Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná neznámá 5. kapitola

23.06.2015 (20:30) • Emesalie • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1792×

Edward jenom mávl rukou jako že nic. „Dobrou noc, Bello,“ popřál mi.
Zívla jsem. „Díky,“ poděkovala jsem znova. 
Pak jsem jenom naťukala kód od vrat a utíkala do domu. 
Dala jsem si rychlou sprchu a pak zapadla do postele. Dvakrát jsem se převalila z boku na bok a spala jako zabitá. Jen jsem měla pocit, že tu se mnou někdo je. Dobrý pocit.

-----------------------------------------------------------------------------

Nádech, výdech.

Ten budík za tvoji špatnou náladu nemůže. Vlastně by mě i docela zajímalo, kdo za ni může.

Sakra, to je strašně myšlení po ránu.

Nabručeně jsem vstala z postele a napochodovala si to do koupelny. Na svůj odraz v zrcadle jsem vyplázla jazyk.

„Bezva, k tomu ti i začíná hrabat, Swanová!“ zamručela jsem.

Radši jsem rychle vběhla pod sprchu. Studenou pro jistotu. Pak následovalo rychlé namalování, oblečení se a nasnídání.

Všechno jsem to zvládala jen tak tak.

Na školní parkoviště jsem vběhla pět minut před zazvoněním.

Ty fakt vedeš, Bello.

Rychle jsem se vydala do budovy, kde jsem měla mít první hodinu. Do třídy jsem vešla se zvoněním. Učitel tam ještě nebyl. Díkybohu.

Rychle jsem se rozhlédla, kde je volné místo.

Alice.

No bezva, že já nakonec nezaspala.

S povzdechem jsem se k ní vydala. Hodila jsem tašku vedle lavice a zahučela do židle.

„Ahoj,“ pozdravila nadšeně Alice.

„Hoj,“ oplatila jsem jí to.

„Prý si se včera ztratila v lese,“ začala Alice konverzaci.

Ach jo, ona nedá pokoj!

„Jo, šla jsem se projít a nějak jsem si nezapamatovala cestu,“ přiznala jsem.

Alice se zvonivě zasmála.

Už jsem myslela, že tahle hodina bude skvělá, přece jenom s Alicí se dá mluvit, jenže do třídy hned za učitelem vstoupila ta blondska ze včerejška.

Zamračila jsem se. „Co ta tady chce?“ Otočila jsem se k Alici.

„To je Tanya, už roky je zamilovaná do Edwarda a snaží se ho všemi možnými způsoby sbalit.“ Povzdychla si Alice.

Bezva, takže Tanya.

„To ale nevysvětluje, proč je tady,“ pobídla jsem Alici.

„Chce se mu vnucovat tak dlouho, až to nevydrží,“ zasvětila mě Alice do jejího plánu.

Mračila jsem se. Nelíbila se mi a nebylo to tím, že by byla nebezpečná. Sakra!

„Jak dlouho tady plánuje zůstat?“ zeptala jsem se.

„Nevím, nevidím její rozhodnutí odejít,“ povzdychla si.

Nechápavě jsem se na ni podívala. Co by měla sakra vidět?

Alici asi došlo, že to nechápu. „Jej, promiň, já zapomněla, že nevíš o mém daru. Vidím do budoucnosti.“ Usmála se na mě.

„Vážně?“ Vykulila jsem oči.

Ona nadšeně přikývla.

Víc už jsme si říct nestačily. Učitel začal výuku a my se musely soustředit, tedy to aspoň předstírat.

******

„Pojedeš rovnou s náma!“ vyhrkla Alice.

Povzdychla jsem si.

Potom, co mě ukecala, abych si sedla k nim na oběd a jela s ní na víkendové nákupy, jsem už neměla sílu odporovat.

Byla jsem vyčerpaná, jak fyzicky tak psychicky. Ta holka, kdyby chtěla, tak by ukecala i kámen, aby se valil do kopce.

Do toho všeho po mně blondýna Tanya házela naštvané pohledy. Asi se jí nelíbilo, že si jí nikdo nevšímá a ke stolu se musela vecpat.

Doufala jsem jen, že má dost silné nervy, aby po mně nevystartovala. To by nebylo dobrý.

„Ano, Alice, pojedu s váma,“ odpověděla jsem automaticky a zakousla se do jablka, co měl na tácku Edward.

No co, on to jíst nebude.

Alice nadšeně vyskočila. „A o víkendu u nás budeš přes noc!“ pokračovala.

„Co?“ Vykulila jsem na ni oči.

Asi to bylo dost komický, protože Emmett se začal smát.

„Přespíš u nás,“ poupravila svou větu Alice.

„Proč?“ nechápala jsem.

„Bůhví, kdy se vrátíme z nákupu,“ vysvětlila.

„Alice,“ začala jsem.

„Viděla jsem to!“ přerušila mě.

Jak to, sakra, mohla vidět, když mám oba štíty natažený?

Zkontrolovala jsem to. Aj, tak ne, mám jenom psychický. Naštvaně jsem se obepnula i fyzickým.

Alice se na mě zamračila. „Hej!“ protestovala.

„Nikdo mi nepoleze do soukromí!“ Zavrčela jsem na ni a zvedla se ze židle.

Naštvaně jsem vypochodovala z jídelny a následně i ze školy. Dneska bych stejně už končila.

Naštvaně jsem se vydala domů.

Zlobila jsem se na Alici. Soukromí pro mě bylo důležité a chránila jsem si ho, jak nejvíc to šlo. Pustila jsem si do něj jen velice málo lidí, ale Alice tam vlezla, aniž by se zeptala.

„Bello!“ ozval se za mnou Edwardův hlas.

Otočila jsem se na něj a počkala, než mě doběhne.

Zastavil se těsně přede mnou a usmál se na mě.

„Nezlob se na Alici, ona je jen zvyklá, že má všechno pod kontrolou,“ bránil svoji sestru.

Zamračila jsem se na něj. „Nebraň ji, Edwarde!“

„Já ji nebráním, jen říkám, co si myslí.“ Pousmál se. „Bells, oni tě už přijali do rodiny. Alice tě bere jako sestru a v rodině, kde jeden čte myšlenky, další vidí budoucnost a Jasper cítí pocity, něco jako soukromí neexistuje.“

„Ale já nejsem součást vaší rodiny!“ vztekala jsem se.

Edward se pousmál. „Nebyl náhodou Carlisle kdysi tvoje rodina?“ Zavrčela jsem.

„To jo, ale-“ začala jsem se vymlouvat.

„To nevymluvíš. Bell, Carlisleovi jsi chyběla, slyšel jsem ho včera, jak se o tom baví s Esmé. Bere tě jako dceru.“ Díval se na mě.

„Nepoužívej na mě Carlislea!“ Zabodla jsem mu prst do prsou. „Já ho beru jako tátu, ale to neznamená, že můžeme být všichni rodina!“ bránila jsem se.

Edward to nijak nekomentoval, jen se na mě díval.

V jeho očích byla tichá otázka ‚Proč?'.

„Moje tajemství,“ zašeptala jsem.

„Každý máme nějaké tajemství.“ Pokrčil rameny. „I upíři v našem domě. A ani já je neznám. Všichni si střeží něco, co ví jen ti nejbližší, věř mi.“

„Nemůžeš srovnávat vaše a moje tajemství! To moje zůstane napořád utajené,“ šeptala jsem.

„Co ti brání v tom, aby ses nám s ním svěřila?“ zeptal se najednou.

„Minulost,“ odpověděla jsem automaticky.

Aniž bych si to uvědomila, do očí se mi nahrnuli slzy.

Edward se na mě vyděšeně podíval. Asi nevěděl, co si se mnou má počít. Najednou mě ale objímaly jeho ruce.

Bez přemýšlení jsem se k němu přitiskla a kropila mu slzy do jeho košile.

On mě jednou rukou objímal a druhou hladil po vlasech.

„Hodím tě za Carlislem, co ty na to?“ zašeptal po chvíli.

Vzpomněla jsem si, že jsem mu slíbila, že se tam stavím.

Přikývla jsem, ale jeho náruč neopouštěla. Nechtělo se mi. Konečně jsem si od dob, co odešel Carlisle, připadala, že někam patřím.

******

„Děkuju.“ Otočila jsem se na Edwarda, když zastavil na parkovišti u nemocnice.

„Nemáš za co, Bell.“ Usmál se na mě.

Už jsem chtěla vystoupit a jít, když mě jeho ledová ruka zastavila.

Moje srdce poskočilo, nemohla jsem tomu zabránit.

Viděla jsem, jak se Edward pousmál. Bezva, dělá mu to radost, pomyslela jsem si ironicky.

„Víš, Bell, možná by bylo fajn pustit si nás blíž,“ navrhl mi.

Podívala jsem se na něj. „To není dobrej nápad.“

„Bello, nemůžeš to vědět. Neznáš nás. Dej nám šanci.“ Na chvíli se zarazil „Dej šanci mně.“

Překvapeně jsem vykulila oči. „Proč? Proč tak stojíš o to, abych vám dala šanci?“ ptala jsem se.

Edward se zamračil. „Protože na tobě Carlisleovi záleží, protože rodina si tě zamilovala, protože jsem si tě zamiloval já.“ Konec věty už šeptal.

Byla jsem příšerně zmatená. Nevěděla jsem, co to má přesně znamenat. Jako že mě miluje? Nebo že mě má rád?

„Edwarde.“ Nevěděla jsem, co mu mám říct.

„Nic neříkej.“ Pousmál se. „Teď si promluv s Carlislem, promluvíme si jindy, dobře?“ navrhl.

Přikývla jsem.

Už jsem lezla z auta, ale pak jsem se otočila.

„Edwarde?“ zašeptala jsem.

Otočil se na mě a já se začala topit v těch jeho zlatých studánkách.

„Taky tě mám ráda. Hodně ráda,“ řekla jsem mu. Pak jsem se rychle otočila a vydala se do špitálu za Carlislem.

Jediný, co mi ale opravdu běželo hlavou, byl jeho úsměv, kterým mě obdařil po mých slovech.

V tu chvíli jsem byla téměř šťastná.

Autor: Emesalie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná neznámá 5. kapitola: