Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Talisman nebo co vlastně? - 8. kapitola

31.05.2011 (20:30) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1720×

Pohled Haley

Domů jsem dojela prakticky hned, a tak jsem mohla mé lásce zavolat zpět bez rizika. Tedy aniž by mě nějací upíři slyšeli.

„Demetri,“ vzdychla jsem, jakmile to vzal. Chtěla jsem nadávat, chtěla jsem mu vynadat, že ihned vytáhl Ara, ale nemohla jsem. S kýmkoliv jiným bych si to pěkně vyříkala, ale ne s ním.

„Lásko, tolik se mi stýská.“ Demetri na mě mluvil něžně, čemuž jsem se musela usmát. Rozhodně ho takto zná… málo upírů. Tedy spíš téměř žádní.

„Mně se taky stýská, ale musíme to vydržet. Co potřebuje Aro?“ ptala jsem se ho.

„Službu,“ odpověděl mi. Oba jsme si dokázali představit jakou službu.

„A na to potřebuje mě?“ ptala jsem se. Je hodně upírů, kteří by to mohli udělat.

„Ne, o to jsem ho požádal já. Můžu jít s tebou, abych Arovi doručil zprávu, že je to vyřízené,“ řekl mi a já, přestože jsem neměla ráda, když mě někdo hlídá, jsem ráda byla. Ale i nerada, protože to bude pouze krátká doba.

„A on nadšeně svolil,“ dělala jsem si srandu. „Kdy mám dorazit?“

„Budeš tu asi tak za dvě hodiny, ale vyrazit máš hned. Soukromé letadlo na tebe už čeká na letišti,“ upozornil mě a já se… podivila? Ne, vlastně nepodivila. Jsou to přeci upíři a když jim o něco jde, zařizují rychle.

„Dobře. Doletím na letiště do Florencie a poté zamířím do Volterry. Auto nepotřebuju.“

„Fajn, už musím. Miluji tě.“ Jen nerad se se mnou loučil.

„Uvidíme se za pár hodin. Taky tě miluji.“

Poté jsem přemýšlela, co musím zrušit. Musela jsem zavolat Kathy a Rickovi, že dneska nemůžu. Pak jsem si vzala jen mobil, klíče, kabelku a věci na převlečení. S tímto jsem se vydala na letiště, kde na mě čekalo Arovo soukromé letadlo.

O dvě hodiny později jsem přistála na letišti. Tam nikdo nečekal. Přesně jak jsem požadovala.

Měla jsem totiž v plánu jít ještě na lov. Chystám se přeci do kobky plné upírů, takže bych měla využít spíše svou upíří část. Jak? Pitím krve. Sice jsem se naučila žít jen z lidského jídla, ale pokud chci využít svou upíří podstatu, potřebuji i krev. Zvířecí krev. Nikdy bych nezabila člověka!

Lov mi zabral jen chvíli, neboť mi stačilo málo. Poté jsem zamířila do Volterry na hrad. Tam na mě u vchodu čekal můj miláček.

„Chyběla jsi mi.“

„Ty mně taky,“ ujistila jsem ho těsně předtím, než se naše rty spojily v jedny.

„Ehm, ehm,“ vyrušil nás Felix, kterého nejspíš poslal Aro, a uchechtával se u toho.

„Tobě zaskočilo? Mám ti pomoct?“ ptala jsem se ho, když jsme mířili do sálu.

„Zdravím,“ pozdravila jsem Ara a jeho bratry slušně a má ruka stále spočívala v té Demetriho. To, co by si nikdo jiný před Arem nedovolil, u nás mu nevadilo. Lépe řečeno nechtěl, abych byla proti němu. S mým darem bych byla jeho osinou v zadku.

„Vítám tě, Haley. Jaké milé překvapení,“ začal jako obvykle a já si říkala, proč to neustále dělá.

„Prý máš pro mne práci,“ přešla jsem ihned k věci.

„Zajisté. Jedná se o mladého upíra na severu Norska, který je pro nás velice nápadný.“

„Nový upír bez daru?“ ujišťovala jsem se. Zatím jeho popis přesně seděl.

„Právě tak. Můžeš hned odletět?“ Jistě, to je mu podobné. Teď jsem přiletěla a mám hned zase odletět. No jo, nikdy se mu moc nelíbilo, že mu každou chvíli můžu odebrat jeho dar – jeho velkou výhodu.

„Jasně.“ Vlastně jsem se taky nemohla dočkat, až se dostanu pryč.

„Demetri tě doprovodí,“ řekl mi to, co jsem již věděla.

„Dobře. Tak jdeme,“ otočila jsem se na Demetriho.

„Na viděnou, Haley.“ Ten starý zahořklý upír se už vážně nezmění. To je děs! Jak tu s ním může garda vydržet, když je samé ťuťuťu a ňuňuňu? Já bych tu nemohla být ani týden.

„Sbohem,“ řekla jsem jen tak. Rozhodně to vyznělo lépe než nazdar, což jsem mu říct nemohla.

„Kde jsou všichni?“ ptala jsem se, když už jsme mířili do garáží. Je divné v upíří kobce v noci nikoho nepotkat.

„Chybí ti snad někdo?“ ozval se za mnou arogantní Felix, ale já se nelekla. Navíc jsem neměla na ty jeho vtípky náladu.

„Nechybí. A ty už vůbec ne,“ ujistila jsem ho okamžitě, na což se zamračil a já pousmála.

„Ta naše přítelkyně má zase náladu.“ Nedal se odbít Felix, a tak jsem na něj výhružně zavrčela. Nebylo od věci mu připomenout, kdo by v našem souboji vyhrál. I když to tu věděli všichni.

Ne, že bych byla zas tak dobrá v soubojích, ale mohla za to ‚druhá‘ část mého daru. Tedy můj dar je odebírání darů ale taky upíří síly, což se mi velice líbí. Alespoň nejsem jako poloupír tak bezradná oproti upírům. A spojenectví s Arem má taky určité výhody.

„Felixi, dej si odchod.“ Dmetri už to nevydržel a zastal se mě.

Vymyslela jsem si pro něj tuto přezdívku. Mně se líbila a jemu taky. Jeho jméno bylo celkem navíc moc dlouhé. Pak tu byla ještě jiná možnost, kterou vymyslel Felix. A že jsem ho za to pěkně zmlátila. No vlastně mu to ani nedalo moc práce a nemusel si namáhat svůj upíří mozeček. Zkrátka ho napadlo Dement. Jak hlubokomyslné.

„Ano. Čeká přesně od doby, co jsem přiletěla,“ dobírala jsem si svého miláčka, a aby Felix konečně pochopil, že tu není vítán, tak jsem se s Demetrim políbila. Možná to konečně pochopí.

„A dost! Tomuto křenit nemusím.“ Felix odešel a já se tomu usmála. Takže můj účel světil prostředky.

„Konečně sami,“ připustil, když už jsme byli v podzemních garážích, abychom mohli odjet.

Dmetri vzal klíčky do nejnovějšího typu mercedesu E 350 a mířil na místo řidiče. Já ho ovšem neměla v plánu nechat řídit. Proto jsem Demetriho začala svádět a v tom nejlepším jsem mu zákeřně vzala klíče.

„Haley Ellen Medissonová! Nezdá se ti, že jsi trochu moc zákeřná? I na poloupíra?“ ptal se mě a sám se tomu téměř smál, i když se snažil to skrýt. Já si sedla na místo řidiče a on vedle mě.

„Když mám dohodu s Arem, chodím s upírem a… no nic. Zkrátka musím mít nějakou výhodu, ne?“ ptala jsem se ho při cestě z Volterry.

„Co a?“ zarazil se. Málem jsem mu před chvílí řekla o Cullenových. Tedy spíše, že je trochu víc zaměstnávám a brzy se mi to nejspíš vymstí. A taky jsem mu neřekla, že by mě zajímalo, co má znamenat, že mají můj talisman.

„A miluji tě.“

„Já tebe taky.“

„Tak co jsi myslela předtím tím a?“ Nenechal se rozptýlit. Sakra!

„Musíme o tom mluvit?“

„Odkdy ti dělá problém o něčem mluvit?“

„Potkala jsem upíry ve městě, kde právě žiju.“

„A to je pro tebe nějaký problém?“

„Jsou to Cullenovi. A Aro se s Carlislem přátelí,“ dodala jsem, když už jsme parkovali na letišti. Cesta v mém poddání byla rychlá. Zato jsem se chystala užít si společný let. Doufám, že Dmetri taky.

„Tento problém nemá řešení,“ upozornil mě a můj pohled ho přesvědčil, že to moc dobře vím. Takže jsem neodpovídala. Místo toho jsme si v tichosti nastoupili do letadla.

„Ha, ukradnout Arovi na celou noc letadlo a přemluvit ho, abych dostala úkol, který by mohl udělat kdokoliv. Ty si tedy troufáš!“ Neodpusila jsem si poznámku. Na výchovu není nikdy pozdě.

„Budeš si dlouho stěžovat? Máme chvilku jen pro sebe.“

„A co bych měla dělat jiného?“ Jakože jsem nechápala. Dmetri mi to vysvětlil dalším polibkem.

„Počkat!“ Přerušil naši činnost a mě to celkem dost naštvalo. Ovšem hned byl zpět a usmíval se na mě jako malý kluk. Ovšem, kdybych já tušila, že si přede mnou hodlá v letadle klekat, tak bych... vlastně ani nevím, co bych dělala.

„Haley Ellen Medissonová,“ oslovil mě takto dnes již podruhé a já čekala, co z něj vyleze. „Chodíme spolu už celkem dlouho a překonali jsme i tvou nevraživost k upírům. Vezmeš si mě?“ Zeptal se a dal mi obrovskou kytici rudých růží.

7. kapitola ** 8. kapitola ** 9. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Talisman nebo co vlastně? - 8. kapitola: