylo nebe čisté a klidné, svítilo slunce a po bouři nebylo ani památky. Lidé měli plné ruce práce s uklízením. Další den nato jsem se potkal s tvým otcem, dali jsme se do řeči. Zničehonic přišel nějaký kluk, byl dosti nervózní a dožadoval se pana a paní Swanových. Sdělil nám, že to noční běsnění zničilo panství. Blesk udeřil do stromu a ten padl na značnou část domu a nenapravitelně ho poničil. Veškeré služebnictvo, stejně jako lidé z města, bylo venku, a tak se nikomu nic nestalo. On totiž ten blesk sice uhodil v noci, ale ostatní stromy ten zasažený zadržely, jen ten tlak nevydržely věčně, a tak nakonec ten jeden osudový spadl. Jenže pánové údajně i s tebou zůstali vevnitř. Sluhové prohledali vše, kam bylo bezpečné vejít, ale nikoho nenašli. Když jsme se to dozvěděli my, také jsme se vás vydali hledat, bohužel se mezitím zřítily další stěny, a tak jsme nebyli sto do panství vstoupit, aniž bychom se sami neocitli v nebezpečí. Samozřejmě to tvůj otec i matka chtěli zkusit, avšak jsme je přesvědčili, že by to k ničemu nebylo. Pravděpodobnost, že byste zmateni prchli do lesa, byla velmi malá, a tak vás město prohlásilo za mrtvé. Proto... proto jsem byl tedy překvapený, když jsem zahlédl tvou tvář."

Nevěřícně jsem na něj pohlédla, ničemu z toho se mi nechtělo věřit. Mí rodiče... Muselo je to zničit, byla jsem jejich jediné dítě.

Rozhodla jsem se zjistit pravdu, neboť jsem sama byla živoucím důkazem, že takto se to tehdy neodehrálo.

„Kdo byl ten kluk, který vám to přišel říct? Jak se jmenuje?“ naléhala jsem na Mikea, musela jsem to vědět.

„Nevím, nepamatuju si to... Ale byl dost... dost mimo, připadal mi poněkud nervózní a neustále sklouzával k francouzskému přízvuku.“

„Theo,“ uvědomila jsem si. „Kde je teď? Co se s ním poté stalo?“

„Zůstal tady. Celý život dělal slouhu u Cullenů, nebyl zvyklý na tvrdou práci, takže co s ním? Nakonec se ale uchytil aspoň v hospodě U Tří kozlů.“

„Musím za ním,“ řekla jsem rozhodně a vstala, Mike se ovšem také zvedl ze židle.

„Nemůžeš se jen tak objevit a poté znovu zmizet. Nejdřív mi pověz, co se onehdy doopravdy událo.“ A tvrdě na mne upřel pohled svých smutných očí.

Mohla jsem mu vyprávět o tom, čeho jsem byla svědkem, jaké jsou Cullenovi krvelačné zrůdy... Ale byl by schopen mi uvěřit? Odpověď na tuto otázku byla více než jasná.

„V noci při té bouři jsem se nepozorovatelně vytratila z domu, utekla jsem pryč do lesů a daleko od tohoto města, daleko od nich,“ když jsem pronášela ta pouze napůl pravdivá slova, upřeně jsem pozorovala desku stolu, kdybych mu pohlédla do tváře, poznal by mou lež.

„Proč? Na takovém panství ti určitě nic nechybělo,“ reagoval poněkud opovržlivě, měla jsem pro něj však pochopení. On musel žít v chudobě, zatímco já utíkala z bohatství.

„Na rozdíl od tebe jsem si nemohla vybrat, s kým strávím celý svůj život. A to je cennější než jakékoliv pohodlí a peníze,“ odpověděla jsem tentokrát zcela pravdivě. „Když už jsem u toho... Kde je vůbec Jessica?“

Najednou jsem se zarazila. Za celou tu dobu jsem svou přítelkyni nezahlédla ani jednou a Mike o ní ani slůvkem nezavadil. Navíc tam, kde byla Jess, bylo všechno, jen ne ticho a klid. Přesný opak tohoto domu.

Bylo to poprvé, co mě Mike spustil z očí, začal si hledět na ruce, které se mu nepatrně roztřásly. Chvíli jsem myslela, že tam takhle zůstaneme stát navždy, on se poté ovšem pohnul a zavedl mě bez jediného slova do další místnosti.

Rozměry onoho pokoje byly neveliké, stála tam akorát stará komoda, již jsem si pamatovala ještě z domu pana a paní Stanleyových, a dvě dřevěné dětské postýlky přiražené k sobě. Mike si stoupnul těsně před ně a já ho napodobila.

Ležela v nich dvě nemluvňata, obě trvdě spala, jedno si cucalo palec, jinak si byla podobná jako vejce vejci. Nikdy jsem v sobě nepocítila žádné mateřské pudy, za celý můj život mě to k dětem ani jedenkrát netáhlo, musela jsem však uznat, že tahle děťátka byla opravdu kouzelná.

„Tohle jsou Thomas a William,“ zašeptal Mike, upřeně na ně hledíc.

„Mikeu... Kde je Jessica?“ zopakovala jsem tiše, zatímco se mi do očí draly slzy, jak mi pomalu ale jistě docházela krutá realita.

„Jess... zemřela při porodu. Oni jsou to jediné, co mi po ní zbylo. Nejdřív... Nejdřív jsem jim to všechno měl za zlé, zuřil jsem, jak je možné, že oni dva si v klidu dýchají, když ji zavraždili! Přemýšlel jsem, že bych se jich nějak zbavil, všem řekl, že také zemřeli, nebo bych je prostě dal Jessičiným rodičům, ať se starají, já na to sílu neměl. Poté mi ale došlo, že to nebyla jejich chyba, že za nic nemůžou. A ten kousek z jejich matky, který v sobě mají a který jsem zprvu nemohl ani vidět, jsem začal náhle zbožňovat. Jess vyměnila svůj život za jejich, copak bych ji mohl takto zneuctít? Navíc to jsou mé děti a mou povinností je postarat se o ně. Bez ní je to těžké, moc mi chybí, přesto jim však dávám vše, co je v mých silách.“

Společně jsme vzdali hold Jessice vyprávěním si těch krásných vzpomínek, jež jsme na ni měli, Mike mi pověděl, co všechno se jinak událo nejen v jeho životě, a slíbil mi, že nikomu neprozradí mou přítomnost. Mohla bych tu zůstat, ostatním také předložit vymyšlený příběh a pomáhat Mikeovi s výchovou dvojčat, nebo bych mohla zkusit najít rodiče, kteří se odstěhovali pryč z města, a vrátit se k nim. Jenže tohle už nebyl můj život. Hodně jsem se změnila a nebyla jsem schopná pokračovat dál mezi lidmi z mé minulosti, třebaže bych si to sebevíc přála.

Odešla jsem od něj pozdě večer, venku již nastala tma a on mě přemlouval, abych zůstala alespoň do rána. Já však musela odmítnout, něco mi říkalo, že je třeba jít dál.

Hospoda, ve které měl Theo údajně pracovat, bývávala otevřená hodně dlouho, co jsem si tak pamatovala, proto jsem zamířila rovnou tam, třebaže se nacházela téměř na druhém konci města.

Ačkoliv byla obloha dostatečně temná, stáhla jsem si kapuci víc do obličeje, slyšela jsem totiž za sebou kroky, někdo měl očividně stejnou cestu, a protože jsem nevěděla, o koho kráčí, nechtěla jsem, aby dotyční spatřili můj obličej. Co kdybych je znala?

Zničehonic ovšem přidali do kroky a cítila jsem je těsně za zády, než jsem však stačila něco udělat, jeden mě pevně chytil, zacpal mi ústa rukou, druhý nás předběhl a začal mě šacovat. 

„Kdepak máš nějaký zlaťáky, holubičko? Jen se s námi rozděl!“ smál se zlomyslně a sahal mi kamkoliv, kde se mohl ukrývat váček s penězi. Já však nic neměla, vše, co mi mistr věnoval, jsem utratila za cestu sem a nic mi nezbylo.

Pokoušela jsem se jim vytrhnout, ale k ničemu mi to nebylo, byli mnohem silnější než já a ten, co mě svíral, mi to dával jasně najevo. Začalo se mě zmocňovat zoufalství.

„Nic nemá, je chudá jak kostelní myš. No... Když už ji tu ale tak pěkně máme, proč se trochu nepobavit.“ V očích se mu zlověstně zablýsklo a vycenil na mě zkažené zuby. Nečekal, co mu na to jeho komplic poví, a rovnou mi roztrhl šaty. Natahoval se i po mé košilce, postavil se ke mně však tak, že jsem ho byla schopná trefit i se svou nešikovností. Bez zbytečného přemýšlení jsem ho vší silou, kterou jsem v sobě našla, kopla do holeně.
Zaúpěl a chytil se za nohu, druhého to vyvedlo z míry a mně se podařilo vyklouznout z jeho sevření. Chtěla jsem se rozeběhnout k nejbližšímu domu a křičet o pomoc, hrdlo jsem ovšem měla příliš stažené strachem a nebyla jsem sto vyloudit ze sebe jediný zvuk.

„Ty malá děvko!“ zaúpěl ten násilník, natáhl se po mně, popadl mě za vlasy a trhl s nimi dozadu, ve vzduchu se zablesklo ostří a já pocítila ostrou bolest v břiše, bezvládně jsem padla na špinavou zem.

„Cos to, sakra, provedl? Tohle nebylo v plánu!“ ozval se poprvé i druhý z nich.

„Mizíme!“

A tak mě tam nechali ležet na ušlapané hlíně s roztrhnutými šaty a hlubokou ránou. Pokusila jsem se alespoň nadzvednout na rukou a otočit se na záda, ale všechno se zničehonic zdálo příliš namáhavé a bolestivé, a tak jsem tam zůstala na špinavé zemi, šeptem jsem žádala o pomoc a cítila, jak z nebe začínají padat kapky deště smáčející mé tělo.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 17: