Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten Black Roses - 5. část

Bella konečně prozřela. Po dlouhých hodinách šílenství, vražd a mučení, otevřela oči, aby viděla, co napáchala. Její mrtvé srdce naposledy poskočilo, slabý záchvěv jejího lidství. Není však už na prozření pozdě? Možná ano, ale na druhou stranu je tu pořád někdo, kdo by ji mohl zbavit utrpení. Bude navždy trpět nebo ukončí svůj život?
Chci poděkovat těm, kteří tohle četli a počkali až do konce. Snad se vám to svým spůsobem líbilo a zanecháte poslední komentáře.
Vaše Nikol18

TEN BLACK ROSES

5. část

Cesta kanálem nebyla dlouhá, protože jsme šli upírskou rychlostí a během chvíle otevřeli dveře do sluncem prozářené místnosti s obrovskou kupolí. Paprsky na mé kůži se roztančily na tisíce zářivých odlesků. Vypadala jsem, jako když kolem sebe házím světelná prasátka.

Snažila jsem se těm dvěma vykroutil, ale najednou moji strážci ztuhli na místě. Nemohli se ani pohnout. Nechápala jsem to.

„Takže jste ji našli včas. To bude Aro potěšen. Vlastně celá Trojice. Moc rád tě poznávám Isabello.“

„Jak…?“ dostala jsem ze sebe, když jsem hleděla na toho sotva dvanáctiletého kluka, který sen a mě zpříma díval.

„Jsme upírská královská rodina. Víme o všem. Nic nám neunikne. Nyní pojď, už na tebe čekají a není slušné je nechávat čekat.“ Nechtěla jsem jít, ale ti dvě upíři mě táhli s sebou. Možná bych si s nimi poradila, ale bojovat jsem neuměla a oni byli dozajista hodně dobře vycvičení.

Hlasitě jsem polkla, když jsem prošla kolem sekretářky, která byla člověk! To bylo šílené.

Kráčeli jsme chodbami, které byly osvětlené loučemi jako v dobách hlubokého středověku a kdybych mohla pociťovat strach na svém těle, tak by mi hrůzou vstávaly chloupky ne jen na zátylku.

Ten kluk před námi otevřel dveře do ještě většího sálu než ten, do kterého jsem přišla jako první. Oněměla jsem úžasem. Tak úžasně zachovalou památku jsem neviděla už hodně dlouho. Z celé místnosti vedlo mnoho východů, které byly popsané v italštině, takže jsem nevěděla, co to znamená.

Upíři mne postrčili dopředu a můj pohled spočinul na vyvýšeném místě v zadu sálu, kam dopadaly sluneční paprsky a ozařovaly tři dokonale sedící sochy. Ta, co seděla uprostřed, tedy ten upír. Měl dlouhé černé vlasy, kterém měl úhledně sčesané na hruď. Nepatrně se usmál a zazářily mu karmínové oči. Mléčně karmínové, když jsem se podívala podrobněji.

„Vítej Isabello, rád tě vidím. Je mi ctí, že jsi nás poctila svou návštěvou. Družka mého oblíbence je tu vítána. Ale nevidím tu Edwarda, kde je?“ Zatvářil se překvapeně a očima pátral po dalším upírovi. Jenže to mohl hledat marně. „Nu? Kdepak je tvůj vegetariánský druh?“ Popošel od svého trůnu a mířil ke mne.

„Smím vědět s kým mám tu čest, pane?“ Zprvu jsem zvolila lehce konverzační tón, ale hlas se mi velmi třásl, když zmínil Edwarda.

„Já jsem Aro a toto jsou mí bratři,“ ukázal na upíra po jeho pravici, „Marcus,“ jehož pohled neříkal nic i jeho kamenná tvář mne velmi děsila, „a Caius,“ představil mi svého druhého bratra, jež vzhled byl o něco mladší než sám Aro a jehož blonďaté vlasy byly snad ještě světlejší, bílé skoro jako sníh.

„Moc mě těší. Nebylo mi ctí dříve slyšet vaše jména. Pouze, že zde ve Volteře sídlí královská upíří rodina.“ Aro došel až ke mne. Stál jen necelou paži od mého místa. Pečlivě očima pátral po mé postavě. Po chvíli začal kroužit kolem, aby si mne prohlédnul až do posledního detailu.

„Jsi velmi dobře vychovaná Isabello, ale stejně v tobě můj bratr cítí bolest a lásku zároveň. Čím je to způsobeno?“ Nyní se mi díval přímo do očí. Čekal jakýkoliv náznak strachu. Možná i uhnutí pohledu, ale nepatrně jsem vystrčila bradu, abych mu dala najevo, že se ho nebojím.

„Přišla jsem do Volterry z jediného důvodu..“

„Jakého?“ V jeho hlase narůstalo vzrušení. Dolní ret se mu chvěl.

„Proč za vámi chodí novorození upíři? Či jiní upíři?“ Automaticky jsem se nadechla. Přetrvávaly ve mne stále lidské potřeby.

„Mají dva důvody.“

„A jaké to jsou?“ Možná jsem byla neslušná, že pokládám zrovna otázky já, ale neměla jsem potřebu mu říct na rovinu, proč tu jsem. Touha po smrti mne neupustila, neprobudil se pud sebezáchovy, prostě jsem započala hru, hru o svůj vlastní nesmrtelný život. Chtěla jsem upírům ukázat, že se jen tak nevzdám, že dosáhnu svého a do večera bude hořet hranice s mým tělem.

„Za prvé: aby se přidali k mému velkému klanu, či ještě lépe, do mé gardy, která skýtá velké množství talentů.“ Bod pro mne, prozradil mi něco, čeho bych mohla využít. Jenže jsem netušila jak.

„A za druhé, pane?“ Aro se pousmál, ale v očích se mu zrcadlila stopa po nedůvěře.

„Za druhé: chtějí zemřít.“

„Ano, pane,“ zamrkala jsem na souhlas.

„To snad ne Isabello? Tak úchvatná upírka sem přiletěla zemřít? Až z daleké Ameriky. Z toho mi puká srdce. To nemůžeš svému druhovi udělat.“ Všimla jsem si, že se Marcus na svém trůnu naklonil dopředu.

„To jediné pro něj mohu udělat, pane.“ Nyní i Caius začal bedlivě poslouchat náš skromný rozhovor.

„Mohu tě o něco poprosit, sličná Isabello? Květe Volterry?“ Klidně si olíznul ret a v očích mu zajiskřilo.

„Mluvte, ráda si vyslechnu vaši prosbu, dřív než vyslovím tu svoji.“ Vůbec jsem se nepoznávala. Nikdy jsem takto nemluvila. Něco ve mne křičelo, abych se na něj vrhla a tím by se probudila jeho garda a já byla za svůj přečin roztrhána, ale nedokázala jsem se ani pohnout. Chtěla jsem na něho zaútočit, ale něco hluboko ve mne mi našeptávalo, že přijde ten správný okamžit.

„Smím si s tebou potřást rukou?“ Trochu mě jeho prosba udivila. Neviděla jsem na tom nic špatného. Natáhla jsem k němu svoji bledou ruku. Bez dalšího čekání ji přijal. Jako upír nestudil tak, jak jsem byla zvyklá z dob mého lidství, když se mne Edward dotýkal. To zabolelo. Zdálo se mi, že má stejnou teplotu. Bedlivě jsem pozorovala jeho reakce, které se mi zdály neuvěřitelné.

Jemně mi druhou rukou přejížděl po hřebu ruky. Slyšela jsem ho, jak začal dýchat. Dýchal prudce a rychle. Bleskově zvednul ke mne svou kamennou tvář, která byl plná úžasu. Koutky mu cukaly a oči přímo zářily.

„Pověz Isabello, proč si tě tvůj druh vybral? Nu?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Netušíš? Ani ti neřekl nic, co by se ti zdálo divné?“ Pomyslela jsem, jak mi Edward kdysi řekl, že mi nedokáže přečíst myšlenky. Bylo to snad ono? Opět jsem zavrtěla hlavou, nepřipadalo mi to důležité.

„Nic mě nenapadá, pane.“ Aro se zamračil, pustil mou rukou a poodešel o dva kroky vzad.

„Teď tvoje prosba, sličná Isabello, Květe Volterry.“ Nelíbilo se mi to oslovení, ale když se to jemu zamlouvalo, proč ne. Dlouho jsem neměla potřebu to poslouchat.

„Dobře, pane. Žádám Vás o smrt. Přiletěla jsem, abych zde mohla zemřít. Zabila jsem svého druha Edwarda. Zabila jsem svého nejlepšího přítele a jeho otce a nakonec vysála vlastního otce. Již nemám pro co žít. Moje nesmrtelnost přišla příliš brzy. Nebyla jsem na ni připravená a nedokážu žít s tou vinou, která mne spaluje zevnitř více než oheň při přeměně.“ Poprvé za celý náš rozhovor jsem sklopila oči k podlaze.

„Oh,“ dostal ze sebe povzdych Aro. „Tak velkorysý krok jsi ochotná postoupit, abys odčinila svoje činy. Ochotná zemřít, aby nemusela čelit bolesti a vině. Jenže život, i pro nás upíry, je proto, abychom žili s vinou a bolestí. To ti ještě nikdo neřekl?“ Tentokrát se zamračil. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se mu přímo do očí.

„Vyslyšíte moji prosbu?“ Něco vykřiknul italsky. Ti dva, co mě dovedli. Opět stáli po mém boku. S jistou bázní jsem zavřela oči a čekala.

„Odveďte ji do mého pokoje. Dejte jí příhodný šat, aby mohla vystupovat jako moje svěřenkyně. Poté svolejte radu.“ Oba se chopili mých ramen. Začala jsem se vzpírat.

„Ale pane!“ volala jsem marně. Jako by mě neslyšel. Nereagoval a otočil se ke svým bratrům a okamžitě začali něco probírat. Já se nechala táhnout pryč. Do komnat samotného Ara, kde mi vyměnili šaty a dali ten rudý plášť.

Čekala jsem dlouhou dobu. Připadalo mi to jako věčnost a když přišel samotný Aro, najednou mi došlo, že moje dny nebudou zpečetěny.

***

Nechci popisovat, co se dělo potom. Nejsem na to pyšná. Událo se tolik věcí, kterých budu až do konce svých dnů litovat. Jediné, co jsem si zachovala, byla moje hrdost a žízeň, jež jsem věnovala Edwardovi a oddala se jeho dietě. Aro mě za to patřičně odsuzoval a ne jen on. Všichni z Volterry, ale nenechala jsem si to vzít. Byla to pocta, jež jsem své mrtvé lásce věnovala.

Tolikrát jsem se pokusila zabít. Vyběhnout na slunce, odhalovat se lidem, ale Arovi strážci, jeho garda, mě hlídala stejně ostražitě jako jednoho ze svých pánů. Připadala jsem si jako vězeň hlídaný dvacet čtyři hodin denně. Když mi nebyla dopřána smrt, alespoň jedna věc mi byla dopřána. Tu pro kterou jsem mohla žít. Jenže i při ní mě hlídali.

Každý rok v tentýž den odjíždím z Volterry, abych dala najevo svou bolest a vinu, která vyšla z mé přehnané touhy navždy zůstat s Edwardem. Touhy, která byla oplacena smrtí čtyř lidí, kteří byli mému srdce blíže než kdokoliv jiný.

A právě nastal ten den, tedy bude zítra, ale musím letět dříve, abych stihla dorazit na místo v čas. Odletět z Itálie, abych mohla uctít památku těch, kteří zemřeli mou rukou.

Bylo to poprvé za ty roky, co jsem mohla odletět sama, bez doprovodu a bez stálého dohlížení.

Vystoupila jsem na letišti v Seattlu a do Forks jela vypůjčeným autem. Mohla jsem běžet, ale potřebovala jsem se cítit jako člověk. Na zadním sedadle ležely čtyři kytice zabalené v černém sametu, aby květiny nebyly vidět. O ničem jsem nepřemýšlela. Prostě seděla na místě řidiče, dívala se před sebe a řídila. Často mi Demetri, se kterým jsem se spřátelila, říkal, že jsem duchem jinde, že jsem jako tělo bez duše. Možná měl pravdu. Připadala jsem si tak, ode dne, kdy jsem se dozvěděla, že budu žít ve Volteře jako Marcusova děvka. Jak jsem řekla, zachovala jsem si hrdost, kterou mi nemůže vzít ani Aro, natož Marcus, který se s tím srovnala a nechal mě být.

A teď jsem tady. Jako každý rok. Tušila jsem kolik vody uteklo, kolik roků už je za mnou, kolik roků žiju už v bolesti a vině, ale jako každý rok jsem tu, abych si trochu ulevila svědomí.

Zajela jsem na Forkský hřbitov, kde všichni čtyři byli pohřbení. Z auta jsem vystoupila a ze zadního sedadla vzala čtyři kytice, zabalené v černém sametu a převázané červenou mašlí. Zvedla jsem hlavu a vydala se mezi četné náhrobky, abych našla hroby, kvůli kterým jsem sem přijela.

Šla jsme zcela po paměti a došla k prvnímu, který byl spojen ještě s jedním.

Billy Black ddddddddddddddddddddddddddJacob Black

Náš drahý otec, bratr a náčelník.             Náš drahý bratr, syn a přítel.

Zemřel za své tajemství.                          Pro lásku obětoval vše.

Začala jsem tiše vzlykat a padla před hroby na kolena. Před očima se mi míjely obrazy z toho osudného dnu.

„Moc se vám omlouvám,“ zašeptala jsem mezi vzlyky. Rozbalila jsem dvě kytice. Oboje z růží. Z rudých růží. Každá po deseti a položila jen na jejich kamenné náhrobky. Dlouho jsem tam seděla a tiše vzlykala. Tolik jsem si přála, abych po té dlouhé době mohla zase plakat, cítit jak mi po tvářích stékají slzy, ale musela jsem dál, ještě mě čekaly dva hroby.

Hřbitov se tonul v příšeří díky mrakům, které zastíraly slunce, tak jak jsem si to pamatovala. A když začaly dopadat na moji bledou tvář kapky, odtušila jsem, že nebe pláče za mě, když nemohu já. Proto jsem dál tančila mezi hroby, abych našla třetí, před kterým jsem zůstala o něco delší dobu. Rozbalila jsem třetí kytici, deseti bílých růží a položila je na popsaný náhrobek.

Charlie Swan

Milující otec, manžel, vynikající policista.

Ať tě Bůh provází na cestě poslední.

„Ach tatínku!“ Posadila jsem se na okraj náhrobku a lehce se dotkla fotky, která byla vsazená do mramorového kamene. Usmíval se na ní. Nic mu nechybělo. „Nevíš, jak moc mě to mrzí a kdybych mohla, obětovala bych svoji nesmrtelnost, abys mohl zase žít.“ Oddala jsem se zase vzlykům a schoulila se o otcova hrobu, abych s ním mohla zase být. Zase vytáhnout z paměti vzpomínky na něj. Avšak lidské, které byly zastřené, ale alespoň jsem měla ty. „Měla jsem tě poslechnout,“ zašeptala jsem a pomalu se zvedla. Zbýval mi poslední hrob. Ten nejbolestnější. Byla přede mnou poslední kytice a poslední rozloučení, než se zase vrátím do Volterry.

Dlouho jsem chodila mezi hroby. Nedovolovala jsem nohám, aby mě donesly k tomu poslednímu. Mohla jsem zavřít oči a nechat se vézt, ale tento rok to bylo ještě bolestivější, tížilo mě to, jak celá hromada kamenů na mém mrtvém srdci, které kdysi tlouklo pro toho, koho jsem zabila vlastní rukou. Až teprve po dvou hodinách jsem se odhodlala dojít k jeho hrobu, který stál až hodně daleko od ostatních. Krčil se v rohu a na mramorový náhrobek v provazcích dlouhých hustých větví spadalo listí od smuteční vrby, za tu dobu už hodně povyrostla.

Předstoupila jsem před hrob, kytici položila na zem a pomalu začala z hrobu smetat listí, abych jej vyčistila. Za ten rok zase zašel. Mramorový náhrobek byl nazelenalý od toho mokrého počasí. Jediné, co na náhrobku chybělo, byla fotografie. Bylo tu jen jméno a pár řádků, ze kterých by se mi jinak srdce rozbrečelo

Edward Anthony Masen Cullen

Milovaný syn, bratr, přítel a světlo našeho života.

„A tvá duše nalezla pokoje, po boku Boha.“

Ten poslední řádek jsem tam nechala udělat já, protože jsem věřila, že on, tak dokonalý člověk odešel tam, kde si zasloužil být. Zhluboka jsem se nadechla a rozvázala červenou mašli a z černého sametu jsem vydala kytici deseti černých růží, které jsem položila na mramorový náhrobek, stejný moje tělo. Studený, chladný, mrtvý, nic neříkající kus kamene.

Opět jsem začala vzlykat. Mnohem více než před tím. Zatínala jsem ruce v pěst a snažila se vymazat ty hnusné vzpomínky, kdy jsem svoji lásku trhala na kusy, smála se při tom a házela jeho tělo do ohně, u kterého jsem seděla tak dlouho, dokud neshořel. Trhalo mi to srdce vedví, nejraději bych si jej vyrvala z hrudi, kdyby už nebylo mrtvé, ale stále jsem cítila, že pro něj bije, že pro Edwarda stále tluče.

„Tak už je to deset let, že?“ Zvedla jsem hlavu a podívala se na příchozího, který tančil mezi hroby, stejně jako já před nějakým časem. Tiše jsem jen přikývla. „Deset let, deset kytic po deseti růžích, po deseti černých růžích, stejně černých jako tvoje duše, která byla zatracena v nicotě před těmi osudnými deseti lety.“ Ty slova byla ostrá jako břitva, kterou jsem si již několikrát pokusila podřezat žíly, ale k ničemu mi to nebylo, protože žádná ostrá čepel, která by ukončila můj život, neexistovala.

„Moje duše byla zatracena v ten osudný den, v tom máš pravdu, Alice,“ připustila jsem a vstala od jeho hrobu a stanula tváří tvář mé bývalé kamarádce.

„A přesto se opovažuješ sem každý rok chodit a dávat na hroby svých obětí květiny?!“ Její hlas byl ostrý a prolnutý bolestí.

„Ano, zaslouží si to.“

„Zasloužili by si žít, ani kdybys sem nosila růže deset tisíc let, tak bys tento čin neodčinila. Ani deset tisíc let bolesti a viny to nevyrovná a ani smrt. Zasloužíš si, aby se tvoje duše navždy smažila v pekelném ohni.“ Tak ledový hlas a zároveň klidný, jsem od ní nikdy neslyšela. Každý rok sem chodila jako já a každý rok mi to vyčítala, ale takto ještě nikdy nemluvila.

„Moje duše se v tomto ohni smaží od toho dne a bude se v něm smažit až toto tělo někdo roztrhá a spálí.“

„To je spravedlivý trest,“ připustila Alice. Přistoupila ke mne, objala a zašeptala do ucha slova, jež jsem si přála slyšet každý den: „Nechť tvá duše nalezne pokoje, po boku toho, jež zemřel tvou rukou. Odpouštím ti, sestro…“

KONEC

<<< 4. část SHRNUTÍ

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten Black Roses - 5. část:

Hrozně smutné.

Přidat komentář:

Nick:

Text: