Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství krve - 4. kapitola

16.03.2012 (17:45) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1180×

Edward

Seděl jsem u počítače a sledoval jsem Alexe, jak se pomalu uvolňuje a opouští své tělo. Jeho myšlenky se pozvolna ztrácely. Když se ztratily úplně, soustředil jsem svou pozornost zpět k informacím o všech porodech v Americe v letech 1920 – 1922. Alex měl pravdu, bude to na dlouho. Aspoň se nějak zabavím, než se vrátí.

Zabral jsem se do informací a snažil jsem se najít jakékoli nesrovnalosti v informacích. Takový podvod musel mít trhlinu.

Projížděl jsem případ po případu. Dostal jsem se asi do jedné třetiny, když Alice dostala vizi. Zděšeně jsem spolu s ní sledoval, jak k nám Aro posílá Demetriho, Felixe, Jane a Aleca. Měli dorazit už za tři dny.

„Co budeme dělat?“ zašeptala Alice.

„Musíme ho schovat. Máme štěstí, že nepřijde sám Aro. Probudíme ho, do minulosti se může vrátit potom,“ rozhodl jsem.

Alice přistoupila k Alexovi a lehce se dotkla jeho ramene. Chvilku počkala, a když se nic nedělo, trochu s ním zatřásla. Ale ani to nepomohlo. Alex dál ležel bez známek života.

„Alexi!“ zatřásla s ním silněji. „Alexi, probuď se! Přijdou Volturiovi!“ třásla s ním Alice a panikou v hlase. Ani v jejích vizích se Alex neprobouzel. „Edwarde, co budeme dělat?“ upřela na mě velké zděšené oči.

„Musíme ho odsud dostat tak jako tak. Odneseme ho do sklepa a pořádně vyvětráme, abychom odstranili jeho pach. To by mohlo stačit. Ty ho sleduj, kdyby se náhodou probral,“ řekl jsem Alici.

V pokoji se objevil Emmett a Jasperem. Jasper přešel k Alici a já s Emmettem jsme vzali Alexe a přesunuli jsme ho do sklepa. Položili jsme ho na jeden starý gauč, kterého se Esmé nechtěla vzdát, tak skončil tady.

„Co když se neprobere?“ nadhodil Emmett.

Pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, co se stalo. Co když má Emmett pravdu a něco se pokazilo? No, nad tím teď radši nebudu přemýšlet. Ignoroval jsem myšlenky ostatních, které se honily kolem stejné věci, a vrátil jsem se k počítači. Znovu jsem začal vyřazovat případ po případu.

Zbytek dne a celou noc se Alice snažila najít Alexovu budoucnost, ale viděla jen tmu. Byla v koncích. Kdyby neměla Jaspera, asi by se dávno zbláznila ze své bezmocnosti. Myslela si, že je to její vina. I když ji ostatní přesvědčovali o opaku, pořád si v hlavě přehrávala okamžik, kdy Alexe přesvědčovala, aby to zkusil.

Tracy seděla v křesle a nepřítomně hleděla ven z okna. Přišel jsem k ní a tiše jsem na ni promluvil: „Taky bys měla jít dolů. Kdyby tě tu Volturiovi našli, asi by jim došlo, že je něco špatně. A další nepříjemnosti nepotřebujeme.“

„Jo, máš pravdu,“ přikývla a zvedla se.

„Kdybys cokoli potřebovala, stačí mi to poslat v myšlenkách,“ usmál jsem se na ni.

Přikývla a pomalu vyšla ke sklepu.

Starostlivě jsem za ní hleděl. V myšlenkách se pořád zabývala Alexem. Netušila, co se stalo špatně. Podle všeho se Alex vrátil vždy po bezprostředním doteku. Sešla ke sklepu a zavřela za sebou.

Esmé v celém domě otevřela okna. Zabalil jsem Renesmé do deky, aby nenastydla a vrátil jsem se k prohledávání lékařských databází.

Alex

Stál jsem v jakémsi domě v kdoví kterém roce a bez dechu jsem sledoval její tvář. Tvář mé matky. Byla to opravdu ona? To přece není možné! Ale moje schopnost vždycky fungovala přesně… Ne, teď se prostě musela seknout.

Znovu jsem zavřel oči a pomyslel na svou matku. Ale když jsem je znovu otevřel, pořád jsem stál na tom samém místě.

Moje matka pobíhala po místnosti a uklízela. Do toho jednou za čas přistoupila k plotně a zkontrolovala jídlo, které se vařilo na peci.

Konsternovaně jsem se díval do její tváře a pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Je to ona. Ta, která mě porodila. Která by mě vychovala, kdyby mě neukradl můj otec a jeho hloupá přítelkyně. Mohl jsem žít s ní po boku, dívat se, jak stárne…

Ale to už nikdy neuvidím. Neuvidím, jak se jí na tváři tvoří vrásky od smíchu a od starostí. Na to bylo pozdě.

Sledoval jsem ji při práci a nemohl jsem se nabažit toho pohledu. Po chvíli jsem se uvolnil a začal jsem také přecházet po místnosti. Přišlo mi tak přirozené sednout si na pohovku vedle ní, když se vyčerpala. Sledoval jsem její něžný úsměv, když si rukama hladila vystouplé břicho.

Ale najednou její výraz ztuhl. Rychle vstala a rukou zajela mezi nohy. Šaty v těch místech byly mokré. S vykulenýma očima chvíli stála a potom začala jednat. Nejdřív sundala z plotny jídlo, potom popadla lehký kabátek a vyběhla ze dveří.

Trošku mě to zarazilo. Zvlášť, když mi dveře zabouchla před nosem a já nevědomky prošel skrze ně. Ale rychle jsem se vzpamatoval a vyběhl jsem za ní.

Rychlým krokem kráčela přes město a s nikým se nebavila. Co se děje, mi došlo, až když se před námi objevila velká budova s nápisem NEMOCNICE. Do háje. Ona bude rodit. Uvidím sám sebe jako novorozence. No to snad ne…

Vběhla do nemocnice a okamžitě se sháněla po lékaři. Během pár minut už byla na sále. Já jsem se nerozhodně zastavil za dveřmi. Chci to vidět? Nebude lepší počkat venku? Ještě chvilku jsem váhal, ale potom jsem se posadil na jednu z lavic na chodbě. Počkám.

Několik hodin se nedělo nic a já jsem netrpělivě sledoval kolemjdoucí sestřičky a lékaře. Chtěl jsem ji znovu vidět. Konečně se dveře otevřely a na pojízdném lůžku vyvezly mou matku v náručí s malinkým drobečkem.

Přistoupil jsem blíž a prohlédl jsem si to malé zblízka. Na tváři se mi samovolně objevil něžný úsměv. Byl jsem krásné miminko.

Matku i s mou malou maličkostí převezli na pokoj a já jsem se držel u nich. Sledoval jsem, s jakou něhou pečovala o to malé. Říkala mu Adam.

Sedl jsem si k ní a všiml jsem si, že na stolku vedle postele nechala ležet svůj medailonek. Prsty jsem ho pohladil a víc, než kdy dřív jsem si přál, abych ho mohl sevřít v dlaních. Zatnul jsem zuby a celou svou myslí jsem se soustředil na to jediné přání.

A pak jsem kolem něj obtočil prsty a… zvedl jsem ho. Opravdu jsem ho držel! Byl hebký na dotek, a když jsem ho otevřel, všiml jsem si dvou písmen vyrytých do stříbrného podkladu. EP.

K večeru přišla milá sestřička a toho malého odvezla na noc pryč. Matka si unaveně lehla na lůžko, zavřela oči a usnula. Dlouhé hodiny jsem ji pozoroval, jak spala. Přemýšlel jsem o svém životě. O jejím životě.

A pak bylo ráno. Ona se probudila a netrpělivě čekala, až jí přivezou dítě. Jenže se nic nedělo, i když jsem slyšel ostatní novorozence, jak křičí ve vedlejších pokojích. Něco bylo špatně.

Ale zlá předtucha se naplnila, až když do pokoje vešel lékař se zarmouceným výrazem ve tváři. Postavil se před její postel, zhluboka se nadechl a ponurým hlasem řekl slova, která nikdy neměla spatřit tvář světa.

„Je mi velice líto, ale u Vašeho syna se bohužel objevila novorozenecká choroba a v noci zemřel,“ říkal doktor tichým hlasem.

Nevěřícně jsem ho sledoval. A pak mi všechno došlo. „Podplatil místního lékaře, aby tvé matce po porodu předložil jiné dítě. Vzal tě a chtěl odjet z města,“ zněla mi v hlavě slova otcovy přítelkyně.

Prudce jsem vstal a vyběhl jsem z pokoje. Moje kroky mě vedly ven přes nemocniční zdi a pokoje. Nevím, kolika lidmi jsem prošel a kolik z nich si uvědomilo, že tam bylo něco divného. Můj jediný cíl byl zastavit mého otce.

Vyběhl jsem před nemocnici. Nikde jsem ho neviděl. Do háje. Nestihl jsem to. Nestihl jsem zachránit život mé matky. Její život… Sakra!

Znovu jsem vyběhl k jejímu pokoji. Jak dlouho jsem byl pryč?! Proskočil jsem zdí a pohled mi padl na prázdnou postel. Ach ne… Odešla. Zmizela. Všechno je v háji.

Teď už dveřmi jsem vyšel na chodbu a vydal jsem se pryč. Nevnímal jsem, kudy jdu, než jsem někým prošel. Bylo to jiné. Mrazivější.

Ohlédl jsem se a setkal jsem se se zmateným zlatým pohledem. Carlisle Cullen stál v prázdné nemocniční chodbě a očima pročesával zdánlivě prázdný prostor. A jak jsem hleděl do jeho zamračených očí, něco mi došlo.

Nemůžu změnit, co se stalo. Kdybych otci zabránil v té krádeži, nikdy bych nebyl proměněn v upíra. Uvízl bych v tomhle paralelním světě a nemohl bych se vrátit zpět. Navíc bych své matce upřel veškeré štěstí. Vždyť jen díky mé domnělé smrti došla k věčné lásce.

Zatímco mi tohle docházelo, ubíhaly minuty. Nevnímal jsem dění kolem sebe. A ze zamyšlení mě probral až pach krve. Cítil jsem ji tak zřetelně, jako by mi ji někdo strčil přímo pod nos.

Zmateně jsem se rozhlédl. Po žádné krvi nebylo ani stopy. A pak se obrysy světa kolem mě začaly rozmazávat. Jasně, určitě mě volají Cullenovi.

Naposledy jsem se rozhlédl kolem a jakoby z dálky jsem uslyšel houkání sanitky. Lékaři se kolem mě začali sbíhat. Zaregistroval jsem Carlisla, jak se ptá, co se děje. A pak už jen slova sanitáře: „Spadla z útesu, je na tom zle…“

Znovu mě to vtáhlo do bolestivé temnoty. Vzdušný vír se mnou škubl. Opět jsem necítil svoje tělo a neviděl jsem nic, než tmu. V hlavě mi bolestivě tepalo. Chtěl jsem vykřiknout, ale nemohl jsem najít svá ústa, abych je otevřel.

A pak jsem se ocitl v realitě. Zhluboka jsem zalapal po dechu a prudce jsem otevřel oči. Ležel jsem na pohovce v jakémsi sklepě a nade mnou se skláněli všichni Cullenovi a Tracy. Zmateně jsem zamrkal a znovu jsem se nadechl. Cítil jsem krev.

Posadil jsem se a hledal jsem zdroj. Carlisle držel v ruce hrnek do poloviny naplněný ohřátou krví a tvářil se nejistě. Přelétl jsem pohledem ostatní. Všichni se tvářili stejně.

Odkašlal jsem si. „Ehm… Jste v pohodě?“

„My?“ probrala se Tracy. „To ty jsi na dva týdny upadl do kómatu, odmítl ses probudit a propásl jsi návštěvu Volturiových!“

Vykulil jsem oči. „Cože? Dva týdny?!“

„Jo. Víš, jaký jsi nám nahnal strach?!“ rozhodila Tracy rukama.

„Ou,“ vypadlo ze mě. Vždyť jsem byl v minulosti jen necelé dva dny! To přece nedává smysl…

„Asi tam čas plyne jinak,“ reagoval Edward na mé myšlenky.

„Jo, asi jo,“ přikývl jsem. „Aspoň se tím vysvětluje, proč mám takovou žízeň,“ pokrčil jsem rameny a očima jsem zabrousil zpět ke Carlislově hrnečku.

„Už jsme nevěděli, co s tebou máme dělat,“ pokrčil Carlisle rameny, když si všiml mého pohledu.

Jen jsem pokýval hlavou.

„Měl by sis dojít na lov,“ ozvala se Esmé a já jsem se na ni otočil. A v tu chvíli mi hlavou proběhl celý příběh, který jsem zažil.

Edward zalapal po dechu a Alice s očima upřenýma do prázdna vyjekla. Jasper zmateně těkal pohledem z jednoho na druhého a Esmé se pod mým pohledem nervózně ošila.

„Alexi?“ oslovila mě.

Naprázdno jsem otevřel pusu a následně jsem ji zase zavřel. Hlavou mi vířilo tisíce myšlenek. Vybral jsem jednu z nich a otočil jsem se na Edwarda. Je to vůbec možné, nebo se mi to jen zdálo?

„Já nevím,“ zavrtěl Edward hlavou, stále v šoku. Chvíli jen tak stál a potom vyrazil ze sklepa nahoru do domu. Byl jsem mu v patách.

„Hej! Co se děje?“ volal za námi Emmett.

To už Edward stál u počítače. Otevřel databázi a do kolonky napsal dvě slova. Esmé Platt. Počítač začal nechutně pomalu nabíhat. Netrpělivě jsem zavrčel a měl jsem sto chutí do něj praštit.

A pak se v databázi objevil jediný případ. Edward ho otevřel a já jsem četl: Žena, 26 let, porodila dítě mužského pohlaví. Porodní komplikace – ne. Poporodní komplikace – žádné.

Ale další zápis odporoval tomu předchozímu: U dítěte se rozvinula plicní choroba, která se začala projevovat hned po porodu. Plíce dítěti vypověděli službu. Přes noc zemřelo.

„Páni,“ vydechl Edward. „Něco takového bych nečekal ani v nejdivočejším snu…“

„Tak vysvětlí mi někdo, co se děje?!“ vztekal se Emmett.

Otočil jsem se k němu. Byli tam všichni. Stáli a čekali, až něco řeknu. Ale mě došly slova. Co mám říct? Ahoj, já jsem Esméino mrtvé dítě, kvůli kterému se málem zabila?

A pak mi myslí prolétla jedna myšlenka. Svíral jsem v ruce stříbrný medailonek s iniciály EP. Prsty jsem přejížděl po jeho povrchu. Sledoval jsem svou matku, jak láskyplně chová své malé dítě. Sevřel jsem medailonek do dlaně a přes noc jsem na něj skoro zapomněl. Ráno přišel lékař a já jsem vyběhl najít svého otce. A v tu chvíli, přesně v tu chvíli, jsem si medailonek zastrčil do kapsy od kalhot.

Se zatajeným dechem jsem strčil ruku do té kapsy. Můžu vůbec přenášet předměty v čase? Pomalu jsem ruku sunul hlouběji, až se mé prsty dotkly chladného kovu. Vydechl jsem překvapením a pomalu jsem medailonek vytáhl.

Upřel jsem zrak na kus stříbra a potom jsem pohlédl na Esmé. Vyčkávavě mě sledovala, stejně, jako všichni ostatní.

Mlčky jsem k ní natáhl ruku s medailonkem a pustil jsem jí ho do dlaně.

Shrnutí

3. kapitola ° 5. kapitola

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství krve - 4. kapitola: