Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství krve - 3. kapitola

11.03.2012 (14:00) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1001×

Alex:

Sledoval jsem malou Renesmé, jak s Jacobem hraje hru „uhni, nebo tě kousnu“ a ani jsem si nevšiml, že se mě zmocňuje malátnost. Poněkud mě překvapilo, když jsem najednou sledoval tu samou scénu z opačného úhlu.

Pohlédl jsem na své tělo a musel jsem se pro sebe usmát, když jsem stihl zahlédnout, jak mi klesla víčka a naposledy jsem vydechl. Kdybych takhle viděl někoho jiného, řekl bych, že je už pár hodin po smrti. I když… ve skutečnosti jsem byl po smrti už pěkných pár let.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Nechtělo se mi vracet do těla. Ne teď, když mě vyhodilo ven. Občas se mi to stávalo, ale jen když jsem byl opravdu klidný a necítil jsem žádné potencionální nebezpečí. Takže skoro vůbec.

Vzpomněl jsem si na Volturiovi. Určitě musí zuřit, když mě nemůžou najít. Tedy pokud na mě Bellin štít působí. Zaskočila mě náhlá nejistota a rozhodl jsem se ujistit o bezpečí.

Chci za Volturiovými, pomyslel jsem si. Obrysy věcí a lidí kolem mě se rozostřily a nahradily je jiné. Náhle jsem stál uprostřed velkého sálu se třemi trůny uprostřed. Dva z nich byly prázdné. V prostředním z nich seděl černovlasý muž s rudýma očima. Před ním stál menší muž, s kratšími vlasy.

Udělal jsem pár kroků k nim, abych je lépe viděl. Ten na trůnu musel být Aro Volturi. Hlavní vládce upířího světa.

Rozhlédl jsem se po sále a spatřil jsem spoustu jiných upírů stojících většinou u oken a dveří. Jako by se někdo mohl dostat dovnitř…

Když jsem uslyšel hlas toho menšího upíra, obrátil jsem svou pozornost zpět k nim. Bohužel jsem nestihl zaregistrovat, co říkal.

„To si děláš srandu?!“ zaburácel Aro, až jsem se přikrčil. „Jak – nemůžeš?! To nedovolím! Já ho chci do gardy!“

Ten menší se přikrčil. „Omlouvám se, pane. Udělám všechno, co bude v mých silách…“

„No to si piš, že uděláš!“ přerušil ho Aro chladným hlasem. „Jinak budeš potrestán! Jak jsi ho vůbec mohl ztratit?!“

„Nevím, pane. Ale jak jsem řekl – najdu ho,“ snažil se ho uklidnit.

„Dobrá. Jdi a udělej to,“ propíchl ho vládce pohledem.

Upír přikývl, otočil se a vyšel k jedněm z mnoha dveří.

„Ještě moment,“ zastavil ho Aro a obrátil pohled k jedné upírce.

Když jsem na ni pohlédl, nemohl jsem si nevšimnout jejího věku. Byla skoro ještě dítě…

Usmála se na Ara a pak pohlédla na upíra, který se zatvářil vyloženě zděšeně. A pak najednou s přidušeným výkřikem padl k zemi a začal se svíjet v křečích, které zjevně sužovaly celé jeho tělo.

Odvrátil jsem pohled a chtěl jsem se přemístit kamkoli jinam, jen abych nemusel čelit tomu hroznému daru, když jsem na rameni ucítil dotyk. Jelikož se kolem mě právě nikdo nenacházel, zhluboka jsem se nadechl, zavřel jsem oči a pomyslel jsem na své fyzické tělo.

Během pár vteřin jsem ucítil jemné mravenčení v rukou a nohou, které přestalo hned, jak jsem otevřel oči do jemného Forkského denního světla. Nade mnou se skláněla Alice s nejistým pohledem ve tváři.

„Udělala jsem to správně?“

„Jistě,“ usmál jsem se na ni a protáhl jsem se.

„Bezva! Bylo to, jako bys usnul. Nebo spíš umřel. Vypadal jsi… no, jako mrtvola,“ zahihňala se. „Za minutu tu bude Tracy, tak jsem myslela, že se s ní budeš chtít přivítat. Mimochodem – kde jsi byl?“ zeptala se zvědavě.

„Ve Volteře. Aro je pěkně naštvaný, že jsem mu zmizel,“ usmál jsem se škodolibě.

„Takže to funguje?“ zapojila se do našeho rozhovoru Bella.

Přikývl jsem. „Jo. Aro zuří. Divím se, že jsem neohluchl,“ zasmál jsem se.

„Deset vteřin,“ vypískla Alice.

Vstal jsem z křesla a vyšel jsem před dům. Z lesa vyběhla Tracy a zastavila se deset metrů od domu. Když mě uviděla, usmála se a objala mě. „Jsi v pořádku…“ vydechla a pak se obrátila na ostatní, aby se přivítala.

Sledoval jsem, jak se objala s Carlislem a Esmé a nadšeně se vítá s ostatními. Vypadali jako šťastná rodinka. Bodlo mě u srdce, když jsem si připomněl, že já rodinu nikdy neměl. Odsuzoval jsem otce, který za mě rozhodl, že nikdy nepoznám svou pravou matku. Co bych dal třeba jen za její fotku, za jedinou informaci o ní.

Zavrtěl jsem hlavou, abych z ní dostal tyto myšlenky a donutil jsem se připojit k všeobecnému veselí. Pomalu se začalo smrákat a já jsem se nenápadně vytratil ven z domu. Sedl jsem si na schody a odpoutal jsem se od veselé konverzace uvnitř.

Vzdychl jsem a opřel jsem si hlavu o zábradlí. Slyšel jsem, jak někdo vyšel ze dveří, ale neotočil jsem se. Podle pachu jsem poznal Edwarda.

Posadil se vedle mě. „Přemýšlíš?“ zeptal se potichu.

„To mi řekni ty,“ pokrčil jsem rameny.

„Poslyš, nechci vrtat do věcí, do kterých mi nic není, ale… Dneska odpoledne jsem zachytil tvoje myšlenky o matce,“ řekl opatrně.

Mlčel jsem a čekal jsem, co bude následovat. Řekne mi, že to bude dobrý? Že na to časem zapomenu?

„Ne, nic takového,“ pousmál se nad mými myšlenkami. „Spíš jsem měl na mysli, že bychom mohli zapátrat a najít ji. Carlisle má kompetence nabourat se do lékařských záznamů. Kdybych ho poprosil, mohl by něco najít,“ navrhl mi.

Zamyslel jsem se. „Myslíš, že by to k něčemu bylo? Nevím o sobě skoro nic. Aspoň ne pravé údaje,“ ušklíbl jsem se, když jsem si vzpomněl na poslední rozhovor s otcovou přítelkyní.

„Za zkoušku to stojí, nemyslíš?“ podíval se na mě s úsměvem.

Zaváhal jsem. O tohle jsem přece vždycky stál. „Dobře,“ přikývl jsem. „Ale nechci Carlislovi přidělávat starosti,“ zamračil jsem se.

„Klid, on jenom zavolá na pár míst. Pátrat budeme my ostatní.“

„Děkuju,“ pohlédl jsem na něj s vděčností.

„Nemáš zač,“ poplácal mě po rameni, zvedl se a zamířil zpět do domu.

Chtě nechtě se mi do mysli začaly vkrádat myšlenky. Najdu něco o mé matce? Bude tam mít fotku? Mám nějaké žijící příbuzné?

Jedno jsem věděl určitě – tohle bude ještě zajímavé…

Aro:

Nemohl jsem pochopit, jak se to mohlo stát. Jak mohl ten zatracený kluk Demetrimu zmizet? Zemřel? Nebo má Demetri výpadky? Jak jinak se to dá vysvětlit? Že by Demetri nebyl ten nejmocnější?

Frustrovaně jsem vstal z trůnu a sledován několika páry očí jsem začal přecházet po místnosti. Hlavou mi běžela jediná myšlenka – jak?! Kolik let je Demetrimu? Neměla by se schopnost s věkem zlepšovat? Nebo je to naopak a schopnost ztrácí na síle?

Zachvátila mě panika. Co když i moje schopnost vyprchává? Co když mi unikají myšlenky ostatních? Ztuhle jsem se zastavil a zhluboka se nadechl.

„Jane, drahoušku, můžeš na chvíli?“ obrátil jsem se na jednu z nejvěrnějších.

„Ano, pane,“ usmála se a přistoupila blíž.

Natáhl jsem k ní ruku. Zaraženě na ni pohlédla.

„Provedla jsem něco, pane?“

„Ne, nic. Jen si chci něco ověřit,“ ujistil jsem ji.

Znovu se usmála a vložila svou malou ručku do mé.

Zavřel jsem oči a projížděl jsem si její život vteřinu po vteřině. Nebyly tam žádné mezery, žádné výpadky. Už uklidněný jsem její ruku pustil.

„V pořádku, děkuji,“ kývl jsem na ní a sedl jsem si zpět na trůn.

Takže moje schopnost je v pořádku. Co když čas ničí jen některé schopnosti? Anebo – co když Alexander opravdu zemřel?

Alex:

Uběhlo pár dní a můj život spadl do rutiny. Bylo to pořád to samé – potloukání se po domě, abych nevypadl z Bellina štítu, občas výlet ven, aby mi nehráblo a sledování ostatních. Když moje nuda dosáhla maximální možné hodnoty, utíkal jsem ze svého těla, abych se na okolní svět podíval aspoň tak.

„Alexi, hádej co,“ vpadl do dveří Edward v závěsu s Jasperem a Alicí. Políbil Bellu a otočil se na mě s triumfálním úsměvem. „Mám to!“

„Máš co?“ nechápal jsem.

„Hesla do spousty a spousty záznamů všech možných i nemožných lékařů jakékoli doby.“

Zatajil jsem dech. Můžeme vůbec něco najít?

„Možná,“ pokrčil Edward rameny. „Můžeme to aspoň zkusit,“ sedl si k počítači a začal do něj soustředěně zadávat informace.

Sedl jsem si vedle něj a sledoval jsem, jak najíždí na stránky lékařů, zadává hesla a postupně se dostává dál a dál. Nakonec se před ním otevřelo vyhledávací okno.

„Takže v jakém roce ses narodil?“ otočil se na mě.

„Já nevím… Snad 1921, ale nemám nejmenší tušení, jestli mi otec nelhal i v tom.“

„Dobře,“ kývl hlavou Edward. „Tak tam dáme 1920 – 1922,“ zadal do počítače čísla a na obrazovce se objevili bezmála tisíce případů.

„Fajn. Takže místo – Amerika. No, o moc míň toho není, ale času máme dost.“

„Poslyš, Alexi,“ oslovila mě potichu Alice. „Ta tvoje schopnost… Nedokážeš se vrátit do minulosti? To přece duchové umí, nebo ne?“ upřela na mě svoje velké oči.

„Nejsem duch,“ zamračil jsem se.

„Jsi. Sám jsi to říkal. Je to tvoje schopnost, být jako duch. Tak to aspoň zkus, ne?“

„To je dobrý nápad. Za zkoušku nic nedáme,“ souhlasil Edward.

Oči všech v místnosti se na mě upřely. Nervózně jsem přešlápl z nohy na nohu. Půjde to? Co když to nebude fungovat? Ale na druhou stranu… jak řekl Edward, za zkoušku nic nedám.

Přikývl jsem a opřel jsem se zády o židli. Zavřel jsem oči a zhluboka jsem dýchal. Cítil jsem na sobě pohledy všech přítomných. Marně jsem se snažil odpoutat od reality. Nešlo to. Vzdychl jsem a podíval jsem se na ně. „Takhle se mi to nepovede. Běžte si znervózňovat někoho jinýho.“

Místnost se během vteřiny vyprázdnila. Znovu jsem se uvolnil a tentokrát se mi to povedlo. Pomalu jsem opustil své tělo a vyvstala přede mnou otázka. Co mám dělat teď? V hlavě se mi míhaly obrazy mého dosavadního života. Mám to zkusit? Dokážu se potom vrátit zpátky?

Moje odpověď byla jasná – ano. Po ničem jsem v životě netoužil tolik, jako poznat svou pravou matku. Proto jsem zavřel oči a ze všech sil jsem pomyslel na svou matku. Neměla obličej, ani postavu, byla to jen silueta. Doufal jsem, že to bude stačit.

Obrazy věcí a lidí se rozmazaly. Měl jsem pocit, jako by mnou něco prudce škublo a vtáhl mě neviditelný vzdušný vír. Uvízl jsem v meziprostoru. Nebyl jsem ani v přítomnosti, ani v minulosti, hmotný, ani nehmotný. Neslyšel jsem jediný zvuk. Bylo to, jako bych nikdy neexistoval.

Vteřiny ubíhaly. Pokoušel jsem se najít nějaký záchytný bod, něco, co by mi řeklo, kde jsem, nebo co se děje. Něco, co by mi pomohlo to ukončit a vrátit se zpět. Neviděl jsem nic, než tmu. Cítil jsem obrovský tlak v hlavě. Chtěl jsem se pohnout, ale nemohl jsem. Necítil jsem vlastní tělo.

Najednou mnou opět něco škublo a vír mě vyhodil z nicoty do reálného světa.

Prudce jsem dopadl na zem a nohy se mi silou nárazu podlomily. Zhluboka jsem se nadechl. Do rukou a nohou se mi začínal vracet cit. Otevřel jsem oči a hned jsem je rychle zavřel, když mě do nich uhodilo prudké sluneční světlo. Znovu jsem je otevřel, tentokrát jsem si ale stínil dlaní.

Nestávalo se často, aby mě něco překvapilo, ale to, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Rozhlédl jsem se kolem. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Stál jsem na malém náměstíčku malebného města. Ale to mě neudivilo tolik, jako lidé, kteří po něm chodili. Byli… jiní. Nosili jiné oblečení, chovali se jinak…

A pak mi to došlo. Dokázal jsem to! Jsem v minulosti! V době svého mládí!

Očima jsem přejížděl po starých domech, po lidech, kteří chodili kolem, aniž by si mě všimli. Tohle je doba, kdy jsem se narodil.

Ale kde to vlastně jsem? Pomalu jsem procházel po ulicích s úmyslem najít značku, která by mi ukázala, co je tohle za město. Šel jsem kolem silnice, po které jezdily kočáry, a uhýbal jsem se lidem. Nebylo zrovna příjemné někým projít.

Došel jsem až na konec města. Pohlédl jsem na značku u cesty. Ashland. Čelo se mi zkrabatilo, když jsem přemýšlel, ve které části světa se nacházím. Ale není to jedno? Nezáleží na tom, kde jsem. Chci vidět svou matku!

S tou myšlenkou se věci kolem mě rozmazaly a já se objevil v nějakém domě. Stál jsem v pokoji, který zřejmě sloužil jako obývák a kuchyně zároveň. A tam, u kamen, stála ona. Těhotná žena, která zjevně byla mou matkou.

Jak jsem si ji zezadu prohlížel, najednou se ke mně otočila čelem. Pohlédl jsem jí do obličeje a…

 _______________________________________________________________

Takže... Vždycky jsem nesnášela useknuté konce, ale tohle mi prostě nedalo :D Aspoň můžete zapojit svojí fantazii a napsat do komentářů, co si o tom myslíte.

A chtěla bych vás upozornit na jednu přímou úměrnost - čím více bude komentářů, tím rychleji budu přidávat kapitoly. Vaše komentáře mě totiž jako jediná věc dokážou dokopat k tomu, abych psala dál ;)

Shrnutí

2. kapitola ° 4. kapitola

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství krve - 3. kapitola: