Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tanec života - 4. kapitola

09.03.2010 (20:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2633×

„Carlisle,“ řekl jsem tiše. Musel mě slyšet. Bella se trochu uklidnila a stihla i zčervenat, když zjistila, že mě objala. Já jsem byl naopak smutný, když se odtáhla. Podal jsem ji kapesník, jako správný gentleman. Zatímco smrkala, zahlédl jsem Carlisla přicházet chodbou k nám.

„Pojď, Carlisle nám pomůže,“ vzal jsem ji za paži. Carlisle se na mě tázavě podíval.

Kdo je to? divil se v myšlenkách. Zakroutil jsem hlavou.

„Carlisle, tohle je Bella. Na jipce má tátu a chtěla by za ním. Nemohl bys to nějak udělat?“

„Lituju synu, právě mi skončila směna a nastoupil tam Jimy. Víš jaký on je. Co se stalo vašemu otci?“ otočil se na Bellu.

„Měl infarkt..“ odpověděla smutně. Začala se znovu klepat, až jsem se bál, že opět omdlí, raději jsem ji objal kolem ramen.

No ne? pomyslel si Carlisle.

„Prosím, mohl by ses tam aspoň podívat, jak mu je?“ požádal jsem ho. Přikývl, stále udivenen mým chováním. Ostatně, to já jsem byl taky.

Zanedlouho přiklusal zpět k nám.

„Kritický stav už je stabilizovaný, ale na jipce zůstane. Je stále v bezvědomí. Podle mého bude v pořádku, Bello. Neměj obavy, jeď domů a vyspi se,“ oznámil nám.

„Moc vám děkuju,“ přikývla Bella a já ji vedl pryč na parkoviště, k autu. Když jsme vyjeli, otočila na mě své ubrečené oči.

„Víš, Charlie není můj otec. Je to můj strýc, ale já ho beru jako otce. Je téměř jedinný, kdo mi zbyl z příbuzných. Jsem ti hrozně vděčná, že jsi mi pomohl...?“ podívala se na mě tázavě. Jméno, jasně. Já se ještě nepředstavil.

„Edward. Edward Cullen,“ usmál jsem se na ni povzbudivě.

„Že jsi mi pomohl, Edwarde. Díky,“ dopověděla. Ten tón, jak vyslovila moje jméno. Líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo. Jen ta pitomá žízeň to kazila! V autě to bylo hroší, ale zvládal jsem to.

„Bello, vážně si mě nepamatuješ?“ ozval jsem se po chvíli a zadíval jsem se na ni. Ona vzhlédla a trochu ji zakolísal dech.

„Vážně ne. Sice nemám dobrou paměť na obličeje, ale tvůj bych si určitě pamatovala,“ vydechla a opět ryhle zklopila červenající se tvář. Potěšila mě.

Chvíli jsme jeli mlčky, ale já měl co dělat, abych se ji neustále na něco nevyptával. Naprosto mě fascinovala a frustrovala.

„Kam mám vlastně jet? Bydlíš tady ve Forks nebo v Port Angeles?“ optal jsem se a přibrzdil, protože jsme míjeli odbočku na Port Angeles.

„Nene, tady ve Forks. Jeď tady rovně asi 1 a půl kilometru a pak zatoč vlevo. Tam mě můžeš vysadit,“ ukázala mi cestu.

„Jak dlouho bydlíš ve Forks? Nikdy jsem tě tu neviděl,“ udivil jsem se. Žil jsem tu už hezkých pár měsíců a jí jsem rozhodně neviděl. Jí bych si všiml.

„Jen pár týdnů,“ odpověděla opět smutně. Co jsem řekl? Patrně se jí tady nelíbilo. Proč se sem tedy stěhovala? Kdybych jí četl myšlenky, bylo by to daleko lehčí.

„Nelíbí se ti tu,“ usoudil jsem nahlas.

„Ještě jsem si nezvykla, ale o to tady nejde. Je to trochu komplikovanější,“ pokrčila zdrceně rameny. Nechtěl jsem být nezdvořilý, ale moje zvědavost byla naprosto ohlušující. Málem jsem na ni vypálil těch tisíce otázek, co jsem měl na jazyku.

Rozpršelo se a celkem hustě. Skoro nebylo vidět na cestu a Bella se ještě více zachmuřila. Po určité vzdálenosti jsem odbočil do leva a zastavil.

„Kde máte dům?“ optal jsem se.

„Asi 500 metrů odsud. Díky za svezení a vůbec, za všechno. Sama bych to nezvládla,“ usmála se na mě a opět na mě přilepila svoje oči. Bylo to podruhé, co se na mě podívala přímo. A mě se z toho málem rozklepala kolena. Měla nádherné, hluboké, hnědé oči. Teď byly, ale plné smutku.

„Chceš jít v tomhle pěšky? To v žádným případě. Dovezu tě až k domu,“ nastartoval jsem auto.

„Neblázni Edwarde. Už tak jsem tě otravovala dost-“

„Ticho. Nenechám tě jít v lijáku pěšky,“ přerušil jsem ji ochranitelsky. Ochranitelsky? Jakto?

„Dobře,“ špitla.

Těsně před domem jsem zastavil. Jedno okno v domě svítilo. S kým tu ještě bydlela? S matkou?

„Ještě jednou díky. Měj se Edwarde,“ rozloučila se Bella a mě pohltil smutek. Nebyl jsem připravený na její odchod. Sledoval jsem ji pohledem ani jsem ji neodpověděl. Nevím, jestli byla mimo, ale zakopla o schody vedoucí ke vchodovým dveřím. Tentokrát jsem to nestihl a ona upadla. Sykla bolestí.

„Bello? Jsi v pohodě?“ zvedal jsem ji za ruce.

„Jo, snad jo. Mám něco s nohou, sakra...“ zaklela, když dostoupla na pravou nohu.

„Patrně kotník,“ usoudila.

„Můžeš jít?“ zeptal jsem se. Zkusila to a nešlo to.

„Ukaž, pomůžu ti,“ nabídl jsem se a vzal ji do náručí, než stihla něco zaprotestovat. Dveře byly odemčené.

„Kam chceš donést?“

„Asi do pokoje, tady po schodech nahoru, ty třetí dveře vpravo,“ řekla naprosto rudá Bella. Její srdeční tep byl zrychlený. Něco se jí stalo? Nepraštila se do žeber? Nebo jsem to způsobil já? Donesl jsem ji do pokoje a posadil na postel. Rozlédl jsem se. Měla pěkný, obyčejný pokojík. Celkem malinký. Všiml jsem si starého počítače v rohu pokoje, musel jsem se smát.

„Nesměj se, je určitě starší než já a ty dohromady,“ pokárala mě Bella. Rozesmála mě ještě víc. To asi těžko. Z vedlejšího pokoje jsem zaslechl hudbu. A pěkně tvrdou. Heavy metal, tipoval jsem.

„Kdo je vedle?“ zeptal jsem se. Bella hodila zvláštní pohled.

„Ať mi neleze na oči,“ řekla nenávistně. Trochu mě zaskočila.

„Jejda, mám u tebe v autě tašku. Promiň, ale mohl bys pro ní skočit, prosím?“ změnila rychle tón.

„Jo, jasně,“ vydal jsem se dolů. Když jsem zavíral vchodové dveře, na cestě zpátky, ze schodů scházela Bella.

„Co vyvádíš? Dávej pozor na tu nohu!“ okřikl jsem ji.

„Ty? Co ty tu děláš? Mě špehuješ nebo co? Už v obchodě si čuměl jako úchyl! Pitomče, vypadni z mýho baráku! No neslyšels? Mám zavolat policajty?“ zaječela na mě. V tom jsem zahlédl druhou osobu, navlas stejnou jako tuhle, jak se přibelhala k zábradlí.

„Kristen, zklidni se!“ okřikla ji druhá osoba.

3.kapitola Shrnutí povídek 5.kapitola

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec života - 4. kapitola: