Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Talisman nebo co vlastně? - 6. kapitola

12.05.2011 (19:30) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1510×

Pohled Haley

Doma jsem si uklidila své věci a musela jsem uznat, že jich bylo podstatně více. Sakra, to jsem se musela nechat Alice zatáhnout na nákupy? No, jednoduchá odpověď - nemusela. Ale nevím, co se se mnou stalo a taky proč mi to nevadilo. Vždy mi vadili upíři. Od doby, co mi jeden z nich zabil mámu. Od doby, co já jsem poloupír.

Přestala jsem to řešit, neboť mi zazvonil mobil. Volal mi Fréderick, takže jsem čekala, co bude potřebovat. Myslela jsem si, že si někdo objedna hodinu navíc, ale to ne.

„Ricku?“ optala jsem se ihned, neboť jsme si jen tak nevolali. Jedině tehdy, když jsme něco potřebovali.

„Ahoj, promiň, jestli ruším,“ omlouval se mi, i když vážně nevěděl, jestli ruší, nebo ne.

„Nerušíš, co potřebuješ? Mám dojet?“ šla jsem rovnou k věci. On nepatřil k těm, co bych si s nimi ráda a dlouho povídala po telefonu. Od toho mám někoho jiného. On je kamarád a také jím vždy bude.

„To nemusíš. Jen bychom měli začít přemýšlet o tom, které tance budeme tancovat na předtančení pro Ples města a taky vybrat hudbu,“ upozornil mě. Směšné, kdyby tak věděl, že na to nemůžu zapomenout. Úsměvná to představa.

„A taky začít trénovat. Já o tom vím. A na tancích se domluvíme odpoledne ve Studiu. Kdyby byl čas, tak vybereme i písničky,“ doplnila jsem ho, jelikož jsem věděla, že čas bude.

„Jasně. Promiň, ale říkal jsem si, jestli na to myslíš.“

„Jasně, že myslím,“ štěkla jsem na něj.

„Teď už to vím. Takže zatím,“ loučil se, raději.

„Uvidíme se zítra odpoledne,“ přislíbila jsem a ukončila tento hovor.

Jelikož už byl večer, šla jsem spát. Obyčejně moc unavená nebývám, ale tentokrát mě Alice pěkně uhnala. A stejně se neustále divím, že jsem se nechala. No, teď to již nezměním.

Spokojeně jsem spala a tentokrát dokonce do doby, než mi zazvonil budík. Což se mi stalo… vlastně nikdy. A to ani když mám na sedmou. Jsem holt ranní ptáče.

Docela jsem se těšila na tělocvik, neboť jsem doufala, že tam bude někdo z Cullenových. Nastoupilo jich dost, tak by někteří mohli. Já se chci smát. Chci vidět, jak upíři cvičí! Jak je nemám ráda, tak to chci vidět. Pomalu bych snad byla schopná začít prosit a škemrat, i když jsem ani za nic nechápala proč.

S tím jsem se v dobré náladě, čemuž jsem se sama divila, vydala do školy.

V naší holčičí šatně prozatím nebyl nikdo z nich. To ale znamenat nic nemusí, nebo taky jo. Možná ten tělocvik nebude taková zábava, jak jsem si ho představovala. Ale co už.

Nakonec jsem se dočkala a byla jsem i celkem ráda. Jakmile jsem totiž vstoupila do haly, uviděla jsem Emmetta. Bohužel jen jeho. A bránila jsem se smíchu. Jenže to nešlo, neboť jsem tušila, že bude sranda.

S přejícným chichotáním jsme prošla jen tak nenápadně kolem něj. Super, dvě hodiny tělocviku s upírem a poloupírem, navíc je v plánu skok do výšky. To chci Emmetta vidět! Vážně mě zajímalo, jak takový upír cvičí. Pro mě je to celkem přijatelné, ale pro něj? Kdo ví.

Tak, teď už to vím. Celou dobu se snažil schválně ulívat. Ostatní to vůbec netušili, ale já ano. Já to viděla i z té druhé strany, o které tu nikdo jiný neměl ani tušení. A čím víc to schválně kazil, tím více jsem se já smála. Až tak, že mě učitelka na konci druhé hodiny málem vyrazila s neomluvenou hodinou. Navíc jsem si neodpustila házet na něj ksichty.

„Jsi dobrá,“ utrousil Emm, když jsme končili.

„Ty snad ne?“ optala jsem se.

„Copak jsi to neviděla?“ vyzvídal podrážděně.

„Hm… stejně se divím, že cvičíš, když máte otce doktora,“ odpověděla jsem mu vševědoucně.

„Co ty o nás nevíš?“ Podtón v jeho hlase říkal, že by chtěl vědět víc.

„To by tě zajímalo, že?“ Nehodlala jsem se s ním nadále bavit.

No co, ať si třeba myslí, že jsem člověk a o upírech nemám ani ponětí. Mně je to fuk. Jsou to jejich zmatené myšlenky. A čím více jsou zmatení, tím více se mi to líbí. Vlastně by mi to mělo být fuk... a taky je. Kromě myšlenek, které patří mně. Ty mi přímo vadí.

Po tělocviku jsme měli hodinovou přestávku, abychom se vzpamatovali. Tedy alespoň ti, co to potřebovali. Takže ani já ani Emmett jsme nepatřili mezi ně. Většinou jsem se v tuto dobu nudila a pracovala na notebooku, protože ostatní třídy se učily, což byla velká nevýhoda.

„Můžu?“ zamířil za mnou Emmett a já z toho byla… nadšená. To jistě!

„Jasně!“ hodlala jsem toho tedy využít pro svých pár poznámek. Čím víc budou chtít vědět, tím více si budou namáhat své mozečky. Upírům to určitě neuškodí.

„Kde ses to naučila? Vážně nemůžu uvěřit tomu, že doskočíš výš jak já,“ spustil ihned.

„Hele, Emmette, přede mnou si vážně nemusíš hrát na blbečka, co to nepřeskočí!“ ztišila jsem hlas a nahnula se k němu, takže to mohlo znít i výhružně. Doufala jsem v to. On na to vykulil oči, ale snažil se to skrýt, což mu šlo. Jako člověk bych to nepoznala. Ovšem jeho problém je - jako člověk, který nejsem.

„Co máš další hodinu?“ ptal se a odváděl tím pozornost.

A taky… byl nervózní. V prstech si pohrával s obdobou mého talismanu, který měl na zápěstí, a nejspíš si to ani neuvědomoval. Tak tohle je skvělé! Viděli jste někdy nervózního upíra? Já rozhodně ne. Upíři jsou vždy sebejistí, nafoukaní, arogantní, ale nikdy ne nervózní. A ještě před chvílí bych řekla, že je to i nemožné.

„Matematiku. A kde ty máš… rodinu?“ vyzvídala jsem tentokrát já a před slovem rodinu jsem se zarazila a poté do něj přidala trochu ironie... trochu více.

„Mí čtyři sourozenci jsou na vyučování. Moje máma doma rekonstruuje jeden dům a táta je v práci... v nemocnici, jak jistě víš,“ snažil se mi vrátit můj tón. Kdybych byla člověk, tak se bojím, ale takto? Je to sranda.

„Každý to tu ví!“ upozornila jsem ho na slovo ‚každý‘.

Potřebovala bych zjistit pouze jednu jedinou věc. Vážně bych chtěla vědět, proč má jejich rodina podobnou věc, jako je můj talisman. Chtěla bych se od nich dozvědět jen toto. Jenže jak to mám zjistit, abych jim nemusela nic říkat. Vždy jsem chtěla zjistit, co můj talisman znamená. Ovšem ne na úkor toho, aby se o mně dozvěděli další upíři. To ne!

„To je fakt,“ pokusil se o ulehčený tón. Zvláštní, ani já jsem se už netvářila tak… výhružně a tajemně. Emmett ovšem také ne, divné.

„Hodláš tu předestírat určené fakty nebo toho můžeme nechat?“ Mínil tím tento rozhovor. Mně bylo jasné, že z něj nyní už nic nedostanu a on také ne. Takže je to nudné a zbytečné.

„Když chceš…“ Raději se zdekoval. Tohle je zřejmě upír posera. Jediný, kterého znám.

Jelikož za chvíli začínala hodina, tak jsem se vydala do učebny chemie a čekala jsem tam Jaspera a Alice. V čemž jsem se nezmýlila. Kdo by taky zapomněl na předměty, které má s upíry? Já rozhodně ne.

„Ahoj,“ usmála se na mě Alice a vypadala u toho roztomile, jako nějaký skřítek

„No nazdar,“ odpověděla jsem jí a nebyla jsem z toho nadšená, jenže to Alice v ničem nebránilo.

„Včera to bylo super, nechceš si to dneska zopakovat, prosím?“ Její psí kukuč mluvil za vše. Tím myšleno, že by byla schopná uhonit poloupíra. Takže spíše příšerka, než roztomilý skřítek.

„A to ses jako zbláznila, zešílela, či co? Nebo se ti zdálo, že jsem toho měla málo?“ optala jsem se nechápavě. Výjimečně jsem nebyla naštvaná, jen mě dohánělo, jak je… šílená.

„Promiň,“ dotčeně mi odpověděla, čemuž jsem se pousmála. Rozhodně to před chvílí vypadalo, jako bychom byly nejlepší kamarádky, což rozhodně nejsme. Jsme vůbec kamarádky? Přátelení s upíry? Velká neznámá.

Poté jsem měla chvíli klid, ale Alice se stejně ozvala.

„Hele a nešla bys někdy jindy?“ ptala se mě s nadějí.

„Uvidíme jindy,“ rychle jsem se jí zbavila.

Tímto jsem se jí přestala zabývat a dávala pozor, i když to bylo celkem zbytečné.

Další hodinu jsem měla Internetovou prezentaci a to s Edwardem. Ze začátku hodiny nám učitel vysvětlil novou látku a poté jsme si to měli zkoušet. Jenže já to chápala ihned, a tak jsem se později zabývala myšlenkou, že by byla sranda odebrat Edwardovi dar úplně. Mohlo by být super sledovat jeho reakci, ale neudělala jsem to. Jistě k tomu budu mít ještě příležitost.

Vydala jsem se raději na oběd a chystala se odjet. Přemýšlela jsem, že půjdu odpoledne do Studia, neboť mám času dost. Jako všichni na této škole, protože mají učitelé poradu a my končíme ve dvanáct.

„Půjdeme dneska jezdit?“ ptala se Kathy, která mě dohnala na parkovišti. V jídelně jsem ji nějak nepotkala.

„Nejspíš ano. Ale kdyby něco, tak se ti ozvu,“ pokračovala jsem v cestě ke svému autu. Teoreticky i prakticky bych mohla zvládnout koně i tanec. No, hlavně žádné nákupy. Po včerejšku vážně ne. A taky žádné upíry!

„Ano?“ optala jsem se, když mi zazvonil mobil. Stačil mi jeden pohled na číslo a přesně jsem věděla, kdo to je.

„Můžeme mluvit? Vypadá to, že tě Aro potřebuje.“

Doufám, že se vám tato kapitolka líbila a zanecháte mi tady komentáře. Další se pokusím přidat co nejdříve.

Vyhovuje vám již nyní délka?

5. kapitola ** 6. kapitola ** 7. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Talisman nebo co vlastně? - 6. kapitola: